Tulák Chodec 1: 6. kapitola - 1. část

Anotace: Nová kapitola.

ZNOVU ČERNÍ JEZDCI - 1. část


Konečně přišlo jaro. Sníh roztál, tráva se opět zazelenala, dny se prodloužily a Ellad znovu zamířil k západu.
V Eriadoru se mu dostalo vřelého přijetí, ale čekalo jej i zklamání. Viggo ani Collin ve vesnici nebyli. Oba odjeli společně s dalšími Hraničáři na pravidelnou jarní cestu Aranhorským a Fallarským územím. Chlapci si tak museli při cvičení vystačit sami. Díky sekům a krytům už směli šermovat se svými dřevěnými meči i v nepřítomnosti Hraničářského vůdce či jeho blonďatého zástupce a plně toho využívali. Snažili se prostě dohnat, co přes zimu zmeškali.
Ani teď se však nemohli věnovat pouze šermu. Měli totiž spoustu jiných povinností. Kromě práce u koní, museli všichni tři vypomáhat při stavbě dřevěné palisády, což byla neuvěřitelná dřina. Ellad navíc, stejně jako na podzim, každé tři dny odbíhal domů, kde ho také čekaly pracovní povinnosti. A právě to časté běhání sem tam vyčerpávalo chlapce nejvíc. Jeho svaly, ještě zlenivělé po dlouhých měsících nicnedělání, se jakékoli námaze velmi bolestivě bránily. Hoch si sice ani v nejmenším nestěžoval, ale pozorným očím milující matky jeho potíže neunikly. Lea se na ně nedokázala dlouho dívat. Změnila tedy původní dohodu ze tří dnů na týden. To jest týden doma, týden v Eriadoru. Změnila ji, i když se o syna dál bála. Možná teď ještě víc než dřív. V myšlenkách ji stále strašili tajemní černí jezdci. Mladá žena si ale uvědomila, že svým rozhodnutím nejenže poněkud sníží synovu tělesnou námahu a tím uleví jeho unaveným svalům, ale ještě navíc mu umožní déle se učit s Viggem. A to bylo teď pro něho asi nejdůležitější.
Ellad přijal tuto změnu s nadšením a rozzářenýma očima. Radostně matku objal, a aby alespoň trochu zmírnil její strach, znovu slíbil, že na sebe dá pozor a bude opatrný.
I v Eriadoru uvítali zprávu o jeho prodlouženém pobytu s potěšením. Hlavně Dan s Nikem měli radost.
A také Viggo a Collin. Oba Hraničáře chlapci překvapili. Svou pílí a neuvěřitelnou chutí všechno se co nejdříve naučit. Vigga těšilo jejich snažení. Jen ho mrzelo, že na ně nemá tolik času, kolik by chtěl. Byl ale především vůdcem Hraničářů a jako takový měl své povinnosti. Dost často ho tedy při výcviku zastupoval Collin.
Někdy se ale stalo, že musel někam odjet i blonďák a to potom hochům nezbylo nic jiného, než si opakovat samostatně. Jenomže ve třech se dvojice špatně tvoří. Pravda, občas s nadšením vypomohla Judita. Ale holčička rychle se zdokonalujícím chlapcům už těžko stačila. Přesto se snažila ze všech sil a hoši to oceňovali. Nešetřili chválou a stále byli připraveni se kvůli ní prát. To už ale nebylo třeba. Dívence se teď nikdo neposmíval. Kluci darebáci s tím přestali hned potom, co je Ellad, Dan a Nik i s rodiči zachránili z hořící stodoly, a Erika to samotného nebavilo a možná se i trochu bál. Hoši sice běžně své cvičné meče nenosili, přesto však po tvrdém tréninku zesílili, a blonďatý pořízek nechtěl riskovat ránu do nosu ani od jednoho z nich.
Ostatně, Dan s Nikem mu nevadili, ani Judita ne, ale Ellada nemohl vystát. Toho přivandrovalce, který k nim chodil kdoví odkud. Cizáka, který si jen pouhou šťastnou náhodou všechny omotal kolem prstu… A teď se učil na Hraničáře, zatímco on, Erik, to měl od rodičů zakázané. On se bude muset učit od otce šít boty. Taková nudná věc. Taková nespravedlnost.


***


Na začátku nejkrásnějšího jarního měsíce mayenu byl Viggo opět někde na cestách. Ellad, Dan i Nik stále pomáhali Eriadorským mužům. Teď už hloubili příkop a každý den pracovali až do pozdního odpoledne. Přesto si vždycky našli alespoň pár chvil na cvičení. Collin, který se v té době nikde netoulal a také se celý den lopotil s krumpáčem a lopatou, si toho ihned všiml. I on tedy hodil únavu za hlavu a večer co večer se věnoval chlapcům.
Asi uprostřed „Elladova týdne“ si blonďák na hochy vymyslel poměrně těžkou zkoušku. Chtěl po nich, aby se k němu nepozorovaně připlížili. Ukryl se ve svěže zeleném březovém hájku hodný kus za říčkou Stříberkou a čekal.
Chlapci věděli, kde je. Neměli ho vystopovat, ale dostat se k němu nepozorovaně co nejblíž. Z vesnice vyrazili společně a rozdělili se až za říčkou. Dan pak postupoval ke Collinovi přibližně od západu, Nik od jihovýchodu a Ellad se rozhodl pro nejdelší cestu. Chtěl mladého Hraničáře obejít a překvapit ho od severu. Vyrazil proto poklusem přes pastvinu. Když se dostal na předem vyhlédnuté místo, zpomalil a velmi opatrně se kradl k blonďákovi. Snažil se přitom využít všechno, co se až dosud od Vigga naučil, a docela se mu to dařilo. Bez větších potíží se dostal mezi první břízky a už si myslel, že má vyhráno. Neuvěřitelně pomalu, avšak naprosto tiše se sunul od jednoho bíločerného kmene ke druhému a vzdálenost mezi ním a Collinem se zkracovala.
„Niku, vylez z toho bezového houští!“ zahalekal náhle vesele mladík a Ellad strnul. Lekl se tak, že se mu srdce v hrudi prudce rozbušilo a na čele vyrazily slané kapičky potu.
To nebylo na mě, oddechl si a snažil se rychle uklidnit, zatímco prozrazený Nik zklamaně opouštěl svou nedokonalou skrýš.
Už opět plně soustředěný Ellad chytře využil jím způsobeného hluku a bleskově se posunul o další dva stromy blíž. Už Collina i viděl. Ne celého samozřejmě, jen část. Blonďák k němu stál bokem a hoch si v duchu představil, jak se vítězoslavně šklebí na přicházejícího Nika.
„Vidím tě, Danieli,“ ozval se opět mladý Hraničář. „Zbytečně se schováváš za tou rozdvojenou břízou.“
Vykřikl právě v okamžiku, kdy byl zamyšlený Ellad v pohybu. Hoch se lekl a prudce padl k zemi. Příliš prudce.
„A tebe vidím taky, Chodče!“ otočil se k němu rozesmátý Collinův obličej.
Ach, jo! Vzdychl si Ellad, vstal a už normální chůzí zamířil k blonďákovi. Stejně tak Dan.
„Colline! Colline!“ ozvalo se náhle.
„Co se zase děje?!“ protočil oči mladý Hraničář. Pak s tázavě a zároveň i omluvně zdviženým obočím pohlédl na shromážděné chlapce, kteří s napětím čekali na jeho hodnocení právě provedeného úkolu, pokrčil rameny a bez dalších zbytečných slov se vydal k vyježděné cestě, odkud se stále ještě ozývalo volání. Hoši jej následovali.
Když se o chvíli později všichni čtyři vynořili z porostu a stanuli na cestě, spatřili přímo před sebou neznámého ozbrojeného muže v zaprášeném oděvu na unaveném koni. Na obou bylo na první pohled vidět, že mají za sebou dlouhou cestu. Jezdec už nekřičel, jen otočil koně směrem k nim, a než se stačil Collin na cokoli zeptat, začal sám.
„Posílá mě Viggo,“ řekl.
„Co se stalo?“ chtěl okamžitě vědět blonďatý mladík a tvář mu zvážněla.
„Všechno ti povím cestou. Teď rychle, musíme odjet ještě dneska,“ zazněla strohá odpověď a jezdec otočil koně k vesnici.
„Je mi to líto, kluci,“ obrátil se Collin na chlapce, a potom odspěchal za jezdcem.
„To je ale smůla,“ zhodnotil situaci Daniel, když už byli oba Hraničáři z doslechu.
„To teda jo,“ souhlasil s ním Nik. „Teď abychom zase trénovali sami.“
„Hm. Co mu asi tak Viggo mohl chtít?“ zahučel zamyšleně Ellad, ale hned se zase ovládl, a už veseleji dodal. „Myslím, že jsme si při tom plížení nevedli zas tak špatně.“
„Jo!“ rozjařil se Dan. „Dyť jsme se dostali skoro až k němu.“
Chlapcům se po tomto prohlášení trochu zlepšila nálada. Pohlédli na sebe a smířeni s osudem zamířili zpátky do vesnice.


***


Hoši opět cvičili jen spolu. Poslední „Elladovo odpoledne“ se tak zabrali do souboje, že úplně zapomněli na bezpečnost. Ani si to neuvědomili, ale už nešermovali. Opět mlátili svými meči hlava nehlava. Jen zvítězit. Za každou cenu. Stalo se tedy, co se stát muselo. Neopatrný Nik udělal výpad ve stejném okamžiku jako zbrklý Dan a hrot kamarádovy dřevěné zbraně jej zasáhl těsně pod levé oko.
Rázem bylo po boji. Nik upustil meč, dlaní si zakryl postižené místo a pevně k sobě tiskl čelisti, aby nekřičel bolestí. Ellad s Danem také zahodili své zbraně, nechali koně koňmi a pomohli zraněnému příteli do vesnice. Mezi domky se rozdělili. Dan vedl Nika domů, zatímco Ellad běžel pro léčitelku Grettu.
„Že si nedáte pozor,“ hubovala je pak Nikova matka. „Ještě se navzájem zmrzačíte.“
„Oko je naštěstí v pořádku,“ přerušila rozzlobenou ženu Gretta, když velmi pečlivě prohlédla zranění a všem se viditelně ulevilo. „Přesto je to ošklivá rána. Do zítřka to zmodrá a hodně oteče. Chlapec možná na oko několik dní neuvidí. Musí proto být v klidu a zbytečně se nenamáhat.“
Poté předala Nikově matce léčivou mast na ránu a otok i kapičky na vyplachování oka, řekla jí, jak vše používat, a odešla.
Zpět se vydali i Dan s Elladem. Nemohli nechat koně na pastvině dlouho bez dozoru. Toho dne už nešermovali. Hryzaly je výčitky svědomí. Věděli, že Viggo by je za takové cvičení rozhodně nepochválil a Nika způsobené zranění zcela jistě pořádně bolí.

***


Dny už byly tak dlouhé, že se Ellad rozhodl ráno ještě vyhnat s Danem stádo na pastvu, a pak teprve odejít zpátky na statek. Na louce to chlapci nevydrželi a přece jenom si ještě zašermovali. Tentokrát ale přesně podle Viggových pokynů a s největší možnou opatrností.
Po souboji předal vítězný Ellad svůj cvičný meč Danovi a s pozdravem ho opustil. Seběhl z kopce zpátky k vesnici, rychlým krokem prošel kolem palisády, a pak prudce vyrazil do svahu, kde se ten den pásly ovce. Ne právě nadšeně hoch proběhl mezi zvířaty, a už chtěl zmizet v lese, když zaslechl žalostné bečení. Otočil se po zvuku a viděl, jak jedna z ovcí stojí opodál mezi stromy a hlasitě volá své zatoulané mládě. Pasáčci byli kdovíkde, a tak Ellad nezaváhal. Vstoupil do porostu a chvíli nezvedené jehňátko hledal. Nebylo daleko. Zamotalo si však nožku do výhonků maliníku a nemohlo zpátky. Ellad vyprostil malého nešiku ze zajetí rostliny, vzal jej do náruče a zanesl zpět k matce. Potom se znovu rozběhl směrem k domovu.
Po půl hodině se ale opět zastavil. Všude bylo ticho. I ptáci, kteří teď na jaře neustále vesele pokřikovali, mlčeli. Ellad se pozorně rozhlédl kolem sebe. Jeho smysly, ještě vyostřené Viggovým a Collinovým výcvikem, jej varovaly. Pozor, nebezpečí, říkaly. Vrať se!
Někde blízko zapraskala větvička. Hoch na víc nečekal. Otočil se a chystal se vrátit zpátky do vesnice, když proti němu z křoví vyrazil neznámý, černě oděný muž. O cizincových úmyslech nebylo pochyb. Ellad tedy také neváhal. Bleskurychle uvolnil z pochvy svůj nůž, naučeným pohybem jej poslal směrem k útočníkovi a jako teď už pokaždé se trefil. Zasažený muž padl k zemi a zůstal nehybně ležet. Jílec Elladovy zbraně mu trčel z levé strany krku. Přesně nad lemem jeho drátěné košile.
Překvapený a zároveň i trochu vystrašený hoch chvíli zaraženě hleděl na mrtvého nepřítele a horečně přemýšlel. Věděl, o koho jde. Poznal jej podle černozlatého oblečení.
Tajemní jezdci. Vrátili se. Takže Robert měl pravdu, táhlo mu hlavou. Určitě tu tenhle není sám.
Na víc proto nečekal. Rychle zamířil k ležícímu tělu pro zbraň, ale než se k němu dostal, vynořily se z křoví za mrtvým další čtyři černě oděné postavy a zastoupily mu cestu. Hoch se zarazil. I postavy zůstaly stát, ale jen na okamžik. Potom pomalu vykročily k chlapci. Teď už řádně vyděšený Ellad před nimi ustupoval a v duchu bojoval s panickým strachem, který se ho zmocňoval.
To zvládnu, přesvědčoval sám sebe a krůček po krůčku couval před hrozivými černými postavami před sebou. Otočit se k nim zády a utíkat, si netroufal. Netušil, co by ti muži udělali.
Černí válečníci mlčky a zdánlivě bez povšimnutí obešli svého mrtvého druha, za chůze se rozestoupili do téměř pravidelného půlkruhu a zatlačovali bezbranného Ellada dál a dál do lesa. Tak se dostali až na malý, nízkou trávou porostlý palouček. Tam zůstali stát a zastavil se i Ellad, když si všiml, že už ho nepronásledují.
Co je zadrželo? Ptal se sám sebe chlapec. Podezřívavě se rozhlédl kolem sebe a hned uviděl odpověď. Po jeho pravé ruce bylo uvázáno devět vraných koní, za zády měl další čtyři černě oděné muže a za nimi na desátém vraníku ještě pátého.
Dokonale zaskočený Ellad se pomalu otočil k novým nepřátelům a v duchu opět sváděl svůj boj se strachem. Utéct ale neměl kam, protože cizinci už jej úplně obklíčili. Napřímil se tedy, hrdě zvedl hlavu a studenýma modrýma očima hleděl přímo na jezdce. Tušil v něm vůdce těch mužů.
„Kde Elwing je?“ zeptal se přísně onen jezdec. Snědý mladík s uhrančivýma černýma očima a upraveným knírkem.
„Ten kluk zabil jeho, pane,“ odpověděl jeden z mužů, kteří Ellada zatlačili na palouček. Uctivé oslovení a zjevná podřízenost v jeho hlase chlapci prozradily, že se nemýlil. Jezdec na koni cizince skutečně vedl.
„Zabil?“ zopakoval černý vůdce hlasem, v němž byla jasně patrná žádost o vysvětlení, a pobídl svého vraníka blíž k Elladovi.
„Ano, pane Urine. Nůž po něm hodil,“ ozval se znovu muž.
„Tak nůž?!“ protáhl zlověstně jezdec, zastavil koně a pomalu sesedl. Sňal si z hlavy přilbu ze zvláštního černého kovu s jemným zlatým zdobením a bohatým chocholem z dlouhých černých žíní a odhalil tak Elladovi bujnou kštici kudrnatých vlasů - jak jinak než černých. Předal přilbu muži po své levici, vraníka nechal na místě a pěšky přešel až k chycenému chlapci. Krok před ním zůstal stát a zkřížil svůj temný zrak s pronikavým pohledem Elladovým. Hoch ale ani po chvíli oči nesklopil, přestože měl žaludek sevřený strachy. Ještě nikdy v životě se tak nebál.
„Tak nůž?!“ zopakoval cizinec a jeho pěst hned vzápětí tvrdě zasáhla Elladův obličej.
Silný úder zvrátil chlapci hlavu dozadu tak prudce, až mu nepříjemně zapraskaly krční obratle, a ještě pár vteřin po něm viděl hoch před očima různě velké rudé kruhy. Rána dopadla přímo na jeho pravou lícní kost a jen zázrakem ji nezlomila. Přesto byla bolest téměř nesnesitelná. Chlapci vyhrkly do očí slzy a zvedl se mu žaludek. Ani za nic však nechtěl před černooděnci projevit slabost. Jakási podivná, nevysvětlitelná hrdost mu to nedovolila. Zakryl si postižené místo dlaní, zhluboka dýchal a veškerou svou vůlí se snažil potlačit bolest a opět nalézt ztracenou sebekontrolu.
Urin jej za to v duchu obdivoval. Tolik odvahy a hrdosti u chlapce jeho věku ještě neviděl. Klidně tedy počkal, až se hoch znovu vzpamatuje, a přitom sledoval, jak mu pravá část obličeje pomalu modrá a natéká. Objevila se dokonce i krev. Pár kapek jí vyteklo z drobných škrábanců, které způsobily zlaté cvočky na Urinově rukavici.
„Tak, Niku, teď náš jsi,“ řekl vítězoslavně, když si všiml, že Ellad už se opět ovládá, a chtěl ještě pokračovat, ale hoch jej přerušil.
„Niku?! Já ale nejsem Nik! Odkud vůbec znáte to jméno?!“
Urin se škodolibě zašklebil. „Zbytečně zapíráš ty, Niku. Ani ne před hodinou my mluvili jsme s jedním kamarádem z vesnice tvým. Ovce pásl on.“
Erik... Tak proto u nich nikdo nebyl. Blesklo Elladovi hlavou, zatímco cizinec mluvil dál.
„Když jsem já zblízka ukázal svou dýku jemu, celkem ochotně on o tobě nám všechno pověděl. Dokonce i prstem on na tebe ukázal.“
Po těch slovech Urin přistoupil až těsně k ohromenému chlapci a ne právě jemně jej chytil za bradu. Tím mu zvrátil hlavu dozadu, takže hoch byl přinucen pohlédnout mu přímo do očí.
„Já vím, kdo ty jsi. A taky já vím, kdo ty nejsi,“ zasyčel a stejně nešetrně ho zase pustil. Pak se obrátil ke svým mužům. „Přineste Elwinga vy a přivažte tělo jeho na koně. Na vhodném místě my pohřbíme jeho... Kluka ty, Iffe, k sobě vezmeš.“
Ellad se pomalu vzpamatovával z překvapení, zatímco černooděnci se rozešli, aby splnili rozkazy svého vůdce. Tím ale úplně rozbili obklíčení a Elladovi to neuniklo.
Útěk, blesklo mu hlavou. Tohle je určitě poslední příležitost.
I přes bolestivé cukání v pravé tváři soustředil veškerou svou sílu, hbitost a pozornost na provedení úkolu, který si předsevzal, a byl proto připraven. Když po něm muž řečený Iff sáhl, aby ho surově chytil za halenu a odvedl k jednomu z čekajících vraníků, mrštně uhnul a nejvyšší možnou rychlostí vyrazil pryč. Za sebou slyšel hněvivé výkřiky černovlasého vůdce, ale nevěnoval jim pozornost. Jen pryč. Pryč odtud.
Hoch se prodíral porostem a přitom se snažil odhadnout, kde přesně je, a kterým směrem se dát. Raději domů nebo zpátky do vesnice? Hluk za jeho zády mu však mnoho času na přemýšlení nedal. Pronásledovatelé mu byli v patách. Stále ještě nerozhodnutý Ellad na okamžik zaváhal a to byla chyba. Černooděnci se k němu dostali nebezpečně blízko a Ellada se zmocnila panika. Teď už nepřemýšlel. Jen se hnal lesem stále dál a se směrem si hlavu nelámal. A to byla druhá chyba. Hoch, přemožený vlastním strachem, si vůbec neuvědomil, že neběží pryč, ale velikým obloukem se vrací zpátky. Na palouček.
To nemohlo mít dobrý konec. Když totiž zjistil svůj omyl, bylo pozdě. Dva muži, kteří po jeho útěku zůstali na místě, mu spolu s Urinem zastoupili cestu a v zádech měl šest pěších pronásledovatelů. Opět se ocitl v pasti.
Zastavil se a prudce oddechoval. V boku ho píchalo a v očích ho znovu pálily slzy. Slzy bolesti, bezmoci a ponížení. V tom okamžiku jej opustila veškerá síla, zůstala jen únava a hořká pachuť porážky. Na sebelítost mu ale moc času nezbylo. Muži, kteří ho honili porostem, jej konečně dostihli a tentokrát se nedrželi zpátky. Doběhli až k němu a několika silnými ranami vyčerpaného a zoufalstvím přemoženého hocha povalili na zem.
Tím to však neskončilo. Nedobrovolným pronásledováním a Elwingovou smrtí rozzlobení černooděnci do něj dál bušili pěstmi a nešetřili ani kopanci. Zcela bezmocný Ellad s nimi nebojoval. Jen se stočil do klubíčka, pažemi si chránil obličej a čekal na smrt.
„Tak dost! Stačí to!“ zastavil běsnění svých mužů Urin a tím zcela jistě zachránil zmučenému chlapci život. „Elwinga vy na koně naložte a my odjíždíme. Tady zdrželi jsme se až nepříjemně dlouho… Iffe, ten kluk tvůj je.“
Ellad vnímal jen matně, jak ho něčí neurvalé ruce zvedly ze země a velmi nešetrně jej přehodily přes přední část koňského sedla. Visel teď hlavou dolů a do břicha ho tlačila sedlová hruška. Iff se vyhoupl za něj, pobídl vraníka a zařadil se do zástupu svých druhů. Krokem vyjeli z hustého lesního porostu, a pak zrychlili do klusu.
Pro Ellada se tím jízda stala téměř nesnesitelnou. Obličejem se skoro dotýkal levé přední nohy koně, v hlavě mu nepříjemně tepala krev a v pravé tváři bolestivě cukalo. Krajinu kolem viděl vzhůru nohama a země pod ním rychle ubíhala. Vůbec tedy nedokázal odhadnout, kterým směrem jedou. A aby toho nebylo málo, vraníci, na nichž černooděnci cestovali, měli zvláštní, vznosný chod. Nohy, hlavně přední, zvedali zkrátka trochu víc než ostatní koně. To sice vypadalo na pohled velice hezky, ale Elladovi působil takový klus hotová muka.
Hoch byl proto nesmírně vděčný, když o hodinu a půl později dal Urin povel k zastavení a on tak přestal poskakovat. Až teď si všiml, že je přehozen přes koňský hřbet úplně stejně jako mrtvý Elwing.
Jenže on na rozdíl ode mě už nic necítí, pomyslel si hořce Ellad.
Černooděnci sesedli a sundali vyčerpaného chlapce dolů. Poloodnesli a poloodvlekli jej kousek dál od koní a nepříliš jemně ho složili do sytě zelené, voňavé jarní trávy. Pak se věnovali svým vraníkům a Ellad z jejich řeči pochopil, že se chystají pohřbít Elwinga. Jeho si v tu chvíli nikdo moc nevšímal. Jezdci usoudili, že po nedávném výprasku a právě prožité jízdě hoch na útěk ani nepomyslí. V tom se ale spletli. Myšlenky na útěk tu byly, zůstalo však pouze u nich. Ellad teď nemohl sám ani vstát, natož někam utíkat. Hlava mu třeštila, otok na tváři se díky překrvení obličeje během cesty ještě zvětšil, takže na pravé oko téměř neviděl, a bolely ho snad všechny svaly v těle.
A tak jen ležel a dýchal. Levým okem chvíli sledoval dění kolem sebe, ale nakonec jej přemohla únava a on usnul.