Aëra IV.

Anotace: Čtvrtý díl

Sbírka: Aëra

Bez nejmenších problémů se jim podařilo ujít cestu přes území Nethé. Aëra počítala, že mohli jít nějakých třicet nebo čtyřicet pozemských dní. Byla to dlouhá, ale nijak nebezpečná cesta, ačkoliv Nethé stále připomínala, že jsou na jejím území, kde se nic stát nemůže – alespoň pokud Värma ještě nezačal rozšiřovat své pole působnosti.

Raukham se zatím staral o Aëru a její výcvik. Aëra se musela vyrovnat s myšlenkou, že pokud ji toho Pelät – až a jestli se probudí – nezbaví, zůstane navěky jeho služebnicí. Raukham cvičil Aëřiny city a smysly, které se velmi projasnily a zbystřily, jak si Aëra uvědomila. Byla schopná nyní vidět na větší vzdálenost, lépe se jí v podsvětí dýchalo, dokázala každým dnem ujít delší vzdálenost a hlad a žízeň cítila stále méně, ačkoliv – jak Raukham řekl – jíst a pít bude potřebovat, za čas ji však jenom logika napoví, že je to nutné. Raukham ji neopomněl učit bojovému umění, které se drželo mezi kněžími, a jejich tajným naukám o démonech, bozích a bohyních a o celém podsvětí. Nethé do výcviku nezasahovala, ale občas prohodila užitečnou radu. Tak došli až na hranice, za kterými začínaly země nižších bohů. Dále za nimi se rozkládalo území bohyně Aestreny a boha Drønga.

„Přicházíme k nejnebezpečnějšímu úseku naší cesty – země nižších bohů jsou rozlehlé a neznáme je pořádně ani my, jelikož – jak správně Raukham podotkl – se příliš schováváme,“ řekla bohyně, lehce se usmála a pak zdvihla ruku v pěsti. Nad rukou jí zavířil vzduch, zatřásl se a Nethé náhle třímala meč, který byl stejně jako ona tvořen tím zvláštním pevným vzduchem.

Země nižších bohů byla rozmanitá. Počasí se chovalo bez jakéhokoliv náznaku logiky a krajina také. Chvíli kráčeli po travnatých kopečcích, jindy přelézali ohromné skály a nebezpečné rokliny.

Dlouho se jim nic zlého nepřihodilo a Aëra to přikládala především přítomnosti Nethé. Když však jednou procházeli vysokohorským průsmykem, Aëra se zarazila. Její nově vytříbené smysly ji varovaly. Vytáhla meč a spíše cítila než slyšela, že totéž udělali Raukham a Nethé. Plížili se dál, když je náhle obklopila tma. Aëra i Raukham překvapeně vykřikli. Ani jejich oči, které se ve tmě orientují lépe, než ve dne nebyly s to tmou proniknout. Raukham se snažil rozsvítit světlo, ale nešlo to. Ale Nethé začala tiše hovořit svým zpěvavým jazykem a pomalu se tma roztrhala na obláčky, které se postupně rozplynuly. Pak zvolala mocným hlasem, který připomínal vichřici: „Kdo se opovažuje lacinými triky mařit výpravu Nethé ze Čtyř?“

Nikdo neodpověděl. Pak ze předu i ze zadu výpravu obklopily mlčenlivé postavy. Tvarem připomínaly člověka, ale zdálo se, že jejich tělo je tvořeno tmou. Celé tělo měly nepřirozeně hubené a protáhlé, paže a nohy byly zakončeny drápy. Aëra vycítila, že totéž se nachází nad nimi. Tušila, kdo to je, alespoň podle toho, co věděla od Raukhama. Vojáci Peläta.

„Sâm lòma elýgeton?“ otázala se bohyně. Aëra opět cítila její nesmírnou moc – tentokrát už to nebyla jejich veselá společnice, ale opět vládkyně všech větrů. Postavy nepromluvily, ani se nepohnuly. Zdálo se, že na něco čekají.

„Pamatuješ si ještě mé lekce? Víš jak proti nim bojovat?“ otázal se tiše Raukham. Aëra přikývla – bylo nutné bojovat pomocí stínu, který člověk společně se zbraní utvářel – samotná fysická zbraň nebyla schopná Pelätově armádě uškodit. Zároveň bylo nutné chránit svůj stín před uchopením příšery. Pokud by se tak stalo, fysické tělo by bylo paralyzováno. Pelätův voják by pak snadno zabil stín a tím zlikvidoval i tělesnou stránku člověka. Jeho stín by se pak připojil k Pelätově armádě.

Zatím však vojáci stále vyčkávali. Pak – jako jeden muž – se začali stahovat. Pomalu, jeden za druhým mizeli ve tmě. Poslední stín se rozplynul a Aëra vydechla – stále však byla ve střehu.

„A máme to,“ pronesla Nethé. „Teď Värma ví, že se někam vypravil jeden ze Čtyř. To znamená, že naše poslání je prozrazeno – Värma je docela chytrý, na démona – a mi musíme spěchat, než se Värma odhodlá k otevřenému útoku – sama bych ho zastavit snad dokázala, ale nevím, co všechno už stihl zjistit. Existují zbraně, které by mohli zničit i nás, Nejvyšší.“

„Kde by je získal? Taková zbraň musí být přísně střežená?“ divila se Aëra.

„Bohužel, dostat se k určitým informacím je mnohdy jednodušší, než se zdá,“ povzdychla si Nethé.

„Co je to za zbraně?“

„Zvláštní kouzla, které využívají sílu Čtyř opačným způsobem. Värma to musí risknout – buď se je naučí, nebo ho ta kouzla vrhnou do takového šílenství, že se z něj stane pouhý zatracený vyjící démon. Nebyl by pak větší a mocnější, než duch malé krysy. Myslím, ale že je dost prohnaný na to, aby ta kouzla dokázal zvládnout. Pokud se však spojíme my Čtyři, budeme mu více než rovni. Teď však není vhodná doba na povídání, musíme odejít – dnes večer jsme jistě v bezpečí, ale kdo ví, co bude za pár dní.“

„Myslíš, že se už dnes vojáci nevrátí?“ zeptal se Raukham.

„Ne bez doprovodu Värmy. Moje přítomnost je poplašila a Värma sám se mi v tomto okamžiku rovnat nemůže, musíme ale být na pozoru. Já budu každou noc hlídat a vy dva lidičkové se nesnažte ode mne vzdálit, pokud se chcete ještě někdy vrátit domů!“ řekla Nethé.

Od té doby probíhala jejich cesta v mnohem napjatější atmosféře. Přes území, které bylo před nimi, se spíše plížili, než šli a Aëra i Raukham sebou trhli při sebemenším pohybu, který zahlédli. Po týdnu takového putování byli oba dva značně vyčerpaní – jejich spánek byl slabý, byť zcela důvěřovali Nethé, která nad nimi skutečně bděla a chránila je.

Jednou v noci se však Aëra probudila a Nethé byla pryč. Netušila, kam se mohla podít – nikde neviděla její rozechvělou postavu tvořenou oním zvláštním pevným vzduchem. Vstala a opatrně se rozhlédla. Nikde žádné stopy po boji, ale kdo ví, jak mohl vypadat souboj bohů. Aëra vzala meč a nahlédla do lesa, u kterého ten večer založili tábořiště. Les byl strašidelný – zkroucené větve a shrbené kmeny připomínaly děsivé postavy Pelätových vojáků. Aëra pomalu vešla mezi stromy, chvíli přemýšlela, že by zavolala do hlubin lesa, ale opatrnost jí to nedovolila. Pomalu, velice pomalu se plížila dovnitř lesa.

Náhle jí ozářilo příšerné světlo – světle zelené jedovaté světlo, které ji bodalo do očí. Zářilo tak silně, že nebyla schopná téměř nic vidět, jenom tu zelenou záři. Pak světlo pohaslo, a když Aëřiny oči přivykly, spatřila před sebou tu starou šílenou ženu, se kterou se poprvé setkala na hradě. Žena jen stála, ani se nepohnula a měřila si Aëru bezvýraznýma očima.

„Tef ahummani Pelät’gar, dukki!“ zvolala Aëra a napřáhla před sebe ruku sevřenou v pěst. Žena otevřela ústa a pak zasyčela: „Pelät je mrtvý – ten koho voláš, už nežije. Nikdy ho nezachráníte!“

„To není pravda! Tef ahummani Pelät’gar, hutti kel’fatam’wi! Dukki!“

„Tvoje řeč pro mne nemá sebemenší význam,“ žena se počala plížit k Aëře, klouby jí u toho slyšitelně vrzaly. „A když už jsme u toho, tvůj otec je mrtvý!“

„Ne!“ Aëra klesla na koleno. „Dukki!“

„Zabil ho Garwii, našel si ho, přesně jak ses celý ten čas obávala! Teď ti nezbývá než se buď sklonit před Värmou nebo být navěky zatracená! Kdybys byla pro druhou možnost má milá,“ žena ji uchopila za rameno, „nezlobila bych se. Chybí mi nějaká přítelkyně v mém soužení!“

„Zatracená duše, dej mi pokoj, copak nemáš trápení dost? Proč sloužíš Värmovi?“

„Slíbil mi nový život,“ v syčení ženského hlasu Aëra zaslechla jakýsi podtón – doufání, naděje?

„Kým jsi byla? Kdo jsi?“

Žena se zarazila – Aëra cítila její dotek na ramenou. Ruka se nepatrně zachvěla: „Já…nevzpomínám si,“ hlas se ji nepatrně zachvěl.

„Värma nenabízí nic, kromě chaosu, do kterého chce uvrhnout živé i mrtvé!“

„Možná ano, možná ne,“ ženin hlas byl opět bez jakýchkoliv emocí, „ale já mám jediný úkol – zastavit vás!“

„Proč, když už je Pelät mrtvý? Alespoň jsi to tvrdila, ne?“ ozval se za Aërou dobře známý hlas. Aëře poskočilo srdce – poznala hlas Nethé. Žena Aëru pustila a začala klopýtat dozadu: „Athê!“ houkla Nethé a žena se proti své vůli zastavila.

„Pelät není mrtvý,“ řekla žena – její hlas zněl vyčerpaně i přes to syčení.

„To vím, nic nového. Dokážu ho cítit a cítím ho pořád – mimo jiné, jak bys chtěla zabít boha?“ Nethé vypadala, že se báječně baví, Raukham se mračil a Aëra přemítala. O otci. Musí to vědět!

„A co můj otec?“ vyhrkla náhle.

„Nelhala,“ posmutněl Raukham. „Dokážeme – jako kněží – nahlédnout do mysli. U zmučených a zatracených duší, to není žádný problém, její mysl je zmatená a zatemněná, ale tohle vystupuje dost jasně.“

Aëra skryla tvář a pouze mlhavě vnímala přes svou bolest, že Nethé pokračuje ve výslechu: „Kdo jsi byla?“

„Nevím, já…,“ žena vypadala zuboženě, jak se choulila u nohou Nethé.

„Asi budeme muset sáhnout k jiným opatřením,“ Nethé se sklonila k ženě, ta na ni vyděšeně pohlédla.

„Co…co mi chceš udělat?“

„Jenom drž,“ řekla Nethé klidným hlasem. Pak začala prozpěvovat svým jazykem a žena sebou začala škubat, pak začala ječet a mezi výkřiky vycházela i artikulovaná slova, která byla pronášena čistým ženským hlasem bez náznaku někdejšího sykotu: „Ne…já, ne…byl to Sumnax, viděla jsem to, proboha Värma mi to udělal…to ne, nechci, už ne….,“ a náhle před Raukhamem a Aërou, která vzhlédla, ležela zrzavá žena s tmavýma očima Pelätova kněze, už nebyla na kost vyhublá a tvářila se zděšeně.

Raukham vyskočil a vykřikl: „Wah’Gattiran – přítelkyně drahá, co se…?“

„Raukhame,“ zašeptala žena, pak ztratila vědomí.

„Nech ji spát,“ řekla Nethé. „Musí se vzpamatovat z toho šoku. A jé, teď tu máme celkem tři lidské duše ve stresu, to vypadá na kouzelný spánek. Aëro, s tebou si to ráno vyřídím, říkala jsem nevzdalovat se!“ Pak zašeptala kouzlo a Aëru přemohl hluboký spánek beze snů.