Tulák Chodec 1: 5. kapitola - 2. část

Anotace: Ellad se těší, že ho Viggo bude učit Hraničářskému "řemeslu". Ale bude ho skutečně učit?

SPLNĚNÝ SLIB - 2. část

Ellada vzbudila tichá písnička, kterou si Laura zpívala, když ráno otevřela dveře jeho pokojíčku.
„Vstávej, Chodče. Za chvíli vyháníte,“ řekla a rozhrnula závěsy. Potom odešla.
Hoch vyskočil z postele a chvatně se oblékl. Nechtěl, aby si o něm Viggo myslel, že je lenoch a spáč. S úsměvem vešel do kuchyně, pozdravil Lauru, která se točila kolem kamen a právě zalévala hrnky s ranním čajem a kávou. Mladá žena jeho pozdrav opětovala, ale neotočila se k němu, dál se věnovala své práci. Ellad usedl ke stolu. Za pár minut se k němu připojila Judita a po ní i Viggo. Laura před každého postavila hrnek s ještě teplým nápojem a talíř slazené ovesné kaše a všichni se pak věnovali jídlu. V kuchyni panovalo v tu dobu ticho, rušené jen občasným cinknutím lžíce o talíř či tlumeným ťuknutím hrnku pokládaného na dřevěnou desku stolu.
Po snídani pomohla Judita matce sklidit použité nádobí a od stolu vstal i Viggo. Bez jediného slova odešel do svého pokoje.
Ach jo, pomyslel si zklamaně Ellad. Tak přece zapomněl. Smutně vzdychl, zvedl se ze židle a zamířil ke vchodovým dveřím.
„Chodče! Ještě okamžik,“ zadržel jej Viggův hlas.
Hoch se po něm otočil a modré oči se mu rozzářily štěstím. Hraničář stál uprostřed kuchyně, v rukou svíral čtyři bytelné dřevěné meče a ústa měl roztažená v širokém úsměvu. Stejně jako Judita s Laurou.
„Malý dárek,“ řekl a podal radostí úplně ochromenému chlapci jednu zbraň.
„Tys nezapomněl?“ vysoukal ze sebe hoch a uchopil nabízený meč za jílec.
„Jak bych mohl. Za chvíli můžeme začít,“ zazubil se na něj Viggo. „Tyhle dva vezmi na pastvinu Nikovi a Danovi. Přijdu tam za vámi, jen si ještě něco zařídím.“
S těmi slovy předal chlapci zmíněné zbraně a hoch vyběhl ze dveří jako dobře vystřelený šíp. Chtěl co nejdříve povědět přátelům tu skvělou novinu. Už brzy budou šermovat. Jako Hraničáři. A učit je bude sám Viggo.


***


Viggo musel výcvik svých tří svěřenců zahájit ostrým pokáráním. Než se totiž stačil na pastvině objevit, hoši začali bez něj a neuvěřitelně se těmi meči ztloukli. Zbraně byly opravdu bytelné. Svým tvarem i váhou měly plně nahradit skutečné.
„Ty meče jsem vám nedal proto, abyste s nimi mlátili hlava nehlava,“ huboval mladý muž. „Jestli chcete, abych vás učil, musí panovat jistá pravidla. Při výcviku budete dělat jen to, co řeknu, a ty zbraně budete používat zpočátku jen pod mým dozorem. Jasné?“
„Ale…“ hlesl Dan.
„Jasné?!“ zopakoval důrazně Viggo a přejel shromážděné chlapce přísným pohledem.
„Jasné,“ odpověděli sborem a Hraničářova tvář opět zpřívětivěla.
„Tak začneme. Postavte se do řady vedle sebe tak, abyste měli dost místa a dobře na mě viděli… Základem šermu a bojového umění vůbec jsou nohy a rovnováha. Musíte mít úplnou jistotu, že krok, který uděláte, přesně naváže na ten, který jste udělali, a nesmíte nad tím přemýšlet. Kroky musíte mít zkrátka naučené, musí vám přejít do krve. Takže střeh.“
Viggo pak hochům ukázal základní postoj a pohyb se zbraní dopředu a dozadu. Chlapci to zkoušeli po něm a brzy museli uznat, že to jednoduše pouze vypadá. Opak byl pravdou. Kluci dělali typické začátečnické chyby. Šli bokem, hleděli do země místo do očí pomyslnému soupeři, zakopávali o drny na nerovné pastvině a hlavně – pohupovali se nahoru a dolů. Stále natahovali a krčili nohy. Nenesli tělo ve stále stejné rovině na mírně pokrčených nohou.
Po hodině už necítili ruce ani nohy. Nezvykle namáhané svaly bolely a protestovaly proti další námaze víc a víc. Viggo tedy první lekci ukončil.
„Teda, není to vůbec hračka,“ funěl Ellad a Nik souhlasně přikyvoval.
„Viggo, kdy už budeme pořádně šermovat?“ udýchaně se ptal Dan.
Hraničář se musel chlapcově nedočkavosti zasmát. „Až budete umět kroky. Po chvilkách je můžete cvičit i sami a pro zpestření chodit proti sobě. Vodit se… Ukážu. Chodče.“
Ellad na tuto výzvu zaujal základní postoj čelem proti Viggovi a zkřížil s ním svou zbraň.
„Teď tě povedu. Couvej,“ řekl Hraničář a vykročil. Ruce i zbraň měl stále ve stejné poloze, pohyboval pouze nohama.
Ellad k jeho překvapení ihned pochopil a začal ustupovat, ani on nehýbal ničím jiným než nohama. Viggo šel dopředu ještě dva kroky, potom se náhle, bez varování dal na ústup a hoch jej po krátkém zaváhání následoval. Teď šel tedy Ellad dopředu a Viggo couval. Po několika krocích Hraničář zastavil a sklonil zbraň.
„Výborně, Chodče,“ pochválil chlapce. „Takhle můžete cvičit, kdy budete chtít. Ve vodění se střídejte… A ještě něco. Chodit ano, ale zatím beze zbraní.“
„Beze zbraní?“ vykulil oči Daniel. „Ale to pak?... Jakpak?...“
„Místo mečů použijte prsty. Dávejte přitom pozor, abyste se k sobě nedostali moc blízko nebo naopak, nebyli od sebe příliš daleko. Pamatujte, na soupeře musíte svou zbraní dosáhnout, ale zároveň se na něj nesmíte příliš lepit. Připravili byste se tak o možnost lepší pohyblivosti se zbraní,“ vysvětloval trpělivě Viggo.
„A co má dělat ten třetí?“ zajímal se Nik.
„Třetí?“ Viggo udiveně zvedl obočí.
„No ten, co se zrovna nevodí,“ upřesnil hoch.
„Ach, tak,“ usmál se mladý muž. „No, ten může buď chodit sám nebo, ještě lépe, dávat pozor na ty dva chodící a případně je upozornit na chyby. Chození bokem, pohled dolů, poskakování…Ještě nějaké dotazy?“
„Viggo, proč nás učíš bojovat těmihle krátkými meči a sám máš meč o dost delší?“ zeptal se zvědavě Ellad, který si až teď vzpomněl na bitku s černooděnci. Podle toho, co si pamatoval, měl Hraničář vskutku delší zbraň.
Viggo se pousmál. „Dobrý postřeh, Chodče. Vás budu učit šermovat takzvanými jednoručními meči, ty patří k výbavě Hraničářů stejně jako luk, lovecký nůž nebo tesák. Já mám ale Zarkor, meč Hraničářských vůdců, a to je jedenapůlručák. Jediný jedenapůlruční meč mezi Hraničářskými zbraněmi v celém Aranhoru… Kroky jsou ale u obou těchto mečů stejně důležité,“ doplnil s úsměvem. „Odpoledne se na vás přijdu ještě podívat,“ slíbil a pomalu odcházel směrem k vesnici.
„Tahle věcička bude skvělá při příští rvačce s Erikem. Teď už dá Juditě jistě pokoj,“ pochvaloval si Dan s pohledem upřeným na dřevěnou zbraň ve své pravačce.
„Já tě dobře slyšel, Danieli,“ zastavil se Hraničář, o němž si nejmladší z chlapců myslel, že už je dostatečně daleko, a otočil se zpátky k nim. „Řeklo se beze zbraní,“ připomněl, a pak pokračoval v cestě k domkům.
Hoši chvíli zaraženě stáli a s obdivem hleděli za odcházejícím Hraničářem. Když jim zmizel z dohledu, usedli, odložili meče a probírali zážitky z první hodiny šermu. Také si spočítali všechny boule a modřiny z nevydařeného souboje před Viggovým příchodem.
Zábavu chlapcům přerušila až Judita. S úsměvem a očima plnýma otázek jim dívenka přinesla oběd. Ještě teplé pečené srnčí a čerstvé obilné placky.
„Tak co, jak vám to šlo?“ vyzvídala.
„Ale jo. Docela dobře,“ to bylo vše, co z chlapců vypáčila. Hoši se totiž hladově vrhli na tu voňavou dobrotu a poněkud zklamaná holčička musela počkat, až dojedí.
„Bylo to výborné,“ pochválil Ellad, když si pečlivě olízané prsty otíral o kalhoty.
„To jo. Laura se překonala,“ přitakával Dan a mlčenlivý Nik souhlasně přikyvoval a ještě dožvýkával poslední sousto.
Judita se po těch slovech hlasitě rozesmála. „Tohle ale nedělala mamka. Tohle posílá Collin a vzkazuje, že se na vás přijde co nevidět podívat. Jak prý vám to jde… Tak, jak vám to jde?“
Tentokrát byli hoši sdílnější. Téměř slovo od slova zopakovali dívence to, co ráno slyšeli od Vigga, a potom jí to i názorně ukázali. Bez mečů, samozřejmě. Když holčička viděla jejich vodění za zkřížené prsty, znovu se rozesmála. Chlapci její smích ale hrdě přehlíželi, a tak se brzy uklidnila. Zvážněla, zkusila si to také a brzy se vodila s Nikem. Ellad cvičil kroky s Danem.
„Teda na vás je pohled,“ halekal na ně o hodnou chvíli později Collin. „Kdyby vám teď někdo ukradl všechny koně, ani byste si toho nevšimli.“
Dvojice, kráčející v hlubokém soustředění střídavě dopředu a dozadu, se zastavily, a potom následovalo radostné, až bouřlivé přivítání, srdečné děkování za vynikající oběd a přátelská výměna zážitků, při které si všechny čtyři děti trochu odpočinuly.
Když bylo vše řečeno, chlapci se znovu dali do vzájemného vodění, zatímco Judita sebrala košík s prázdným nádobím a zamířila zpět do vesnice.
Ach, jo. Škoda, že jsem holka, říkala si cestou.
Nikovi tak dělal druhého Collin. Vodění s prsty jej ale dlouho nebavilo. Připadal si jako šašek.
„Vemte si zbraně,“ vyzval hochy po chvíli a sám sáhl po svém loveckém noži.
Chlapci váhali. Viggův zákaz byl jednoznačný.
„Na mou zodpovědnost,“ dodal tedy blonďatý obr a Ellad, Dan i Nik se nadšeně chopili svých cvičných mečů.


***


Viggo věnoval chlapcům veškerý svůj volný čas. A toho měl teď, s končícím podzimem kupodivu dost. Také se na ně nezlobil. Uhodl, že porušení jeho zákazu má na svědomí Collin. Udělil proto výjimku – to, aby bylo pravidlům učiněno zadost. Hoši mohou pod dozorem blonďatého mladíka používat své dřevěné meče stejně jako v přítomnosti jeho samotného. Jinak ale ne.
Ellad i jeho dva kamarádi se pod vedením obou Hraničářů rychle zlepšovali a brzy tak mohli od pouhých kroků přejít k pohybům rukama. Viggo jim vysvětlil a následně i ukázal hlavní kryty a seky. Poučil je také o třech základních úrovních útoku či obrany – na hlavu, krk a horní část hrudníku protivníka, na břicho a boky protivníka a na nohy protivníka. Meč se prý má stát jejich prodlouženou pravou rukou a z obranného krytu musí šermíř umět naprosto bezmyšlenkovitě a plynule přejít do útočného seku či bodu a naopak. A nezáleží přitom pouze na rychlosti, ale i na přesnosti a, jak stále zdůrazňoval, i na rovnováze a dokonalé souhře rukou a nohou.
Cvičení s meči tak bylo pro chlapce stále náročnější. A neučili se jen to, ale i jiné Hraničářské dovednosti, neboť, jak říkal Viggo, Hraničáři nebyli jen bojovníci, ale hlavně skvělí stopaři, lovci a trochu i léčitelé. Museli být schopni ošetřit, alespoň nouzově, běžná zranění sobě, případně svým druhům.
Když tedy rozmarné podzimní počasí dovolilo, šermovali nebo se učili stopovat, neslyšně se plížit lesem či umění dokonale splynout s okolní přírodou. Pokud pršelo a venku bylo lezavo a pošmourno, učil Viggo chlapce v přízemí jedné z Hraničářských ubytoven číst v mapě, základům zdravovědy a v neposlední řadě i vaření, protože plný žaludek je také důležitý. Ne-li nejdůležitější.
Hoši museli kromě této Hraničářské školy samozřejmě zvládnout i své normální každodenní povinnosti, a tak se Ellad vracel pokaždé domů rozlámaný, potlučený a k smrti unavený. Matka ani Waldor jej však ještě nikdy předtím
neviděli tak šťastného a plného vzrušení. Zvyšující se námaha jeho nadšení pro Hraničářské řemeslo jen posílila a stále větší požadavky kladené na jeho výkon i znalosti byly tou pravou hybnou silou, která ho hnala vpřed. A Lea s jistou lítostí, ale zároveň i pýchou viděla, jak se jí mění před očima. Pomalu se z nevinného chlapce stává nebezpečným dospělým mužem – bojovníkem.


***


Ellad si všechno to cvičení a učení opravdu užíval. Tušil, že až nastane zima, do Eriadoru se nejspíš vůbec nedostane. Už teď byly dny tak krátké, že jen stěží zvládal za světla přeběhnout cestu mezi statkem a vesnicí, a což teprve až napadne sníh. Nedokázal si představit, jak se brodí známým lesem po kolena v závějích… Ne, Nika s Danem ani Vigga s Collinem a ostatními prostě celou zimu neuvidí. Zatím si sice dávala načas, ale to se jistě brzy změní.
Její příchod jej přesto překvapil. Sníh napadl jedné mrazivé a větrné noci v druhé polovině měsíce prenu a odřízl Ellada od Hraničářské vesnice na dlouhých čtrnáct týdnů. Týdnů, které chlapci připadaly nekonečné.
Po podzimním shonu ovládl Elladův život nezvyklý klid. Hoch se občas projel na Varrovi, vrhal nožem, podnikal krátké průzkumné výpravy do lesů kolem statku, při kterých se procvičoval v plížení a stopování, a opakoval si kroky, seky i kryty s matčinou vařečkou. Zkoušel také šermovat. S Waldorem. Ale ukázalo se, že tohle umění je tomuto od přírody veselému a přátelskému muži zcela cizí. Zkrátka, bez kamaráda z Eriadoru to nebylo ono, a navíc ta zima. Kvůli mrazu a všudypřítomnému sněhu hoch venku příliš dlouho nevydržel.
O zábavu v domě se mu starala hlavně Lea. Neustále po něm chtěla, aby si opakoval to, co už se naučil. Jako počty, psaní a dějiny jednotlivých království Erského poloostrova… A ještě navíc k tomu všemu přidala i jakousi společenskou výchovu a tanec.
„Proč to?“ tázal se jí hned zpočátku otráveně Ellad, ale matka měla odpověď připravenou.
„Jednou z tebe bude Hraničář. A jako Hraničář se můžeš dostat leckams. Třeba i na královský dvůr. Proto se musíš umět chovat,“ vysvětlila. „Takže…“
Na tohle hoch neměl, co by řekl, a tak se s odevzdaným výrazem ve tváři a s trpitelským povzdechem pustil do často poměrně složitých tanečních figur a vybraného chování.
A také měl konečně čas i na čtení. Tentokrát ale nesáhl po už stokrát přečtených a ohmataných knížkách ze své nepříliš rozlehlé knihovny. Ne. Tentokrát s téměř posvátnou úctou vybalil z voskovaného plátna knihu novou. Knihu, kterou ještě nikdy nečetl. Jen si ji zběžně prohlédl, když ji dostal od Roberta při jeho poslední podzimní návštěvě.
Teď, stejně jako tehdy prsty jemně přejel její staré kožené desky, složité stříbrné ornamenty v rozích i černými, ozdobnými písmeny napsaný název uprostřed. A stejně jako tehdy i teď jej přečetl nahlas.
„Legendy Dávnověku.“
Pak knihu otevřel. Jen tak namátkou sevřel mezi palec a ukazováček levé ruky neurčitý počet listů, pomalu je pouštěl a odhalené stránky zběžně prohlížel. I bez toho však už věděl, že neznámý autor do ní černým inkoustem velmi pečlivě maloval ozdobná písmena, drobné obrázky, ornamenty a sem tam dokonce i nějakou tu mapku.
A proč neznámý autor? Jeho jméno totiž v knize uvedeno nebylo a ani Robert je neznal. Na chlapcovu otázku jen pokrčil neurčitě rameny.
Ellad našel první stránku a dal se do čtení. Se zatajeným dechem plul s jejími hnědovlasými a hnědookými hrdiny proti proudu řeky Sálavy, objevoval novou zemi, bojoval s nástrahami přírody, s divokou zvěří, s různými bájnými potvorami i s původním obyvatelstvem. Poznal kouzla a magii a s pracovitým a zvídavým lidem Harenů pomalu osidloval Erský poloostrov, až stvořil říši zvanou Nová Harrenia.
Po boku hraničáře Darena a jeho milé, statečné dívky Ellis, se pak snažil svrhnout zlého čaroděje Thurma, což se podařilo až po dlouhém a krvavém boji. A to hlavně díky pomoci hrdého zlatovlasého lidu Lesarnů a Společenství sedmnácti čarodějek. Zničili Thurmovu vládu nad Erským poloostrovem i jeho magický kámen Rennirin a dali tak vzniknout Erskému království. Veliké prosperující říši.
Ellad dočetl, pozorně si prohlédl nakreslené mapky a zjistil, že se Era, tedy Erská říše, rozkládala na celém poloostrově. Její přirozenou hranicí byly těžko přístupné Erské hory na severu a severovýchodě a všude jinde moře. Tahle myšlenka chlapce nadchla. Jediné království podřízené jedinému králi. Ne jako teď. Hoch vzdychl.
Kolik je na Erském poloostrově vlastně říší? Zavzpomínal na Viggovy mapy a počítal. Aranhor, Fallar, Orrinor, Hadar, Gildar, Tamar, Dagerlad a také Severní a Jižní Sair Endros. To máme devět království a to do svého seznamu nezahrnul ještě ostrovní zemi Morcii… Opět vzdychl. Může na těch příbězích být něco pravdy?
„Na legendách je vždycky něco pravdy, Ellade,“ odpověděla mu vlídně matka. „Ne všechno, ale něco ano… Já myslím, že veliká říše zvaná Era tu skutečně byla. Stejně jako její zlatovlasí králové.“
„Myslíš? Jistě to tedy nevíš,“ ujišťoval se poněkud zklamaně chlapec.
Lea si vzdychla. „Ellade, kdybych to věděla jistě, už bych ti to dávno řekla. Tak, jako jsem ti vyložila ostatní dějiny našeho poloostrova.“
Hoch se jí zadíval do očí a zářivě se na ni usmál.
„A co si myslíš o hraničářích?“ vyzvídal další otázkou. „Také byli?... Ti opravdoví, ti co hlídají hranice země před nečekanými útoky nepřátel. Jako Daren.“
„Daren?“ zopakovala Lea a při představě dávného hrdiny se jí nečekaně vybavil Viggo. Snažila se ten obraz zahnat, ale úplně se jí to nepodařilo.
„Těžko říct,“ pronesla po chvilce rozpačitě. „Možná ano… Robert by třeba znal odpověď… Nebo Viggo.“ Neodpustila si.