Tulák Chodec 1: 8. kapitola - 2. část

Anotace: Ellad našel Collina v dost zbědovaném stavu. Podaří se mu ho zachránit a bude spolu s ním pokračovat dál v cestě za nešťastným Nikem?

ZA NIKEM - 2. část

„Tak si myslím, hošku, že jsi svým zařehtáním zachránil tuhle Collinovi život,“ říkal o hodnou chvíli později Ellad Raulovi. Stál vedle odstrojeného vraníka, vděčně ho drbal na čele a přitom unaveně hleděl ke smrku na ošetřeného přítele. Zraněný mladík měl bok ovázaný zbytkem chlapcovy náhradní košile, byl zabalený do jeho teplého vlněného pláště a spal. Kousek od něj hořel malý ohýnek, nad ním se vařila polévka a u štíhlé břízky pořád stál Collinův hnědák Wick. Teď byl ale odsedlaný a vyčištěný.
Ellad ještě jednou pohladil vraníka, s povzdechem přešel k ohni a s dalším zamíchal polévku. Znovu stočil svůj pronikavý modrý zrak k příteli.
Musíš dál! Hned teď! Křičelo celé jeho já, ale hoch nedokázal Collina opustit a odjet.
„Co mám dělat?“ promluvil s povzdechem a bezradně se zadíval do plamenů, jakoby v nich hledal na svou otázku odpověď. „Nik nebo Collin?“
„No samozřejmě, že Nik,“ ozvalo se nečekaně zpod smrku.
Ellad otočil hlavu po zvuku a překvapeně pohlédl na probuzeného přítele. Collin stále ještě ležel, ale oči měl otevřené a upíral je přímo na chlapce.
„Nemůžu tě tady přece jen tak nechat?!“ zaprotestoval Ellad. „Ztratils hodně krve.“
„S tím si nelam hlavu, kluku,“ odbyl jeho námitky mladík. „Dej sem trochu tý polívky a nech mě vyspat. Za svítání odjíždíme. Jo, a díky za pomoc.“
„To nemáš za co, ale...“ nedostávalo se Elladovi slov.
„Věř mi, Chodče, budu v pořádku. Teď tu polivku.“
K tomu nebylo co dodat. Ellad Collinovi pomohl do sedu, obsloužil ho polévkou a už nic nenamítal. O přítelových slovech ovšem značně pochyboval.
Prý za svítání odjedeme. No, nevím, nevím, říkal si v duchu a usedl ke své porci polévky.
„Umím lepší, ale jíst se to dalo,“ ozval se po chvíli znovu Collin a hlasitě říhl.
Ellad se na něj usmál. Jeho slova nebral jako urážku, spíš jako pochvalu. Collin totiž uměl vařit výjimečně dobře a bavilo ho to. A tak vstal, sebral mladíkovi z rukou prázdnou misku, odložil ji stranou a chystal se pomoci mu zpátky do lehu, ale Collin ho zadržel.
„Ještě košili. V levý brašně,“ poučil chlapce a chvíli pak čekal, než hoch požadovaný kus oděvu najde. Nedokázal si ho však sám obléci. Ellad tedy znovu pomohl a znovu přitom zapochyboval o přítelových slovech.
Zítra neodjedeme. Je příliš zesláblý, pomyslel si. Nahlas ale neřekl nic. Jen uložil Collina do lehu, pár minut počkal, než mladík usne, a opustil místo táboření. Doufal, že v okolí najde nějakou vodu, protože všechny své zásoby spotřeboval na přítelovo zranění a na polévku.
Povedlo se a nemusel ani moc daleko. Kus cesty porostem směrem na východ, tedy přes noční tábořiště černých jezdců, tekla říčka, jejíž veselé zurčení chlapci v hledání hodně pomohlo. Tok říčky byl rychlý a její příjemně studená voda přeskakovala kameny, naplavené dřevo a jiné překážky s šuměním a šploucháním, které se vskutku dalo označit za veselé. Elladovi však do radosti chybělo mnoho. S potlačovanou rozmrzelostí naplnil svou i Collinovu lahvici, opláchl misky a odvedl k vodě postupně i oba koně. Nejprve však hnědáka Wicka. Potom si dřepl k vychládajícímu ohništi, nasupeně hleděl na tu žhavou hromádku popela a zdálo se mu, že se čas zastavil.
Kéž by, říkal si v duchu. Tím by se zastavili i černí jezdci s Nikem. Ale to ne. Naopak. Oni ujíždějí dál a dál, a jejich náskok roste.
S tím vstal, rozzlobeně kopl do nejbližšího klacku a vydal se hledat něco k jídlu. Collinovy zásoby samozřejmě zabavili černooděnci a ty jeho pro dva stačit nebudou. A také alespoň nějak rozumně zabije čas.
Toulal se po okolí až do setmění, ale nic moc nenašel. Jen Collinovy boty, každou v jiném křoví, pár jedlých bobulí a podařilo se mu kamenem trefit jednoho neopatrného zajíce... No, muselo to stačit. Vrátil se ke stále ještě spícímu příteli, znovu rozdělal oheň, ušáka stáhl, vyvrhl, nabodl na jednoduchý rožeň a dal se do pečení.
Není na něm skoro žádný maso, uvažoval s pohledem upřeným na hubenou pečínku a jeho nálada se nezlepšila.
Po půl hodině začala spoře osvalená kostřička vonět a ta vůně vzbudila Collina. Tedy, Elladovi to alespoň tak připadalo. Mladík totiž náhle a zcela nečekaně otevřel oči, zhluboka nasál provoněný vzduch a naprosto vážně řekl. „Pečínku teď nechci, dej mi zase polivku. Nejdřív bych ale ocenil něco k pití.“
S tím se posadil a čekal.
Elladovi pár vteřin trvalo, než se vzpamatoval z toho dvojího
překvapení – mladíkových slov a také, a to hlavně, z jeho zcela samostatného posazení. To opravdu nečekal.
Že bychom ráno skutečně odjeli?! Připustil si stále ještě značně pochybovačně a s lehkým zpožděním Collina obsloužil. Podal mu lahvici. Pak na chvíli odstranil rožeň, nad oheň přesunul zbylou polévku, kterou tak ohřál, dal pečínku zpátky a nabral sobě i mladíkovi. Večeřeli mlčky. Oba věděli, že na rozhovor bude času dost. Collin snědl svou porci, spláchl ji vodou z lahvice a po hlasitém odříhnutí si sám lehl a zase usnul. Ellad nad tím jen nevěřícně kroutil hlavou.
To snad není možné, vždyť ztratil tolik krve... Teď už však i on uvěřil, že ráno skutečně odjedou.


***


Probudili se oba téměř současně. Na východě svítalo, bylo chladno, ale na nebi ani mráček. Čekal je další slunečný den. Collin se posadil, hlasitě zívl a Ellad k němu stočil své pronikavé modré oči.
„Půjde to,“ odpověděl mladík na tu nevyřčenou otázku a opatrně se protáhl.
Potom už šlo všechno rychle. Ellad Collinovi zkontroloval a převázal ránu, doplnil vodu, napojil oba koně a připravil je na cestu. Zatímco mladík převzal zodpovědnost za jejich zásoby a stravování. To nebylo tak namáhavé. No, vlastně téměř vůbec. Mladík sbalil chlapcovu večerní pečínku, vyškrábal zbyteček polévky, snědl ho a nakonec sebe i Ellada ještě odměnil krajíčkem cestovního chleba Ronelu, který chlapec dostal od Laury. Potom vsedli na koně. Collin s bolestivým heknutím. Na Elladův ustaraný pohled však odpověděl úsměvem a pobídl Wicka.
Dali se opět do pronásledování. Teď už ve dvou. Vpředu jel Collin a za ním Ellad. Po pár hodinách našli další tábořiště černých jezdců a hoch věděl, že se blíží k hranicím. Věděl, že tu černooděnci čekali na tmu a že je brzy čeká úzký, dřevěný most přes Žlutou řeku.
Dojeli k němu o hodinu později.
„Přejdem ho radši pěšky,“ pronesl chraplavě Collin a v obličeji měl vepsánu únavu a vyčerpání. V pořádku přece jenom stále nebyl.
„Jo, přejdem,“ přikývl Ellad a rychle ještě doplnil. „A potom si všichni chvíli odpočineme.“
Mladík byl tak unavený, že ani neprotestoval. S bolestným syknutím sesedl, uchopil Wickovu otěž a pomalu, opatrně převedl valacha na druhý břeh. Ellad jej následoval. Raula vedl za sebou, a když vraníkova kopyta klapala po silných prknech nad divokým tokem řeky, chlapec se neubránil vzpomínkám. Znovu viděl Iffovu zlomyslně se šklebící tvář a v ústech cítil odpornou pachuť roubíku. Mimoděk se zachvěl. Nebylo to však zimou, ač od zpěněné hladiny pod ním táhl nepříjemný chlad. Myslel na Nika. Jakpak chudák snáší své zajetí?
Sám si dovedl jeho pocity velmi dobře představit. Jeho strach a beznaděj. Zvlášť teď po překročení Aranhorských hranic a nezdařeném pokusu o vysvobození. Protože Collin se zcela jistě pokusil nešťastného Nika osvobodit. A jak dopadl? Ellad jakoby to všechno viděl před sebou. Urinův škodolibý pohled, když Collina chytil a poznal. Jeho krutý smích, když mladíkovi líčil jeho další osud. I jeho zvrácenou radost, když vytasil dýku a vnořil její ostří do ani košilí nechráněného boku svázaného Hraničáře... A hoch nepochyboval o tom, že ten hrůzný čin má na svědomí Urin osobně. Trochu toho muže znal. A ta rána? Ta rána byla v podstatě mistrovské dílo. Byla hluboká i dlouhá přesně tak, aby krvácení neustalo, ale zároveň krev nevytékala příliš rychle. Oběť pak umírala neskutečně pomalu a v bolestech.
Konečně vkročili opět na pevnou zem. Hoch třepnutím hlavy zahnal černé myšlenky a vsedl na Raula. I Collin se vrátil do sedla a krokem pak poodjeli kousek od mostu. Zastavili u malé studánky a Collin vysílením z koně spíš spadl, než sesedl. Ellad se tak musel postarat o všechno sám. O přítele, o koně, o jídlo i o provizorní tábořiště.
Tomu se říká škola života, utěšoval se v duchu. Udělal ale, co bylo třeba, a nijak si nestěžoval.


***


U studánky se zdrželi téměř tři hodiny. Po té době a hlavně po vydatném, posilujícím spánku se Collin zase obdivuhodně zotavil a oni mohli pokračovat dál. Stále k severovýchodu.
Jeli rychle a mlčky. Zastávky dělali jen v nejnutnějším případě, to znamená, ve chvíli, kdy už se mladý Hraničář vyčerpáním téměř neudržel v sedle. Jinak se hnali po stopě jako dobře vycvičení lovečtí psi. Doháněli ty darebáky i přes Collinovo zranění. Černí jezdci totiž naštěstí po přechodu Žluté řeky znatelně zvolnili. Asi se po zneškodnění Collina, v jejich očích jediného zachránce, a navíc ještě v jiném království cítili zcela bezpečně.
V Elladově i Collinově mysli tak sílila naděje. Oba už pevně věřili, že únosce dostihnou dřív, než se i s Nikem dostanou za mohutné hradby Bartheku. A věřili tomu ještě na Orrinorské hranici. Černí jezdci byli před nimi pouhých pět až šest hodin jízdy... Dojeli k ní krátce před soumrakem a rozhodli se, že se před vstupem do Dagerladu ještě najedí a krátce prospí. Zkrátka, trochu si odpočinou oni i unavení koně.
Sesedli, odsedlali a pustili se do přípravy skromné večeře. Ellad už totiž nebyl na všechno sám. Mladík se cítil čím dál lépe, a tak mohl ty méně náročné tábornické práce zastat sám.
Konečně měli hotovo. Koně byli obstaraní a vyčištění, rozdělaný ohýnek příjemně hřál a nad ním bublala polévka. No, vlastně to byl jen vývar z kostí toho pečeného zajíce. Osolený a ochucený hrstkou bylinek a divoce rostoucí zeleniny, takže polévku připomínal jen hodně vzdáleně. Jíst se to však dalo a oba přátelé byli vděční za tu trochu něčeho teplého do žaludku. S chutí se proto pustili do vývaru. Jen si ho lehce zahustili Hraničářským cestovním chlebem.
Jedli mlčky. Vše podstatné si sdělili předchozího večera a Ellad se tak dověděl, že Collinův pokus o vysvobození Nika proběhl přesně tak, jak si ho představoval na mostě nad Žlutou řekou. Oba se pak shodli na tom, že nejdůležitější je teď rychlost. Musí jezdce prostě dostihnout dříve, než i s Nikem projedou bránou Bartheku. Zatím se jim to dařilo.
Ellad pomalu dojídal svou porci polévky, unaveně hleděl do ohně a jako každý večer, a nejen večer, vzpomínal na zajatého přítele.
Ach Niku, Niku, vzdychl, polkl poslední sousto, zvedl oči od plamenů a stočil je ke koním.
Ale co to? Vždyť oni se nepasou, zarazil se. Oba stojí. Hlavy zvednuté, uši vztyčené.
„Colline, pryč!“ křikl okamžitě. Upustil svou misku, ve skoku popadl meč a bleskurychle se odkulil kus od ohně. Do stínu okolních křovin. Mladík jej s lehkým zpožděním následoval, i když vůbec nechápal, co se děje. Ellad to však věděl. Chování valachů svědčilo o jediném. Někdo se blíží. Jezdec? Přítel? Nepřítel?
„Co si myslíte, že děláte?“ ozval se ze tmy známý hlas.
„Teda, Viggo?!“ vyčetl mu dotčeně Collin a ne moc ladně se hrabal z křoví. V duchu ale cítil velkou úlevu, stejně jako Ellad, protože hlas ze tmy skutečně patřil vůdci Hraničářů. Viggo se také hned vzápětí objevil v záři ohně. Seděl na koni a druhého vedl za sebou. Na obou zvířatech byla znát únava. I Hraničář měl v obličeji vepsány strasti rychlé a dlouhé jízdy a Elladovi neuniklo, že ještě něco dalšího.
Hněv...? Divil se v duchu, ale nahlas to nekomentoval. Jen následoval Vigga k uvázaným koním a bez vyzvání si vzal na starost příchozího ryzáka, zatímco Hraničář stejně posloužil Hnědákovi, který ho přinesl.


***


„Polivku už nemáme,“ sděloval s omluvným úsměvem Collin, když se o půl hodiny později Viggo s Elladem posadili k ohni, a nabídl staršímu příteli dva krajíčky křupavého Ronelu. Hraničář si od něj pokrm vzal, ale bylo znát, že jídlo je to poslední, co jej zajímá.
„Takže ještě jednou. Co si myslíte, že děláte?“ zopakoval důrazně místo poděkování a s kamennou tváří hleděl na Collina.
„No, jedeme za Nikem. Osvobodíme ho,“ odpověděl rozpačitě mladík a dost dobře nechápal, proč se Viggo ptá na tak samozřejmou věc. A ani Ellad netušil, co vede jeho učitele právě k této otázce. V jednom však jasno měl. Viggo se zlobí a hodně.
„Tak za Nikem,“ odfrkl posměšně Hraničář, a potom úplně popustil uzdu svému hněvu. „Myslíte si, že jste na výletě?! Nemáte náhradní oblečení, pokrývky, koně. Jak chcete dostat Nika domů? Co když bude zraněný?... A jídlo? Nemáte dost ani pro sebe, natož pro tři. Na lov nebudete mít čas. A teď to nejdůležitější. Vy víte, kde je pevnost Barthek?... Jak ji chcete bez mapy najít?“
„Pojedeme po stopě,“ hlesl Collin, ale moc přesvědčivě to neznělo.
„Co když ji ztratíte?... A navíc, jak si představujete to osvobozování? Colline, nepovedlo se ti to, ani když jsi byl v pořádku a v plné síle. Myslíš, že teď to dokážeš? Zraněný a unavený?“ Viggo zavrtěl odmítavě hlavou. „Vůbec nepřemýšlíte. Jak dva malí, nezodpovědní kluci.“
„Ale, Viggo,“ chtěl hájit sebe i přítele Ellad, rozzlobený Hraničář na něj však upřel svůj šedozelený zrak a s ještě větším zápalem pokračoval. „Ty, ty se vůbec neozývej. Ty si představuješ, že se budeš jen tak projíždět Dagerladem na jednom z koní, které používají výhradně černí rytíři jejich královny, a nikdo si ničeho nevšimne?! To zaprvé. A zadruhé – chceš jim znovu padnout do rukou? Už jsi zapomněl, jaké to je?“
Poslední vyřčená věta se chlapce dotkla. Vždyť právě proto, že věděl, jaké to je, vyrazil za Nikem. Chtěl Viggovi vše říct, vysvětlit, ale Hraničář se přerušit nenechal. „Jak jsi mohl po tom všem odjet? Co tvoje matka? Víš, jak jí teď je? Jak se asi cítí?“
Viggo zmlkl. Prudce oddechoval, oči mu plály, ale bylo jasné, že s kázáním skončil. Nad skupinkou se rozhostilo ticho. Zahanbený Ellad seděl se skloněnou hlavou vedle stejně zahanbeného Collina a ani jednomu z nich už nebylo do řeči. Oba dobře věděli, že Viggovy výtky v sobě nesly a nesou stále velký kus
pravdy – Ellada ťala do živého hlavně zmínka o matce, ale... Co měli dělat? Jen tak sedět a čekat? A na co vlastně? Až Nika možná zachrání někdo jiný?
„Dobře,“ nevydržel dál mlčet. Zvedl hlavu a pohlédl na svého učitele. „Všechno cos tady řekl, je pravda, ale co jsme měli dělat? Nechat je, aby ho odvlekli?... Co s ním bude v Bartheku? Zabijí ho?“
Viggo unaveně vzdychl.
„Já vím, že je těžké, jen tak sedět a čekat,“ řekl o mnoho klidnějším hlasem. „Ale uvažujte, oba. Co by se stalo, kdybych vás teď nedojel a osvobozování se vám nepovedlo? Nebyl by jeden mrtvý, ale tři.“
„Když to stavíš takhle,“ neochotně připustil Collin a i on zvedl až dosud skloněnou hlavu.
„Ráno se seberete a vrátíte se zpátky,“ uzavřel Viggo. Tedy, alespoň si myslel, že už vše dostatečně probrali a že je tedy tenhle nepříjemný rozhovor u konce, ale...
„A ty pojedeš do Dagerladu sám?“ zjišťoval jen tak jakoby mimochodem Collin, a když Viggo přikývl, pokračoval. „No, myslím, že to není... Ne, nečil se zase,“ dodal rychle, když viděl, že se Hraničář chystá opět vybuchnout a přednést další kázání. „Vzal jsem na vědomí, cos tu říkal, a máš pravdu. Jen... Prostě se mi nelíbí, že bys měl jet sám. I tys uznal, že je to nebezpečný.“
Hněv z Viggova obličeje zmizel a nahradil ho unavený, přátelský úsměv. „Nebezpečné to vskutku je a tvoje starostlivost mě těší, Colline, ale musí to tak být. Ty...“
„Já ne. Vím, zdržoval bych tě. Vezmi kluka,“ a mladík kývl směrem k Elladovi.
Hoch nad tím návrhem jen nechápavě vykulil oči, zatímco Viggo zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Ne, je moc malej a navíc – na Raulovi jet opravdu nemůže.“
„No, moc malej už teda rozhodně není. Je skoro stejně vysokej jako ty a kdo mluvil o Raulovi. Může si vzít mýho Wicka. Zdržovat tě nebude, bojovat umí dobře i stopovat. Bude ti užitečnej.“ Odmlouval a oponoval tvrdohlavě Collin. „A já tady na vás počkám. Ohlídám klukovi vraníka, něco nalovim a nadělám ňáký zásoby. Dobrý jídlo se vždycky hodí, ne?“
Viggo chvíli o jeho slovech uvažoval. Ale jen chvíli.
„Ne,“ zamítl nakonec důrazně. „Nejedeš ani ty, ani on.“
„Dobře. Jak chceš,“ nehádal se dál blonďák a pokrčil rameny. „Tak tu počkáme oba. Chodec mi s tím jídlem pomůže. Aspoň se naučí vařit.“ uchechtl se a spiklenecky mrkl na Ellada.
Hoch mu úsměv vrátil a napětí u ohně povolilo.
Viggo se podíval z jednoho na druhého a jen zavrtěl hlavou. Nahlas však neřekl nic, a tak Collin ani Ellad netušili, jestli to bylo další zamítnutí nebo jenom takové gesto. Místo toho sáhl Hraničář do jedné z četných brašen, které přivezl, vyndal z ní dobře vyuzenou, jemně kořeněnou klobásu a jablko, pohlédl na dva křupavé krajíčky ve své ruce, pak na oba pokárané nezbedníky a pronesl nevinně. „Takhle je ten chleba lepší, ne?!“
V duchu se bavil, protože pohled na klobásu sledující přátele byl vskutku k popukání. S chutí se do toho voňavého pokrmu zakousl.
„No, to máš pravdu,“ vysoukal ze sebe po chvilce Collin a polkl.
To už Viggo nevydržel. Usmál se, zalovil v brašně a podělil Collina s Elladem o stejnou dobrotu, jakou měl sám.
Večeře proběhla v zarytém mlčení. Všechno probrali před ní a po ní už zbývalo jediné. Jít spát a pořádně si odpočinout. To se ovšem lépe plánuje, než pak vykonává. Zvlášť po tak závažném a místy značně vypjatém rozhovoru.
Ellad zalehl jako první. Zabalil se do pláště, hlavu složil na Raulovo sedlo, zavřel oči a úlevně vydechl. Konečně klid. Usnul brzy, ale spal neklidně. V hlavě mu vířila spousta myšlenek a ty daly vzniknout zmateným, nesmyslným snům. Vzpomínky na černé jezdce a vlastní zajetí se mu v nich nekontrolovatelně mísily se vzpomínkami na Nika a na strachující se, uplakanou matku, a tak cítil chvíli strach, chvíli chuť odjet s Viggem, třeba i proti jeho vůli, a chvíli zase naopak obrovskou chuť vrátit se domů a vykouzlit na matčině ustarané tváři znovu šťastný úsměv.
Viggo pro změnu nemohl usnout vůbec. Pocítil naplno tíhu svého úkolu. Může jej splnit sám? Dokáže úplně sám vyrvat Nika z rukou těch černých zabijáků, bez úhony jim ujet a vrátit se i s chlapcem domů? A co potom? Uhlídají pak Nika před novým únosem? Protože Argaana se nevzdá, to už teď věděl. Bude posílat další a další rytíře. Jak jen chlapce uchránit?... Nebo odvlečou zase Chodce?! Jó, Chodec. Má poslechnout Collina a vzít ho s sebou? Ten hoch by mu jistě pomohl a rozhodně by nebyl na obtíž. Má však riskovat jeho bezpečí, svobodu, život?... Nemohl se rozhodnout. Oba své mladší přátele sice ostře pokáral, ale oni si nevedli až tak nejhůř. Co měli dělat? Skutečně čekat? Dokázal by to on?
Ne, odpověděl si okamžitě. Přesto... Collina vzít nemohl určitě. To jeho nedoléčené zranění by je zdržovalo a rychlost teď byla nejdůležitější. Do Bartheku už není daleko. Zbývá Chodec. Ano či ne?... S tím usnul. Únava z dlouhé cesty konečně zvítězila.
A tak jediný, kdo si tu noc skutečně odpočinul, byl Collin. Vzpomínky jej žádné netrápily a rozhodovat nemusel.