Ochránci - Setkání

Anotace: 4. díl románu

Sbírka: Ochránci

Cítil se jako ve snu. Někdo ho nesl a on jenom slabě viděl, že se jedná o démony humanoidního vzezření. Pak s ním někdo hodil na tvrdou kamennou podlahu a mezi zuby mu vrazil nějakou trubičku. Cítil, že mu něco vklouzlo do krku a pak se mu projasnila mysl. Rozhlédl se. Ležel na kamenné podlaze v jakési jeskyni, kde neustále pableskovalo světlo, takže si přišel jako na nějaké diskotéce. Až na to ticho. Vedle něj ležel Arsalan, byl již také vzhůru. Ani jeden z nich nebyl spoutaný, ale oba byli odzbrojení: „Jsi v pořádku?“ zachraptěl Arsalan.

„Ano,“ vydechl Alí, „můžeš vstát?“

„Jo,“ Arsalan se namáhavě zdvihl. Alí se postavil vedle něj. V tu chvíli je zakryl ohromný stín. Před nimi se zhmotnila hřmotná postava a ozval se příšerný hlas: „Služebníci Maatu! Řekněte svá jména před svým věčným zatracením a bolestí!“

„Řekni své, démone!“ křikl Arsalan v odpověď. „Jsme služebníci Toho, který je a v jeho jménu požadujeme od tebe odpověď!“

„Postava se zmenšila, ale i tak byla asi dva metry vysoká. Stál před nimi téměř nahý muž s bederní rouškou. Ovšem jeho hlava byla psí. Psí nebo možná něco…

„Sutah!“ vyjekl Alí překvapeně.

„Osobně,“ zavrčel Sutah.

„Zabils našeho přítele a učitele…“ zavrčel nenávistně Arsalan.

„Já ne, to Apef,“ řekl Sutah a napřáhl svou hůl proti nim. „Teď vás pošlu do temnoty, vstoupili jste na území Isfetu a to se rovná smrti!“

„Ten, který je vládne všude a my jsme jeho služebníci, tvoje moc nesahá dále, než za hranice tvého území, On však vládne i tomuto!“ řekl Alí klidně. Sutah se zarazil. Pak se nepěkně zasmál: „Pokud mi nezabrání to udělat, udělám to,“ řekl. Alí pronesl staré egyptské zaříkání, které je kdysi učil Bezejmenný. Vyzval Maat, aby stál při něm i v rámci Isfet a přinesl Rovnováhu tam, kde není. K tomu všemu však vyzval ve jménu Hospodina, jediné a pravé rovnováhy.

Arsalan mezi tím Sutaha napadl mečem. Ten zařval a padl na záda, v hrudi se mu objevila rána. Sutah zaryčel a vrhl se proti nim. Z jeho hole vytryskl paprsek rudého světla. Alí se skrčil. Sutah se na něj vrhl. Alí odrazil první útok, ale druhým mu Sutah podrazil nohy a odkopl ho. Alí odletěl a padl na skálu.

Arsalan se vrhl na Sutaha. Byl neuvěřitelně rychlý a vyměnil si s ním pár úderu, ale Sutah byl rychlejší. Praštil holí do země a Arsalana úder odhodil. Sutah se zašklebil a paprskem strhl kámen přesně nad Arsalanovou hlavou. Ten se stihl jen tak tak odkulit do bezpečí: „Zemřete a budete navždy zatraceni!“ zasmál se Sutah, jemuž se rána v hrudi úplně zacelila. Alí se doplazil k Arsalanovi a chytil ho na zápěstí: „Musíme se odtud dostat!“ vypravil ze sebe těžce.

„Ano, soustřeď se,“ řekl Arsalan a pak společně začali hovořit. Pronášeli staré kouzlo, a jak slova plynula ze rtů, Sutah začal křičet: „To nemůžete, stůjte…já…,“ Alí s Arsalanem za sebe společně vypravili poslední slovo a zmizeli. Sutah bezmocně zařval.

Ivana se s trhnutím probudila. Neustále ji přepadaly sny. Už dávno věděla, kdo se jí v těch snech zjevuje a čí život to během noci prožívá. Byla to její kamarádka Jana. Za těch pár týdnů, co žila po boku Půna ve War-Sumu už poznala celý Janin život, ale dnes se jí poprvé zdál sen o její smrti. Cítila příšerný žár a přímo viděla poslední myšlenku Jany: „Pálí.“ Nic víc. Jenom ten výkřik, kterým děti volají na rodiče se spálenými prsty. Nic víc. Ivaně vytryskly slzy. Tohle nechtěla, nechtěla to. Posadila se na staré skřípavé posteli v ušmudlaném pokoji s jednou jedinou skříní, který si s Půnem pronajali. On však zřejmě spát nepotřeboval a tak Ivana trávila noci sama.

Byla by raději, kdyby tomu tak nebylo. Přítomnost Půna ji uklidňovala. Jeho lekce, které s ním absolvovala každý den za hradbami města, ji dodávaly sílu vyrovnat se s tím, kdo je. Učila se usměrňovat energii, takže už se nemusela bát, že když se trochu rozčílí, ihned kolem ní vzplane v nejlepším případě nábytek. Uměla již použít energii z vlastní vůle. Půn nezanedbal ani její fyzickou výchovu a přes její protesty ji učil boji s mečem, arwańským kopím, zvaným abnyr (což mimo jiné znamenalo trní) v kombinaci s těžkým ostnatým štítem (kâgerun – ježek), který téměř neuzvedla. Když se Ivana trochu ironicky zeptala, jestli ji nechce naučit zacházet i s lukem a šípem, Půn se jen zasmál a řekl, že není třeba, když umí tak perfektně střílet ohníčky.

Ivana se protáhla a zavřela oči. Tentokrát však ne kvůli spánku, ale aby se uvolnila. Nadechla se a vydechla. Nadechla, vydechla. Pomalu se uklidnila. Cítila energii kolem sebe. Cítila se dobře – přesněji řečeno necítila nic. Nádech, výdech. Pomalu se propadala do snů, ale zároveň to sny nebyly. Nádech, výdech. Věděla o světě. Věděla, kde je, ale zároveň byla někde jinde. Nádech a výdech. Slyšela otevírající se dveře a cítila Půnovu přítomnost. Usmála se. Ještě chvíli zůstala v tom uklidňujícím stavu a pak pomalu otevřela oči.

„Zlé sny,“ řekl Půn.

„Ano, ale to nejsou sny. Prošla jsem celý Janin život. Od narození až…,“ Ivana polkla.

„Ano, ano. To se stává, když proti člověku použiješ energii,“ vzdychl Půn.

„Z toho se musí člověk nutně zbláznit,“ vyhrkla Ivana. „Co když budu muset použít energii proti…já nevím…proti deseti chlapům? Co já s tím potom?“

„Záleží na tom, jestli je zabiješ, nebo jim jenom ublížíš. Pokud je například jenom omráčíš, měla bys ve snu vidět třeba jen nejsilnější okamžik jejich života. Proto je nutné naučit se usměrňovat energii. Na zabíjení máš meč.“

„Nejsilnější okamžik? Asi jako když jsem omráčila toho nácka v Praze…“ vzpomněla si Ivana na mladého muže, který ji obtěžoval na Hlavním nádraží a vidinu, kterou měla potom ve spánku.

„Ano, třeba,“ přitakal Půn. „Co tvůj domácí úkol?“ vyštěkl znenadání.

„Co? Jo…tamto…tady,“ Ivana sáhla pod postel a vytáhla své dílo. Poměrně neochotně ho předala Půnovi.

„Hm,“ Půn se zahleděl na Ivanin škrabopis. „Jakou větu jsem ti to dal k přeložení? Myslím tu třetí.“

„Eh…Pes přeběhl most na druhou stranu řeky.“

„Víš, jaký to byl pes?“ zeptal se Půn a v očích mu hrály pobavené jiskřičky.

Ne, nevím. Třeba Alík…,“

„Alík možná, ale ty ho neznáš, tak co tam dělá ten určitý člen?“

Ivana vzdychla. Celou dobu mimo svou výuku v používání energie a zbraní se učila i arwańštinu. Podle ní děsivou a nenaučitelnou řeč. Ačkoliv studovala indoevropeistiku a s jazyky přicházela do styku dnes a denně, tohle jí prostě nelezlo do hlavy.

„Nykkelak setâvissatuk lamûtadatuk unnakallêdanamik letiggaro,“ přečetl Půn s přehnaným místním přízvukem. „Tak slečno, máte tu přesně: Ten pes na té druhé straně přes ten most utíkal. Proč tam máš aorist, proč tam máš tolik členů, proč používáš dativ a kde je ta řeka?“ Ivana se jala větu opravovat se slovy: zlatý sanskrt.

Po snídani, kterou Ivana musela objednat kvůli pocvičení u nemluvného hostinského, vyšli jako obvykle cvičit do lesa. Tentokrát Ivana cvičila jen s mečem. Prvních pár tréninků se Ivana bála do Půna seknout, ale postupem času zjistila, že je pekelně rychlý a že ji její šetrnost rozhodně neoplácí. A tak Ivana bodala a sekala ze všech sil, tedy s takovou silou, aby Půn ránu cítil a přitom mu moc neublížila. Cvičili asi půl hodiny, když se Půn pojednou zarazil a zdvihl ruku. Ivana se také zastavila. Půn se rozhlížel kolem. Náhle se ozval svist a po něm se asi deset metrů od nich zhmotnili, k Ivaninu překvapení, dva mladíci. Oba dva měli tasené dlouhé meče. Zhmotnili se ležící, ale ihned vyskočili na nohy. Jeden byl vysoký, snědý a černé vlasy mu spadaly na ramena. Na bradě mu rašilo krátké strniště. Druhý byl menší, měl lehce zešikmené oči a černé vlnité vlasy měl delší než jeho druh.

Ten nižší křikl cosi na vyššího a oba se rozestoupili. Ivana se ocitla tváří tvář vyššímu, zatímco Půn měl čelit nižšímu: „Min ente?“ vyštěkl snědý mladý muž na Ivanu.

„Co..? Nallŷte arwuńeta?“ Ivana nevěděla, co dělat, tak sáhla po jazyku, který se již několik týdnů učila. Půn však promluvil klidným, ale silným hlasem: „ Ana Půn Ślůnska, min ajna antum?“