Tulák Chodec 1: 9. kapitola - 1. část

Anotace: Nová kapitola.

OSTROV ALDOR - 1. část


Jaro zastihlo Ellada stále stejně smutného a podivně rozpolceného. Do Eriadoru se samozřejmě těšil, ale už ne jako dřív. A něco mu říkalo, že už nikdy to nebude jako dřív. V srdci mu po Nikovi zůstala jakási prázdná, černá díra, která se nějak nechtěla ničím zaplnit. Jakoby kousek jeho já odešel s ním.
Ve vesnici Hraničářů jej přivítali velmi přátelsky. Vždyť zde nebyl od Nikova pohřbu, to jest celé dlouhé tři měsíce. Procházel mezi domky, odpovídal na pozdravy a přitom si s jistým překvapením uvědomil, že se vpodstatě nic nezměnilo. Život tu plynul dál svým klidným jednotvárným způsobem. Nikova náhlá a krutá smrt sice všechny upřímně zarmoutila, ale každý z těch prostých lidí měl i jiné starosti. Důležitější. Tak nač se trápit něčím, co už stejně nešlo změnit.
Jen Nikova matka se přes tu strašlivou událost nedokázala přenést. Ztráta jediného syna sebrala té ubohé ženě veškerou životní sílu. Zemřela krátce po pohřbu. Stejně tak Manuel. Přežil svou manželku jen o pár dní.


***


S Danem se Ellad setkal až druhý den ráno ve stáji. Oba chlapci se radostně pozdravili a bratrsky objali. Pak od sebe ale na krok odstoupili, Ellad sklopil zrak k zemi, Dan rozpačitě bloudil očima po zdech a stropě stáje i po jednotlivých koních a ani jeden nevěděl, co říct. Hodnou chvíli tak stáli proti sobě a nakonec se beze slova rozešli každý po své práci. Roznosili seno a vodu, pomohli s úklidem hnoje a krátce před polednem vyhnali stádo ven. Koní teď v Eriadoru nebylo mnoho. Vlastně jen Hornovy chovné kobyly, pár náhradních valachů, Raul a samozřejmě plemenný hřebec Ted. Všechna ostatní zvířata byla i se svými jezdci nepravidelně rozptýlena v různých částech Aranhorské říše a trochu i na Fallarském území. Hraničáři totiž vyjeli jako každé jaro na pravidelnou průzkumnou cestu. Pryč byli tedy i Viggo s Collinem.
Na pastvině chlapci sesedli, a zatímco Ellad pouštěl Raula, Dan si svého ryzáka nechal u sebe. Jen spustil své mladé, štíhlé tělo do voňavé jarní trávy a nepřítomně hleděl před sebe. Ellad po chvilce usedl vedle něj a horečně přemýšlel, co říct. Dobře si všiml smutku v Danových tmavých očích a chtěl mladšího přítele nějak rozveselit, povzbudit. Nenašel však vhodná slova, neboť i on cítil jen výčitky a bolest. A tak pouze vzdychl a mlčel. Bylo to zvláštní, ale ani jeden z nich v sobě nenašel sílu bojovat proti té tíživé, ubíjející skleslosti, která je ovládla. Žádný nechtěl začít a otevřeně si promluvit nebo třeba jen vzít do ruky cvičný meč a dostat ze sebe to svíravé, nepříjemné napětí pohybem. Ne. Chlapců se zmocnil strnulý nezájem. Necvičili, mlčeli a jen se utápěli ve vzpomínkách.
Tak uběhl první týden Elladova pobytu v Eriadoru a možná by to pokračovalo i druhý, třetí a další týden, kdyby... Kdyby se prostě jednoho krásného, slunečného, i když ještě poměrně chladného odpoledne na začátku měsíce adenu neobjevili u vesnice Hraničářů dva jezdci. Vyjeli z lesa a pomalým krokem se blížili k jižní bráně Eriadoru. Tam je zastavila stráž. Nezdržela je však dlouho, jen pár minut. Pak oba znovu pobídli koně, ale nepokračovali dál do vesnice, jak Ellad čekal. Místo toho je stočili k severu a zamířili přímo k němu. Na východní pastvinu, odkud hoch jezdce sledoval.
Byl sám, protože Dan musel nakrátko odběhnout do vesnice za matkou. Stál kousek od hlídaného stáda a bez zájmu hleděl jezdcům vstříc.
Jak se blížili, poznal v jednom z nich Roberta. Z netečnosti jej však kupodivu neprobral on, ale jeho společník. Staršího muže doprovázel drobný, štíhlý, prostě oblečený chlapec s delšími, rovnými, hodně tmavými vlasy. Seděl na pěkném ryzáku se širokou lysinou a vedl jej s klidnou nenuceností dobrého jezdce. Ellada ten cizí kluk zaujal.
Kdo to asi je? Ptal se sám sebe a s probuzenou, stále rostoucí zvědavostí čekal, až k němu dojedou. No, a jak tak čekal, otázky v jeho hlavě se množily. Co se asi stalo? Proč jsou v Eriadoru? Proč oba a ne jen Robert?
Odpovědi se kupodivu tentokrát dozvěděl poměrně brzy. Ne však hned a najednou. Postupně.
Robert zastavil Vraníka dva kroky před chlapcem a svého ryzáka zadržel i neznámý tmavovlasý hoch. Ellad si jej zvědavě prohlížel. Teď, zblízka si na něm všímal každé maličkosti. Rychlým pohledem přejel vyšší kožené boty bez ozdob, tmavé vlněné kamaše, jednoduchou vestu podšitou králičí kožešinou, z níž vykukovaly dlouhé rukávy teplé, hnědozelené haleny, i černý plášť s kapucí na ochranu před stále ještě vrtkavým jarním počasím. Elladův pronikavý zrak se na chvilku zdržel u opasku mladého cizince, kde visela pochva s loveckým nožem, který se nápadně podobal jeho vlastnímu, a obyčejný jednoruční meč. Nejvíce však Ellada zajímala samozřejmě tvář neznámého. Příjemná tvář rámovaná černými vlasy se zvláštním hnědavým nádechem. Tvář až žensky jemná. Mužnější výraz jí dodávala jen hrdá ústa lehce zvlněná v přátelském úsměvu a rovný, přiměřeně velký nos. A pak tu byly oči. Zkoumající a hodnotící úplně stejně jako ty Elladovy. Oči zářivé a hodně tmavé, stíněné dlouhými hustými řasami, které by vzbudily závist nejedné dívky. Ellad hleděl do těch očí a cítil, jak se v něm cosi láme. Jak ledová ruka smutku a bolesti pevně svírající jeho srdce od Nikovy smrti pomalu povoluje a ztrácí se pod teplým paprskem příslibu nového přátelství. Chlapce se zmocnil podivný mír. Ten cizí hoch samozřejmě nemohl Nika nahradit, ale setkání s ním bylo přesto vítané. Ellad si náhle uvědomil jednoduchou a prostou věc. Vzpomínky a výčitky mu přítele nevrátí, je třeba něco dělat. A žít.
Robert chlapce seznámil a Ellad si až potom všiml jisté podoby mezi oběma jezdci.
Takže Robin, jeho syn, zopakoval si ještě jednou pro sebe a jen nerad se pohledem vrátil k muži před sebou. Robert se usmíval, ale chlapci neuniklo zvláštní napětí v jeho obličeji.
„Už jsem slyšel, že tu Viggo není,“ řekl vážně a s nepřehlédnutelnou a u něho nezvyklou naléhavostí ještě dodal. „A ty náhodou nevíš, kde je, hochu? Nebo kdy se vrátí?“
Ellad jen zavrtěl hlavou a pokrčil neurčitě rameny. Strašně rád by Robertovi nějak pomohl, ale v tomhle byl bezmocný. Neměl nejmenší tušení, kde se vůdce Hraničářů právě toulá, a už vůbec neměl představu o tom, kdy se vrátí. Sám teď doufal, že brzy. Znovu se totiž začal těšit na výcvik. Mlčel tedy a ani Robertovi nebylo do řeči. Úsměv z jeho tváře zmizel a nahradila ho pevně sevřená ústa, zamračený pohled a starostlivými vráskami zvlněné čelo. Bylo na něm jasně vidět, že nepřítomnost mladého Hraničáře jej nepotěšila. Dalo by se dokonce říci, že mu nějakým, pro Ellada záhadným způsobem překazila plány. Přitom hocha zajímal čím dál víc důvod jeho nečekané návštěvy. Proč asi Robert Vigga tolik hledá?
Ellad vzdychl. V zamyšlení odpoutal svůj pronikavý zrak od Roberta, pohlédl do krajiny za něj a zamračil se. Z lesa vyjel jezdec a cválal k vesnici. Ani on ale nevjel dovnitř. Asi padesát kroků od brány změnil směr a řítil se teď přímo na ně. V té chvíli už ho z pastviny sledovaly tři páry očí. Robert s Robinem natočili své koně tak, aby na přijíždějícího dobře viděli, a ani Ellad z něj nespustil oči. Už věděl, kdo to je. Poznal Collina téměř okamžitě a hořel zvědavostí. Jaké zprávy asi blonďák přiváží? Ví on něco o Viggovi?
„Vím,“ odpověděl po pár minutách na chlapcovu otázku. Široce se usmíval, očividně spokojený sám se sebou, prudce oddechoval, stejně jako kůň, který jej přinesl, a zvědavě si prohlížel Elladovy společníky. Muže i chlapce.
Tentokrát bylo představování na Elladovi. Pak následovalo nezbytné potřásání rukou a několik zdvořilých uvítacích vět. Když bylo po všem, vrátil se Robert k původnímu. Prostě k tomu, co jej zajímalo v tu chvíli ze všeho nejvíc. K Viggovi.
„Samozřejmě, že vím, kde je,“ sděloval s mírným pobavením Collin. „Vždyť od něj jedu.“
„A kde...?“ přerušil jej netrpělivě Robert a blonďák zvážněl. Konečně pochopil, že jde nejspíš o něco důležitého.
„Než bych ti to vysvětlil, pane, radši tě tam zavedu. Jen vyměním koně,“ řekl a k Elladovi pak dodal. „Chyť támhletoho, Chodče,“ a ukázal na vybraného valacha.
Ellad se na něj usmál, ochotně se ujal svěřeného úkolu a za dvě minuty už stál hnědák před Collinem. Mladík rychle přesedlal. Použitého koně pustil ke stádu, čerstvému se vyhoupl na hřbet a vesele zahlaholil.
„Tak hotovo. Můžeme jet. Hoši zatím počkají u Laury. Že jo, kluci?!“ otočil se ještě a Ellad přikývl.


***


„Proč tě otec vzal vůbec s sebou?“ zeptal se Ellad Robina, když hoch odstrojil svého ryzáka, z něhož se nečekaně vyklubala ryzka, a pustil ho - ji k nedalekému stádu.
Chlapec se na něj po té otázce dlouze zadíval. Pak mu ale ústa zvlnil šibalský úsměv a spiklenecky na Ellada mrkl, jakoby spolu právě provedli nějakou hodně vydařenou lumpárnu.
„No, on mě vlastně s sebou vzít nechtěl,“ přiznal vesele. „Ale matka mu domluvila. Říkala, že tady budu užitečný,“ pak se odmlčel a Ellad si vybavil zvláštní smíření a osvobozující úlevu, které cítil, když se jejich pohledy poprvé setkaly. Robin však už mluvil dál. „Nechápu ale, co bych tady mohl tak důležitého udělat. Je to divné. Matka...“
„Možná měla pravdu,“ přerušil ho zamyšleně Ellad.
„Cože?“ podivil se černovlasý klučina, ale Ellad to dál nerozváděl.
A tak mlčeli. Usedli do trávy, pozorovali pasoucí se koně a věnovali se každý svým vlastním myšlenkám.
„Proč chce Robert, tedy tvůj otec, tolik mluvit s Viggem? Proč právě s ním?“ vyřkl Ellad konečně nahlas otázky, které mu nejvíc vrtaly hlavou, a otočil se zase k Robinovi.
„To nevím,“ odpověděl a jejich pohledy se opět setkaly. „Už jsem ti říkal, že mě s sebou nechtěl. Nesvěřil se mi. Ale je to škoda. Taky bych to rád věděl. Ani nevím, kdo je vlastně ten Viggo?!“
Ellad chvilku neříkal nic. To přiznání jej pobavilo. Tak samozřejmá věc. Pak si ale uvědomil souvislosti a ovládl se. Nechtěl vypadat jako nezdvořák a posměváček. Tak se jen usmál, mírně zavrtěl hlavou a dal se do vysvětlování. Několika krátkými, stručnými větami seznámil Robina s Hraničářským vůdcem, a potom také s Danem, který se právě v tom okamžiku vrátil z vesnice.
Ellad přitom oba pozorně sledoval a s potěšením zjistil, že ten ještě nedávno úplně cizí hoch má na Daniela stejný hojivý účinek jako na něho. Bylo dobře, že přijel. A znovu si vzpomněl na Robinova slova. „To matka.“
Jak to mohla vědět? Je snad opravdu čarodějka?


***


Sluníčko se schovalo za lesem na západě a nad pastvinou rozprostřel svá křídla stinný soumrak. Nastal čas návratu domů. Hoši zahnali svěřené stádo do stájí a pomohli Rennovi s krmením. Renn byl Hraničář. Svobodný a neustále nabručený. Nastoupil u koní místo Manuela a za jeho věčně špatnou náladu mohl hlavně věk. Ten člověk už překročil padesátku, ale odmítal se s tím smířit. Nechtěl si přiznat, že už zkrátka nedokáže to, co dvacetiletý mladík. A tak trestal sebe i všechny kolem zamračenou tváří a jedovatými slovy. Tedy všechny lidi, koně nikdy.
A tady opět pomohl Robin. Vlídně se na vysloužilého Hraničáře usmál, představil se a slušně požádal o přístřeší pro svou kobylku na noc. Chvíli si s ním pak povídal a světe, div se, ten starý mrzout mu sám pomohl ryzku ustájit a při odchodu se se všemi třemi chlapci přátelsky rozloučil. Totiž, popřál jim dobrou noc, a to se ještě nestalo. Ellad nechápal. Že by náhoda? A nebo něco víc?
Když se u studny o pár minut později rozloučili s Danem a zamířili k Lauřinu domku, zeptal se na to Robina přímo, ale hoch se jen usmíval a neurčitě krčil rameny. Jak, něco víc? Snad Ellad nevěří v nějaká kouzla? Snad jedině kouzlo osobnosti.
To už se smáli oba a v takhle rozverné náladě vstoupili k Lauře do kuchyně. Místnost voněla večeří a ozařovalo ji mihotavé světlo několika silných voskovic. Judita seděla u stolu, netrpělivě čekala na svou misku a nově příchozích si nevšímala. Považovala oba chlapce pouze za Ellada, kterého ona i její matka očekávaly. A ani Laura se po nich neohlédla. Stála ke vchodovým dveřím zády a právě přidávala na misku k vařeným, rozšťouchaným bramborám a zelenině dva plátky dušeného masa.
„To jsi ty, Chodče?“ zeptala se, ale ani teď se neotočila. Dál pokračovala ve své práci. Umístila maso na misku, odložila ji před sebe na skříňku a zvedla vedle ležící druhou. „Sedni si, hned ti taky...“
„Dobrý večer, paní,“ slušně pozdravil Robin, který došel k názoru, že je třeba, dát o sobě také vědět. Že je to prostě otázka dobrého vychování.
Mladá žena se při zvuku toho pro ni zcela neznámého hlasu okamžitě otočila. Chtěla co nejdříve zjistit, jak vypadá ten cizinec, co stojí v jejím domě a jehož prve pokládala za Chodce... No, až tak úplně se nespletla. Chodec stál u dveří, ale nebyl sám. Vedle něho postával drobný chlapec a svýma zvědavýma, živýma očima přejížděl skromné zařízení její kuchyně.
I Judita se podívala, kdože to k nim přišel na návštěvu, a okamžitě se na neznámého zářivě usmála. Líbil se jí.
A znovu došlo na seznamování. Ellad všechny přítomné představil a Laura pak oba hochy pozvala k večeři. Samozřejmě, že u ní Robin může počkat na svého otce. A klidně tu i přespat.


***


Bylo kolem půlnoci, když Laura nabídla chlapcům Viggův pokoj, protože k Elladovi by se oba nevešli. Hoši jí popřáli dobrou noc a odebrali se do přidělené místnosti. Zavřeli za sebou dveře a Ellad postavil na Hraničářův stůl jednu z voskovic z kuchyně. Musel přitom o kousek popotáhnout asi tři mapy rozložené v pracovním nepořádku na jeho dohladka ohoblované desce, tím získal alespoň trochu místa. Ne moc, ale na hořící svíčku to stačilo.
Oba kluci přeběhli několika rychlými pohledy celou místnost. Již zmíněný stůl, jednoduché lůžko, truhlu na šaty a nevelkou knihovnu, do které se vešlo jen pár desítek svazků. Ale ani tak nebyla plná. Knih Viggo opravdu mnoho neměl. V polici jich stálo sotva deset. Ellad je chtěl v první chvíli prozkoumat, ale včas se zarazil. Nebylo by právě slušné, příliš se zabývat čímkoli v pokoji v nepřítomnosti a bez svolení majitele. Ovládl tedy svou zvědavost a poočku pohlédl na Robina. Chlapec už také skončil se všeobecnou prohlídkou pokoje, spiklenecky mrkl na Ellada a bez jediného slova obešel stůl. Jeho víc než knihy zajímaly mapy. Sklonil se nad tou, co ležela nahoře, a soustředěně, se zájmem bloudil očima po nakreslených horách a nížinách. Po chvilce lehce nadzdvihl její pravý dolní roh a podíval se, jakou krajinu skrývá mapa pod ní.
Ellad stál Robinovi za zády a zvědavě mu nakukoval přes rameno. Horní mapa. No jasně, jak jinak. A spodní?... Už to nevydržel a ticho v pokoji vystřídal jeho tlumený, klokotavý smích. Samozřejmě. Aranhor a Fallar. Dvě království, jejichž územím se teď potulovala valná většina Hraničářů. Co si asi mysleli, že na tom stole najdou?
Robin se na něj po tom nečekaném výbuchu veselí pohoršeně podíval, potom se však také usmál, nechal mapy mapami a chystal se uložit ke spánku. Ale chybička se vloudila. Dva kluci a jen jedna postel. Hoši několika prostými slovy zhodnotili situaci a rychle se dohodli. Robin, jako host, spí na lůžku, Ellad, jako domácí, na podlaze. Jen si musel přinést nějaké přikrývky.
Vrátil se s nimi z kuchyně za chvíli, a pak už nic nebránilo tomu zalehnout a spát. Nebránilo, přesto Ellad nějak nemohl zabrat. Široce otevřenýma modrýma očima slepě hleděl do tmy a trápila ho stále jedna a táž otázka. Proč Robert Vigga tolik hledá? V hlavě se mu tím usilovným přemýšlením vylíhlo několik možných odpovědí, ale všechny měly stejnou vadu. Byly velmi nepravděpodobné, takže vpodstatě nesmyslné. Ten správný důvod Robertovy návštěvy Eriadoru Ellad samozřejmě sám najít nemohl. A hoch si to v té pozdní noční hodině uvědomoval, ale poručit rozeběhnutým myšlenkám nešlo tak snadno.
Ale co to? Trhl sebou a našpicoval uši. V kuchyni se ozvaly hlasy. Na nic dalšího tedy nečekal a udělal to, co vždycky. Tiše se vymotal z přikrývek, vstal, rychle přeběhl ke dveřím a přiložil na ně ucho. Robin ho, kupodivu, stejně nehlučně následoval a opřel se hned vedle. Jestli předtím spal nebo ne, bylo teď vedlejší.
„Takže potřebuješ skupinu ozbrojených jezdců. Čím více mužů, tím lépe. Rozumím tomu dobře?“ zněl kuchyní Viggův vážný hlas.
„Ano,“ potvrdil krátce Robert a zase zmlkl.
„A já se znovu ptám – proč?“ chtěl vědět Hraničář a kdyby chlapci mohli i vidět, nejen slyšet, co se děje v kuchyni, neuniklo by jim, že pohled, kterým si Viggo staršího muže měří, není právě přátelský. „Musím znát celou pravdu, pane, mám-li ti pomoct.“
Po nekonečných pěti minutách ticha Robert poraženě vzdychl. Pochopil, že Hraničář neustoupí. Chce-li mít svou skupinu jezdců, a to on chce, musí říct všechno. S žádným polovičatým vysvětlením se muž sedící vedle něj u stolu nespokojí.
„Tak dobře,“ začal. „Na vzdáleném ostrově jménem Aldor žijí ženy, které si říkají Dcery jara, ale ostatní je nazývají spíše čarodějkami, protože mají výjimečné schopnosti. Tyhle ženy totiž mohou ze svých snů vyčíst budoucnost, znají léčivou moc bylin a ještě navíc oplývají až neskutečnou krásou a půvabem. Zkrátka – čarodějky. A právě ony vlastní tu nejcennější a zároveň nejnebezpečnější věc na celém Erském poloostrově. Linhir.“
„Ale ten přece není. Je to legenda,“ neudržel se Collin.
Takže je tam taky, blesklo Elladovi hlavou, když bez dechu naslouchal Robertovým slovům.
„A dál?“ chladně pronesl Viggo a poznámky blonďatého mladíka si nevšímal.
„Dcery jara opravdu mají Linhir,“ snažil se přesvědčit nedůvěřivého Hraničáře Robert. „Věř mi, Viggo. Skrývají ho na svém ostrově od velkého vítězství nad černým čarodějem Thurmem... Ano, je to dlouho. Tak dlouho, že na něj všichni zapomněli. Dnes už prostě nikdo nevěří, že je nebo byl někdy skutečný. Nikdo, až...“
Robert se významně odmlčel, ale nikdo jej nepřerušil, a tak po pár vteřinách ticha pokračoval. „Až na jedinou osobu. Osobu, která si náhle vzpomněla na bájný kámen a chystá se ho Dcerám vzít. Proto teď míří k Aldoru černí ozbrojenci.“
Ellad poslouchal Robertova slova se zatajeným dechem a jeho vyprávění mu znělo jako další příběh z knihy „Legendy Dávnověku“.
„Dobře. Takže je třeba zabránit těm cizím mužům, aby se zmocnili toho kamene,“ ujišťoval se Viggo, už přátelštěji.
„Ale ten ostrov? Kde ho budeme hledat? V životě jsem vo něm neslyšel,“ zavrčel nedůtklivě Collin a zívl.
„To, žes o něm neslyšel, nic neznamená,“ pokáral mladíka Hraničářský vůdce. „Já o něm už zaslechl. Leží prý někde v horách v Severním Sair Endrosu.“
„Ano, až tam budeme muset jet,“ potvrdil zcela vážně Robert.
„Ale...“ začal zase namítat Collin, Viggo jej však rázně přerušil.
„Ano, ale. Odkud tohle všechno víš, pane?“ vyslovil Hraničář nahlas otázku, kterou si v duchu položili všichni Robertovi posluchači. Ti v kuchyni i ti za dveřmi.
Nastalo ticho. Robert dlouho váhal s odpovědí, nakonec se ale přece jen odhodlal. Hodně moc chtěl své jezdce. „Má žena Daria má dar předvídání. Její matka pocházela z ostrova Aldor.“
A znovu ticho. Překvapení bylo téměř hmatatelné.
Takže je to pravda, žasl v duchu Ellad. Jeho žena je vskutku čarodějka.
Viggo na to naprosto nečekané doznání neřekl nic, jen zamyšleně pokýval hlavou. To ale chlapci samozřejmě neviděli, slyšeli až Collina.
„Hm. A co když se spletla,“ zapochyboval blonďák.
„Daria se ve svých předpovědích ještě nikdy nezmýlila,“ poněkud uraženě se ozval Robert.
„Já o tom nepochybuji, pane,“ omlouval rychle neomalenost mladého Hraničáře Viggo. „Trápí mě však ještě jedna otázka. Vlastně dvě. Kdo je ta osoba, která vyslala ty muže? A proč právě teď? Proč tak najednou?“
No jo, to je pravda, souhlasil se svým učitelem v duchu Ellad. Kdo to je? A jak se o tom Linhiru ta osoba vlastně dozvěděla? Vymyslel ještě třetí otázku.
Robertova okamžitá odpověď všem znovu vyrazila dech. A to tím spíš, že byla pronesena s naprostou jistotou. Ten muž o ní ani na okamžik nezapochyboval.
„Argaana,“ zaznělo kuchyní a opět zavládlo ohromené ticho.
„Ano, je to tak. Právě Dagerladská královna chce získat Linhir,“ poučoval své překvapené posluchače Robert. „A proč až teď? Pochopte. Ta žena sice usedla na trůn už před více než rokem, ale musela se vypořádat se spoustou odpůrců. Hodně lidí nesouhlasilo a vlastně stále ještě nesouhlasí s její vládou.“
„Tohle je...?“ ptal se poněkud zmateně Viggo.
„Ne, to nejsou žádné moje dohady a domněnky. To je skutečnost,“ rychle a důrazně vysvětloval Robert. „Byl jsem v Dagerladu hned po smrti toho nešťastného hocha a věřte, v té zemi se nežije dobře. Argaana vládne neobyčejně tvrdě. Nechala otevřít další zlaté doly, a tak potřebuje stále více otroků, kteří by tam pracovali. Má též ráda násilí, takže kdo neskončí v otroctví, ocitne se v mučírně. Nemilosrdně trestá lidi, co s ní nesouhlasí. A to není zdaleka všechno. Argaana sama prý zabila svého strýce Telchara. Prý ho otrávila,“ Robert zmlkl a nastalo ticho, které přerušil až Viggo.
„Myslíš, že je to pravda?“ zeptal se, zatímco za dveřmi poslouchajícímu Elladovi se vybavila šibenicemi lemovaná cesta a při Robertově zmínce o Nikovi jej bolestivě bodlo u srdce.
„Těžko říct,“ pokrčil Robert rameny. „Říkám vám jen to, co se v té zemi mezi lidmi povídá... Také jsem slyšel, že umí čarovat.“
„A umí?“ nevydržel dlouho mlčet Collin.
„Prostí lidé v Dagerladu tomu věří,“ klidně pokračoval Robert a prostořekého mladíka si nevšímal. „Každopádně chce získat Linhir. Aby ovládla svou zemi a možná... Možná i celý Erský poloostrov.“
Po tomhle dodaném neveselém proroctví Viggo znovu zamyšleně pokýval hlavou, což ukrytí chlapci opět neviděli.
„Pověz mi ještě, pane, co Dareth? Jak to vůbec dopadlo s vůdcem povstalců? Chytili jej?“ slyšeli až jeho další slova.
„Ne. Nechytili,“ odpověděl Robert a Elladovi se podivně ulevilo. V duchu tomu rebelovi držel palce, ale to už muž v kuchyni pokračoval. „Říká se, že uprchl někam do Tamaru. Osobně si myslím, že o něm ještě uslyšíme. A když ne my, tak Argaana určitě.“
Robert se odmlčel a ani Viggo s Collinem nepromluvili. Oba si rovnali v hlavě, co se právě dozvěděli. Stejně tak Ellad.
Takže Argaana chystá další odpornost, uvažoval. Další zbytečné zabíjení a ještě k tomu loupež. Musíme jí to překazit. Doufám, že Viggo tu pomoc neodmítne a vezme mě s sebou. A já se pomstím. Pomstím Nikovu strašlivou smrt. Rozhodl se a s kamenným výrazem v obličeji a planoucíma očima nepřítomně hleděl před sebe do tmy.
„A ty opravdu věříš, pane, že s tím kamenem, Linhirem, může Argaana ohrozit celý poloostrov?“ promluvil znovu Viggo a přerušil tak nejen ticho v kuchyni, ale i Elladovy úvahy.
„Věřím, Hraničáři,“ odpověděl naprosto upřímně Robert. „Znáš přece legendu. Podle ní je Linhir největším úlomkem dávno zničeného Thurmova magického kamene Rennirinu. Kdo ví, kolik kouzelné moci v něm zůstalo? A pokud Argaana opravdu umí čarovat? Jistě by našla způsob, jak jeho moc vyvolat a využít.“
„Ano, to nebezpečí tu je,“ pomalu si rovnal myšlenky Viggo. „Musíme to té ženě překazit.“
Rozhodnutí padlo a Robertovi se ulevilo. S pomocí Hraničářů má naději uspět, což by sám nikdy nedokázal. Sám by ty muže prostě nezastavil. A ulehčeně vydechl i Ellad. Takže zítra, tedy vlastně už dnes, odjedu s Viggem a pozabíjím spoustu těch černě oděných vrahů. Hoch byl myšlenkou na pomstu úplně zaslepený a vůbec si nepřipustil možnost, že jej Hraničáři nikam nevezmou.
„Můžeš počítat s naší pomocí, pane,“ upřesňoval ještě Viggo. „Ale mám teď ve vesnici pouze těch třicet mužů, kteří s námi přijeli.“
„No, bude to muset stačit,“ povzdechl si smířeně Robert, ale v hlase měl znát, že čekal větší skupinu.
„Tak já vyrazím napřed a zkusím přivést ještě další Hraničáře,“ nabídl se ochotně Collin. Jeho počáteční nedůvěra a prostořekost zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. Viggo rozhodl, a tak není proč dál váhat. Je třeba jednat.
„Musíme však vyjet co nejdřív,“ připomněl spěšně Robert, jakoby četl blonďákovy myšlenky.
„Dobře tedy. Odjedeme za svítání... A ty, Colline, zkus své štěstí,“ uzavřel poradu Viggo a ustaraně si povzdechl.
Úkolem pověřený mladík se během pár vteřin rozloučil, opustil kuchyň i domek a odešel do svého. Musel se připravit na cestu a alespoň trochu se prospat. Vždyť zbývalo tak málo času.
I Viggo s Robertem vstali od stolu.
„Můžeš přenocovat v Chodcově, tedy v Elladově pokoji, pane,“ nabídla hostu až dosud mlčící Laura, a pak ještě omluvně dodala směrem k bratrovi. „Chlapce jsem uložila u tebe, Viggo.“
„To nevadí, vyspím se na zemi,“ usmál se na ni unaveně Hraničář a začal se chystat k odpočinku.
Ellad s Robinem po tom nepřímém varování okamžitě opustili prostor za dveřmi, takže když umytý a převlečený Viggo vstoupil do svého pokoje, leželi už oba zase pod dekou a předstírali spánek. Mladý Hraničář si rozprostřel přikrývky kousek od Ellada, rychle se zbavil svrchních částí oděvu, zalehl a za chvíli už všichni tři klidně a pravidelně oddechovali.


***


Ellad spal neklidně a mnohokrát se s trhnutím probudil, aby s úlevou zjistil, že se mu zdál jen další zlý sen. Viděl v nich Nika, černé jezdce a spoustu oběšenců a šibenic. Nebylo divu, že se ráno cítil jako po výprasku. Probudil se zpocený a unavený možná víc než večer. Otevřel oči a omámeně se rozhlédl po místnosti. Za oknem svítalo a Viggo s Robinem ještě spali.
Ach jo, to byla noc, povzdechl si v duchu, když se Hraničář vedle něj náhle pohnul. Hoch oči ihned zase zavřel, ale ne úplně. Úzkou škvírkou a přes sklopené řasy sledoval Vigga, jak se probouzí, spěšně vstává a s balíkem přikrývek pod paží jedné ruky a s narychlo sebranými svršky v druhé ruce tiše opouští pokoj.
Hned potom se z kuchyně ozval tlumený hovor a cinkot nádobí.
Laura už je nejspíš také vzhůru a dává na stůl. Nejvyšší čas vstávat, pomyslel si Ellad a vymotal se z přikrývek. Natáhl na sebe večer odložené kalhoty a vrchní hnědou halenu u krku se šněrováním a jen tak v ponožkách se vyplížil z pokoje. V kuchyni shledal, že u stolu už sedí nejen Viggo, ale i Robert. Laura se čile točila kolem kamen a snažila se, aby snídajícím mužům nic nechybělo.
„Ty už nespíš?“ podivil se Hraničář, když si hocha všiml.
„Chci jet s vámi,“ oznámil chlapec místo ranního pozdravu.
Viggo s Robertem na sebe překvapeně pohlédli a i Laura ustala v práci. Otočila se do místnosti a se zvědavostí vlastní všem ženám čekala, co té prosté žádosti muži řeknou.
„Večer jsme s Robinem všechno slyšeli,“ vysvětlil Ellad a tentokrát se za svůj zlozvyk ani trochu nestyděl. Jen s neskrývanou naléhavostí ještě dodal. „Musím jet s vámi. Kvůli Nikovi.“
„Ne,“ zamítl důrazně jeho žádost Viggo. „A nepojedeš právě kvůli Nikovi, je to příliš nebezpečné. Jemu už nijak nepomůžeš a sám se naopak snadno dostaneš do potíží.“
Robert mlčel, ale souhlasně přikyvoval. Promluvil teprve, když uviděl svého syna, jak se postavil vedle Ellada do otevřených dveří Viggova pokoje.
„To platí i pro tebe, Robine. Dál už se mnou opravdu nemůžeš. Ale co s tebou? Zpátky je to daleko...“ uvažoval nahlas. „Počkáš na statku mého přítele Waldora. Paní Lea se o tebe jistě postará. A tuhle Ellad tě tam dovede,“ sklouzl pohledem ze syna na druhého z chlapců.
„Ale...“ zaprotestoval Ellad.
„Žádné ale. Řekl jsem,“ nepřipustil další námitky Robert a považoval rozhovor za skončený.
Stejně tak Robin. Poslušně přikývl a podíval se na Ellada. Jeho nový přítel stál kousek od něj, pronikavýma modrýma očima propaloval prkennou podlahu před sebou, obličej měl zakaboněný jako nebe před bouřkou a s přiděleným úkolem očividně nesouhlasil. Popravdě, cítil se jak spráskaný pes. Tak moc doufal, že s Hraničáři odjede. Viggovo rázné odmítnutí jej zaskočilo a zamrzelo.
Ani nad tím nepřemýšlel. Což nejsem s mečem dobrý? Zklamaně vzdychl, pomalu se došoural ke stolu a usedl na jednu z prázdných židlí. Robin jej následoval.
Laura před ně postavila talíře s míchanými vejci a šunkou a nabídla jim chléb. Chlapci tlumeně poděkovali, a pak už se věnovali pouze jídlu. Tedy, u Robina tomu tak skutečně bylo. Pochutnával si na té dobrotě a vidina cesty k naprosto neznámým lidem mu zatím starosti nedělala. Naproti tomu Ellad chuť snídaně téměř nevnímal. Jeho mladé srdce a vlastně celou jeho bytost ovládla nezvladatelná touha po pomstě. Hoch se svého plánu odjet s Hraničáři prostě nehodlal jen tak vzdát. Zatímco si s jednotvárnou pravidelností vkládal do úst lžíce s vejci či ukousl kousek z voňavého krajíce, mozek mu pracoval na plné obrátky. Snažil se vymyslet způsob, jak přesvědčit Vigga, aby ten škaredý zákaz odvolal. Horečně hledal něco, čím by Hraničářského vůdce přiměl změnit názor a uznat, že on, Chodec, s nimi prostě musí.
Zatímco takto uvažoval a přitom jen tak jaksi mimochodem jedl, Viggo s Robertem už vyškrabávali své talíře. Hoch propadl panice, protože jej stále ještě nic nenapadlo. Zvedl oči od nedojedené snídaně, upřel je na mladého Hraničáře a jejich pohledy se setkaly. V tom chlapcově se zračila tak veliká prosba, že Viggo na chvilku zaváhal, ale nakonec znovu důrazně zavrtěl hlavou.
Ne, opravdu to nejde, říkal tím Elladovi a polkl poslední sousto.
I Robert už dojedl a odložil lžíci. Oba muži pak beze slova, ale v dokonalé shodě, vstali ze židlí, přioděli se několika kusy teplého oblečení na ochranu před jarním chladem a přes ramena přehodili pláště s kápí proti dešti. Z rovného víka jedné truhlice sebrali opasky se zbraněmi a už připravené, od večera vlastně nevybalené sedlové brašny, které starostlivá Laura pouze doplnila o čistou košili a spodky, nějaké to jídlo a pár dalších drobných nezbytností, jež se mohou během dlouhé a nebezpečné výpravy hodit, a společně vyšli z domu. Mladá žena přerušila svou práci a spěšně je následovala. Chtěla se s bratrem ještě rozloučit.
Sotva se za dospělými zavřely dveře, do kuchyně vešla od spánku stále trochu pomačkaná Judita a vesnicí se ozval zvučný hlas zvonu. Arlet svolával Hraničáře k další dobrodružné výpravě.
Ach jo, teď jsem mohl být s nimi. A místo toho pojedu domů, povzdechl si zklamaně a zároveň i lehce nazlobeně Ellad. Jen na půl úst odpověděl holčičce na pozdrav a v myšlenkách se znovu zabýval chystanou výpravou. Jak to jenom udělat, abych mohl jet s nimi?... A pak to přišlo. Ten nápad jej osvítil jako blesk z čistého nebe. Jak prosté. Jen Robina kousek doprovodím, další cestu na statek mu vysvětlím a sám se pak vydám po stopě Hraničářů. Je to jednoduché a snadno proveditelné. Chce to jen trochu spolupráce.
S tou myšlenkou Ellad stočil svůj modrý zrak k Robinovi a shledal, že si jej kamarád zkoumavě prohlíží. Bystrému černovlasému chlapci neunikl Elladův nesouhlas s rozhodnutím dospělých ani jeho nejprve vzdorovitý, teď však spíš netrpělivý pohled.
Copak asi vymyslel? Vrtalo mu hlavou, ale nahlas se nezeptal. Čekal, až s tím Ellad začne sám. A o tom, že to dříve nebo později udělá nebylo pochyb.

***


Hraničáři na plácku u studny sedlali koně, a pak pod vedením Vigga a Roberta zamířili k severní bráně, zatímco Ellad se u Laury v kuchyni už dávno nezdržoval snídaní. Nechal talíř nevyjedený a dal se do balení. Myšlenky mu přitom letěly hlavou jako splašené. Jen tu nic nezapomenout a vzít všechno, hlavně jídlo, teplé oblečení a zbraně.
No, zbraně, zarazil se na chvilku. Mám tu jen nůž. Meč je doma na statku. Ale nevadí, mávl nad tou drobností v duchu rukou, však to nějak dopadne. Jen co nejrychleji odjet.
Robina jeho horečné přípravy ještě víc utvrdily v názoru, že něco chystá. Nějakou neposlušnost. Lumpárnu. Kupodivu jej však za to ani trochu neodsuzoval. Naopak. Byl plně připraven novému kamarádovi pomoci a možná... Možná, kdoví? Třeba i něco víc. Dál tu rebelantskou myšlenku však zatím nerozváděl. Klidně dojedl vajíčka, a pak už jen počkal, až Ellad skončí. Chlapci pomáhala i Judita, a tak to ani moc dlouho netrvalo. Za pár minut měl hoch v jedné ruce balík přikrývek, v druhé brašnu s jídlem a u opasku nůž. Byl oblečený, obutý a připravený vyrazit. Netrpělivě na Robina pohlédl. Ten se usmál, také se spěšně ustrojil, sebral své skromné zavazadlo a společně pak zamířili ke dveřím. Na prahu se střetli s vracející se Laurou a v tom spěchu ji málem porazili.
„Kam se tak ženete?“ nechápala mladá žena a v úžasu hleděla na oba hochy.
„Otec přece říkal, že mám odjet,“ vysvětlil krátce Robin.
„A já musím s ním!“ křikl svou odpověď přes rameno Ellad, protože už byli zase v pohybu.
Poklusem vběhli do stájí, za pochodu pozdravili Renna s Danem a hned se dali do čištění. Ellad rychlými tahy kartáče přejížděl Raulovu černou srst a stejně tak Robin chvatně zbavoval prachu svou rezavou kobylku.
Daniel jejich počínání udiveně sledoval. Kam se asi chystají? A proč tak pospíchají? Netušil. Otočil se tedy k Robinovi a vyslovil svou první otázku nahlas.
„Jedu na statek,“ zněla odpověď.
„A já s ním,“ ještě doplnil stručné vysvětlení Ellad a dál se věnoval Raulovi. Vraník stál klidně, jen občas netrpělivě pohodil hlavou či hrábl kopytem. I na něj se již stačilo přenést něco z chlapcova spěchu a nedočkavosti.
Konečně byla jeho srst zbavena všech nečistot. Ellad vyměnil kartáč za sedlo a uzdečku a začal to na koně postupně navlékat. I Robin už sedlal. Dan se na oba hochy díval stále poněkud zmateně. Pořád nechápal, nač ten spěch. Svýma tmavýma očima hleděl střídavě z jednoho na druhého a pomalu si v hlavě rovnal události toho brzkého jarního rána. Nečekaný a rychlý odjezd Hraničářů, tajemné útržky jejich rozhovorů před stájemi i krátké a vpodstatě nicneříkající odpovědi přátel.
„Chci jet taky,“ pronesl náhle a svá slova myslel naprosto vážně.
Starší chlapci právě vyváděli ven už připravené koně, když zazněla ta rozhodná věta. Ellad, který šel první, se zastavil a stát tak zůstal i Robin. Oba se na Dana překvapeně otočili.
„To asi není dobrý nápad,“ naznačil Ellad pomalu a dal si záležet, aby jeho odmítnutí neznělo příliš příkře. Přeci jenom, stále ještě měl v živé paměti Viggův rázný zákaz. A on se nechtěl přítele nijak dotknout. Přesto ten zcela jasný nesouhlas zapůsobil na Dana jako studená sprcha.
Takže zase nikam nepojedu. Na statek, ani nikam jinam. A proč? Prej jsem malej. Vztekal se hoch zklamaně. Pak mu však v očích zaplály ohníčky vzdoru. Vysunul bojovně bradu a zašeptal. „Jsem menší, ale vy taky nejste dospělí.“
Tuhle jeho samomluvu ale nikdo neslyšel. Ellad s Robinem totiž už vyvedli koně ze stáje, ještě naposledy dotáhli sedlové řemeny, nasedli a krokem vyrazili k severní bráně Eriadoru.


***


Ellad zastavil Raula na prvním rozcestí za říčkou Stříberkou a s klidnou rozhodností pokračoval v uskutečňování svého odvážného plánu. S vážnou tváří se obrátil ke kamarádovi a začal se loučit.
A je to tady, pomyslel si Robin s jistou skleslostí. Teď musím zvolit. Ale co poslechnout? Rozum nebo srdce?
„Pojedu s tebou!“ vyhrkl jaksi ochraptěle a to rozhodnutí jej samotného udivilo. Vždyť ještě nikdy neudělal nic za otcovými zády. A navíc přes výslovný zákaz. Zaváhal, ale vyřčená slova již nešla vzít zpět.
I Ellad byl překvapen. Ten krátký výkřik přerušil jeho líčení další cesty v půli věty. Tohle nečekal. Čas jakoby se náhle zastavil a myšlenky mu uvízly na mrtvém bodě. Mlčel a v naprostém ohromení hleděl na nezvykle bledého Robina.
„Pojedu s tebou,“ zopakoval hoch už normálním hlasem a chtěl přesvědčit spíš sebe než chlapce po své levici. Pochybností se zbavoval pomalu a ztěžka.
Ellad se na něj povzbudivě usmál. Už se plně vzpamatoval a ve tváři měl vepsanou úlevu. Nejsem na to sám, říkaly v tu chvíli jeho oči a vzápětí mu v nich vesele zajiskřilo. Příslib velkého dobrodružství.
Robin hodil pochybnosti za hlavu a do obličeje se mu vrátila barva. Opětoval úsměv a stočil hlavu své ryzky doleva. Na opačnou stranu než měli původně jet. Ellad na něj spiklenecky mrkl, pobídl Raula a jako první vyjel z obyčejné lesní cesty na drobnými kamennými úlomky zpevněnou a o něco širší silnici směrem k západu. Robin jej těsně následoval.
Tudy určitě jeli i Hraničáři. Protože tudy je to do Severního Sair Endrosu nejblíž, uvažoval Ellad, zatímco vraníkova kopyta vířila jemný prach cesty v pravidelném klusu. Ale napřed musím ještě něco zařídit.
Rošťácký úsměv zmizel z jeho tváře a nahradila ho neproniknutelná maska hněvu. Opustil silnici, vjel do lesa a zvolnil do kroku, neboť hustý porost rychlou jízdu nedovoloval. Mířil teď jakoby zpátky do vesnice.
„Co to děláš?“ přerušil jeho tiché úvahy Robin.
„Uvidíš,“ zněla krátká, strohá odpověď, pronesená zastřeným, temným hlasem, který jakoby Elladovi ani nepatřil. Udivený chlapec také neviděl zlověstný záblesk v kamarádových studených modrých očích.
Náhle Ellad zastavil Raula a okamžitě sesedl. Robin to nečekal, a tak nestihl zadržet kobylu včas. Jeho ryzka narazila do černého valacha před sebou a vraník nespokojeně sklopil uši dozadu. Ellad však nic z toho neviděl. Nechal Raula na místě a rozhodným krokem zamířil pryč. Obratně se proplétal mezi křovisky a soustředil se pouze na jedinou věc. Co nejrychleji dojít k Nikovu hrobu a přísahat pomstu. Strašlivou pomstu všem těm černým vrahům. Krev za krev. Život za život. Ta slova křičel rozhněvaný hlas v jeho hlavě a hoch jej poslouchal. Slepě a bez přemýšlení.
Konečně se ocitl na vysekaném plácku s kamenným náhrobkem. Větve břízky se lehce pohybovaly v mírném vánku a ukazovaly celému světu sytě zelené střapečky mladých lístků. Pomstou posedlý Ellad si ale toho nového začátku a příslibu života nevšímal, zastavil se kousek od kamene, prudce oddechoval a v duchu dával dohromady ta správná slova. Zmatený Robin, který šel celou dobu pár kroků za ním, teď také zůstal stát a nechápavýma očima hleděl na přítele. Nerozuměl tomu. Co se s tím ještě před malou chvílí usměvavým chlapcem stalo?
Ellad trochu zklidnil svůj dech, nabral do plic vzduch a s pohledem upřeným na náhrobek s Nikovým jménem se chystal vyřknout svou přísahu.
Žádná slova z jeho úst však nevyšla. Z rozhodného soustředění jej vyrušil dusot kopyt. Od vesnice se k nim krokem blížil kůň a o pár vteřin později zastavil kousek od místa, kde stáli.
„Chci jet taky,“ ozval se z jeho hřbetu Dan a odhodlaně hleděl na překvapené kamarády. Obličej měl vážný a jeho oči hovořily jasně. Vezmete mě s sebou nebo mě vezmete s sebou. Jiná možnost není.