Tulák Chodec 1: 3. kapitola - 2. část

Anotace: Ellad byl při potyčce s tajemnými černými jezdci zraněn na boku. Je ta rána nebezpečná skutečně jen na pohled?

ČERNÍ JEZDCI - 2. část

Collin odnesl Ellada v náručí do Lauřina domku a opatrně ho položil na lůžko, které mu mladá žena ukázala. Hoch byl při vědomí. Své okolí však moc nevnímal. Tvář měl smrtelně bledou a všechny smysly ochromené bolestí. Bolestí, z níž se mu až točila hlava a zvedal žaludek. Ještě nikdy nic podobného nezažil.
„Pusťte mě k němu,“ zazněl ode dveří tichý, ale rozhodný hlas a za okamžik se nad trpícím chlapcem sklonila bylinkářka Gretta. Položila mu na čelo svou chladivou dlaň a prohlédla si ho od hlavy k patě.
„Horečku nemá a to je dobré,“ řekla po chvilce a odložila košík, který si přinesla.
Viggo zatím zul Elladovi boty a Laura se v rohu místnosti vítala s dcerou.
„Tak se na to podíváme,“ pokračovala Gretta a začala rozvazovat obvaz zhotovený z kusu Lauřiny sukně. Přestože se snažila pracovat opatrně, látka, přilepená k ráně zaschlou krví a nyní odstraňovaná, strhla vzniklý strup. Elladovi znovu tekla krev, ale Gretta neztratila hlavu. Klidným hlasem požádala Lauru o čisté plátno a během několika minut krvácení zastavila. Poté zkušenými prsty ohmatala okolí rány, aby se ujistila, že hoch nemá zlámaná žebra.
„Kosti jsou v pořádku,“ sdělila všem v místnosti výsledek svého zkoumání. „Teď budu potřebovat teplou vodu. Tu ránu je třeba sešít.“
Viggo s Laurou odspěchali pro vodu a za nimi odešla i Judita. Gretta se sklonila ke svému košíku, vyndala proutím opletenou lahvici a odzátkovala ji.
„Zase bude dobře,“ povzbuzovala přitom Ellada tichým uklidňujícím hlasem. „Po tomhle bolest ustoupí, uvidíš, Chodče. Napij se.“
Vybídla chlapce, jednou rukou mu trochu zvedla hlavu a druhou mu přiložila hrdlo lahvice ke rtům. Hoch přemohl všeochromující bolest a s nesmírnou námahou spolkl pár doušků hořkosladkého nápoje. Pár vteřin se nedělo nic, pak užaslý hoch ucítil, jak se mu v celém těle rozlévá zvláštní teplo a bolest pomalu ustupuje.
Tak to je trochu jako zázrak, pomyslel si a s napjatým očekáváním pohlédl na Grettu. Bylinkářka byla opět skloněná nad svým košíkem a připravovala si věci na šití. Když našla vše potřebné a Viggo s Laurou se vrátili s vodou a čistým bílým ručníkem, přisunula si k chlapcovu lůžku židli, důkladně si omyla ruce, osušila je, usedla a dala se do práce. Ránu pečlivě vyčistila silně čpící, průzračnou tekutinou, navlékla nit do jehly a začala k sobě okraje rány sešívat úhlednými, drobnými stehy.
Viggo si sedl na lůžko k chlapcově hlavě a hladil ho po zpoceném čele. Pozorně sledoval jeho obličej i práci bylinkářky a obdivoval jak Grettino umění, tak i Elladovo sebeovládání. Vůdce Hraničářů věděl, že se žena jistě postarala o co největší zmírnění chlapcovy bolesti, ale věděl také, že ji nemohla zahnat úplně. Hoch zcela jistě něco cítil. Snažil se však nedat to na sobě znát. Koutky úst mu ale škubly pokaždé, když jehla projela kůží.
Zákrok naštěstí netrval dlouho. Bylinkářka dokončila poslední steh, připravenými malými nůžtičkami ustřihla nit, potřela ránu hojivou, příjemně vonící mastí a zavázala ji. Pak si opět umyla ruce a uložila své věci zpět do košíku. Všechny, kromě malé krabičky s hojivou mastí a opletené lahvice.
„Tohle si nechte. Nápoj Chodci dávejte podle potřeby, ale vždy jen pár doušků. A mast použijte při každém převazu – to jest jedenkrát denně,“ řekla a obojí podala Viggovi. Přitom se lehce začervenala a sklonila zrak. Po chvilce se však zase ovládla, pohlédla mladému muži přímo do očí a ještě dodala. „Za pár dní bude chlapec v pořádku. Bolest ustoupí a rána se začne hojit… Jediným nebezpečím, které by mu snad v tuto chvíli mohlo hrozit, je pouze zanícení a sněť.“
Gretta sjela očima z Vigga na Ellada. Jednou rukou mu přátelsky prohrábla rozcuchané, potem zmáčené vlasy a druhou zvedla svůj košík.
„Díky tobě a tvým přátelům jsem ošetřila jen pár popálenin. Díky… Teď zkus spát,“ poradila mu ještě a odešla.
Unavený a bolestí oslabený hoch poslušně zavřel oči. Hojivá mast začala působit, a tak brzy usnul.


***


Když se Ellad o pár hodin později probudil, cítil strašlivou žízeň a žaludek se mu kroutil hlady. Otevřel oči a pohnul se. Rána na boku zabolela a připomněla chlapci události uplynulé noci.
„Klidně lež, Chodče,“ ozval se někde blízko příjemný mužský hlas a hoch otočil hlavu za zvukem.
K jeho lůžku kráčel Viggo a Ellad tak měl poprvé možnost zblízka si jej prohlédnout. Asi pětatřicetiletý, nepříliš vysoký, štíhlý muž s tváří ošlehanou větrem a snědou od slunce. Z obličeje orámovaného neučesanými delšími, tmavě hnědými vlasy se na něho vlídně dívaly šedozelené oči a v neoholeném strništi zářil přátelský úsměv.
„Jak se cítíš?“ zeptal se mladý muž a usedl k chlapci na lůžko.
„Už líp,“ odpověděl tiše Ellad. „Jen…“
„Jen?“ zvedl Viggo tázavě obočí.
„Má hlad a žízeň,“ odpověděla za hocha Laura.
„Áaa, taky mě to mohlo napadnout,“ ťukl se Viggo dlaní do čela. „Promiň.“
„To mohlo,“ neodpustila si lehké rýpnutí mladá žena. Stála v otevřených dveřích s plně naloženým podnosem v rukou a i ona se na Ellada vlídně usmívala. Za ní se do místnosti vhrnul Judita.
„Už tě to nebolí? Můžeš se hýbat? Budeš moct jíst?“ zasypala chlapce otázkami a hleděla na něho starostlivýma, vážnýma očima.
„Judito,“ napomenula ji matka.
Holčička zmlkla a usedla v nohách postele. Laura, nápadně hezká, štíhlá žena drobnější postavy s blankytně modrýma očima a dlouhými, hnědými vlasy, zatím odložila podnos na stůl a spolu s bratrem pomohla chlapci usednout. Viggo jej podepřel a ona mu pod záda narovnala několik již připravených polštářů, aby se mu pohodlně sedělo. Myslela zkrátka na všechno.
Takto posazený Ellad přelétl rychlým pohledem místnost. Dřevěná truhlice, police s knihami, psací stůl, na němž kromě podnosu leželo neuspořádaně několik map, židle a jediné lůžko. To, na kterém právě ležel. Vlastně seděl.
Asi Viggův pokoj, blesklo mu hlavou. Oči mu sjely k nohám. Měl je přikryté dekou, ale stále vězely v těch vlhkých, špinavých kalhotách.
Jistě jsem to tu celé zamazal, pomyslel si Ellad a hluboce se zastyděl.
„Nelámej si s tím hlavu,“ uklidňovala ho rychle Laura, když si všimla jeho pohledu i rozpaků. „Po snídani se převlékneš.“
Znovu se chopila podnosu a položila mu ho do klína. Hoch jen zamumlal slova díků, zhluboka se napil vlažného, slazeného čaje a hladově se pustil do ovesné kaše s medem. Byla už studená, ale Elladovi připadalo, že nic lepšího v životě nejedl.
Viggo s Laurou, ani Judita chlapce nerušili. Mlčeli a trpělivě čekali, až se nají. Když polkl poslední sousto a vyprázdnil do dna hrnek, zvedla Laura svůj podnos a pohlédla mu přímo do očí.
„Chci ti poděkovat, Chodče,“ řekla tichým, pohnutým hlasem. „Za sebe, za bratra i za všechny v Eriadoru. Zachoval ses jako hrdina… Díky.“
Ellad zčervenal rozpaky a nevěděl, co odpovědět. Mladá žena však žádnou odpověď nečekala. Usmála se a i s podnosem opustila místnost.
Hrdina, uvažoval Ellad o jejích slovech a vzdychl. Jako hrdina se rozhodně necítil. V jeho představách hrdinové odcházeli z bitev vítězně, s hlavou hrdě vztyčenou a ne zranění a zkroucení bolestí.
„Myslím, že tohle je tvoje,“ přerušil jeho přemýšlení o hrdinech Viggo a v ruce svíral jeho lovecký nůž. Už očištěný od krve a znovu nabroušený.
„Díky,“ usmál se vděčně Ellad a zároveň se cítil trošku provinile, protože na zbraň úplně zapomněl.
„Dal mi ho Collin,“ pokračoval Viggo. Sklonil pohled k noži ve svých rukách a na chvilku se odmlčel. Pak ale pohlédl přímo na Ellada. „I já ti chci poděkovat. Za to, cos udělal. Já… Pokud je něco, co bych ti mohl splnit, Chodče, stačí jen říct.“
„Ale…“ vysoukal ze sebe překvapeně Ellad. Viggova nabídka jej poněkud zaskočila.
„Ale co? Dlužím ti to… Tak, co by sis přál?“
„No… Totiž,“ zakoktal se Ellad. „Já nevím… Nevím, jestli to není příliš smělé.“
„Mluv,“ povzbudil jej mladý muž.
„No. Já bych chtěl… Chtěl bych… Aby… Aby si nás učil. Na Hraničáře.“ a bylo to venku.
Viggo se od srdce rozesmál.
„Jen tohle? To vůbec není smělé nebo nesplnitelné přání. Bude mi potěšením,“ slíbil zcela vážně a lehce se uklonil. „Začneme hned, jak se uzdravíš… Říkal si ale nás. Koho ještě budu učit?“ ptal se, i když odpověď znal.
„Dana s Nikem,“ potvrdil mu Ellad. „Kde vůbec jsou?“
V hlase měl chlapec výčitku. Přesto se musel mladý muž opět usmát, když odpovídal.
„Prý vydatně posnídali, zeptali se na tebe a teď nejspíš spí.“
I hoch se usmál, ale hned zase zvážněl. Tváří mu přelétl stín a rukou se dotkl bílého obvazu. V ráně mu začalo nepříjemně škubat.
„Stalo se něco?“ staral se Viggo, kterému změna jeho výrazu neušla.
„Bojím se jen, že mě sem matka už vícekrát nepustí, a tak žádné učení nebude,“ vyslovil nahlas své obavy Ellad a snažil se nemyslet na zvětšující se bolest v boku.
„No, s tím se dá něco dělat,“ zamyslel se Viggo. „Odvezu tě domů a tvým rodičům vše vysvětlím… Ale teď zkus ještě spát.“ zakončil, vstal a chtěl odejít.
„Viggo, prosím, odvez mě hned,“ pronesl namáhavě chlapec. Bolest se stávala nesnesitelnou.
„Teď? A co tvé zranění? Vždyť tě to bolí?!“ podivila se Laura, která právě otevřela dveře a z celé rozmluvy slyšela jen poslední větu. V rukou držela čisté kalhoty a lahvici s hořkosladkým nápojem.
„Prosím,“ ozval se znovu Ellad. „Smím být v Eriadoru pouze tři dny. Potom musím domů.“
Viggo s Laurou si vyměnili pohled. Mladý muž slabě kývl, žena se na okamžik zamyslela, pak ale také přikývla, a Hraničář rozhovor ukončil.
„Dobrá. Když je to tak, vezmu tě domů,“ řekl a vyšel z místnosti.
Laura potom připravila chlapce na cestu. Za vydatné pomoci Judity, která od matčina napomenutí nepromluvila jediné slovo a dělala, že v místnosti vůbec není. Společnými silami převlékly Ellada do čistých kalhot, Laura mu dala loknout z lahvice, podarovala ho novou bílou košilí a podepřela jej, aby mohl vyjít z domu.
Venku už čekal Viggo s osedlaným Hnědákem a… Collin.
Blonďatý obr přátelsky rozcuchal Elladovi hnědé, už tak dost rozcuchané vlasy a bez zjevné námahy jej vysadil na Hnědákův hřbet.
„Měj se, kluku,“ rozloučil se a odstoupil od koně.
Viggo se vyhoupl za Ellada a vydali se pomalým krokem na Waldorův statek.