Tulák Chodec 1: 7. kapitola - 2. část

Anotace: Ellad se díky Robertovi dostal ze zajetí a vrací se domů. Co jej čeká dál? Zákaz Eriadoru?

NEČEKANÁ ODHALENÍ - 2. část

Robert s Elladem vedli koně k jihozápadu. Vraceli se téměř tou stejnou cestou, kterou hocha před pár dny vlekli černí jezdci. Planinu, na níž s nimi závodili, vystřídal smíšený les. Ve větvích nad hlavami jezdců tiše ševelil mírný vánek a Ellad si plnými doušky vychutnával ten uklidňující zvuk. Stále ještě se v duchu radoval ze znovuzískané svobody a z pocitu, že se vrací domů. Jel za Robertem a nevědomky se usmíval. Na stromy, na úzkou stezku, na sluneční světlo občas probleskující bujným porostem i na neviditelné ptáky, vesele švitořící všude kolem. Oh, jak je ten život krásný...
S Robertem moc nemluvil. Léčil si svůj zraněný ret a tu spoustu otázek, kterých měl plnou hlavu, odložil na později. Hořel sice zvědavostí a na rozhovor se neskutečně těšil, ale tentokrát mu nezbylo nic jiného než se ovládnout. Místo toho se opájel klidnou a mírumilovnou krásou přírody a z nedostatku jiné činnosti porovnával koně. Oba vraníci a přece každý úplně jiný. Vraník byl větší, mohutnější a obdélníkového tělesného rámce. Naproti tomu Raul byl spíš do čtverce. Ušlechtilé zvíře s hustou vlnitou hřívou a ocasem a zvláštní delší srstí kolem všech čtyř kopyt. Také chody měli zcela odlišné. Vraník byl jistě rychlejší, ale hoch ze zkušenosti z útěku věděl, že nevydrží běžet rychle dlouho, a krok měl spíš plochý, úsporný. Kdežto Raul neměl s vytrvalostí potíže a jeho vznosný chod už chlapec ocenil. Hned při první jízdě na jednom z černooděncových vraníků... Nutno ovšem přiznat, že tenkrát ne příliš lichotivě. To se teď ale změnilo. Elladovi se černý valach neskutečně líbil a doufal, že časem z nich budou dobří kamarádi. Ani na chvíli si nepřipustil myšlenku, že by se snad měl po příjezdu domů koně vzdát.


***


Třetího dne ráno přejeli Aranhorskou hranici a Ellad pocítil nevýslovnou radost. Konečně zase doma.
Ze zajetí se už téměř vzpamatoval. Bolest hlavy odezněla, podařilo se mu dohnat nenaspané hodiny a rozhýbat od pout ztuhlé a unavené svaly. Cítil se prostě úžasně... Jen obličej měl stále ošklivě pobitý. Čelo nad pravým okem mu zdobil nehluboký, ale dlouhý šrám, levé tvořilo součást okraje veliké červenofialové modřiny, která mu obarvila nos a jeho nejbližší okolí, a ani ret ještě nebyl v pořádku. Robert jej sice chlapci několikrát denně potíral jakousi pronikavě vonící, chladivou mastí, ale stále to nebylo ono. Rána při každém otevření úst praskala a krvácela. Ellad na to však nedbal. Už se cítil natolik dobře, že nedokázal dále držet na uzdě svou zvědavost. Hned, jak vjeli do Aranhoru, začal s otázkami.
„Jak jsi mě našel?“ vyslovil nahlas tu, která mu nejvíc vrtala hlavou.
Robert si při pohledu na tenký pramínek krve vytékající z chlapcových úst odevzdaně vzdychl, ale odpověděl. „Byl jsem v Nurasu...“
„Tys byl v Nurasu? V Orrinorském hlavním městě?... Proč?“ Vyrazil ze sebe Ellad a neslušně mu skočil do řeči.
„Kdybys mě tak nechal mluvit,“ vzdychl na oko vyčítavě Robert a zamračil se na rudou stružku na chlapcově bradě.
Hoch nelenil, hbitě si ji otřel rukávem a teď už potichu čekal na mužova další slova.
„Jel jsem k tamnímu mečíři. Nejlepšímu, co znám, a koupil u něj zbraň, kterou jsi před pár dny bojoval...“
„Tak proto máš dvě,“ zašeptal spíš pro sebe Ellad. Nahlas pak dodal, jen tak pro ujištění. „Ta druhá, delší, ta je tvoje?!“
„Ano, moje,“ přiznal trochu váhavě Robert a chystal se pokračovat, ale hoch jej opět přerušil.
„Nikdy jsem tě s mečem neviděl, ani jsem nevěděl, že s ním umíš bojovat. A jak bojovat? Skvěle... Kdo vlastně jsi, Roberte, a co děláš? Čím se živíš?“
Chlapcův obdiv vystřídaly dvě otázky, které jej trápily už několik let. Zastavil Raula a pohlédl přímo na svého jako vždy černě oblečeného společníka. Obličej měl vážný a z koutku úst mu opět vytékala krev. Zase použil svůj rukáv, ale zrak z muže nespustil.
I Robert zastavil koně. Zkoumavě se zadíval do těch známých, pronikavých modrých očí a po chvíli ticha se přece jenom rozhovořil.
„Tenhle meč,“ zlehka ťukl prsty do jílce, „je můj už mnoho let a učil jsem se s ním zacházet od svých deseti... A kým jsem? Chovám koně. Odkud myslíš, že máte Varra?“
„Koně?“ Ellada ta jednoduchá odpověď překvapila. „Ale...“
„Ale?“ zopakoval pobaveně Robert a zvedl obočí.
„Ale, říká se... Říká se, žes byl rytířem. Orrinorským rytířem.“
A bylo to venku.
Robert okamžitě zvážněl a hodnou chvíli mlčel. Ellad už ani nedoufal, že odpoví.
„Ano,“ přiznal nakonec ten tajemný muž. „Byl jsem Orrinorským rytířem, ale to už je dávno. Teď chovám koně. Můžeme pokračovat?“
Ani nečekal na odpověď a pobídl Vraníka opět do kroku.
Takže je to pravda, říkal si v duchu Ellad, když ho následoval.
„Takže jsem byl v Nurasu a koupil jsem meč,“ rozpovídal se zase Robert a doufal, že tím předejde dalším nepříjemným otázkám, ale mýlil se.
„Jak to tam vypadá? V Nurasu?“ přerušil ho už kdoví pokolikáté Ellad.
„V Nurasu?“ ujišťoval se pomalu Robert a byl rád, že se dotaz netýká jeho minulosti. „No, je to krásné město. Velké. Postavené z bílého kamene. Když k němu přijíždíš a je slunečno, máš pocit, že září... Bílý klenot zasazený do syté zeleně Rabarské planiny. Nejhezčí město jaké jsem viděl.“
Robert se zasnil. Hoch odhadoval, že je ve vzpomínkách zpátky v Nurasu, a nerušil ho. I on se ztratil v myšlenkách. Nepřítomně hleděl někam za obzor a z paměti se mu vynořily zářivě bílé zdi. Vzpomněl si na ten zvláštní sen, který se mu zdál, když se zraněný na boku zmítal v horečce.
„A co dál?“ vzpamatoval se po chvíli a odpoutal svůj pronikavý zrak od obzoru. „Proč sis kupoval další meč?“
„Nekoupil jsem ho pro sebe, ale pro syna... Teď je však tvůj.“
Hoch v ohromení vykulil oči.
Meč. Můj vlastní meč. Ne žádná cvičná dřevěná zbraň, ale skutečný meč. A navíc od nejlepšího mečíře v Orrinoru... Ale... Co tomu řekne matka? Vystřízlivěl. Jistě bude proti. Nemá zbraně ráda. To je také nejspíš důvod, proč ještě nikdy neviděl s mečem Roberta. Na statek svou zbraň ten muž asi nevozil.
A začal protestovat.
Robert jej však okamžitě zarazil. „Je tvůj. Zasloužíš si ho... V tom boji sis vedl dobře.“
„Ale, vždyť jsi to neviděl,“ namítl chlapec.
„Ne, neviděl... Přežil jsi však a to hovoří za vše,“ ukončil Robert a Ellad ustoupil. A ustoupil rád. Také jej potěšila ta pochvala. Ze zkušenosti věděl, že tenhle černě oděný, prošedivělý muž chválí málo.
„Ty máš syna?“ začal tedy z jiného soudku.
Robert na něj překvapeně pohlédl. Pak si ale vzpomněl na černovlasého klučinu, který na něho čeká doma, a usmál se. „Ano. Je o rok mladší než ty a jmenuje se Robin... Ještě nějaké otázky?“
„Jo. Pořád jsi mi nevysvětlil, jak jsi mě našel,“ vrátil se ke svému prvnímu dotazu Ellad.
„Na to je odpověď jednoduchá. Má žena Daria mi řekla, abych se vracel oklikou.“
„Daria. Ona umí předpovídat budoucnost?“ vyhrkl Ellad a zase skočil staršímu muži do řeči.
„Ano. Občas ano,“ připustil Robert a při pohledu na rudý pramínek vytékající z chlapcových úst dolů na bradu rychle dodal. „To prozatím stačí. Vyptávání bylo až dost. Teď budeš potichu až do večeře, ať se ten zpropadený ret začne konečně hojit... Trochu popojedem.“
A opět na chlapce nečekal a zrychlil. Tentokrát do cvalu.
Hoch si setřel krev rukávem a s chutí jej následoval. Popohnal Raula, a pak už si jen vychutnával ten neskutečně krásný houpavý pohyb vpřed.


***


Ellad se chtěl začít vyptávat hned po večeři, ale Robert ho předešel. Zajímali ho černí jezdci a hoch se nenechal dvakrát pobízet. S vážnou tváří mu pověděl všechno, co odposlouchal a vypozoroval během zajetí i jak se vlastně do rukou těch černě oděných mužů dostal. Robert jej ani jednou nepřerušil a velmi pozorně poslouchal. Jen jeho tvář byla zachmuřenější a zachmuřenější.
„Takže opravdu Argaana,“ pronesl tlumeně, když chlapec skončil, a mírně pokýval hlavou. „Myslel jsem si to.“
„Kdo vůbec je, ta Argaana? Kde se vzala? Vždyť v Dagerladu vládl král Telchar?“ zajímal se o tajemnou a nejspíš i krajně nebezpečnou ženu Ellad.
„Argaana je vlastně Dagerladská princezna,“ vysvětlil poměrně ochotně Robert. „Jediná dcera krále Morgatha. Ten vládl před Telcharem...“
„A padl v bitvě s Orrinorskou armádou na planině Surrah,“ doplnil pohotově Ellad. Robert kývl, a hoch pak ještě zamyšleně dodal. „Nevěděl jsem, že Morgath měl dceru?“
„Mimo Dagerlad to věděl málokdo a v Dagerladu se to všichni na Telcharův rozkaz snažili zapomenout,“ poučil chlapce muž.
„Proč?“ neudržel zvědavost na uzdě Ellad.
„Byla ještě malá, když Morgath padl. Takže na trůn v Dagerladu usedl její strýc a Morgathův mladší bratr Telchar. Ona se mu však snažila do vlády mluvit. Tak ji zavřel do věže,“ Robert zmlkl a snažil se zahnat nepříjemné vzpomínky na dobu Argaanina rádcovství.
To ale Ellad nevěděl, a tak soucitně vydechl. „Chudinka.“
„Jakápak chudinka,“ vzpamatoval se velmi rychle ze zamyšlení Robert. „Ta chudinka, jak říkáš, nechala nejspíš Telchara zabít a teď bude místo něj vládnout.“
„Ale, vždyť...“ chabě se pokusil namítnout Ellad, ale Robert se tentokrát přerušit nenechal. „Bude vládnout a z toho pro nás nic dobrého nekouká. Nedávno začala a podívej, co tropí. Posílá černé zabijáky do sousedních království a unáší malé kluky.“
„Takže ty myslíš, že bude hůř? Myslíš, že ona ohrozí mír na poloostrově?“ zvědavě a s obavou se zeptal Ellad.
„To ukáže jen čas, hochu,“ povzdechl si muž a zmlkl.
Ani chlapci nebylo náhle do řeči. Rozpoutá tahle Argaana svými nesmyslnými skutky opravdu na Erském poloostrově válku?
Z úvah jej o hodnou chvíli později vyrušil Robert. Poukázal na pozdní noční hodinu a poslal ho spát.
Sotva druhý den ráno vyjeli, přemohla chlapce opět zvědavost. Argaana a její muži zaměstnávali veškeré jeho myšlenky.
„Ti jezdci hledali Bergona. Orrinorského prince. Proč mi tedy matka říkala, že hledají mě?“
Robert si povzdechl. „O tom už jsme přece mluvili. Oni nevědí, jak princ vypadá, znají jenom jeho přibližný věk. Hledají tedy chlapce, který nemá otce, případně ani matku.“
„Ale já mám oba rodiče,“ namítl Ellad.
„To ano, jenže ne v Eriadoru... A konečně, považovali tě přece za Nika, ne?“ připomněl Robert.
„To je pravda,“ uznal zamyšleně Ellad. „Ten má však rodiče taky. Oba. Proč tedy chtěli chytit právě jeho?“
„Jo, tak tohle já nevím,“ znovu si povzdechl prošedivělý muž.
Hoch na chvíli ztichl a oba jezdci jeli kus cesty mlčky, pohrouženi v myšlenkách. Po čtvrt hodině si však Ellad přeci jenom dodal odvahy a vyslovil další otázku. „A ty myslíš, Roberte, že je to pravda? Že princ Bergon žije?“
„Argaana tomu věří,“ uhýbal muž.
„Ale co si myslíš ty? Žije nebo ne?“ nedal se odbýt Ellad a zavrtával do staršího spolujezdce svůj pronikavý modrý pohled.
Robert mu chvilku čelil, pak ale očima uhnul.
„Já vím, co vím,“ téměř odsekl. „A jedno vím jistě. Ti muži se vrátí.“


***


Robert s Elladem výrazně zrychlili. Hodně klusali, a když to dovolovaly přece jenom omezené síly jejich koní a příroda, s chutí nacválali. Stále jeli lesem a mnoho spolu nemluvili. To důležité už řečeno bylo, a tak se teď věnoval každý raději svým myšlenkám. Tedy, Robert se trápil hlavně starostmi s Argaanou a jejími jezdci, zatímco Ellad odsunul tu hrozivou ženštinu prozatím do pozadí své mysli a zabýval se mnohem příjemnější věcí. Návratem domů. Neskutečně se těšil nejen na statek jako takový – obytný dům, stáj, zahrádku, políčko, sad i okolní louky, ale hlavně samozřejmě na jeho obyvatele. Už se těšil na Doganův kňučivý vítací štěkot, na otcův věčný úsměv i matčino láskyplné objetí. Těšil se na radost v jejich tvářích, až vjede na dvůr. Prostě, těšil se na všechno, co dělá domov domovem.
A pak to konečně přišlo. Les ustoupil a před oběma jezdci se otevřela travnatá rovina Suchých stepí. Byli téměř u cíle.
Přesto trvalo ještě většinu dne, než se dostali ke statku. Až po setmění zabušili na zavřenou bránu. Odpověděl jim nejprve Doganův štěkot, pak okolní černočernou tmu ozářilo tlumené světlo vycházející ze dvora a teprve potom se ozval i Waldorův ne právě přátelský hlas.
„Kdo tam je?“ křikl.
„Dva hladoví a unavení pocestní,“ odpověděl vesele Robert a tak tak překřičel teď už přátelské vlčákovo kňučení.
„Pane Roberte, jsi to ty? Cože dneska tak pozdě?“ divil se Waldor a hned otvíral vrata. Psa přidržel za obojek, aby hosty neobtěžoval svým radostným vítáním.
Sotva byla brána dokořán a on se tak ocitl nečekaným hostům tváří v tvář, překvapeně vykulil oči, obličej se mu rozzářil šťastným úsměvem a prsty svírající kožený obojek povolily.
„Ellade! Ellade, ty žiješ! Ty kluku zlatá! My už tě oplakali,“ hlas mu selhal dojetím a po neoholených tvářích stekly dvě slzy.
Šedý vlčák zatím volně pobíhal kolem obou jezdců, radostně poštěkával, přátelsky vrtěl ocasem a pletl se koním pod nohama.
„Dogane, ke mně!“ odvolal psa Waldor, který už se zase plně ovládal, a Ellad s Robertem konečně vjeli na pochodní osvětlený dvůr. Tam sesedli, přivítali se s Doganem, už zase puštěným, a Waldor zavřel vrata na závoru.
„Oh, Ellade!“ zazněl v tu chvíli přidušený ženský výkřik.
Lea stála na prahu, vylákána ven nezvyklým hlukem, a strnule, téměř nevěřícně hleděla od pláče zarudlýma očima na svého syna. Živého a zdravého.
„Mami! Maminko!“ vykřikl Ellad a vrhl se k utrápené mladé ženě.
Lea jej sevřela v náručí, líbala ho do rozcuchaných špinavých vlasů a neustále šeptala jeho jméno. Po tvářích se jí kutálely veliké slzy a vypadalo to, že chlapce z objetí už nikdy nepustí... A ani Elladovy oči nebyly v tu neskutečně krásnou chvíli suché. Hoch si plně vychutnával ty přenádherné okamžiky lásky a bezpečí a celou jeho bytost doslova zahltil divoký proud citů. Radost a štěstí. Lítost a smutek. Tohle všechno v něm vřelo v podivné směsici a valilo se to ven v podobě slz. Drobných, slaných kapiček, které mu smáčely tváře a přinášely úlevu.
Konečně Lea pustila syna z objetí a otočila se k návštěvníkovi.
„Vítej, pane, vítej. Ani nevím, jak...“ hlas se jí zlomil a mladá žena opět propukla v pláč.
Robert nezaváhal. Několika rychlými kroky se dostal až k ní a přivinul ji k sobě.
„Už je dobře, paní,“ utěšoval Leu tichým, laskavým hlasem. „Je zpátky doma a žije.“
Mladá žena si opřela hlavu o jeho širokou hruď a celým jejím tělem otřásaly vzlyky. Trochu se uklidnila až po chvíli a Robert ji pak mohl odvést zpátky do domu. Ellad zůstal venku s Waldorem a pomohl s koňmi. Společně je odstrojili, odvedli do stáje k Varrovi, nasypali jim do žlabu oves, hodili seno a přinesli vodu. Potom Waldor zhasil na dvoře pochodeň, vzal chlapce přátelsky kolem ramen a oba zamířili k domu.
Když vstoupili do svícemi osvětlené a provoněné kuchyně, Lea už neplakala. Do připravených hrnků lila mléko a Robert si u stolu pochutnával na chlebu se sýrem. Ellad s Waldorem si sedli vedle něho, každý z jedné strany, a zatímco hoch se s chutí pustil do prostřeného pokrmu, muž se spokojeným úsměvem sledoval mladou ženu. Lea postupně přenesla naplněné hrnky ke stolu, postavila je na jeho dřevěnou desku, usedla na poslední volnou židli a upřela láskyplný pohled na syna. Ellad vycítil, že se na něj dívá, zvedl oči od talíře a usmál se na ni.
„Co se ti to stalo?“ hlesla s úlekem mladá žena a zbledla. Až teď, na lepším světle si totiž všimla synova rozbitého obličeje.
Ellad svůj zrak zase rychle sklopil. Cítil se provinile.
Tolik strachu vytrpěla a teď ještě tohle, táhlo mu hlavou... A také nevěděl, co říct. Pravdu? Aby se ještě více vylekala a opět mu zakázala přístup do Eriadoru?... A tak mlčel.
Pomohl mu Robert.
„Chlapec se dostal do drobných potíží, ale naštěstí všechno dobře dopadlo,“ odpověděl téměř vesele ustarané matce.
Hoch sebou překvapeně trhl.
Cože? Drobné potíže? Nevěřil svým uším. Zvedl proto znovu oči od talíře a právě včas, aby zachytil nenápadný Robertův posuněk.
Teď se neptej, paní. Promluvíme si později, znamenal ten nepatrný pohyb a Lea jej pochopila. Ale pochopil ho i Ellad.
Budou o tom tedy mluvit někdy potom, přemýšlel chlapec a pomalu dožvýkával poslední sousta. Ale proč? A kdy?... Asi až půjdu spát, usoudil nakonec, naposledy polkl a mohutně zívl.
„Jsi unavený?“ zeptala se starostlivě Lea.
„Docela jo,“ odpověděl jí se širokým úsměvem. „A taky se těším na pořádnou postel. Po tolika dnech.“
Znovu zívl, několika spěšnými doušky vyprázdnil svůj hrnek a vstal.
„Takže dobrou noc,“ rozloučil se a potlačil přitom další zívnutí. Potom po sobě sklidil ušpiněné nádobí a provázen Robertovým zkoumavým pohledem se vydal kuchyní ke dveřím svého pokoje.
Dneska budu muset být hodně trpělivý, táhlo chlapci hlavou, když za sebou zavíral. Mužova nedůvěra mu neunikla. S vědomím, že má dost času, se tedy svlékl a s nevýslovným požitkem ulehl na čistě povlečené, bylinkami provoněné lůžko. Spát se mu sice nechtělo, ale co by toho nevyužil.
Dospělí se stejně hned tak do řeči nedají. Moc dodře znají můj zlozvyk poslouchat za dveřmi, uvažoval Ellad a se slastným pocitem zavřel oči... A náhle sebou prudce trhl. V kuchyni si povídali, ale tlumeně. Slovům nerozuměl.
Aby mi všechno nakonec uteklo, zlobil se na sebe. Rychle, ale tiše vylezl z postele, po špičkách přeběhl ke dveřím a přitiskl na ně ucho.
„Buď pyšná na svého syna, paní. Bojoval stejně udatně jako jeho otec,“ slyšel teď úplně zřetelně Robertův vážný hlas a zarazil se.
Bojovat? Otec?... Ale vždyť Waldor bojovat vůbec neumí. Alespoň mečem tedy rozhodně ne, zavzpomínal Ellad na zimní cvičení. Nebo, že by se přetvařoval?
Na své úvahy měl hoch docela dost času, protože v kuchyni zavládlo ticho.
Ach, jo. Přišel jsem pozdě a víc se nedozvím, začal si už myslet zvědavý chlapec, když se za dveřmi opět rozhovořili. Tentokrát promluvila Lea.
„Má jeho oči,“ řekla podivně zastřeným hlasem a Ellad údivem pootevřel ústa.
Oči? Jaké oči?... To mluví o mně? Nechápal. Splašené myšlenky mu zmateně vířily v hlavě a na to, aby si je mohl alespoň trochu uspořádat, neměl čas. Lea se totiž v kuchyni rozplakala.
„Muže jsem ztratila v bitvě,“ vzlykala. „Musela jsem utéct před jeho matkou a teď mohu přijít i o syna? Proč? Co jsem udělala špatně?“
Po vyslechnutí tohoto žalozpěvu z toho Ellad už vůbec nebyl moudrý. V hlavě mu vířila spousta otázek a on na ně jen s obtížemi nacházel odpovědi. Oči. Waldor má přece oči šedé, ne modré... V mysli se mu opět vybavil ten zvláštní sen. Vzpomněl si na cizince, který v něm Leu doprovázel. Ten byl modrooký. Žil však někdy nebo to byl jen nějaký horečnatý výmysl?... Žil nebo nežil. Stejně to znamená jediné.
„On není můj otec!“ vykřikl tu strašlivou, neuvěřitelnou pravdu, když předtím prudce otevřel dveře. Teď stál na prahu svého pokoje, planoucím modrým pohledem přejížděl přítomné a obviňujícím prstem ukazoval na Waldora.
Dospělí byli tak překvapení jeho náhlým objevením, že nebyli na okamžik schopni slova ani pohybu. Jen seděli na svých židlích a ohromeně na něj zírali.
„Vy jste mi lhali!“ křičel dál Ellad a stále mířil prstem na nešťastného Waldora. „Kdo to tedy je?!“
„Je to můj bratr a tvůj strýc,“ hlesla Lea, která se vzpamatovala jako první.
„Strýc?“ zopakoval nevýrazně Ellad a natažená ruka mu klesla. „Kdo je tedy můj otec?“
„Ellade,“ začala Lea přísně, ale rozhněvaný hoch její kázání ihned přerušil. „Slyšel jsem všechno. Říkalas, že o muže jsi přišla v bitvě. V jaké? Proč? Kdo byl tím mužem?“
Lea, zaskočená synovým zcela nečekaným chováním, sklopila oči a snažila se rychle najít vhodná slova. Nestihla to však, Robert ji předešel.
„Tvůj otec skutečně zahynul v bitvě a po jeho smrti hrozilo, že budete odloučeni. Ty a tvá matka. Proto jste odešli sem na statek,“ vysvětlil měkce.
„A kdo tedy byl můj otec?“ zeptal se znovu Ellad a tázavě hleděl na svou matku. Stejně tak Robert.
Lea neodpověděla hned. Své hnědé oči upírala kamsi před sebe a vypadalo to, že o něčem usilovně přemýšlí. Ale ne dlouho. Po pár vteřinách pohlédla přímo na syna a celá jakoby povyrostla. Vyzařovala z ní síla důležitého a neodvolatelného rozhodnutí.
„Jeho jméno ti teď ještě neřeknu, Ellade,“ promluvila konečně a Robert odevzdaně sklonil hlavu. Chlapci dokonce připadalo, že s ní i nesouhlasně zavrtěl.
„Neřeknu ti ho,“ pokračovala dál Lea svým klidným, tichým hlasem. „Protože je to jenom jméno. A na jméně teď opravdu nezáleží. Důležité je, abys zůstal naživu... Ostatně, časem se stejně všechno dozvíš. Teď ale ještě ne.“
Poslední větu mladá žena zvlášť zdůraznila a chlapci tak došlo, že mu v tuto chvíli nepomohou ani otázky, ani případné námitky. Lea řekla ne. Tak ne. Zklamaně vzdychl a sklopil oči.
„Bude to tak lepší,“ dodala ještě o poznání mírněji.
Ellad na to neřekl nic. Otočil se na patě a vrátil se zpět do svého pokoje. Zavřel za sebou a vyčerpaně klesl na lůžko. Cítil se strašně sám a podvedený. Všechno samozřejmé a důvěrně známé se mu náhle zhroutilo jako domeček z karet.
Waldor není můj otec, opakoval si stále dokola. Pořád tomu nějak nemohl a částečně také nechtěl uvěřit. Waldor. Ten přátelský, usměvavý muž... Je jen strýc... Hoch ležel na zádech s rukama pod hlavou a nepřítomně hleděl do tmy.
Kdo to jen může být? Můj otec. Uvažoval. Padl v bitvě. Byl to tedy žoldák, válečník nebo snad dokonce rytíř?. A proč mi matka nechce říct jeho jméno? Jaký k tomu může mít důvod? Strach?... Asi. Myšlenky mu táhly hlavou a on si náhle uvědomoval věci, kterých si před tímto nečekaným odhalením nevšímal. Byly to maličkosti. O všech důležitých věcech v jeho životě, alespoň co pamatoval, rozhodovala vždy jen Lea. Waldor mlčel... Nespali spolu. Tedy, v jednom pokoji. Chovali se k sobě spíš jako Laura s Viggem než jako manželé... Nechápal to. Proč mu to jenom nedošlo dřív?


***


Robert se zdržel na statku celý týden. Hned ráno po tom neplánovaném odhalení slavnostně předal Elladovi meč a chopil se též úlohy učitele. Každý den po snídani a odpoledne po práci zasvěcoval chlapce do tajů šermířského umění. Cvičili spolu kroky, seky, body, kryty a hoch jej svou šikovností a dovednostmi dočista ohromil. Pravda, něco už uměl od Vigga, a to byl vynikající šermíř, přesto...
Ta zbraň je v dobrých rukou, říkal si spokojeně Robert, když sedmého dne po obědě opouštěl statek i jeho obyvatele.