Tulák Chodec 1: 7. kapitola - 3. část

Anotace: Ellad se vrátil domů, znovu poslouchal za dveřmi a dozvěděl se zajímavou věc, ale co Eriador. Dovolí mu matka vrátit se tam?

NEČEKANÁ ODHALENÍ - 3. část

„Ellade,“ oslovila Lea syna hned po Robertově odjezdu. Mluvila tichým, jakoby unaveným hlasem a chlapci se zdálo, že má oči čím dál smutnější. „Můžeš dál chodit do Eriadoru. Stále platí – týden doma, týden ve vesnici. Chci jen, abys byl opatrný a dával na sebe pozor... A, prosím, odveď s sebou i Raula. Ten kůň tu zůstat nemůže.“
Ellad vyslechl tu řeč s překvapivě smíšenými pocity. Samozřejmě. Měl radost. Eriador mu nebyl zakázán, ale... Když viděl matčinu utrápenou tvář, stříbrem prokvetlé vlasy a ústa bez úsměvu, pocítil náhle výčitky svědomí. A to velmi silně.
Ona se o mne bojí, táhlo mu hlavou. A právem. Do Eriadoru chodím poměrně krátce a už mě dvakrát skoro zabili. Ale nejít tam? Už nikdy se tam nevrátit? Dokázal bych to vůbec? Ellad smutně vzdychl a sklopil oči. Boj, který se odehrával v jeho nitru, byl neskutečně těžký.
„Ty nemáš radost?“ chtěla hned vědět Lea.
Ellad neodpověděl. Jen zvedl hlavu a pohlédl přímo na matku.
„Tak co se stalo?“ zajímala se dál mladá žena. Teď však nezněl její hlas vůbec unaveně. Naopak. Teď mluvila jasně a rozhodně, jistá si tím, že něco není v pořádku. Znala Ellada více než dobře. Ostatně jako každá matka svého syna.
„No, já jen...“ soukal ze sebe pomalu chlapec. „Nechci, aby ses trápila.“
„Tak o tohle ti jde,“ usmála se na něj a šlo to od srdce. „S tím si starosti dělat nemusíš. Bála bych se o tebe i kdybys zůstával doma a toulal se jen kolem statku. Možná víc... Takhle se aspoň něco naučíš. Tak jdi a uč se.“


***


Ellad se vypravil do vesnice Hraničářů hned druhý den ráno. Osedlal Raula, rozloučil se s matkou i strýcem a stále ještě ne zcela uklidněn odjel na západ.
Nebylo ještě ani poledne, když severní bránou vjížděl do Eriadoru. Krokem vedl koně vesnicí, sem tam odpověděl na pozdrav a snažil se nevnímat zvědavé pohledy místních obyvatel. Konečně byl na plácku se studnou. Zastavil vraníka u napajedla a sesedl.
Ve dveřích jedné z ubytoven se okamžitě objevila Laura. Mladá žena slyšela dusot koňských kopyt na cestě a vyběhla z kuchyně. Myslela, že se vrátil Viggo. Čekala ho každým okamžikem.
„Ach, to jsi ty, Chodče,“ přivítala chlapce a dokonale skryla své zklamání. I když i z jeho příchodu, tedy vlastně příjezdu, měla samozřejmě radost. Nějak nezvykle dlouho tu nebyl, uvědomila si s překvapením a její pěkně tvarované rty zvlnil milý úsměv. „Vítej opět zde.“
Hoch však přívětivý výraz jejího obličeje neocenil. Stál k ní totiž zády a zápasil se silně utaženým sedlovým řemenem.
„Děkuji za přivítání,“ odpověděl zdvořile jen tak přes rameno a hekl námahou. Popruh konečně povolil. Chlapec spokojeně vzdychl a otočil se k mladé ženě.
„Co se ti to stalo?!“ zděšeně vykřikla a mimoděk couvla. Pak si zakryla rukou ústa, jako by se styděla za nějakou neslušnost, ale nespustila vylekaný pohled z Elladova stále ještě řádně rozbitého obličeje.
„Trochu jsem se pral,“ vysvětlil s omluvným úsměvem.
„A kde jsi vůbec přišel k tomu koni?“ ptala se dál, teď už klidněji.
„Tohle?“ zazubil se vesele Ellad, obrátil se k vraníkovi a poplácal ho po krku. „To je Raul, můj černý přítel. Zasloužená odměna pro vítěze.“
Laura zavrtěla nevěřícně hlavou. Už se ze svého počátečního úleku úplně vzpamatovala.
Konec konců, asi se zas tak moc nestalo, když to chlapec bere takhle s humorem, pomyslela si a pozorně si vraníka prohlédla. Poměrně malý vzrůst, odhadovala tak patnáct, šestnáct pěstí v kohoutku, rovná hlava s krátkýma, živýma ušima, hrdě nesený, obloukovitě klenutý krk zdobený dlouhou zvlněnou hřívou, dobře stavěné tělo, krátké, ale silné nohy nad kopyty porostlé delší hustou srstí, a velmi bohatý a bujný ohon.
Je úplně jiný než naši koně, říkala si v duchu a náhle se zarazila. Už jsem viděla takové vraníky. Bylo jich deset a nesli černě oděné cizince kdoví odkud.
Nahlas však neřekla nic. Jen se na chlapce znovu usmála. Ellad jí úsměv oplatil, ještě jednou pohladil klidně stojícího vraníka, sňal mu ze hřbetu sedlo, které přehodil přes nově zbudovaný krátký plůtek, aby oschlo od potu, a zeptal se Laury na své přátele.
„Kluky najdeš na jižní pastvině,“ odpověděla rychle a odspěchala zpátky do kuchyně. Právě si totiž uvědomila, že se s chlapcem zdržela víc, než původně zamýšlela. A to při vaření nemusí dopadnout právě nejlépe...


***


Ellad vyskočil na Raulův neosedlaný hřbet, ťukl koně patami a ostrým klusem projel vesnicí. Sotva se ocitl za bránou, zrychlil a cvalem zamířil přímo k přátelům. Byli tam všichni tři – Dan, Collin i Nik. Drželi své dřevěné meče a šermovali.
„Chodče!“ vykřikl nadšeně Dan, který si přijíždějícího jezdce všiml jako první. Okamžitě přestal bojovat, sklonil svou zbraň a zbylí dva se k němu po kratičkém zaváhání přidali. Ellad mezitím dojel až k nim, zastavil Raula a sklouzl z jeho hřbetu.
„Kdes tak dlouho vězel? A kdo tě takhle zřídil? Vždyť máš obličej jako jednu velkou modřinu?! A co ten kůň?“ zasypaly jej otázky hned, jak se dotkl nohama země.
„To je mi pěkné přivítání,“ zubil se na přátele Ellad, roztržitě poplácal černého valacha po krku, rychle mu sňal uzdu a pustil ho. Pak už se všichni čtyři rozsadili do trávy a Ellad spustil.
„Počkej, počkej, tomu nerozumím,“ přerušil ho hned na začátku Collin.
„Ty říkáš, že hledali mě?“ přidal se udiveně Nik.
„Jo. A věděli o tobě od Erika, tedy vlastně o mně. Prý na mě ukázal i prstem,“ přisvědčil a upřesnil Ellad.
„To nedává žádný smysl,“ stále nechápal Collin. „Vás dva musel od sebe přece odlišit. I na tu dálku.“
„Nemá mě rád,“ řekl Ellad a netušil, že to je ještě slabý výraz. Erik jej přímo nesnášel. Hraničilo to až s nenávistí. Ten světlovlasý pořízek neunesl jeho stále větší oblíbenost u prostých vesničanů a hlavně vřelé přátelství, které mu projevoval jak Viggo, tak i ostatní Hraničáři. Prostě mu záviděl.
„Ty myslíš, že to udělal schválně?“ vykulil oči Daniel. „Že vás zaměnil schválně?“
„To se mi nechce věřit,“ zabručel Collin.
„Už to tak vypadá,“ nedal se Ellad a dal se do vysvětlování. „Nejdřív, pod pohrůžkou, začal mluvit o tobě, Niku, pak ale uviděl na té louce mě a dostal báječný nápad, jak se mě zbavit.“
Nad pastvinou se rozhostilo tíživé ticho. To bylo závažné obvinění. Ale dávalo smysl.
„Asi se ho na to zeptáme,“ přerušil mlčení po chvilce Collin. Tvář měl při těch slovech zamračenou a doprovodil je i zcela jednoznačným gestem. Pravou pěstí zprudka udeřil do dlaně levé ruky.
„Jen klid, Colline,“ brzdil rozzlobeného blonďáka zamyšleně Ellad. „Mě spíš zajímá něco jiného. Proč Erik začal mluvit právě o Nikovi?“
Opět nastalo ticho. Dan s Collinem rozpačitě těkali pohledem z místa na místo, jen na Ellada se jaksi nechtěli dívat, a Nik dokonce zabodl svůj hnědý pohled do trávy a tvářil se vysloveně provinile.
„Robert mi cestou říkal,že ti muži hledali chlapce bez rodičů. Nik ale rodiče má. Oba, ne?“ nevyznal se v jejich zvláštním chování Ellad.
„No, víš, Chodče, ona to není zas až tak úplně pravda,“ přiznal konečně Nik, kterého se to týkalo především. „Manuel není můj skutečný otec.“
Ellad pozdvihl v údivu obočí, chlapce však nepřerušil.
„Byl jsem ještě nemluvně, když mě i s matkou našel v jedné vypálené vesnici Argor, bývalý vůdce Hraničářů. Jako jediní jsme prý tenkrát zůstali naživu. Matka však byla zraněná a otřesená a já ještě moc malý. Přivezl nás tedy do Eriadoru a ubytoval u Manuela, který se o nás nějaký čas staral. No, a když se pak matka uzdravila, vdala se za něj... A tak se stal mým otcem.“
„Hm. Tak tím se vše vysvětluje,“ pokýval hlavou Ellad. „A kde byla ta vypálená vesnice? Nebyla někde u močálů?“
„Jak to mám vědět. Vždyť říkám, že jsem byl tehdy nemluvně,“ zamračil se Nik.
„Tak se hned nezlob,“ omlouval se rychle Ellad. „Nemyslel jsem to zle. Jen mě napadlo, jestli třeba opravdu nejsi princ Bergon.“
Hoch netušil, co touhle zcela nevinnou poznámkou způsobí.
„Větší pitomost jsem teda eště neslyšel,“ rozohnil se Collin.
„Proč pitomost?“ nechápal Ellad.
„Protože pitomost,“ odsekl blonďák. „Vy nevíte, co říkáte. Prej Bergon. Žádnej Bergon. Ten je mrtvej.“
„Jak si můžeš bejt tak jistej, Colline?“ podpořil Ellada smířlivě Daniel, ale obr rozezleně vybuchl. „Jistej. Prej jistej... No jasně, jak byste to taky mohli vědět, vy to nepamatujete, ale já ano. Bylo mi sedm, když je hledali. Toho kluka a jeho mámu... Desítky jezdců tenkrát jezdili sem a tam. Vyptávali se každýho a ne jednou. Nešlo jim uniknout. A taky... Proč by to ty dva dělali? Hm?... Co jim v Orrinoru chybělo? Královně a jejímu rozmazlenýmu princátku?“
„Lidi říkali, že prý královna zešílela žalem po smrti svého manžela, a proto se utopili v tý bažině,“ hlesl nejistě Dan a přerušil tak Collinův rozvášněný proslov.
„Jó, utopili,“ trochu se zklidnil blonďák. „A když se utopili, tak sou co?... Mrtví. A když jsou mrtví, nemůžou bejt co?... No, živí. Konec! Tečka!“
„Ale Dagerladská královna Argaana věří, že princ Bergon žije,“ namítl opatrně Ellad.
„Tak je padlá na hlavu,“ odbyl ho Collin krátce.
Nad pastvinou opět zavládlo ticho. Ne však nadlouho.
„Tak nám to eště dopověz,“ přerušil mlčení už zcela klidně blonďatý mladík. „Pak si dáme něco k jídlu, a potom zjistim, cos u těch černejch panáčků zapomněl,“ zasmál se a významně pohlédl na dřevěné meče složené na úhledné hromádce v trávě.


***


Slunce už se dotýkalo zubatého okraje lesa nad vesnicí, když hoši ukončili své šermířské hrátky, shromáždili svěřené koně a zahnali je zpátky do stájí. Své místo tam dostal i Raul a Ellad o ně nemusel ani příliš prosit. Manuel uvítal vraníka s neskrývaným obdivem. Ten kůň byl tak jiný než ti ostatní. Jeho ušlechtilý vzhled i zvláštní, vznosný chod byly nepřehlédnutelné.
Chlapci pomohli s krmením a u studny se pak rozloučili. Ellad zamířil k Lauřinu domku a cestou si vesele pohvizdoval. Ve stáji totiž našel čerstvě odsedlaného Hnědáka a to značilo jediné. Viggo se vrátil.
Mladý Hraničář seděl na svém místě u stolu opřený o opěradlo židle. Nohy měl natažené před sebou, pro větší pohodlí zkřížené v kotnících a se spokojeným výrazem ve tváři sledoval sestru, jak nabírá do připravených misek teplou smetanovou omáčku. Když Ellad vstoupil do večeří provoněné kuchyně a pozdravil, Viggo se narovnal, skrčil nohy, částečně je zasunul pod židli a obličej se mu přímo rozzářil.
„Chodče,“ vítal chlapce radostně, ale v hlase měl znát i velkou úlevu. „Jsem rád, že ses vrátil. V pořádku vrátil... Tedy, téměř v pořádku.“ Opravil se při pohledu na Elladovy ještě nezhojené modřiny.
„Pojď, sedni si a povídej,“ vyzvala chlapce s úsměvem Judita.
„Ano, sedni si,“ souhlasila s dcerou Laura. „Ale nejdřív se najez. Povídat můžeš potom. Tu chvíli to ještě všichni vydržíme.“
A tak večeřeli mlčky. Misky však byly díky tolik očekávanému vyprávění prázdné dříve než obvykle. Zvědavost, když chce, umí být totiž pěkně panovačná dáma.
„Tak už povídej,“ vyzval Ellada Viggo, když Laura sklidila špinavé nádobí a postavila před každého hrnek voňavého nápoje – lipový čaj s medem a kávu. „Jak tě matka vlastně našla?“
Ellad na mladého Hraničáře překvapeně pohlédl, a tak Viggo svou otázku ještě doplnil. „No, přijela sem do vesnice a udělala poplach. Byla, chudák, úplně zoufalá. Strašně se bála, že se ti stalo něco hrozného. Hledali jsme tě, ale ten liják...“
„Vlastně mě našel Robert,“ nenechal Vigga dokončit větu Ellad, a pak převyprávěl svůj příběh stejně jako odpoledne na pastvině. A stejně jako tam řekl všechno, až na jedinou věc. Zamlčel, že Waldor není jeho otec, ale strýc. To si nechal raději pro sebe.
Už během jeho řeči se tvář mladého Hraničáře zachmuřila a i Laura s Juditou zvážněly.
„Takže se vrátili,“ povzdechl Viggo, když hoch skončil. „Měl jsi štěstí, Chodče. Věř mi, velké štěstí,“ pak se v hlubokém zamyšlení zahleděl někam do prázdna.
„A ty si myslíš co, Viggo? Má Argaana pravdu a princ Bergon žije?“ přerušil Hraničářovy úvahy s podivným napětím kdesi uvnitř Ellad.
Mladý muž zhluboka vzdychl. „Tohle budu těžko soudit, hochu. Když toho chlapce tehdy hledali, ještě jsem tu nebyl. Jen jsem o tom pak slyšel. A podle toho... No, myslím, že kdyby ten močál přežil, našli by ho. Vždyť ani neměl kam jít. On ani jeho matka.“
„Ale...“ Chystal se namítnout Ellad.
„Já vím, Chodče, ti jezdci,“ pokýval Viggo vážně hlavou. „Pokud Argaana skutečně věří, že Bergon žije a je někde tady, potom se ti muži vrátí.“
„To říkal i Robert,“ vzpomněl si Ellad, ale mladý Hraničář to dál nerozváděl. Jen po chvilce spíš pro sebe dodal. „Chtějí Nika... Dobře. Budeme ho hlídat.“


***


A tak se i stalo. Žádný z Eriadorských chlapců se nesměl příliš vzdálit od vesnice a Ellad jezdil domů na Raulovi se dvěma Hraničáři po boku. Stejně se pak i vracel – ti muži vraníka vždycky odvedli a po týdnu mu jej zase přivedli.
On, Dan i Nik dál pracovali s Manuelem ve stájích a dál pásli koně, ale museli se držet pohromadě a na dohled. Výjimku tvořil pouze výcvik. Pouze s Viggem nebo v doprovodu Collina mohli hoši vyrazit do okolních lesů. Stopovali, plížili se nebo se naopak skrývali, podle toho, co si na ně starší Hraničáři právě vymysleli. Také šermovali. A už nejen mečem. Zkusili si i boj s dýkou, válečnou sekerou, kopím, obyčejnou holí či zápas zcela beze zbraně. A začali také střílet lukem.
Při tolika rozličných činnostech se velmi brzy ukázalo, že každý z chlapců má nadání pro něco jiného. Nik se uměl dobře skrýt a zápasit, snad že byl z trojice nejstarší a tím i nejsilnější. Danovi šla zase nejlépe lukostřelba a z Ellada se stával stále šikovnější stopař a... šermíř. Meč byl jeho nejoblíbenější zbraní a dovedl s ním zacházet už téměř dokonale. Nad jeho obratností často žasl i Viggo. Naproti tomu Collin náhle zjistil, že meč pro něj není to pravé.
„S válečnou sekerou je to o moc lepší,“ zubil se na své druhy a s naprostou lehkostí opsal s nebezpečnou zbraní několik ladných oblouků, které by v bitvě byly jistě smrtonosné.


***


A čas ubíhal. Léto uteklo jako voda a o svou vládu se přihlásil podzim. Ochladilo se, více pršelo a dny se pomalu, ale jistě zkracovaly. Černí jezdci se za celou tu dlouhou dobu neukázali a ani o nich nikdo neslyšel, takže Viggo uvěřil, že už se nevrátí, a zrušil všechna bezpečnostní opatření. Ostražitost Hraničářů polevila, chlapci už nebyli tolik pod dohledem a Ellad zase chodil domů pěšky a sám.
Odcházel teď ale z Eriadoru obzvlášť nerad. Věděl, že celou zimu se do vesnice zase nedostane, a tak si každičký okamžik s přáteli nebo při výcviku opravdu užíval a vychutnával.