Tulák Chodec 1: 7. kapitola - 1. část

Anotace: Nová kapitola.

NEČEKANÁ ODHALENÍ - 1. část

Ellad seděl na Raulovi, ruce měl svázané před tělem a místy se musel přidržovat přední rozsochy sedla, aby nespadl. Klusali. Klusali liduprázdnou Orrinorskou krajinou a stále k severovýchodu.
Tedy, hoch si alespoň myslel, že projíždějí Orrinorem. Na přemýšlení měl teď ostatně hromadu času. Útěkem se už rozptylovat nemusel, protože od posledního pokusu ho černooděnci nespustili ani na chvíli z očí a navíc ta pouta. Odporné hrubé provazy, které mu bránily ve volném pohybu a nepříjemně se mu zařezávaly do masa. Svaly měl od toho neustálého svazování celé bolavé, byl unavený, protože díky poutům spal špatně, a vůbec... Necítil se právě nejlépe. Bolest a beznaděj. To byly jeho hlavní společnice na téhle nedobrovolné cestě.
Už nevěřil, že se mu podaří utéct, a s pomocí přátel také nemohl počítat. I kdyby ho snad nakrásně hledali, všechny stopy dokonale spláchl ten veliký liják. Hoch vzdychl. Domů se už asi nikdy nevrátím.
V hlavě mu stále znovu a znovu znělo matčino varování a hlavně odpověď na jeho tehdy ještě bezstarostnou otázku.
„Zabili by tě. A to velmi krutě,“ řekla tehdy Lea a Ellad teď nepochyboval o tom, že to udělají. Zabijí ho, až zjistí, že jde o omyl. Chlapec už věděl, proč ho chytili i kam ho vlečou. A věděl už také, kdo jsou ti jezdci. Znovu si je změřil zachmuřeným pohledem. Jejich honosné černozlaté oblečení. Kulaté přilby se zvláštní ochranou tváří a černými koňskými žíněmi, které pouze Urinovi spadaly na ramena, ostatním trčely k nebi jako kartáč, dlouhé pláště, vysoké boty, přiléhavé kalhoty, drátěné košile s překvapivě krátkými rukávy a přes ně vesty vzadu se šněrováním, zdobené zlatým prošíváním v podobě kosočtverců. A také výšivkou. To, co Ellad původně považoval za květ nějaké zvláštní rostliny, bylo ve skutečnosti slunce. Hnusné a zmrzačené. Černé slunce ve zlatém poli se zlatě vyšitým jediným otevřeným okem uprostřed. Odporný erb. Erb Dagerladské královny Argaany... Ano, té Argaany, o níž s obavami mluvil Robert.
Ne, že by mu to řekli. S ním se vlastně vůbec nebavili. Dali mu jen najíst a napít a to bylo všechno. Ale pochopil to z jejich nepříliš častých tlumených rozhovorů. Mířili do hlavní Dagerladské pevnosti Bartheku a jeho chytili, protože Argaana věřila, že právě on je Orrinorský princ Bergon... No, on vlastně ne. Nik.
A právě to je ten omyl, který ho bude stát život. On není ani Nik, ani princ. Prý Nik. Celé to byl nesmysl. Nik. Obyčejný kluk z malé Aranhorské vesnice. Jeho matka a otec žili v Eriadoru spoustu let, vždyť Manuel býval v mládí Hraničářem, tak jakýpak princ. Navíc dávno mrtvý princ. Ellad věděl od matky, že poslední Orrinorský král padl v bitvě právě s Dagerladem a jeho jediný syn Bergon se pak i s matkou nešťastnou náhodou utopili v bažině. Tak jakýpak princ.
Nesmysl, který zaplatím životem, uzavřel své černé myšlenky Ellad a soustředil se zase na cestu.
Přešli do kroku. Slunce zapadalo a blížil se večer.
„My přenocujeme tady,“ zavelel Urin a zastavil svého hřebce.
Dojeli na malý palouk k úzké, ale prudké říčce, jejíž břehy byly jinak všude kolem porostlé hustým bezovým houštím a nevysokými mladými jasany. Černooděnci sesedli a pomohli z koně i Elladovi. Předali hocha Urinovi a sami se pustili do práce. Nejprve se postarali o koně. Odsedlali je a odvedli k říčce, aby se napili. Potom dva muži odešli pro dřevo a zbylí se věnovali přípravě skromné večeře. Rozdělali malý ohýnek a ohřáli nad ním zbytky masa od oběda, o které se pak spravedlivě rozdělili.
I Ellad dostal svůj podíl. Na večeři mu rozvázali ruce a nechali jej, ať se nají sám. Hoch si chvilku masíroval ztuhlá a odřená zápěstí, než se chopil přiděleného pokrmu. Přitom přelétl rychlým pohledem tábořiště. Co kdyby... Ale ne. Nešlo to. Utéct nebylo možné. Kolem něho stálo pět mužů, a i když budili dojem, že jen tak lelkují, hoch je odhadl dobře. Poznal, že z něho ve skutečnosti nespustí oči a sledují každý jeho pohyb. S unaveným povzdechem se tedy pustil do večeře. Nebylo toho mnoho, a tak dojedl brzy. Až příliš brzy.
Pětice mužů jej sevřela do těsnějšího obklíčení a Urin mu pokynul, aby přešel blíž k ohni. Když tak učinil, dal mu ze své lahvice napít, a pak ukázal dolů na zem. Ellad sklopil oči, zběžně si prohlédl své nocoviště a upřel pronikavý modrý pohled zpátky na Urina. Po chvíli s těžko potlačovaným hněvem sevřel čelisti, poslušně usedl a nechal se znovu spoutat. Pak si lehl a jeden z mužů přes něj přehodil Elwingův plášť. Už se nepral. Věděl, že tím stejně nic nezíská. Snad jen pár boulí a modřin navíc... A tělo jej bolelo i bez nich dost.
Černí muži se rozsadili kolem ohýnku a tlumeně se mezi sebou bavili. Probírali další cestu a Ellad se tak dověděl, že zítra opět přejdou hranice. Přejdou hranice a budou v Dagerladu. Chlapci se sevřel žaludek a opět pocítil strach. Lehce se zachvěl.
Ne. Ještě není konec, přesvědčoval sám sebe, a aby nepropadl panice, snažil se myslet na něco jiného. Bylo to ale těžké. Moc těžké. Nevnímat černé věznitele sedící kolem, hrubé provazy, které mu stále víc rozdíraly zápěstí, a nerovnou zem pod sebou.
Dost nepohodlné lůžko, zhodnotil v duchu a soustředil svou pozornost na rozhovor černě oděných mužů. Stále ještě ho překvapovala skutečnost, že jim bez potíží rozumí. Jim, cizincům z tak vzdálené země.
Aby zaměstnal myšlenky a odvedl je od své beznadějné situace, pokusil se najít nějaké vysvětlení. Jediné, co jej však po chvíli napadlo, byla jednotná Erská říše. Velké a mocné království, o němž v zimě četl ve staré knize. Tam jistě mluvili všichni stejným jazykem.
Jó, legendy a hrdinové. Ne, jako já. Ztracenec, odsouzený k smrti, který už nikdy neuvidí svůj domov, své přátele, svého otce, svou matku... Ach, mami, maminko... A Elladovi se v očích objevily slzy.


***


Bylo už po půlnoci, když se černooděnci uložili ke spánku. Zabalili se do plášťů, meče položili vedle sebe a za půl hodiny už všichni tvrdě spali. Všichni, až na jednoho. Ten seděl u ohně, unaveně hleděl do plamenů a jeho úkol byl prostý. Hlídat tábor i zajatce.
Ani Ellad nespal. I přes značné vyčerpání nemohl usnout. Vzpomínka na matku ho rozesmutnila, pouta škrtila a hrbolatá zem nepříjemně tlačila do levého boku, na kterém ležel. Natočil hlavu a pohlédl k nebi. Tam, vysoko nad ním pomalu táhly mraky a tvořily tak na noční obloze nepravidelné skvrny. Skvrny šedočerné nebo sytě černé, zdobené stříbrnými tečkami hvězd.
Brzy vyjde měsíc, zasnil se Ellad. Kolik takových nocí ještě spatřím? A dní, než...?
Z pochmurných myšlenek vytrhlo chlapce sotva slyšitelné prasknutí a vzápětí se ozval o něco silnější šramot v nedaleké houštině. Už napůl spící strážce sebou trhl a šel křoví prohlédnout. Ellad ležel k tomu místu zády, neviděl tedy krátký nehlučný zápas. Uslyšel jen tlumené zachroptění a znovu se rozhostilo ticho. Opět pohlédl na oblohu.
Ale co to? Strážce se na své místo nevrátil. Místo toho hoch ucítil něčí ruce opatrně přejíždějící jeho pouta, a potom chladný dotek čepele. Provaz povolil a on byl volný. Volný! Samým štěstím se mu zatočila hlava. S námahou se posadil a rozhlédl se. Chtěl poznat svého zachránce. Oheň však už dohoříval, a tak viděl pouze jeho obrys.
„Pssst,“ sykl neznámý. „Pojď.“
Ellad zkusil vstát, ale nešlo to. Údy měl tak ztuhlé, že se nemohl zvednout.
„Nevadí,“ zašeptal hlas vedle něho. „Pomůžu ti.“
A v tu chvíli ho chlapec poznal. S důvěrou se o Roberta opřel a vytáhl se na nohy.
„Teď jdeme. Pomalu a potichu,“ šeptl nečekaný zachránce a rukou objal chlapce pod pažemi.
Ellad, podpírán Robertem, toporně vykročil. Těch pár kroků po trávě ještě šlo, ale v porostu hoch okamžitě zapletl své zdřevěnělé nohy do nějaké větve a nocí se rozlehl praskot lámaného dřeva. Robert zaklel a oba zrychlili ústup. V táboře za nimi vypukl zmatek, ale oni se neohlíželi. Teď už to bylo jedno. Potichu nebo s rámusem, hlavně nejkratší cestou ke koni a pryč.
Konečně k němu dorazili. Robert pomohl Elladovi do sedla a chystal se vyhoupnout za něj, když se objevili první pronásledovatelé.
„Pozor!“ varovně vykřikl chlapec, ale to už k nim Robert stál čelem.
Potom jakoby se čas rozeběhl rychleji. Útočníci byli dva a okamžitě se na Roberta vrhli. Několik dobře mířených ran je však spolehlivě zneškodnilo. Hoch si oddechl a Robert se znovu otočil k Vraníkovi. Nasednout ale zase nestihl. Z houští vyrazili další tři černooděnci a opět se rozpoutala bitka. Ellad v té téměř černočerné tmě rozeznával jen rychle se pohybující stíny. Roberta nikdy předtím bojovat neviděl, a tak se ho zmocňoval stále větší strach.
Vždyť jsou tři a on je sám, říkal si v duchu a jeho strach rostl. A změnil se v paniku, když něčí ruce zachytily Vraníkovy otěže. Ze tmy se vyloupl Iffův obličej a hoch viděl, že se ten muž opět škodolibě šklebí.
Takže je konec.
„Ne, zpátky ne!“ zasípal a naprosto podvědomě trhl za otěže. Vraník sklopil uši dozadu a postavil se na zadní.
To Iff nečekal. Lekl se a otěže pustil. Nečekal to však ani Ellad. I on zahodil otěže. Oběma rukama objal hřebcův mohutný krk a prsty mu zamotal do hřívy.
Nesmím spadnout! Nařizoval si, zatímco rozzlobený Vraník prudce hrabal předníma nohama ve vzdychu.
A pak se opět všechno seběhlo strašně rychle. Ozvalo se několik krátkých, tupých úderů, z nichž jeden byl hlasitější než ostatní, Vraník klesl zpátky na všechny čtyři, za Elladem se téměř ve stejném okamžiku ocitl nějaký muž a pobídnutý černý hřebec se dal do pohybu. Ellad byl tím vším tak překvapený, že mu chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Strnule seděl v sedle a křečovitě se držel hřívy. Vlastně se vzpamatoval, až když zaslechl tichý hlas muže za sebou.
„To bylo od tebe chytré, chlapče, zapojit taky Vraníka. Myslím, že ten nakopnutej se z toho už nevzpamatuje,“ šeptal mu do ucha s nádechem veselosti Robert a Elladovi opět chvíli trvalo, než si spojil právě prožité okamžiky s Robertovými slovy.
Takže ty údery byly rány pěstí a ten jeden hlasitější... To vzpínající se Vraník zasáhl Iffa kopytem. Dobře mu tak. Pomyslel si s jistým zadostiučiněním a chystal se vše sdělit svému staršímu společníkovi, když... Když vyjeli z porostu. Na nebi konečně vyšel měsíc, vykoukl z mraků a svým stříbrným světlem ozářil jen trávou porostlou planinu před nimi.
„Drž se, chlapče!“ přikázal Robert, pobídl Vraníka a černý hřebec poslušně zrychlil.
Elladovi tak nezbylo nic jiného, než nechat si své vyprávění na jindy. Divokým tryskem se hnali vpřed a věděli, že černooděnce budou mít co nevidět v patách. Věděli, že Urin je nenechá jen tak ujet. On i zbytek jeho mužů osedlá koně a začne hon.


***


„Boji se nevyhneme. Dojedou nás,“ řekl Elladovi Robert a zastavil unaveného koně. Potom pomohl chlapci na zem a otočil Vraníka proti přijíždějícím jezdcům.
„Ty si vem tohle, chlapče. Bude se ti hodit a alespoň ho vyzkoušíš,“ dodal ještě a předal Elladovi krátký, jednoruční meč, který vytáhl z pochvy u sedla. Sám z pochvy u opasku vytasil meč o dost delší a připravil se na střet.
Hoch potěžkal v ruce zapůjčenou zbraň a v bledém světle právě se rodícího dne si ji rychle prohlédl. Spíš obyčejná, bez zvláštních ozdob. Dobře mu však padla do ruky a byla dokonale vyvážená. Několikrát s ní na zkoušku zakroužil, trochu si protáhl zdřevěnělé nohy a i on se připravil na nadcházející bitku. Postavil se do střehu po Robertově levici a s napětím čekal na přijíždějící pronásledovatele. Teď bude mít zcela jistě možnost vyzkoušet, co všechno se od Vigga naučil. Nad tím, kde vzal Robert tolik mečů, se v té chvíli vůbec nepozastavil.
Černí jezdci mezitím dojeli na dohled. Ellad napočítal deset pohybujících se bodů.
Ale, to přece není možné? Nevěřil hoch vlastním očím. Vždyť přece...?
Vše se vysvětlilo o pár vteřin později. Jezdci se ještě víc přiblížili a on už věděl, že skuteční jezdci jsou tam jen čtyři. To ostatní byli jenom samotní koně, volně běžící za svými řízenými druhy. Ellad si oddechl. Čtyři jsou lepší než deset. Přesto ale, i čtyři jsou dost... No, uvidíme.
První je napadl sám Urin. Vrhl se na Roberta s vytaseným mečem. Muž však jeho ráně mistrně uhnul a sekl ho do stehna. Ke srážce ale nedošlo jen mezi jezdci. Robertův Vraník uštědřil projíždějícímu hřebci bolestivý kousanec do krku, a tak měl ošklivě zraněný Urin co dělat, aby koně uklidnil a otočil zpět k nepřátelům, zatímco druhý z jeho mužů byl po stejně nevydařeném útoku sražen z koně. Rychle se však postavil a s napřaženým mečem se vrhl na Ellada. Chlapec výpad vykryl. Zbraně se zkřížily ve výši obličeje a oba soupeři si pohlédli zblízka do očí. Cizí muž se zasmál a obrovskou silou hocha odhodil. Ellad ztratil meč a tvrdě dopadl na zem. Před očima se mu míhaly velké tmavé kruhy a víčka se mu sama zavírala. Prudce třepl hlavou. Tím se alespoň částečně vzpamatoval a v poslední chvíli se vyhnul dalšímu nepřátelskému výpadu.
Útočník mu mířil jílcem meče na hlavu ve snaze zbavit jej vědomí, neboť velitelův rozkaz zněl jasně – chytit hocha živého. Zbraň na svůj cíl nedopadla a muž ztratil na okamžik rovnováhu. Toho Ellad ihned využil. Přetočil se na bok a vší silou jej kopl do ruky, v níž držel svůj černý meč. Překvapený cizinec se zarazil a z bolestí ochromených prstů mu vypadla zbraň. Hoch vstal. Na víc ale čas neměl. Rozzuřený černooděnec znovu zaútočil, tentokrát pěstí. Chlapec obratně uhnul a silnou ranou zasáhl rytířův nos.
Postižený zachrčel a prudce do Ellada strčil. Hoch se tak ocitl opět na zemi. Rychle se překulil a snažil se dostat na nohy. Černý jezdec byl ale rychlejší. Popadl chlapce za oděv na hrudi, postavil ho a uštědřil mu tvrdou ránu do obličeje. Tím jej odhodil kus stranou, sebral svou zbraň a vítězoslavně se zachechtal.
Toho krátkého zaváhání Ellad opět využil. Namáhavě se postavil, přitom uchopil ztracený meč a z posledních sil vyrazil do zuřivého protiútoku. Překvapený cizinec se snažil jeho rychlé výpady krýt, ale při čtvrtém udělal chybu a zaplatil ji životem.
Hoch se však ze svého vítězství neradoval, vyčerpaně klesl na kolena a ztratil vědomí.


***


Poté, co se Urinovi podařilo zklidnit bolestí zdivočelého koně, obrátil ho zpět na bojiště. Ihned si všiml zápasícího chlapce a chystal se mu vpadnout do zad. Jeho čin však překazila Robertova dýka. Prolétla vzduchem, zasáhla černého vůdce do drátěnou košilí nechráněného pravého předloktí a tím jej úplně vyřadila z boje.
Robert totiž odhalil jeho úmysl a nezaváhal. Víc ale udělat nemohl. Musel nechat Ellada osudu, protože dorazil třetí černý rytíř a chtěl mu rozpoltit lebku. Robert ránu vykryl, odbodem srazil nepřátelský meč stranou a bleskurychlým pohybem své zbraně pak usekl protivníkovu ruku těsně nad loktem.
A už tu byl poslední z pronásledovatelů. Před jeho první ranou Robert uhnul a další už jezdec nestihl. Robertovo neuvěřitelně rychlé mávnutí mečem jej připravilo o hlavu. Muž dokončil smrtící oblouk své zbraně, pobídl hřebce do cvalu a vyjel proti Urinovi, který jako jediný z nepřátel ještě seděl v sedle. Velitel černých jezdců na něj ale nečekal. Bodl koně ostruhami a tryskem opustil bojiště.
Robert Urina nepronásledoval. Otočil Vraníka a doklusal zpět k ležícímu chlapci. Svezl se ze sedla, odložil do trávy svůj zkrvavený meč a s obavou poklekl u jeho nehybného těla. Zběžně jej prohlédl a ulehčeně vydechl. Hoch žije.
Poněkud uklidněn znovu vstal, přešel ke koni, z pravé sedlové brašny vyndal lahvici s vodou a kousek čistého plátna a vrátil se zpět k chlapci. Jemně mu odhrnul z ošklivě rozbitého obličeje prameny neposlušných vlasů, navlhčil plátěný hadřík vodou z lahvice a začal Elladovi opatrně smývat z tváře špínu, pot a zasychající krev. Hoch se po chvíli zavrtěl a slabě zasténal. Ten příjemný chladivý dotek jej probudil. Pomalu otevřel oči a jeho pronikavý modrý zrak se setkal s Robertovým.
„Vítej zpátky, hochu,“ usmál se na něj muž. „Obličej máš pěkně zřízený, ale jinak jsi, zdá se, v pořádku.“
„Jo, teď už jo,“ zaskuhral skřehotavě Ellad a z natrženého rtu se mu opět spustila krev. Nevšímal si toho a dodal. „Jsem volný. Díky. Už jsem nevěřil, že...“
„Nemluv zbytečně. Rád jsem ti pomohl,“ přerušil chlapce Robert a podal mu vlhké pláténko, aby si mohl zastavit krvácení a chladit ránu. „Všechno mi řekneš později. Ten ret se mi vůbec nelíbí, a když se tak dívám na tvůj nos, divím se, že není zlomený.“
„Ale jak...?“ neovládl zvědavost a svůj všetečný jazyk Ellad.
„Říkám později,“ zopakoval důrazně Robert. „Teď se napij, a pak odjedeme. Najdeme nějakou vodu a trochu si odpočineš. Určitě jsi toho v posledních dnech moc nenaspal.“
Hoch už se chystal vyslovit další ze svých zvídavých otázek, ale rána v koutku úst ošklivě zabolela, a tak ji zase spolkl.
Robert má pravdu, řekl si v duchu. Na dotazy a odpovědi bude dost času později. Naposledy si jemně přejel po rozbitém rtu vlhkým hadříkem a vrátil jej Robertovi. Výměnou za něj dostal lahvici se zbytkem vody. Přiložil její hrdlo k ústům a hltavě pil. Potom předal i lahvici, už prázdnou, a pokusil se posadit. Vyčerpaně však klesl zpět do zdupané trávy, přikryl si čelo dlaní, stiskl k sobě čelisti a silou vůle se snažil alespoň trochu zahnat nesnesitelnou bolest. Měl pocit, že mu ta hlava snad praskne.
„Jen klid, chlapče,“ promluvil k němu laskavě Robert. „Pěkně pomalu. Půjde to. Uvidíš.“
Hoch tedy zůstal ještě chvíli ležet a ostrá bolest hlavy postupně odezněla. Ne úplně, ale z větší části ano. Pomalu a za vydatné pomoci Roberta se posadil a rozhlédl po bojišti. Tři mrtví, ale Urin mezi nimi nebyl.
„Byl těžce raněný. Nechal jsem ho jet,“ zodpověděl Robert jeho nevyslovenou otázku a vstal. „Ty ještě seď a odpočívej. Připravím koně.“
A odešel k Vraníkovi. Vrátil do sedlové brašny lahvici i špinavý kus plátna a převedl hřebce blíž k chlapci. Potom zvedl svůj meč a pomalu přešel k mrtvému, kterého Ellad zabil. Vedle nehybného těla pořád ležela jeho druhá zbraň a z opasku padlého trčel jílec jemu dobře známého nože. Usmál se.
„Myslím, že tohle je tvoje,“ vytáhl zbraň z pochvy a rukojetí napřed ji předal chlapci. Hoch poděkoval úsměvem a slabým kývnutím hlavy, což vyvolalo nový příval ochromující bolesti.
Zatímco Ellad k sobě pevně tiskl čelisti a přivíral oči ve snaze co nejdříve se zbavit toho nechtěného pocitu, Robert sebral mrtvému černooděnci ještě pochvu a ladným obloukem ji vrátil do klína původnímu majiteli. Vrhl krátký, zvídavý pohled na zvláštní, cizí černou zbraň a lehce se jí dotkl i rukou. Zlehka přejel prsty přes zlatem zdobený jílec až k úplně neporušenému ostří a pochvalně pokýval hlavou.
„Dobrý meč... Ale ta barva?!“ neodpustil si, odvrátil se od něj a začal se věnovat své zbrani. Očistil ji o oděv padlého nepřítele a vrátil zpět do pochvy u opasku. Pak se sehnul, zdvihl ze země pohozený druhý ze svých mečů, také ho pečlivě očistil a zasunul zpátky na místo – do pochvy k Vraníkovu sedlu. Poplácal černého hřebce po krku a zkoumavým pohledem přelétl koně nepřátel, kteří se, zbaveni jezdců, klidně pásli vedle svých padlých pánů. Po chvilce spokojeně kývl a zamířil k vybranému zvířeti. Ellad ho sledoval očima a nesouhlasně vrtěl hlavou.
„Toho ne!“ křikl nakonec a hned toho litoval. Prudká bolest mu připomněla, že má raději mlčet a hlavou příliš nepohybovat.
Robert se na chlapce překvapeně otočil.
„Proč ne?“ divil se a se zřejmým znepokojením svraštil obočí. Elladovi už zase krvácel zraněný ret.
Hoch si však s rudým pramínkem, který mu stékal na bradu, velké starosti nedělal. Setřel krev rukávem, zhluboka se nadechl, aby ovládl bolest, a řekl jen dvě slova. „Chci Raula.“
Pak ukázal prstem na toho správného valacha a Robert už se dál nevyptával. Jen se na chlapce usmál, přikývl a zamířil ke koni.
„Tak ty jsi Raul,“ oslovil vraníka tiše a pohladil hlavu, která se k němu zvědavě natáhla. Valach si toho neznámého muže s příjemným hlasem očichal, nechal se od něj podrbat na čele a konečně i odvést k chlapci, jehož nesl na hřbetě už několik dní.
„Tak polez, hochu,“ oslovil Ellada Robert a pomohl mu na nohy. „Dobrý?“
„Dobrý,“ přikývl chlapec a opět zalitoval.
Žádné řeči a prudké pohyby, napomenul sám sebe, protože natlučená hlava o sobě dala zase vědět. Zůstal tedy pár vteřin klidně stát, trpělivě počkal, až bolest trochu odezní, a potom se s další Robertovou pomocí vydrápal do sedla.
I Robert se pak vyhoupl na Vraníka a oba krokem zamířili zpět k Aranhorské hranici.