Tulák Chodec 1: 6. kapitola - 2. část

Anotace: Ellad se stal bezmocným zajatcem tajemných černých jezdců. Dostane se z toho? A kdo vůbec jsou ti muži a kam ho vlastně vezou?

ZNOVU ČERNÍ JEZDCI - 2. část

Chlapce vzbudilo bolestivé dloubnutí. Jeden z mužů stál nad ním a špičkou boty ho šťouchal do žeber. Ještě rozespalý Ellad se s námahou posadil a trochu zmateně se rozhlédl. Černooděnci svého mrtvého druha již pohřbili, a teď jen tak posedávali kolem, odpočívali a… jedli. Elladovi zakručelo v břiše a v ústech se mu nahromadily sliny.
Jak dlouho jsem vlastně spal? To už je večer? Ptal se sám sebe a pohlédl ke ztemnělé obloze. Ne, tak pozdě ještě není, odpověděl si v duchu. Je jen zataženo. A pořádně.
Z myšlenek chlapce vyrušil druhý muž. Na Urinův tichý pokyn mu podal kousek studené srnčí pečeně a krajíc ne právě čerstvého chleba. Hladový hoch se nad tímto drobným nedostatkem vůbec nepozastavil. Nabízené jídlo s díky přijal a velmi rychle snědl.
„Vy zvedejte se,“ zavelel Urin a vstal. „My dál musíme.“
Černooděnci bez odmluvy poslechli. Rozešli se ke koním, dotáhli sedlové řemeny a připravili vraníky k odjezdu, zatímco Urin pomalým krokem přistoupil k zajatému chlapci a podal mu svou lahvici.
„Ty napij se a vstávej taky. My odjíždíme.“
Ellad si od něj nabízenou nádobu vzal, přiložil si její hrdlo ke rtům a pár doušků vody polkl. Potom lahvici zase vrátil a s námahou, přemáhaje bolest v celém těle, se postavil. Nepřestal přitom černého vůdce ostražitě sledovat. Upíral na něj zdravé levé oko a s napětím čekal, co bude dál.
„Tak my jdeme,“ vybídl jej Urin a ukázal k připraveným koním.
V Elladově mysli se něco hnulo. Vzdorovitě vysunul bradu, pevně stiskl rty a ani se nehnul, aby muže následoval, přestože si až příliš dobře uvědomoval, že Urin jej může kdykoli donutit k poslušnosti násilím. Opět se v něm ozvala jakási nepochopitelná hrdost.
Černý vůdce už vykročil k čekajícím vraníkům. Po pár krocích se ale zastavil a ohlédl. Když viděl, že hoch za ním nejde, zamračil se, ale jen na okamžik. Potom se na vzdorujícího chlapce pobaveně usmál, vrátil se k němu a Ellad si přitom všiml, že se Urinova ústa sice usmívají, ale oči zůstávají stejně chladné jako zvláštní černá ocel, ze které měli on i jeho muži zbraně.
„Buď ty se mnou půjdeš a na Elwingova koně nasedneš,“ pronesl tiše, ale důrazně s tváří téměř u Elladova obličeje. „Nebo k tomu koni tebe dovlečou lidé moji a znovu přehodí tebe přes sedlo.“
Při představě další jízdy hlavou dolů odsunul Ellad hrdost stranou a neochotně svého věznitele následoval. U vraníka opět zaváhal, ale jediný pohled Urinových černých očí stačil, aby poslechl. S povzdechem zasunul nohu do třmenu a ne právě ladně se vyhoupl do sedla. Vraník sklopil uši dozadu a rozzlobeně pohodil hlavou.
Ani ten kůň s tím nesouhlasí, pomyslel si s trpkostí a pohladil nespokojené zvíře po krku. S otěžemi se starosti dělat nemusel, protože ty svíral pevně v rukách jezdec před ním. Cizinci se totiž opět seřadili do zástupu a klusem vyrazili k severovýchodu.


***


Nejeli ani hodinu a na zem dopadly první kapky. Slabý déšť brzy zesílil v prudký liják a černooděnci i Ellad byli rázem úplně promočení. Urin však nezastavil. Vedl své muže stále dál a hoch se mohl jen dohadovat, kam jej vezou. Všiml si jen, že teď směřují více k východu. Les opustili už dávno. Nyní projížděli rovinatou, travnatou krajinou, která se táhla od obzoru k obzoru. Tedy alespoň tam, kam oko v tom nečase dohlédlo.
Asi Suché stepi, uvažoval Ellad a v duchu před sebou viděl Viggovu mapu.
Blížil se večer. Pořád lilo jako z konve a oni ještě seděli v sedlech. Bez sebemenšího odpočinku hnali koně pustou, rozmáčenou krajinou a Ellad se tak víc a víc vzdaloval od domova. Hoch věděl, proč jezdci tolik spěchají. Věděl, že chtějí co nejvíce využít silného deště, který spolehlivě spláchne všechny stopy a zabrání tak případnému pronásledování. Věděl to a vůbec ho to netěšilo. Musel vynaložit hodně úsilí, aby nepropadl beznaději.
Zase bude dobře, říkal si, když ujížděli čím dál větší tmou. Třeba se mi podaří utéct.
Rovinatá krajina dovolila Urinovi pokračovat v cestě i v naprosté temnotě a černý vůdce toho beze zbytku využil. Zvolnili sice, ale jeli dál. Umíněně postupovali vpřed bez ohledu na všechno. Únavou zmožený Ellad měl stále častěji co dělat, aby se udržel v sedle. Promočené oblečení se mu nepříjemně lepilo na kůži a studilo, trápil jej chlad a také bolest. Znovu ho rozbolela hlava, pálily jej škrábance od Urinových ozdobných cvočků a pravou tvář téměř necítil.
A déšť neustával. Velké kapky bičovaly zemi, jezdce i jejich koně. Když se zdálo, že vraníci padnou vyčerpáním, objevil se před promoklou skupinkou temný obrys osamělého stavení a Urin zamířil přímo k němu.
Lidé, pomyslel si Ellad. Třeba mi nějak pomohou…
Jednalo se však jen o opuštěný dřevorubecký srub, a tak chlapcovy naděje vzaly za své.
Černooděnci u domu zastavili a sesedli. I zklamaný Ellad sklouzl ze sedla, zcela podvědomě a bezmyšlenkovitě povolil unavenému vraníkovi sedlový popruh a zároveň nepustil z rukou jeho otěže, takže kůň nemohl nikam jen tak odejít. Urinovi to neuniklo.
„Já vidím, že ty s koňmi umíš to,“ řekl uznale. „O Raula tedy postaráš se a s ostatními pomůžeš.“
Po těch slovech černý vůdce předal otěže svého vraníka muži, který mu stál po pravici, a spolu se dvěma jinými odešel do domu. Ellada jeho rozkaz překvapil. Chvilku dokonce uvažoval o tom, že neposlechne a pokusí se o útěk. Ale…
„Kam ty koukáš, kluku!“ štěkl na něho Iff. „Ty neslyšel jsi pána Urina?!“
Ellad vzdychl. Došlo mu, že útěk je za těchto okolností nemožný. Pořád pršelo a on byl příliš vyčerpaný. Daleko by se nedostal. Snad ráno.
Uchopil tedy Raulovy otěže pevněji a odvedl vraníka do nedalekého přístřešku. Tam jej zbavil uzdečky, odsedlal jej, uvázal vedle jeho čtyřnohých druhů a až příliš dobře si uvědomoval, že je pozorně sledován. Iff i zbylí černooděnci na něho neustále koutkem oka dohlíželi a hlídali každý jeho pohyb. Hoch znovu vzdychl, sehnul se, sebral z podlahy přístřešku hrst starého sena a začal vytírat vraníkovi ze srsti vodu.


***


Po noci strávené ve srubu se Ellad cítil mnohem lépe. Bolest hlavy a unavených svalů zmizela. I otok v obličeji mu poněkud splaskl, takže zase viděl na obě oči. Díky slušné zásobě dřeva, kterou v domě dřevorubci zanechali, spal hoch i jeho věznitelé v teple a suchu. Teď ale byli všichni opět na cestě a Ellad znovu seděl v sedle cizího černého koně Raula, jehož vedl za otěž jezdec před ním. Byl překrásný jarní den. Nebe bez mráčku, sluníčko příjemně hřálo a vzduch pročištěný nedávným deštěm voněl. Zajatý chlapec však nic z toho nevnímal. Jeho myšlenky byly černé jako uplynulá noc. Vzpomínal na matku, na její věčný strach. Strach z mužů, kteří ho zajali a měli ho nyní naprosto ve své moci. Z mužů, kteří ho odváželi neznámo kam.
Kdyby se mi tak podařilo utéct, opakoval si snad už po sté v duchu. Ale jak?
Od rána jeli opět lesem a mířili k severovýchodu. Ellad se mračil na okolní smrky a snažil se něco vymyslet. Blížilo se poledne a hustý porost nedovoloval rychlou jízdu. A právě tehdy bleskl Elladovi hlavou nápad.
Jak prosté. Ti lumpové drží koně, ale mě ne.
Od myšlenky nebylo daleko k činu. Hoch využil pomalého tempa i toho, že jezdci jedou v zástupu, vrhl rychlý pohled vpravo i vlevo a prostě sesedl. Sesmýkl se z Raulova hřbetu a tvrdě dopadl na zem. Ihned však vyskočil a zmizel v porostu.
Překvapení černooděnci okamžitě zastavili koně a chvilku vůbec nevěděli, co se přesně stalo a co mají vlastně dělat. A právě těchto několik vteřin musel prchající hoch co nejvíce využít. Mrštně se proplétal smrkovým porostem a tentokrát si dobře hlídal směr. Tentokrát věděl určitě, že běží zpátky. Zpátky domů. Pryč od těch zpropadených jezdců.
Měl však smůlu. Urin se vzpamatoval rychleji, než hoch ve svých odhadech čekal. A i on znal směr chlapcova útěku.
„Z cesty!“ křikl na své muže, když otočil koně, a cvalem se prohnal kolem nich. Zbylí jezdci se tím také probrali z ohromení a následovali jej.
Ellad běžel, jak nejrychleji dokázal, ale s koňmi soupeřit nemohl. Doháněli ho. Hoch věděl, že jediná jeho naděje je v porostu. Nesmí na volné prostranství. Husté křoví nedovoluje koním běžet naplno. Kličkoval tedy mezi stromy jako zajíc, ale přesto se snažil držet směr k domovu. A to bylo těžké. Velmi těžké… Navíc v naprosto neznámém lese.
Ellad zakopl o vyčnívající kořen a ošklivě si odřel dlaně a koleno. Na bolest však nedbal, vstal a spěchal dál. Síly jej pomalu opouštěly, ale křik pronásledovatelů a hlasitý dusot kopyt za zády ho hnaly stále vpřed.
Štěstí při něm však opět nestálo. Náhoda tomu chtěla, že stromy kolem něj náhle prořídly a on zjistil, že musí přeběhnout přes nevelkou, ale úplně holou planinu. Na okamžik se zarazil a vrhl rychlý pohled přes rameno. Žádného z jezdců neviděl.
Snad to stihnu, pomyslel si. Odhodlaně se nadechl a vyrazil. Uprostřed loučky se znovu ohlédl a málem upadl. Urin byl na dohled.
Teď to nesmím vzdát, pokáral se ostře. V duchu odhadl vzdálenost, která jej dělila od černého vůdce a konce louky, a výsledek ho poněkud uklidnil. Urin to k němu nemohl stihnout. Ani na koni ne. Volně vydechl a téměř vesele běžel dál.
Konečně měl tu zpropadenou loučku za sebou a pocítil neuvěřitelnou radost ze znovuzískané svobody. Tušil, že Urin jej dál pronásledovat nebude. Jeho lidé byli kdoví kde a sám neměl naději chlapce v porostu najít a chytit. S novým přívalem síly a hřejivým pocitem vítězství se Ellad už už chystal zmizet mezi prvními stromy, když dostal takovou ránu do hlavy, že se mu zatmělo před očima a on se poroučel k zemi.


***


Ellada probudilo ne právě jemné zacházení s jeho tělem. Něčí hrubé paže ho zvedly a táhly pryč. Neměl však sílu proti nim bojovat. Cítil se strašně unavený. Také jej nesnesitelně bolela hlava a z ošklivé rány nad levým uchem mu tekla krev. S námahou otevřel oči. Bezvládně visel mezi dvěma černooděnci, kteří ho vlekli zpátky loučkou. Za nimi kráčel třetí.
Takže jsem zase prohrál, pomyslel si v duchu znovu zajatý chlapec a žaludek se mu stáhl strachy. Co se mnou asi teď udělají?
Ozbrojenci se zastavili dva kroky před Urinem a složili mu během i prohrou vyčerpaného hocha k nohám.
„Opět on náš je, můj pane,“ řekl uctivě poslední z trojice Elladových strážců.
„No rozhodně ne přičiněním vaším,“ odsekl mu Urin a obrátil svou pozornost k malému zajatci, který byl stále zhroucený na zemi a marně se snažil postavit a zachovat si tak alespoň zdání důstojnosti. Uchopil chlapce za vlasy na temeni, donutil ho pohlédnout mu zblízka do očí a hlasem, v němž byl znát těžko ovládaný vztek, zasyčel. „ Já čekal, že něco takového ty uděláš, malej zmetku. Já vybavil se na to.“
Ellad se díval do jeho hněvem stažené tváře a v duchu si znovu přehrál poslední okamžiky útěku. Stále nechápal, kde se stala chyba. Vždyť měl svobodu na dosah ruky?!
„Tys polenem dostal,“ pronesl škodolibě černý vůdce, jakoby mu četl myšlenky. Zlost se mu z hlasu vytratila. Opět ji nahradilo lehké pobavení. „Ráno já vzal ho s sebou. Ze srubu… A já varuji tebe. Už ty to nikdy, nikdy nedělej. Nebo ty půjdeš dál za koněm pěšky a s pouty na rukou.“
S tím chlapce pustil a zavelel k odjezdu. Všichni, i Ellad, se znovu vyhoupli do sedel a pokračovali v cestě na severovýchod.


***


O půl hodiny později zastavili u malé tůňky obklopené kapradím. Urin poručil svým mužům, aby odsedlali koně, a dovolil Elladovi, aby si v chladné vodě smyl krev z obličeje a důkladně opláchl všechny odřeniny a šrámy, které utržil při svém nevydařeném útěku. Potom se všichni věnovali odpočinku a jídlu. I Ellad dostal svou porci a hladově ji snědl. Při útěku bude potřebovat sílu.
Útěk. Hoch se myšlenky na něj ještě nevzdal a zatím neztrácel naději. Ani Urinovu výhrůžku nebral příliš vážně. Prý pěšky za koněm. Nesmysl. Příliš by je zpomalil. A spoutaný? Pohrdavě odfrkl. Museli by se o něho starat… Ne, tohle mu nejspíš nehrozí. Nenápadně se rozhlédl, ale jen zklamaně vzdychl. Cizinci seděli v nepravidelném kruhu kolem něj a také dojídali. Ellad si všiml, že své dlouhé meče mají v pohotovosti. Tři z nich už si dokonce utřeli umaštěné prsty do plášťů a vstali. Ne, teď nebylo možné uprchnout.
Hoch své věznitele sledoval velmi pozorně a čekal na jejich sebemenší nepozornost. Žádnou však neobjevil. Černooděnci si udělali pohodlí a někteří i trochu podřimovali. Jen ti tři zůstali ve střehu a očividně hlídali. Chlapci to bylo divné.
Proč nejedeme dál? Vždyť Urin tak spěchal? Ptal se sám sebe a hledal nějaké rozumné vysvětlení.
Asi čekáme na tmu, odpověděl si po chvilce uvažování. Ale proč?... Nerozuměl tomu.
No, co. Když odpočinek, tak odpočinek, řekl si nakonec. Našel si pohodlnější polohu a zavřel oči. Vzpomínal na matku, na domov, na Eriador. Asi už je nikdy neuvidí… Ale ne. Vždyť přece uteče. A brzy… S tou myšlenkou usnul.
Netušil, že právě v tu dobu vjela k smrti vyděšená Lea na Varrovi do Eriadoru, kde způsobila poplach. Pár Hraničářů, kteří byli právě ve vesnici, okamžitě vyrazilo ztraceného chlapce hledat. Nenašli však po něm ani stopu. Noční prudký liják všechno spolehlivě spláchl.


***


Ellad nevěděl, jak dlouho spal. Když však znovu otevřel oči, byla téměř tma a jezdci se chystali opět na cestu. Zase musel pomoci s koňmi a při té příležitosti zjistil, že jen jeden z deseti cizích vraníků je hřebec. Ten Urinův. Ostatní byli valaši. Objev to byl nedůležitý, přesto vyvolal vzpomínku. Na Eriador. Hoch zcela jasně slyšel ve své hlavě Manuelův hlas. „Hřebci sou sice moc pěkný, ale na pořádný ježdění nevhodný. Valaši sou vo moc lepší.“
Ó, jak jen se mu stýskalo.
Nebylo mu tedy vůbec lehko u srdce, když na Urinův rozkaz nasedl na Raula a musel znovu následovat své věznitele. Jezdci se seřadili do zástupu a vedeni Urinem vyjeli krokem z tábora. Už se úplně setmělo, ale na bezmračném nebi se objevily hvězdy a kulatá tvář měsíce. V jeho stříbrném světle mohla skupinka deseti jezdců pokračovat dál. Ellad se již sesedat nepokusil. Jen se pozorně rozhlížel kolem sebe a snažil se odhadnout směr. Tušil nějakou nedobrotu. Asi hodinu ještě jeli lesem, potom však uslyšeli tiché šumění tekoucí vody a za pár minut nato dorazili k úzkému dřevěnému mostu. Zastavili koně a sesedli. Tentokrát však Elladovi Raula v péči nenechali. Jeden z jezdců mu vzal otěže z rukou a Iff s dalším vzali poněkud zaskočeného chlapce mezi sebe.
„My přejít musíme,“ zavelel Urin tlumeně. „A potichu, vesnice blízko je.“
Vesnice?! Lidé! Blesklo Elladovi hlavou. Než však stačil něco podniknout, zakřičet nebo cokoli. Iff po něm skočil a jeho společník vrazil dokonale překvapenému chlapci mezi zuby připravený roubík.
„To, aby ses ty zase nepokusil o něco,“ zlomyslně mu pošeptal do ucha Iff a surově jej táhl k mostu. Druhý muž je následoval a hrubě strkal bezmocného chlapce před sebou.
Hoch se takovému násilí chvilku vzpíral, ale nakonec to vzdal. Proti dvěma dospělým mužům neměl nejmenší naději uspět. Jen se zbytečně vysiloval. Znovu pomyslel na útěk. Teď však nebyla ta správná doba. Zaťal zuby a poslušně přešel divokou řeku vlnící se v stříbřitých peřejích mezi velikými kameny. Snažil se přitom nevnímat odpornou pachuť hadru v ústech. Spíš se soustředil znovu na cestu a směr, kterým se ubírali. Opět si v duchu vybavil Viggovu mapu Aranhoru.
Řeka s mostem. A v lese u vesnice. Severovýchod. Takže… Uvažoval. Takže to musíme být u… Vzpomínal. Žlutá řeka. Ano. Tu jsme právě přešli a blížíme se k hranici. Hranici s Orrinorem.
Přejeli ji ještě téže noci a nikdo si jich nevšiml.


***


Urin zastavil svou skupinku až k ránu. Noční jízdou unavení muži sesedli, postarali se o stejně unavené koně, rozdělali malý ohýnek a po skromné snídani se uložili k odpočinku. Chovali se zcela bezstarostně a byli si tak jistí svým okolím, že ani nepostavili hlídky. Ke spánku zkrátka ulehli úplně všichni. Jen u Ellada museli učinit jistá opatření. Urin si připravil asi dva kroky dlouhý provaz. Na jednom jeho konci udělal stahovací smyčku, kterou přetáhl nešťastnému chlapci přes hlavu, dotáhl právě tak, aby jej neškrtila, a druhým koncem si několikrát omotal levé zápěstí. Prý, aby je malý zajatec opět něčím nepřekvapil. Třeba dalším pokusem o útěk.
Jó, útěk. Právě na něj se soustředily veškeré Elladovy myšlenky a právě o něj se chtěl hoch znovu pokusit.
Jen trpělivost, říkal si, když s námahou přemáhal spánek. Musím mít jistotu, že všichni opravdu spí. Hlavně Urin.
Přes řasy černého vůdce neustále sledoval a nutil tak své zavírající se oči k téměř nemožnému úkolu. Touha po svobodě a návratu domů však byla silnější než únava a vyčerpání.
Po půlhodině, která se chlapci zdála nekonečná, skutečně všichni černooděnci spali. Tedy, tak se to Elladovi alespoň jevilo. Ulehčeně vydechl a začal uskutečňovat svůj plán. Z polohy na boku se opatrně překulil na záda, aby měl obě ruce dokonale volné, a pak je nesmírně pomalu sunul ke krku. Chtěl uvolnit smyčku, která jej poutala k Urinovi, a potom pryč. Pryč odtud. Domů.
Při tom nepřirozeně pomalém pohybu ho rozbolely celé paže, na čele vyrazil studený pot a srdce mu tlouklo jako o závod.
Jen pomalu, připomínal si stále, když se svým pronikavým modrým pohledem snažil sledovat Urina a provaz a zároveň se plně soustředit na pohyb rukou. Nedokázal to však. Byl příliš unavený. Nakonec se soustředil pouze na pomalý a opatrný pohyb a Urina s provazem pustil z dohledu. Po nepředstavitelně dlouhých minutách se mu podařilo uchopit smyčku a trochu ji i povolit. Paže už však téměř necítil. Bolest svalů se stávala nesnesitelnou. Pustil ji tedy a odpočíval. Nádech, výdech. Znovu uchopil provaz a pokračoval v povolování. Byl tak zaujatý zvětšováním smyčky, že úplně zapomněl na okolí, a to se mu stalo osudným.
Urina vzbudilo slabé chvění provazu, kterému hoch prostě nemohl zabránit, a černý vůdce pak jednal čistě podvědomě. Prudce za provaz škubl. Ellad se lekl, smyčku pustil a ta se mu na oplátku nemilosrdně stáhla kolem nechráněného krku. Hoch se začal dusit a hnán pudem sebezáchovy ji rychle zase povolil. Potom se schoulil do klubíčka a s hlasitým chroptěním a pokašláváním lapal po vzduchu. To dokonale probudilo ostatní černooděnce. Urin i všichni jeho muži vstali a mlčky obklopili prudce oddechujícího Ellada.
Hoch ležel na zemi a snažil se uklidnit. V očích jej pálily slzy a až příliš dobře si uvědomoval, že znovu prohrál. Útěk se nezdařil, a on cítil, že tentokrát za to zaplatí. Jeho neblahé tušení ještě posílil pohled na devět hrozivých černých postav tyčících se nad ním. Ellada ovládl strach. Měl chuť ještě více se schoulit na zemi u jejich nohou a žadonit o slitování. Nic z toho však neudělal. Opět se v něm probudila jakási nepochopitelná hrdost. Když přestal funět, rychle si vytřel slzy z očí, vzpurně zvedl hlavu a nebojácně pohlédl přímo na Urina. Přitom se pokusil postavit.
Cizí vůdce chvilku žasl nad chlapcovou odvahou a na ten pohled pak už nikdy nezapomněl. Nezlomený pohled pronikavých modrých očí. Vstát ho ale nenechal. Znovu prudce trhl provazem a se zvráceným potěšením se díval, jak Ellad padá k zemi a znovu zoufale lapá po dechu.
„Tos ty dělat neměl, malý Orrinorský štěně. Já snažil se zacházet slušně s tebou, ale s tím teď konec je… Svažte vy jeho!“ Křikl na své muže.
Dva se k chlapci hned vrhli ve snaze co nejrychleji vykonat velitelův rozkaz. Jeden jej surově popadl za oděv, druhý mu sejmul z krku smyčku, připravil si ji na ruce malého zajatce, a společnými silami pak vytáhli hocha na nohy.
Ellad se mezitím už celkem vzpamatoval a bleskově zhodnotil situaci. Horší už to být asi nemůže a já nemám co ztratit.
S touhle myšlenkou se s těmi muži začal prát. Uvědomoval si přitom, že je to zcela proti zdravému rozumu a že jsou mnohem silnější než on, přesto sebou házel jako o život. Kopal, kousal a škrábal a ti dva měli co dělat, aby jim nakonec ještě neutekl. O nějakém svazování samozřejmě nemohla být řeč. Přesto nakonec podlehl. Na pomoc svým druhům totiž přiskočil ještě jeden a proti takové přesile už hoch opravdu nic nezmohl. Dva jej drželi, třetí mu bolestivě zkroutil ruce za zády a pevně je svázal připraveným provazem. Hoch sebou ještě chvíli zmítal, ale pouta i muži ho drželi dobře. Na každé straně měl jednoho z věznitelů a ten pevně svíral jeho paži. Ellad tedy zanechal marného zápasu a znovu pohlédl na Urina.
Černý vůdce jej pár minut zamyšleně pozoroval, potom si pomalu stáhl své zlatými cvočky zdobené rukavice a velmi pečlivě je složil k sobě. Těmi kovovými ozdobami pěkně nahoru. Přistoupil až těsně k chlapci a očekával u něj alespoň v tomto okamžiku nějaký náznak strachu, ale nic. Hoch nehnul ani brvou a své pronikavé modré oči nesklopil. Stálo jej to sice hodně úsilí, protože v duchu se přece jenom bál. A ne málo. Ani za nic však nechtěl, aby to na něm bylo poznat.
Urina takové chování popudilo. Rozhněval ho Elladův hrdý postoj i nezkrocený pohled jeho očí. Rozmáchl se proto a uštědřil chlapci dva prudké políčky složenými rukavicemi. Pěkně z každé strany jeden.
„To pro příště máš ty, abys zapamatoval si, že ode mne neutíká se.“