Tulák Chodec 1: 5. kapitola - 1. část

Anotace: Nová kapitola.

SPLNĚNÝ SLIB - 1. část


Lea měla pravdu, když tvrdila, že se rána bude dlouho hojit. Pravda, už po deseti dnech mohl Ellad opustit lůžko a volně se pohybovat po domě. Na bok však musel být stále opatrný. Žádné prudké pohyby, žádná námaha. Šrám se zaceloval pomalu. Zvědavý hoch neodolal a hned při prvním převazu od té nešťastné, horečkou zastřené noci si jej prohlédl. Se smíšenými pocity se díval na sytě rudou, zubatou rýhu a pozorně sledoval matku, když ji ošetřovala. Mladá žena ji pokaždé pečlivě a zároveň opatrně omyla vychladlým, pronikavě, ale ne nepříjemně vonícím výluhem z jakýchsi jim oběma naprosto neznámých bylin, které přivezl už v sušeném stavu Robert, a pak ránu opět překryla čistým bílým obvazem. Tento úkon Lea prováděla pravidelně dvakrát denně – ráno a večer.
Elladovi tohle vynucené domácí vězení připadalo jako zlý sen. Chyběl mu pobyt na čerstvém, podzimní vlhkostí prosyceném a jehličím okolních lesů provoněném vzduchu, chyběl mu pohled na zlatě a oranžově zářící listnaté stromy na pozadí tmavě zelených, všudypřítomných smrků a také ustavičné běhání mezi statkem a Eriadorem.
O nějakém pohybu venku však zatím nemohla být řeč. Hoch si tedy krátil dlouhou chvíli, jak uměl nejlépe. Znovu přečetl všechny knížky, které měl a které beztak už dávno znal, procvičoval se v psaní i počtech, opakoval si dějiny Erského poloostrova, pomáhal matce s drobnými pracemi v kuchyni a přemýšlel. Občas si jen tak sedl k oknu, upřel svůj pronikavý, roztoužený pohled na dvůr a v duchu se probíral posledními událostmi jak doma, tak ve vesnici Hraničářů. Otázky, týkající se černých jezdců, únosu Laury, tajemného Bergona a hlavně jeho dalšího pobytu v Eriadoru, mu neuspořádaně táhly hlavou. Oh, jak jen se mu stýskalo. Neuvěřitelně. Po Danovi s Nikem, po Collinovi, po celé vesnici, dokonce i po Erikovi. Chlapci, který s oblibou trápil dívenku Juditu a s nímž se nejvíce pral.
Rozzlobeně třepl hlavou a rychle zamrkal, aby zahnal tyhle smutné úvahy, a soustředil se raději na rozhovor matky s Robertem. Přesněji, na jeho vyslechnutou část. To nebylo tak skličující. Zneklidňující jistě, ale ne skličující. Naopak. Lea přeci obvinila Roberta, že chce, aby on, Ellad, dál navštěvoval Eriador. Takže…
Už je to tu zase, napomenul se chlapec, lehce se zamračil a vrátil se zpět k rozhovoru. Podle Roberta se má naučit bojovat. Bude to prý potřebovat. Proč? Vždyť on přece není žádný válečník?! Konečně, nikdy spolu o tom sice nemluvili, ale on věděl, že by si to Lea nepřála. Věděl, že jeho matka zbraně a násilí neuznává.
A přesto chceš být Hraničářem, ozvalo se někde hluboko uvnitř jeho svědomí.
Hoch se znovu zamračil a pokračoval v úvahách. Takže, proč se má učit bojovat? Kvůli černým jezdcům? Kdyby si jej spletli s Bergenem? Mohou si ho s ním ti muži skutečně splést?... Otázky, otázky, otázky. A odpovědi žádné, vzdychl nakonec odevzdaně a obrátil se na matku s tou jedinou, kterou se odvážil vyslovit nahlas.
„Kde se tady Robert vůbec vzal? A věděl, že jsem zraněný a potřebuju pomoc?“
Lea přerušila loupání zeleniny na polévku a překvapeně na syna pohlédla.
„Věděl, že jsi zraněný, proto přijel,“ řekla po chvilce.
„Jak? Jak to věděl?“ vyhrkl Ellad.
„Od Vigga,“ zněla jednoduchá odpověď.
„On zná Vigga? On ho viděl? Kde?“ sypal ze sebe otázky zvědavý chlapec.
Lea se přívětivě usmála. „Trochu přemýšlej. Setkali se v Eriadoru. Robert přece ví, že tam chodíš.“
Znovu se na něj usmála. Pak sklonila hlavu ke své zelenině a pokračovala v práci. Považovala jeho otázku za zodpovězenou.
Byla ale vskutku zodpovězená?
Ellad se zamračil. Takže Robert se na mě jen tak jezdí vyptávat do Eriadoru?... To nějak nedává smysl. Nedává to smysl nebo mi něco uniká. A to něco bude nejspíš setsakra důležité… Tyhle úvahy však už nahlas nevyslovil.


***


Čas se Elladovi vlekl nesnesitelně pomalu a dny jakoby trvaly věčnost. Přesto se dál pravidelně střídaly s nocí a měnily se v týdny. Na konci třetího už i Lea uznala, že držet chlapce v domě je opravdu zbytečné, a pustila ho ven. Hoch měl velkou radost, i když zatím směl jen na dvůr. S nadšením vdechoval vlhký podzimní vzduch, s potěšením nastavil tvář chladnému větru a s nesmírnou chutí se vrhl do práce. Pomáhal Waldorovi se dřevem, s úklidem spadaného listí i s přípravou chlévů a ovčína na zimu. Stále více však toužil opět opustit statek. Vyběhnout ze vrat a… A zamířit po známé cestě na západ. Do Eriadoru. Dovolí mu matka vrátit se tam? Jak se asi rozhodla?
Uběhl další týden a Ellad to pořád ještě nevěděl. Lea s tím sama začít nechtěla, protože se bála své odpovědi, a hoch také ještě nesebral dostatečné množství odvahy k takovému rozhovoru. Rozhovoru, v němž bude muset zaznít jasné ano či ne.
A tak se tomu oba vyhýbali. Nic se však nedá odkládat věčně. Na konci měsíce oktenu už bylo Elladovo zranění zcela zhojené a na jeho místě „zdobila“ chlapcův bok ošklivá klikatá jizva. Okamžik pravdy nadešel.
„Ellade,“ řekla Lea vážným, tichým hlasem jednoho chladného odpoledne. „Myslím, že je načase, abys poznal mé rozhodnutí.“
Hoch zatajil dech a nervy měl napnuté k prasknutí.
„Můžeš odejít,“ vynesla rozsudek Lea a chlapci se viditelně ulevilo. Vydechl, rozzářené oči upřel na matku a už otvíral ústa k radostné odpovědi, ale mladá žena jej ke slovu nepustila. „Neděkuj mi. Můj názor znáš. Nelíbí se mi to a bojím se o tebe, ale Robert má asi pravdu. Slyšel jsi to sám. Čekají nás možná zlé časy.“
„Jaké zlé časy? Proč?“ nechápal Ellad. V uších mu opět zněla Robertova slova protkaná obavami, v hlavě vířilo množství otázek a on chtěl konečně znát alespoň na některé z nich odpověď.
„Nevím,“ hlesla zamyšleně Lea a sklopila pohled k zemi. „Třeba přijde válka…“
„Válka?“ vyhrkl překvapeně Ellad. „Ale vždyť…“
Lea se vzpamatovala a už normálním hlasem řekla. „Já vím, je mír. Ale… No, to teď není důležité. Ty dál choď mezi Hraničáře a uč se. Nauč se od nich to, co já ani Waldor neumíme… Nezapomeň však na černé jezdce a dávej na sebe pozor.“


***


Nedočkavý Ellad opustil statek hned druhý den. Po snídani se rozloučil s matkou i Waldorem, znovu oběma slíbil, že bude opatrný, a vyrazil k západu. Běžel vytrvalým, rovnoměrným klusem, ale už po půl hodině musel zpomalit. Hlasitě funěl, píchalo jej v boku a tvář měl zalitou potem a zrudlou námahou. Zranění a poměrně dlouhá doba uzdravování a nicnedělání si zkrátka vyžádaly své. Chlapce to zlobilo, protože normálně vydržel takhle běžet celé hodiny. Snažil se tedy těchto známek slabosti a únavy nevšímat, ale moc se mu to nedařilo. Stále častěji měnil klus v chůzi a sotva popadal dech. K vesnici Hraničářů proto dorazil až pozdě odpoledne. Unaveně se vyploužil z lesa, vyčerpaně si opřel ruce o kolena a zklidňoval zrychlený dech.
Narovnal se až po chvíli. Odhrnul si z obličeje potem slepené vlasy, pohlédl dolů a zarazil se. Kromě známých dřevěných domků, ledabyle rozhozených v mělkém údolíčku, viděl větší i menší hromady klád, odhadoval tak čtyři až pět kroků dlouhých, a část hradby ze silných, do ostré špičky osekaných kůlů. Také si všiml, že hranice lesa se posunula směrem od vesnice. Její obyvatelé tak mohli případného nepřítele spatřit mnohem dříve než dosud.
Takže opevnění a obrana, pomyslel si a ohromeně hleděl na dřevěnou palisádu, která začínala u brodu přes Stříberku, táhla se podél říčky, to jest kolem severní části vesnice, a chystala se časem ji úplně uzavřít ve svém nepravidelném, ochranném kruhu.
To je jistě stálo spoustu dřiny. Jak vůbec mohli udělat tolik práce za těch sedm týdnů, co jsem tu nebyl? Ptal se sám sebe Ellad a začal pomalu sestupovat z mírného svahu směrem k domkům. Než k nim dorazil, nebe nad údolím začínalo tmavnout a odpoledne se změnilo v podvečer.
Konečně vkročil do vesnice. Běžný denní ruch už ustoupil klidu blížící se noci a hoch tak potkával jen málo lidí. Pomalu se loudal ke Collinovu domku a byl opět překvapen. Jejich chováním. Ještě nedávno až nepřátelští vesničané se na něj teď usmívali, radostně ho zdravili a zpráva o jeho příchodu letěla Eriadorem jako blesk. Další a další lidé vybíhali z domů na zápraží a večerním tichem zněly jejich pozdravné výkřiky.
„Vítej, Chodče! Vítej zpátky!“ ozývalo se ze všech stran a zmatený Ellad nevěděl, co si o tom má myslet. Nebývalý zájem o jeho osobu jej nepříjemně vyváděl z rovnováhy. Raději by byl dál tím nenápadným klukem jako dřív.
To však očividně nešlo. Odpovídal proto na pozdravy a povinně se usmíval. A také – zrychlil svůj krok, aby se co nejdřív dostal z jejich dosahu do tichého bezpečí Collinova domku, kde se mohl v klidu a o samotě zamyslet nad všemi těmi novotami nebo… Nebo, v případě Collinovy přítomnosti, by mu tohle všechno jistě ochotně vysvětlil sám mladík.
Co jen způsobilo tak obrovskou změnu v chování těch lidí?
Ellad rázoval po okraji rozblácené cesty a svůj vytoužený cíl už měl na dohled, když se před ním náhle objevila Judita. Skoro do ní vrazil. Holčička byla celá udýchaná a tváře jí hořely ruměncem.
„Pojď… se mnou,“ vyrážela ze sebe. „Budeš teď… bydlet u nás…“
Hoch se zastavil a překvapeně pohlédl na dívenku.
„Tak pojď už,“ vybídla ho a uchopila jej za ruku. „Maminka už ti nabírá večeři.“
Elladovi její slova vyrazila dech. Bydlet u nich. Večeři… To tedy znamená, bydlet u Laury. Pod jednou střechou s Viggem… Jestli tu vůbec je. Zchladil v duchu své nadšení chlapec a nejistě následoval dívenku na druhý konec vesnice, kde ona a oba sourozenci přebývali.
Na prahu prostého, dřevěného domku už stála Laura a hleděla jim vstříc.
„Vítej zpátky, Chodče,“ usmívala se na chlapce a upírala na něho své blankytně modré oči.
„I já tě zdravím, paní,“ začervenal se Ellad a lehce se poklonil.
„Nejsem žádná paní, ale Laura,“ opravila ho přátelsky mladá žena a pozvala jej dovnitř.
Hoch nesměle prošel kolem ní, vstoupil do domu a ocitl se v prostorné kuchyni, kde to vonělo čerstvě upečeným chlebem. Ellad polkl naprázdno a rychlým pohledem přelétl místnost. Oči stočil nejprve vlevo a obkroužil ji tak svým pronikavým zrakem celou ve směru hodinových ručiček. Hned za dveřmi stála těžká dřevěná truhla, pak dveře, další dveře, v rohu místnosti kachlová kamna s pecí, přímo proti němu okno, pod ním skříňka, znovu dvoje dveře, po jeho pravé ruce opět truhla, velmi podobná té první, a uprostřed místnosti velký stůl ze smrkového masivu, kolem něhož stály čtyři židle.
„Jen se neostýchej a běž dál,“ vybídla jej znovu Laura. „Večeři už máte oba na stole.“
Hoch pomalu vykročil a následoval Juditu, která jej předběhla, když si prohlížel kuchyň. Odsunul židli a váhavě usedl ke stolu vedle dívenky. Holčička už si pochutnávala na teplé šunce s vejci a zeleninou a přikusovala k té dobrotě silný krajíc voňavého chleba.
„Dej si taky,“ vyzvala chlapce s plnými ústy. „Je to výborné.“
Hoch se na Juditu usmál, poslechl a už po prvním soustu musel dát dívence za pravdu. Pokrm byl vskutku lahodný.
Po večeři Laura sklidila ze stolu použité nádobí, nalila každému hrnek čaje a chvíli si jen tak povídali. Mladá žena se Ellada vyptávala hlavně na jeho zranění. Zajímalo ji všechno. Chtěla vědět veškeré podrobnosti. Chlapce její zvědavost udivila, ale nechal si to pro sebe. Ochotně na otázky odpovídal, ale až po té poslední se dozvěděl důvod tohohle výslechu. Laura mu prozradila, že ona i Viggo dostali pak pěkně vyhubováno. Od Gretty. Prý, co je to napadlo, převážet zraněného v takovém stavu.
„Mrzí mě, tedy nás všechny, co se ti stalo i co jsi musel vytrpět,“ omluvila se tiše a sklopila oči k zemi.
Ellad se tomu jen zasmál, mávl nad tím rukou a změnil námět hovoru.
„Kde je teď Viggo?“ zeptal se náhle skleslým hlasem. Nedokázal úplně skrýt své zklamání. Tolik se na slíbený výcvik těšil.
„Kde je bratr přesně teď, to nevím a nevím ani, kdy se vrátí,“ sdělila chlapci už normálním hlasem mladá žena a pohlédla mu do obličeje, překvapena jeho nečekanou proměnou. Jejich oči se setkaly a Laura vytušila, co hocha tíží. Aby jej rozptýlila, začala mluvit o novinkách z vesnice.
Rozhovor se tak stočil na ochrannou hradbu. Mladá žena chlapci ochotně a podrobně vylíčila, jak se všichni z Eriadoru, Hraničáři i prostí vesničané, spojili a společně pracují na dřevěném opevnění. V lese, teď už dost daleko od vesnice, kácí vzrostlé stromy a osekávají jim větve. Holé kmeny pak pomocí řetězů přiváží za koně a přitáhnou co nejblíže k předpokládanému místu určení. Vypřáhnou koně, osekají jeden konec klády do ostré špičky a je z ní kůl připravený k použití. To ale ještě zdaleka není všechno. Největší práci dá samozřejmě samotná stavba palisády.
„Vymyslel ji Viggo spolu s Derekem a ještě jedním Hraničářem. Myslím, že se jmenuje Kirk. Potáhne se kolem celého Eriadoru. Dovnitř bude možné pohodlně vjet nebo vejít jen bránou… No, vlastně budou dvě. Jedna u brodu, druhá tam, kde vyježděná cesta opouští vesnici, a střežit je budou věže, trochu vyšší než samotná hradba…“
„A na nich budou stát stráže,“ přerušila matku nadšeně Judita a oči jí přitom zářily radostným očekáváním. „Stráže, Chodče. Jako na nějakém hradě. Už nás nikdy nikdo nepřepadne. Z Eriadoru se rázem stane nedobytná pevnost.“
„Ano, je to tak,“ potvrdila Laura dceřina slova. „Nikdy už odtud neodjedou všichni Hraničáři. Patnáct jich tu vždycky zůstane. A taky… Na jaře, až bude hotová celá palisáda, vykopou před ní muži ještě příkop.“
Judita souhlasně přikyvovala a její nadšení bylo nakažlivé. I Ellada potěšila vyhlídka na dokončené opevnění, příkop i Hraničáře, hlídkující ve vysokých strážních věžích. Vítal tohle všechno a cítil, že je to tak správně. Před očima znovu viděl černé jezdce a v hlavě opět slyšel Robertova slova plná obav i matčino varování.
Takže i Viggo si myslí, že bude hůř. Připravuje vesnici na nečekaný příchod nepřátel. Na jejich útok. Na válku… Skutečně na válku? Hoch v zamyšlení zavrtěl hlavou. Vždyť je mír… No, nakonec. Mír nebo válka. Opevnění je na světě, vesničané budou v bezpečí… Vesničané!
„Můžu se ještě na něco zeptat, Lauro?“ vyrazil ze sebe.
„Tos právě udělal,“ pravila vážně mladá žena, ale celý její obličej zářil neskrývaným veselím.
Hoch se zarazil. Co platí? Vážná slova nebo výraz tváře? Má to být legrace?
„Tak, co bys rád?“ vysvobodila ho z nerozhodnosti s přátelským úsměvem Laura.
Byla to legrace, oddechl si Ellad a spustil. „Chci… Totiž, zajímalo by mě, proč se ke mně lidi najednou chovají tak přátelsky?“
„Ty se jim divíš?“ zvážněla Laura. Hned se ale ovládla a znovu se usmála. Přívětivě a mile. „Vždyť jsi je zachránil. Z té stodoly. Vděčí ti za život.“
„Aha,“ vydechl sotva slyšitelně Ellad a zmlkl. Došla mu slova. Nevěděl, co by na tohle řekl. Jen sklopil oči a pohledem sledoval nepravidelnou kresbu let na dřevěných prknech podlahy.
V kuchyni nastalo ticho. Ale jen nakrátko. Elladovi se nepodařilo potlačit zívnutí, a tak Laura poslala jeho i Juditu do postele. Holčička vysrkla zbytek svého čaje, vstala od stolu a s přáním dobré noci zmizela za dveřmi, které byly nejblíže kamen. Chlapce se ujala Laura. Zavedla jej k protějším dveřím, otevřela je a hoch tak pohlédl do nejmenší ložničky, jakou kdy viděl. Místnůstka byla malá, ale čistá a útulná. Nacházelo se zde pouze úzké nevelké okénko, nyní zatažené silnými vlněnými závěsy a jedno lůžko. Více se toho do pokojíčku opravdu nevešlo. Ellad zůstal na prahu nerozhodně stát, ohromen tou prostou krásou.
„Nestyď se a klidně vejdi, Chodče,“ povzbudila jej s úsměvem mladá žena. „Tohle bude odteďka tvůj pokoj pokaždé, když budeš v Eriadoru. Viggo ho pro tebe udělal z půlky naší spíže.“
„Udělal?“ hlesl udiveně Ellad. „Ale jak věděl, že se sem vrátím?“
„To nevím. Nejspíš nějaké tušení,“ zasmála se Laura, popřála chlapci dobrou noc a vzdálila se.
Hoch odpověděl, a pak konečně vstoupil do svého malého pokojíčku. Zavřel za sebou dveře a okamžitě ho obklopila tma. To mu však nevadilo. Popaměti se svlékl, ulehl na čerstvě povlečené lůžko příjemně vonící levandulí a během chvilinky usnul, jako když ho do vody hodí.


***


„Vstávat. Vstávat. Slunce už je vysoko,“ vzbudil Ellada veselý Lauřin hlas. Mladá žena rozhrnula závěs a do pokojíku vtrhlo denní světlo. Ellad si protřel oči a ještě rozespalým hlasem jí popřál dobré ráno. Laura se na něj usmála a odešla. Hoch se na lůžku neochotně posadil, zívl a nepřítomně mžoural před sebe. Zdálo se mu, že nespal ani dvě hodiny. Náhle se však probral a začal na sebe rychle natahovat oblečení. Právě mu totiž došlo, že na setkání s přáteli má pouze tento jediný den. Zítra, hned po snídani musí zase domů.
Vpadl tedy do kuchyně jako velká voda, udýchaně pozdravil Juditu a na pokyn Laury usedl k prostřenému stolu.
„Dneska jdete s chlapci na dřevo,“ sdělila Elladovi Laura hned po snídani.
Hoch jen kývl, poděkoval a utíkal za přáteli, zatímco Judita zůstala s matkou. Venku bylo chladno a pošmourno, nebe zatažené a každou chvíli slabě mrholilo. Ellad ale špatné počasí nevnímal. Těšil se na Dana s Nikem. Kráčel po cestě směrem ke studni, vesele si pohvizdoval a vtom je uviděl. Přátelé mu vyrazili vstříc. Za okamžik se setkali a za bujarého smíchu a radostných výkřiků se u zvonice připojili k ostatním.
Až do půlky odpoledne potom pomáhali Eriadorským mužům s těžbou dřeva na ochrannou hradbu a s dopravou klád k vesnici. Z lesa se vrátili zmáčení, špinaví a hladoví, ale spokojení, protože nikdo nebyl při kácení stromů zraněn. Hoši se u studny nakrátko rozloučili a běželi se domů najíst, umýt a alespoň trochu osušit.
Znovu se sešli přibližně za hodinu a společně zamířili do Hraničářských stájí. Ellad si už při svém včerejším příchodu všiml nové stodoly a opět žasl nad tím, jak mohli místní lidé stihnout tolik práce za tak krátkou dobu. U koní se chlapci pozdravili s Manuelem, osedlali si každý jednoho valacha, a potom se až do soumraku toulali po okolních lesích a loukách.


***


O čtyři dny později přivítali Ellada v Eriadoru stejně radostně jako při předchozí návštěvě. Vesničané jej přátelsky zdravili, Laura se na něj mile usmála a Judita mu skočila kolem krku. Hoch se s nimi přivítal a usedl ke stolu, který Laura právě prostírala.
Jen tři misky, pomyslel si zklamaně a vzdychl. To znamená, že Viggo tu zase není. Ach, jo.
Mladá žena mu nalila do připravené nádoby lahodně vonící, načervenalou omáčku, z níž se ještě kouřilo, a přistrčila k ruce dva krajíce chleba. Stejně potom postupovala i u dvou zbylých misek, odnesla hrnec zpátky na kamna a přitom s jistým pobavením jen tak koutkem oka sledovala Elladův zklamaný, zakaboněný obličej.
„Viggo tu teď není, ale čekám jeho příjezd každou chvíli,“ řekla nakonec a usedla ke své misce. Ta slova pronesla jen jaksi mimochodem, jakoby četla chlapcovy myšlenky. A když Ellad udiveně zvedl oči od jídla, jen na něj s vědoucím úsměvem mrkla.
Po vydatné večeři Laura opět připravila pro každého hrnek medem slazeného lipového čaje a postavila je na stůl. Sotva se však poslední z nich dotkl hladké dřevěné desky, cvakly dveře a do místnosti vstoupil muž ve vlhkých a místy i dost špinavých cestovních šatech.
„Vítej! Vítej doma!“ zdravila bratra radostně Laura a v hlase měla znát i úlevu.
Judita Vigga nadšeně objala. Jen Ellad nevěděl, jak se tvářit. Tolik se na mladého Hraničáře těšil a teď, když mu znovu stál, vlastně seděl, tváří v tvář, byl poněkud v rozpacích. Náhle se cítil v kuchyni jaksi přebytečný a cizí a až moc dobře si uvědomoval, že skutečně cizí je. Do této osudem těžce zkoušené rodiny nepatřil a také ho napadlo, zda Viggo na svůj slib již dávno nezapomněl. Přece jenom jako vůdce Hraničářů měl na práci mnohem důležitější věci, než je výcvik tří malých kluků… Přesto slušně pozdravil, a potom sklopil pronikavé modré oči k zemi.
Viggo se přivítal s Laurou i s Juditou a pomalu přešel až k chlapci. Ellad na sobě cítil jeho pohled, ale oči nezvedl.
„Rád tě zase vidím, Chodče,“ oslovil ho mladý Hraničář. „Je dobře, že ses vrátil.“
Chlapci se tak nějak podivně ulevilo. Ulehčeně vydechl a nesměle zvedl oči z podlahy. Viggo stál nad ním a ve chvíli, kdy se jejich zraky setkaly, mu podal ruku a pevně, přátelsky mu ji stiskl. A v tom prostém, jednoduchém pohybu bylo něco tak velkého, že hoch pocítil k tomu neupravenému, zablácenému a provlhlému muži to, co ještě nikdy k žádnému. Bezmezný obdiv. Obdiv tak veliký a mocný, že ho úplně zahltil, a on si náhle uvědomil mnohem jasněji než kdy dřív – ano, tomuhle muži se chci jednou vyrovnat.
Zatímco takto přemýšlel, Viggo se od něj odvrátil a zamířil ke kamnům. Opatrně z nich sundal velký hrnec, který tam pro něho ještě před večeří připravila Laura, a kývl na Juditu. Holčička přeochotně vyskočila ze židle, ze skříňky pod oknem sebrala bytelné dřevěné vědro a následovala strýce do dveří kus dál od kamen. Za okamžik zase vyšla ven, už bez vědra, a zavřela za sebou. Viggo tak za dveřmi osaměl.


***


Mladý Hraničář se vrátil zpět do kuchyně proměněný k nepoznání. Byl umytý, oholený, čistě oblečený a na ramena mu spadaly ještě mokré, pečlivě učesané vlasy. Široce se usmál na všechny v místnosti a usedl k večeři, kterou mu Laura mezitím ohřála a připravila na stůl. Poděkoval sestře za omáčku a s chutí se do té dobroty pustil. Po večeři před něj Laura postavila ještě hrnek čerstvě zalité, voňavé kávy, Hraničář poděkoval lehkým kývnutím, pohodlně se opřel o opěradlo židle a se spokojeným výrazem ve tváři natáhl nohy před sebe.
„Už něco víte?“ zeptala se Laura.
„Ne, vůbec nic,“ odpověděl a výraz spokojenosti z jeho obličeje zmizel. „Asi jsme je neměli všechny pobít.“
„A koho?“ odvážil se zeptat Ellad a upíral oči přímo na Vigga.
„Ty jezdce, co tě zranili,“ vysvětlil mu Hraničář, poposedl si kousek dozadu, usrkl trošku svého voňavého nápoje a s povzdechem dodal. „Stále nevíme, kdo vlastně ti muži byli a odkud přijeli. A už to asi nezjistíme.“
„Prý hledali nějakýho Bergona,“ vložila se do hovoru Judita. „Ty víš, kdo by to mohl být, strýčku?“
„O jednom bych věděl,“ neudržel se Ellad.
Mladý muž na něj udiveně pohlédl, stejně jako všichni v místnosti.
„Ty znáš někoho, kdo se tak jmenuje?“ otázal se se zdviženým obočím.
„No, to přímo ne,“ znejistěl chlapec. „Ale vím o někom, kdo se tak jmenoval, pane.“
„Nech si toho pána,“ opravil ho pobaveně Hraničář. „Jsem Viggo, a když jsi byl zraněný, normálně jsi mi tak říkal. Tak proč to měnit?!“
„To ano, ale to bylo něco jiného, pane… Tedy, Viggo,“ hned se opravil Ellad.
„Já v tom tedy žádný rozdíl nevidím… Mluvili jsme však o Bergonovi,“ vrátil se zpět k původní rozmluvě Viggo.
„To byl přece princ. Orrinorský princ, ale…“ zarazil se hoch.
„Ale ten je dávno mrtvý,“ doplnil jej zamyšleně Hraničář. „Takže buď jde o shodu jmen nebo, a tomu věřím já, si někdo myslí, že žije. A ten někdo bude jistě z Orrinoru.“
„Říkal jsi ale, že z Orrinoru ti jezdci určitě nebyli,“ namítla Laura.
„A říkám to stále,“ neodporoval jí Viggo. „A to mě právě mate. Nabízí se též otázka, proč toho Bergona hledali právě tady, v Eriadoru?“
V kuchyni zavládlo ticho. Každý se snažil přijít té záhadě na kloub, ale všichni si museli nakonec přiznat, že na tohle tedy opravdu nepřijdou. Odpověď jim mohli dát pouze černí jezdci. Ale ti byli mrtví.
„Robert říkal, že se ti muži vrátí. Mám si na ně prý dávat pozor. Můžou si mě s tím Bergonem totiž splést,“ přerušil dlouhé mlčení pomalu, zamyšleně Ellad.
„Robert?“ zopakoval udiveně mladý muž.
„Robert,“ přikývl chlapec. „Je asi o deset let starší než ty a jezdí na vraníku… Určitě ho znáš. Ptal se na mě a tys mu řekl, že jsem zraněný.“
„Ano, skutečně se ptal,“ potvrdil zdánlivě bez zájmu Hraničář. Hned vzápětí však ze sebe doslova vyplivl. „Proč?“
„Proč co?“ nechápal Ellad.
„Proč se tady na tebe vyptává a taky, co všechno ví o těch jezdcích?“ Viggo se teď tvářil smrtelně vážně a jeho šedozelené oči hleděly na chlapce nezvykle přísně. Ellada změna v jeho chování udivila. Už si nepřipadal jako na návštěvě u přátel, ale jako u výslechu.
„Viggo,“ napomenula mladého muže jemně Laura. I ji bratr svou náhlou a zcela nečekanou příkrostí překvapil.
„Aaa, promiň. Omlouvám se, Chodče. Prostě jen nemám rád záhady a nejasnosti. Odpovíš mi, prosím?“
Ellad přikývl. Spokojený, že už s ním u stolu sedí zase ten známý, přívětivý Viggo. „Myslím, že o těch jezdcích Robert nic přesnějšího neví. To, co jsem prve říkal, jsou jen jeho domněnky… No, a co se toho vyptávání týká, o tom zas nevím nic já.“
„Nevíš. Hm… Ale znáte se, ne?“ vyzvídal dál s jistou dávkou netrpělivosti mladý Hraničář.
„Známe. Jistě. Vlastně ho znám odmalička,“ vysvětloval Ellad.
„Tak mi o něm něco pověz. Ten člověk mě zajímá,“ pronesl už naprosto klidně Viggo a opět se posadil pohodlně. Lehce poposedl dopředu, záda opřel o opěradlo židle, natáhl nohy před sebe a zkřížil je v kotnících. Očividně čekal dlouhé povídání.
„Robert se přátelí s mými rodiči,“ začal rozvážně Ellad a usilovně se snažil vydolovat z paměti i tu nejmenší podrobnost. „Jednou za čas přijede k nám na statek, zdrží se den, dva a zase odjede. Taky mě pořád z něčeho zkouší…“
„Zkouší?“ přerušil jej udiveně Hraničář a obočí mu vylétlo vzhůru.
Hoch mu jako příklad uvedl jízdu na Vraníkovi s následnou kontrolou dějepisných znalostí a zmlkl.
„A dál?“ vybízel ho k pokračování Viggo.
„Dál… No, dál nic,“ odpověděl s pocitem provinění chlapec. Nechtěl mluvit o tom, že se Robert strachuje o jeho budoucnost a o budoucnost vůbec, že se o něm baví s matkou tajně po nocích a že je vlastně v Eriadoru hlavně jeho zásluhou. Nechtěl to teď řešit a už vůbec ne s Viggem nebo s Laurou. Nic proti těm dvěma, ale i pro něj to byly otázky. Neobjasněné otázky a ani jeden ze sourozenců by mu na ně nemohl odpovědět. Spíš naopak. Ellad tušil, že pouhá zmínka o nich by znovu vzbudila u mladého Hraničáře nedůvěru a ostražitost. Toho se chtěl vyvarovat, proto dalším nepříjemným dotazům jednoduše předešel. Zeptal se sám.
„Proč tě vlastně Robert tak zajímá? Spojuješ ho nějak s těmi jezdci?“
„Ne, ne. To v žádném případě,“ vyrazil ze sebe rychle a jakoby omluvně Viggo. „Já jen… Slyšel jsem o něm. Už dřív. Zajímalo by mě, co z toho je pravda.“
„Tys o něm něco slyšel? Co?“ neovládl se chlapec a jeho tvář se změnila v jeden velký otazník.
„To přece není důležité,“ pronesl důrazně Hraničář. „Myslel jsem, že povídat budeš ty, když znáš toho muže odmalička.“
V místnosti po těch nedůvěrou protkaných slovech nastalo ticho. Stísněné, dusivé ticho.
Ellad nevydržel.
„Znám ho odmalička, ale moc o něm nevím,“ soukal ze sebe neochotně. „Opravdu. Nezajímalo mě to. Až doteď.“
Viggo se usmál. „Věřím ti, ale… překvapuje mě to.“
„Takže mi řekneš, co jsi slyšel?“ zeptal se váhavě Ellad.
„No, říkají se různé věci,“ začal rozvážně mladý muž. „Prý byl v mládí Orrinorským rytířem, dokonce jejich velitelem, a také… blízkým přítelem posledního krále Bergila.“
„Bergonova otce,“ připomněla tlumeným hlasem Laura.
„Ano, právě toho,“ přikývl Viggo a pokračoval. „Teď prý žije kdesi v Bílých horách. Sám, jen se svou ženou, čarodějkou Dariou.“
„Čarodějkou?“ nechápal Ellad.
„Já jen, co jsem slyšel,“ řekl omluvně Hraničář a zvedl ruce jakoby na obranu. Toho hned využila Laura.
„Tak a spát. Je pozdě,“ hnala děti do postelí.
Ellad s Juditou se se zklamaným povzdechem zvedli ze židlí a bez valného nadšení odkráčeli každý do svého pokoje. Ellad za sebou zavřel dveře, potmě se svlékl a ulehl na lůžko.
Jedna otázka zodpovězená, ale sto dalších místo ní, říkal si, když se ukládal pod vonící přikrývku. Snažil se vše si v hlavě nějak urovnat a vstřebat to, co se ten večer dozvěděl, ale nepodařilo se mu to. Usnul. Byl příliš unavený.