Tulák Chodec 1: 8. kapitola - 1. část

Anotace: Nová kapitola.

ZA NIKEM - 1. část


Druhý podzimní měsíc okten byl u konce a Ellad se po týdenním pobytu doma opět vrátil do Eriadoru. Vesnici obešel a zamířil přímo na pastvinu. Za přáteli. Našel tam ale jen Dana. Smutného a samotného.
„Kde je Nik?“ zeptal se okamžitě.
„Dostali ho,“ sdělil mu tichým hlasem kamarád a schoval tvář do dlaní.
„Kdo?“ vyhrkl Ellad a jemně s přítelem zatřásl. „Tak už, prosím tě, mluv!“
Dan zvedl hlavu a pohlédl svýma černýma, lehce zarudlýma očima přímo na Ellada. „Ti jezdci. Včera ho odvlekli,“ odpověděl.
„A hledá ho někdo?“
„Collin. Vyrazil za těmi darebáky hned, jakmile nás odvázali od těch stromů.“
„Cože?... A Viggo?“
„Ten se ještě nevrátil. Ani jeho muži. Ale hledají je. Kovář Ivar, Arald a Sick... A odjet chtěl i Manuel. S Collinem. Ta jeho nevyléčená noha mu to však nedovolila,“ poučil Ellada sklesle Dan a vzdychl.
„Co se tu vlastně stalo?“ vybídl jej Ellad k vyprávění a přisedl si k němu do trávy.
„Pásli jsme koně. Přímo tady a zkoušeli si šerm,“ začal Dan. „Krátce po poledni za námi přišel Collin a přinesl od Laury závin z těch padančat, co jsme sesbírali ještě s tebou. Pochutnali jsme si na té dobrotě, bavili se, smáli. A pak...“ hoch znovu smutně vzdychl. „Pak jsme odešli do lesa...“
„Do lesa?“ přerušil ho udiveně Ellad.
„Jo,“ přikývl Daniel a pokračoval. „Šli jsme po cestě. Pryč od vesnice. A pořád jsme se nemohli dohodnout, co procvičovat. Plížení, stopování nebo snad skrývání?! No, prostě... Vběhli jsme jim přímo do náruče.“


***


Hlasitě se dohadující skupinka stála náhle tváří v tvář deseti černě oděným jezdcům. Překvapení bylo ochromující. Dan s Nikem úplně ztuhli. Bez hnutí a v naprostém tichu zírali leknutím vytřeštěnýma očima na tu nezvanou návštěvu. Jen Collin neztratil hlavu a snažil se nějak zachránit situaci.
„Utíkejte!“ zavelel a podvědomě sáhl k opasku.
Ale nic. Mladý Hraničář nechal všechny své zbraně v Eriadoru. Hlasitě zaklel a zrudl vzteky i hanbou. Odpověděl mu zlomyslný smích a sedm jezdců se dalo opět do pohybu.
Ze strnulosti se probrali i oba chlapci. Otočili se zpátky k vesnici s cílem vzít nohy na ramena, ale podařilo se jim jen pár kroků. Černooděnci pobídli své vraníky, bez potíží je předjeli a zastoupili únikovou cestu. Dan, Nik a Collin byli obklíčeni jen pár set kroků od vesnice. Daniel se už už nadechoval k výkřiku o pomoc, když mu za zády zaznělo rozhodné varování doprovázené nezaměnitelným zvukem taseného meče. „Ani ty nezkoušej to. Dřív zemřeli byste, než sem by doběhli ti balíci z venkova.“
Dan v duchu uznal, že černě oděný cizinec má pravdu, a svůj výkřik raději spolkl. Jen se otočil po hlase, aby stál k nepřátelskému mluvčímu čelem a společně s Nikem se vrátil ke Collinovi, protože jezdci sesedli z koní, tasili meče a zatlačili je těch pár kroků zpátky. Všichni tři přátelé se tak ocitli v obklíčení nepříjemně těsném a mlčky čekali, co bude dál. Collin se mračil, protože hněv v něm vítězil nad strachem, i Dan se ovládl a nebojácně hleděl na černě oděné muže kolem, jenom Nik nedokázal své obavy úplně skrýt. Hlavu měl skloněnou, oči upřené do trávy před sebou a třásly se mu ruce.
„Tak my zase setkáváme se, Niku. Tentokrát však už ty neutečeš mně,“ promluvil znovu cizinec a přátelé v něm vytušili Urina.
A vytušili správně. Černý vůdce svá zranění přežil a na rozkaz Argaany se vydal zpět splnit úkol. Najít a přivézt chlapce co nejdříve do Bartheku. Teď se tvářil jako někdo, kdo se dobře baví. Zatím se mu dařilo. Kluka našel. S dobrou náladou sesedl z koně a postavil se přímo před Nika. Hoch na sobě cítil jeho vítězoslavný pohled, přemohl svůj strach a zvedl hlavu.
Černý vůdce čekal pohled, který nikdy nezapomněl. Nezlomený pohled pronikavých modrých očí... Místo toho na něj však hleděly oči oříškově hnědé.
„Nik ty nejsi. Kdo ty jsi?“ zeptal se překvapeně a o kousek ustoupil.
„Jsem Nik. Jmenuji se tak,“ bránil se chlapec a smířený s osudem hrdě vypjal hruď.
„Lžeš, ty pse!“ zařval vztekle Urin a levačkou hmátl po Danovi, který stál nejblíž. „Kde on je?!“ štěkl potom.
Collin zaťal pěsti a chtěl chlapce bránit, ale černooděnci proti němu namířili hroty svých mečů. Téměř se ho dotýkali. Neudělal tedy nic. Stál na místě a tvář měl zkřivenou bezmocným vztekem.
Černý vůdce zatím Dana otočil, zezadu ho chytil za vlasy a ostří meče mu opřel o hrdlo.
„Tak, kde on je?“ zopakoval svou otázku, ale o poznání klidněji. „Ty mluv, nebo já kamarádíčka tvýho jak ovci podříznu.“
Kde je kdo? Ptali se v duchu všichni tři zajatci... A pak to Collinovi náhle došlo.
„Tohle je opravdu Nik,“ odpověděl rychle. „Ten modrooký se jmenoval Chodec.“
„Kde já najdu jeho?“ zajímal se Urin.
„Už nežije. Je mrtvý,“ lhal mladík a ani se nezačervenal.
„Mrtvý?“ nedůvěřivě protáhl černý vůdce a Collin přikývl. Cizinec se zamyslel. Po chvilce však zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Nevykládej ty mně pohádky tady nebo...!“ Vyštěkl a větu úmyslně nedokončil. Místo toho lehce přitlačil na zbraň. Dan sykl bolestí a za košili mu pomalu stékal pramínek krve.
„Mluvím pravdu, pane. Nechci, abys ho zabil. Došlo k tomu asi před měsícem. Vyrazili jsme do hor na lov a náhodou jsme vyrušili medvědici. Měla mladý. Napadla nás. My se zachránili, ale Chodec... Chodec to zaplatil životem,“ pospíšil si s vysvětlením mladý Hraničář.
„Kde bydlí on?“ vedl si dál svou Urin, jakoby Collina vůbec neslyšel.
„Bydlel tady, ve vesnici. S otcem, matkou a sestrou Juditou,“ lhal mladík dál a schválně zdůraznil první slovo.
„Kdyby tu byl Viggo, jeho otec, tak...“ přidal se pohotově Nik, ale nedokončil. Umlčela ho tvrdá rána. To jeden z černooděnců sklonil svou zbraň a levou pěstí prudce zaútočil na Collinův obličej. Zasaženému mladíkovi se před očima rázem roztančily červené a černé kruhy a z rozbitého nosu mu vytryskla krev.
„S otcem a sestrou,“ opakoval Urin zamyšleně, pustil Dana a chvíli se jen tak díval před sebe, zatímco Collin zkoušel rukávem zastavit krvácení v obličeji. Nad skupinkou se rozhostilo ticho. Všichni mlčeli. Černooděnci i jejich tři zajatci. Všichni s napětím čekali, co vůdce vymyslí.
Urin se nakonec rozhodl. Rozkaz královny byl jasný. Přivézt Nika. O Chodci nemusí nic vědět. Vždyť stejně asi nežije.
„Svažte vy jeho a naložte tělo jeho na koně! My odjet musíme!“ křikl na své muže a kývl směrem k Nikovi.
„Neee!“ zařval Collin, vrhl se před Nika a vůbec si přitom nevšímal nepřátelských mečů, které stále mířily na jeho hruď.
Černooděnci zaváhali, ale jen na dobu jednoho úderu srdce. Pak blonďatého obra srazila další rána do hlavy, vedená tentokrát jílcem meče, a mladý Hraničář se rázem odebral do říše snů. A Dan? Vykřikl společně s Collinem, ale v pohybu vpřed mu zabránily ostré hroty černých zbraní.
Nik tak byl vydán Urinovi na milost a nemilost. Dva černě odění muži vzpouzejícího se chlapce rychle přemohli, pevně mu svázali ruce za zády, odvlekli ho k trpělivě čekajícím vraníkům a na jednoho z nich jej naložili. Prostě ho přehodili přes přední rozsochu sedla jako pytel a také nasedli.
„A s nimi co uděláme, můj pane?“ zeptal se cizinec, který omráčil Collina a nyní držel za vlasy zcela bezmocného Dana. „Máme zabít my je?“
„Ne,“ zadržel jej po chvilce přemýšlení Urin a rty mu zkřivil zlomyslný úsměv. „Já lepší nápad mám.“


***


„Pak nás popadli a odvlekli do lesa. Marně jsme se bránili. Tedy hlavně já. Collin se probíral z bezvědomí... Dotáhli nás do porostu a pevně přivázali ke stromům. Každého zvlášť. Collina jsem vůbec neviděl. Do pusy nám strčili kus hadru, abychom nemohli křičet, a odjeli. Odjeli a Nika vzali s sebou,“ ukončil Dan a složil hlavu na zkřížené ruce, které měl celou tu dobu volně položené na pokrčených nohou. Po chvíli mlčení opět vzhlédl, ale viděl už jen Elladova vzdalující se záda.
„Kam jdeš?!“ křikl.
„Pojedu za Nikem,“ odpověděl hoch přes rameno a rozhodným krokem zamířil k Raulovi.
„Počkej! Jedu s tebou!“ zahalekal Daniel a vstal.
Ellad se zastavil a otočil se zpátky k mladšímu příteli.
„Ne,“ zadržel ho jemně, ale důrazně. „Bude to nebezpečné.“
Po tomhle krátkém vysvětlení se na Dana ještě povzbudivě usmál, lehce mu kývl na pozdrav, došel ke koni, vyhoupl se mu na neosedlaný hřbet a spěšně opustil pastvinu. Ostrým klusem dojel až ke studni. Tam Raula zastavil, sklouzl zpátky na zem a téměř vběhl do prázdné stáje. Z příslušné police sebral kartáč, z držáku sundal sedlo, z věšáku uzdečku a takto ověšen se vrátil zpět k vraníkovi. Valach vycítil chlapcovu netrpělivost, a tak čištění a následné sedlání prokládal bujným pohazováním hlavou a hrabáním kopyty.
Sotva bylo sedlo i uzdečka na svém místě, doběhl si Ellad ještě pro brašny. V rychlosti do nich zabalil vše, co považoval za nutné, a pak zašel ještě za Laurou. Všechno jí řekl, ale zadržet se od mladé ženy nenechal. Vsedl na Raula a odjel.
Cestu i směr znal. Věděl, kam ti cizinci nebohého Nika vlečou. Hnal tedy svého vraníka k severovýchodu a v hlavě mu zněla stále jedna a táž otázka. Je Nik opravdu ten, koho Argaana hledá? Je to princ Bergon?


***


Ellad chtěl jet co nejrychleji, aby dohonil Collina, ale jedno zdržení si ještě dovolil. Vzpomněl si na matku a zastavil se doma. Ostatně, statek ležel přibližně ve směru jeho cesty, a tak si ani moc nezajel.
„Ellade, prosím tě, nejezdi tam,“ snažila se zadržet syna Lea, sotva se dozvěděla, kam se chystá a proč. „Nikovi už stejně nepomůžeš, mají příliš velký náskok. Chytí tě a zemřeš, vím to. Prosím tě, nejezdi tam.“
„Nechytí. Tentokrát ne, dám si pozor. A taky... Dojedu Collina a dál pojedu s ním,“ utěšoval ji, ale Lea neměla daleko k pláči. Přistoupil tedy až k ní a ještě dodal. „Vátím se, slibuji.“
Po této prosté větě mladá žena už neudržela slzy, které se jí draly ze smutných hnědých očí.
„To říkal tvůj otec taky, a pak ho zabili,“ vzlykala.
„No tak, neboj se o mně,“ objal ji Ellad. „Já se opravdu vrátím.“
A s tímhle slibem odjel.


***


O půl hodiny později už cválal travnatou rovinou Suchých stepí. Byl bohatší o nějaké to jídlo a navíc si kromě nože vezl v pochvě u opasku svůj meč, který normálně do Eriadoru nenosil. Slunce už dávno zapadlo, ale hoch dál vedl svého vraníka k severovýchodu. Chvíli se vezl, chvíli běžel vedle koně, a tak postupovali stále se zvětšující tmou vpřed. Vpřed tmou rušenou jen mihotavým světlem čím dál většího počtu hvězd. Nebylo to mnoho, ale na cestování v otevřené krajině to stačilo.
Ellad zastavil Raula až o půlnoci. Postaral se o něj, něco málo pojedl, tři hodiny odpočíval, a pak znovu. Vytrvalý klus k severovýchodu, po třech hodinách krátký odpočinek a zase. Hnal koně stále dál veden jedinou
myšlenkou – dohonit Collina. Víc zatím neplánoval. Spěchal. Nekochal se barevnou nádherou podzimní krajiny a moc nevnímal ani překrásné počasí. Nebe nad ním bylo průzračně modré a bez mráčku, vítr nefoukal a unavené slunce ve dne pořád ještě příjemně hřálo. Noci už ovšem tak teplé nebyly. Proti jejich chladu však chránil Ellada silný vlněný plášť.
Tak uplynul první den pronásledování. Hoch odhadoval, že stáhl náskok černých jezdců tak o tři čtyři hodiny. Jistý si ale nebyl, protože díky zajížďce na statek sledoval pouze směr jejich jízdy, nikoli stopu. Už opustil Suché stepi a vnořil se opět do lesa. Hustý porost ho zpomalil. Mnohem častěji teď musel jet krokem a navíc – nemohl cestovat za tmy.
Na noc se tedy utábořil a dopřál odpočinek sobě i vraníkovi. Útěchou mu v té chvíli bylo jen vědomí, že ani černí jezdci nemohou postupovat rychleji. A také... Splnil se mu teď jeho velký dětský sen – spal sám v lese, dokonale volný a svobodný. Vzhledem k okolnostem z toho však neměl pražádnou radost.
Sotva se ráno trochu rozednilo, seděl už zase v sedle a pokračoval v cestě k hranicím. Stromy zde nerostly tak blízko u sebe, a tak vyrazil znovu klusem. Po pár minutách ale vraníka zadržel. Zdálo se, že konečně narazil na vytouženou stopu. Sesedl, nechal Raula stát na místě a začal zkoumat otisky kopyt v měkké lesní půdě.
Tohle malé rozptýlení přivítal. Ověří si své znalosti a také alespoň na chvíli pustí z hlavy chudáka Nika.
Když pak odpoutal pohled od pošlapané země, vrátil se k vraníkovi, pohladil ho po hlavě a tlumeně mu sdělil výsledek svého pozorování. „Tak to vidíš, hošku. Jistý si nejsem, ale myslím, že tudy ti darebáci jeli. Zhruba před osmi hodinami tu klusem proběhlo asi deset okovaných koní a o tři hodiny později ještě jeden. Collin... No, uvidíme dál.“
Hoch valacha naposledy pohladil, vyšvihl se do sedla a vyrazil po stopě. Jelo se mu teď mnohem lépe, protože si nemusel, často poměrně pracně, vyhledávat nejschůdnější cestičku hustým lesním porostem. O hodinu později stromy náhle prořídly a Ellad se ocitl na hodně zdupaném, travnatém plácku s ohništěm uprostřed. Znovu zastavil Raula, sesedl a zběžně místo prozkoumal.
„Měl jsem pravdu, hošku,“ sdělil pak zase vraníkovi. „Jsou to oni. Vidíš, tohle jsem našel.“
A strčil koni pod nos chomáč černých žíní. Raul k němu zvědavě čichl a pohodil pohoršeně hlavou. Vždyť to není nic dobrého?!
Nálezem rozjařený Ellad si ale vraníkovy nespokojenosti nevšímal a vzrušeně pokračoval. „To jsou žíně, víš. Jsou jako ty tvoje – jemné a lehce zvlněné. Takže jsou to určitě oni. Černí jezdci. A doháníme je.“
Ještě jednou hoch roztržitě podrbal vraníka na čele, zahodil chomáč a chystal se vylézt zpátky do sedla, když valach náhle nastražil uši, zvedl hlavu a hlasitě zaržál.
„Co se ti to...?“ Ani nedopověděl překvapený Ellad a z okolního lesa se také, jakoby v odpověď, ozvalo jiné koňské zaržání. Hoch se zarazil. Co to jen může být? Kůň? V lese?
Zvědavost ho přemohla. Nechal Raula na místě a s rukou na jílci meče vnikl do porostu. Opatrně a co nejtišeji postupoval za zvukem. Po čtyřiceti krocích náhle strnul. Jeho očím se otevřel děsivý pohled.
Kus před ním stál u štíhlé břízy uvázaný a do otěží zamotaný hnědý kůň se sedlem na hřbetě a vpravo od něj byl u silného smrkového kmene připoutaný Collin. Nešťastník poloseděl, pololežel a hlava mu volně padala na prsa. Vypadalo to, že spí nebo o něčem hluboce přemýšlí. Byl bez košile a bez bot a z jeho levého boku se na Ellada šklebila ošklivá, sytě rudá rýha, ze které pomalu vytékala krev. Mladíkovi už její slabý, ale nezasychající pramínek promáčel a obarvil část kalhot a odtud pak po kapkách padal na zem, kde se vsakoval do již ne právě zeleného mechu.
„To ne,“ vydechl Ellad a v hrůze zíral na přítele.
Ze strnulosti jej naštěstí hned vzápětí probralo další koňské zaržání. Hoch sebou trhl a rychle přeběhl tu krátkou vzdálenost. Poklekl u nehybného těla a ulehčeně vydechl. Collin ještě žil, ale... Ellad věděl, co je třeba dělat. Musí co nejdříve zastavit to krvácení.