Tulák Chodec 1: 10. kapitola - 3. část

Anotace: Collin vede Ellada kamsi do neznáma, ale cestu jim zastoupili neznámí ozbrojenci. Kdo asi ti muži jsou?

MEZI HRANIČÁŘI - 3. část



Ale to jsou přece - Hraničáři. Docházelo Elladovi, jak se pár kroků za Collinem pomalu blížil k těm podivným neznámým, až čtyři koňské délky před nimi zůstali oba stát.
Ano, jsou to zcela jistě Hraničáři. Tak proč...? Myšlenku opět nedokončil, protože...
„Proč jsi přivedl toho mu... mladíka?“ Ozval se zpoza té lidské, zbraněmi se ježící hradby vážný a důvěrně známý Viggův hlas.
„Přivedl jsem ho, aby se stal jedním z nás,“ pronesl obřadně Collin a zmatený Ellad konečně všechno pochopil.
Přijímání k Hraničářům, blesklo mu hlavou, zatímco blonďatý mladík po jeho boku pokračoval. „Bezmezně mu důvěřuji a zaručuji se za něj.“
Po těch slovech si Collin sňal z hlavy kápi pláště, lehce kývl na Ellada a hoch jej okamžitě napodobil.
„Dobře,“ znovu se ozval Viggo. „Nechte je projít.“
Muži na rozkaz svého vůdce sklonili zbraně, trochu se rozestoupili a před oběma jezdci se tak vytvořila úzká ulička, na jejímž konci stál Viggo. Ulička, kterou bylo vidět až na velký, bílý, kamenný blok uzavírající druhou stranu údolí. Collin sesedl a Ellad učinil totéž. Koní se ihned chopili dva z nejblíže stojících Hraničářů a oba mladíci se pěšky vydali uličkou k Viggovi. Ellad kráčel za Collinem a připadal si jako ve snu. Stále nemohl uvěřit, že je to pravda. Už za pár okamžiků z něj bude Hraničář. Skutečný Hraničář. Při té představě jej polilo horko a srdce mu bušilo až v krku. Aby se trochu uklidnil a neudělal snad nějakou hloupost, zvědavě se rozhlédl kolem. Uličku Hraničáři úmyslně vedli středem oválného údolí obklíčeného ze všech stran příkrými skalními stěnami, na nichž byly pravidelně rozmístěné kovové držáky s hořícími pochodněmi. Ty malé ohníčky lemovaly v úhledné řadě údolí po chlapcově levé i pravé ruce a propůjčovaly mu zvláštní, slavnostní vzhled ještě umocněný vážnými a nehybnými tvářemi všude kolem stojících mužů a korunovaný nejen čekajícím, plně ozbrojeným Viggem, ale i nízkým železným košem za jeho zády, ve kterém také hořel oheň.
Rozechvělý Ellad se krok za krokem blížil k vůdci Hraničářů, až konečně stanul přímo před ním. Společně s Collinem zastavili jen krok od mladého muže a hocha už nezajímalo nic jiného než on. Collin ustoupil poněkud stranou a chlapcovy modré oči se střetly s šedozeleným zrakem Viggovým. Hraničář se na Ellada díval, jako by jej viděl poprvé v životě, a hoch měl dojem, že se mu ten pohled postupně propaluje až na dno duše. Vydržel však a očima neuhnul ani je nesklopil. Uběhla nekonečně dlouhá minuta, než Viggo chlapce propustil ze zajetí svého hodnotícího pohledu a prostým kývnutím jej vybídl, aby ho následoval. Dovedl hocha k železnému koši a rukou mu naznačil, že má nádobu obejít zprava, zatímco on sám uhnul doleva. Po čtyřech krocích se zastavil, udělal vpravo v bok a znovu upřel svůj vážný šedozelený zrak na chlapce.
Ellad jej celou dobu velmi pozorně sledoval. Tak nějak pochopil, co se od něj čeká, a napodobil ho. Takže teď stál přímo proti Hraničářskému vůdci, opět mu hleděl do očí a mezi nimi tančily plameny ohně hořícího v železném koši.
„Tvé jméno,“ zazněl nad ztichlým údolím Viggův jasný hlas.
„Jsem Ellad, ale přátelé mi říkají Chodec,“ představil se stejným způsobem hoch. Hovořil dostatečně nahlas a srozumitelně. Nebrblal si něco tiše pod vousy, které mimochodem ještě neměl, ani zbytečně nekřičel.
„A ty se, Chodče, chceš stát Hraničářem? Je to tvá svobodná vůle?“ pokračoval Viggo ve vyptávání.
„Ano,“ slavnostně pronesl Ellad a v duchu si přitom říkal, že ty otázky musí být jistě předem dané, jinak by se ho Viggo na tak samozřejmou věc nikdy neptal.
„Pak tedy poklekni na levé koleno a opakuj po mě,“ ozval se zase Hraničář a on bez váhání poslechl, jen si dával pozor, aby v tom napětí a očekávání nepopletl nohy a ohnul to správné koleno.
„Slyšte všichni moje slova. Já, Chodec, budu vždy udatný a čestný,“ začal předříkávat Viggo a Ellad po něm vše přesně zopakoval.
„Budu milovat pravdu. Budu ji vždy říkat i ctít. I kdyby mě to mělo stát život.“
„Budu vždy chránit slabé a bezbranné a nebudu páchat zlo.“
„Má věrnost bude patřit pouze a jedině Hraničářům. Nedám se koupit ani uplatit od jiného člověka. I kdyby to byl sám král.“
„To přísahám.“
„Teď vstaň a potvrď svůj slib,“ vybídl chlapce Viggo a hoch už se chystal zeptat jak, když se mu v paměti vybavila Collinova slova o noži a mladíkova jizva. Otázku proto spolkl – naštěstí, pomalu, důstojně se zvedl na nohy, popošel blíž k ohni a vytáhl nůž. Jediným hbitým pohybem se řízl do dlaně levé ruky a nechal stéci pár kapek krve do ohně.
„To přísahám,“ zopakoval znovu. Pak schoval nůž a odstoupil od ohně zpět na místo, kde prve klečel.
„Hleďte. Přísaha stvrzená krví a ohněm!“ zvolal Viggo a jeho mocný hlas se odrazil od okolních skal v mnohonásobné ozvěně. „Je jedním z nás!“
„Je jedním z nás!“ opakovali po něm přihlížející muži.
„Chodče,“ pokračoval Viggo, když údolí zase utichlo. „Se západem slunce jsi vyjel z Eriadoru jako obyčejný mu... mladík, a s východem slunce ses tady v Bílých horách zrodil znovu jako Hraničář. Buď vítán.“
Po těch slovech zalovil mladý muž v malé kapsičce u opasku a vytáhl odtamtud slabý řetízek s přívěskem, který předal již připravenému Collinovi. Blonďák drobný šperk přenesl k chlapci a za nadšeného jásotu všech přítomných Hraničářů jej připnul Elladovi na krk. Přitom mu šeptl do ucha. „Vedl sis skvěle.“
Hoch zčervenal rozpaky a údolí v té chvíli celé zezlátlo. To první sluneční paprsky přelezly horský štít, který ho až dosud stínil.


***


„Tos vymyslel ty?“ zeptal se Ellad Vigga, když spolu o dvě hodiny později seděli na nízkém, šedém skalisku osaměle trčícím ze země kousek od jediného vstupu do údolí. Hoch už měl za sebou všechna ta přátelská poplácávání po zádech, bratrská objetí i srdečná potřásání rukou od ostatních Hraničářů, kteří teď oslavovali jeho přijetí popíjením vodou ředěného, červeného vína z Fallaru a okrajováním postupně se dopékajícího masa na několika mohutných rožních, jejichž obsluhu řídil s velkým nadšením a pocitem vlastní důležitosti Collin. Chlapec od svých nových druhů na chvíli odešel. Po té náročné noci pocítil náhle nepřekonatelnou chuť na pár minut klidu, a tak mu společnost nyní dělal pouze Viggo. Viggo čekající na zvídavé otázky a připravený na ně odpovídat. Hoch se teď mohl o Hraničářích dozvědět úplně všechno.
„Já ne. Vlastně to byl Collinův nápad,“ přiznal ochotně mladý muž. „Proto ti taky dělal Gyra.“
„Gyra?“ zopakoval nechápavě Ellad.
„Gyra nebo chceš-li průvodce. To on má na starosti Čekatele.“
„Takže já jsem byl Čekatel a Collin průvodce. Hm, pěkný průvodce. Nic mi neřekl. Ani nenaznačil. Jen mlčel a tvářil se zatraceně vážně,“ postěžoval si novopečený Hraničář a čekal od Vigga alespoň trochu pochopení, ale dočkal se pouze mužova tlumeného smíchu.
„Co je na tom vtipného?“ ohradil se trochu dotčeně chlapec a udiveně hleděl na svého staršího společníka.
„Ale. Tak nějak jsem pochyboval, že to Collin vydrží. Mlčení a vážná tvář k němu moc nejdou.“
„No, to teda ne,“ souhlasil Ellad. „On mlčet musel?“
„Ano,“ potvrdil Viggo a dal se do vysvětlování. „Chování Gyra i Čekatele, vůdce i ostatních – to vše je podřízeno dávným pravidlům, které se dědí už stovky let. Také slova jsou daná a stále se opakují. Tedy, já dneska jedno pozměnil, ale...“
„Pozměnil?“ skočil Ellad staršímu Hraničáři do řeči.
„Prostě jsem tě nedokázal nazývat mužem.“
„Takže proto... A dál?“
„Říká se tomu Rituál přijímání. A buď Čekatel projde nebo ne,“ pokračoval ve výkladu Viggo, ale hoch jej opět přerušil.
„To lze i neprojít?“ zeptal se ohromeně.
„Ano a stalo se to nejednou. Na budoucího Hraničáře čekají během Rituálu tři zkoušky. Stačí, aby nezvládl jedinou z nich, a medailon nikdy nedostane.“
„Nikdy?“ žasl Ellad.
„Ne, nikdy. Nemůžeš být vícekrát Čekatelem. Každý má jen jeden pokus.“
„A ty zkoušky?“
„Tys je ještě neuhodl?“ odpověděl Viggo otázkou.
„Myslím, že vím, ale...“
„První zkouškou je cesta. Čekatel musí prokázat trpělivost a poslušnost. Nesmí se zlobit, moc se ptát, zbytečně zdržovat. Druhá zkouška je výměna pohledů Čekatele s vůdcem Hraničářů po průchodu uličkou. Pakliže nováček uhne pohledem nebo sklopí-li oči, je z Rituálu vyloučen.“
„Proč?“
„Podle našich předků to značí, že dotyčný muž nemá čisté svědomí, něco skrývá. A třetí zkouška je na konci.“
„To říznutí,“ vyhrkl Ellad.
„O samotné říznutí ani tak nejde. Je to zkouška důvtipu. Gyro ti napoví při předávání nože a na zbytek musíš přijít sám. Když se zeptáš, končíš a medailon nezískáš.“
„Medailon,“ zopakoval lehce zasněně Ellad. Sevřel šperk v dlani a pohlédl dolů, ale na přívěsek neviděl. Řetízek byl příliš krátký. „Můžu si ho prohlédnout?“
„Samozřejmě. Je tvůj,“ zasmál se Viggo.
Hoch chvilku zápolil vzadu se zapínáním, než se mu podařilo řetízek z krku sundat.
„To je měď?“ zeptal se potom při pohledu na načervenalou barvu celého šperku.
„Ne, i když je tam asi taky. Medailon je vyroben ze slitiny sedmi různých kovů, jejichž přesné poměry zná na Erském poloostrově jediný člověk. Kovář Ivar. Naučil se to od svého otce, ten zase od svého otce a ten zase od svého.“
„A ten ornament?“
„Je to hodně kudrnaté písmeno H,“ usmál se Viggo.
Hoch ten drobný a pro něj nesmírně cenný předmět pár minut pozorně zkoumal. Pravým ukazováčkem jemně přejížděl po do kovu vytlačeném písmenku i po všech jeho kudrlinkách a objel jej i kolem dokola. Doslova se s ním mazlil. Nakonec ho ještě otočil, pohladil hladkou zadní stranu palcem a pověsil si to lesklé kolečko s malými potížemi při zapínání zase na krk.
„A Rituál se dělá vždycky tady?“ zeptal se potom.
„Ano,“ potvrdil Viggo. „To údolí je pro něj jako stvořené, i když... Říká se, že tu v dávných dobách probíhaly i horší. Krvavé.“
„A ty tomu věříš?“
„Asi ano,“ pokrčil Hraničář rameny. „Na té bílé skalní desce vzadu jsou zvláštní tmavé skvrny. Klidně by to mohla být krev a také tam jsou otvory. Malé a svým způsobem pravidelné. Uvnitř je zrezivělý kov.“
„Okovy,“ doplnil Ellad.
„Třeba. To už dneska asi nikdo přesně nezjistí,“ pronesl Viggo a pokýval zamyšleně hlavou.
„A Hraničáři? Kde se vzali?“ vyslovil chlapec další otázku.
„První Hraničáři se v Aranhoru objevili krátce po jeho osamostatnění. Orrinorští panovníci se s tím totiž smiřovali jen velmi špatně a neustále vymýšleli nové a nové způsoby, jak ten odbojný kus země opět získat pod svou nadvládu. Zkrátka, první Aranhorský král Gerald pověřil jednoho ze svých nižších velitelů Arleta...“
„Arleta?“ udiveně ho přerušil Ellad. „Tak se přece jmenuje...“
„Ano, Eriadorský zvon se jmenuje podle prvního vůdce Hraničářů,“ přisvědčil Viggo a pokračoval. „Král pověřil toho muže, aby si mezi prostými vojáky vybral stovku těch nejvhodnějších, vedl je, cvičil a hlídal s nimi hranice. Měli ne zastavit, ale vypátrat a ohlásit každý případný Orrinorský útok. A vedli si dobře. Hlavně díky nim Aranhor nikdy nebyl k Orrinoru znovu připojen. Až se o to Orrinorští králové přestali pokoušet, uzavřeli s těmi Aranhorskými mír a Hraničáři byli rozpuštěni.“
„Rozpuštěni? Ale vždyť...“
„Byli a nebyli,“ ihned vysvětloval Viggo. „Ti muži byli propuštěni z královských služeb, to znamená, že už neměli žádný nárok na pravidelný plat, ale jak vidíš...“
„Zůstali,“ doplnil s jasně patrnou spokojeností svého učitele Ellad.
„Ano, Chodče, zůstali a dál pracují. Jen trošku jinak než dřív.“
„A tvůj meč?“ vylovil z mysli Ellad další ze svých zvídavých otázek.
„Jmenuje se Zarkor a patřil prý samotnému Arletovi. Od té doby se dědí vždy z vůdce na vůdce. Je to pro Hraničáře zvláštní meč. Jedenapůlruční nebo jinak také bastard a má údajně potvrzovat to, že Arlet byl válečník, než se z něj stal Hraničář,“ poučil chlapce opět Viggo, nacvičeným pohybem vytáhl dlouhý meč z pochvy a půjčil jej Elladovi k prohlédnutí.
Hoch vydechl obdivem. Byla to nádherná zbraň. Skvěle vyvážená a vyrobená z kvalitní oceli. Dokonale ostrá a krásně lesklá čepel nesoucí z ozdobných písmen složený název meče odrážela sluneční paprsky v zářivých šípech, které nepříjemně bodaly do očí. Hoch tedy obrátil svou pozornost k jílci. Od hlavice, kulaté a zdobené ornamenty, přes širokým koženým řemínkem omotanou rukojeť se pohledem dostal k obloukovité záštitě, která byla prohnutá směrem k čepeli, také se na ní kroutily a vlnily ornamenty a v jejím středu zářil krvavě rudý drahokam ve tvaru slzy. Na něm se Elladovy oči zastavily, i když hoch nepochyboval o tom, že právě on, ten jemně broušený kámen, je tím nejvýraznějším prvkem na zbrani. Prvkem, jímž prohlídka obvykle začíná, ne končí. Lehce přes něj přejel dvěma prsty, pak meč zase vrátil právoplatnému majiteli a přitom ho napadla další otázka. „Viggo, jak se vlastně obyčejný Hraničář stane vůdcem?“
„Sám ne. Hraničáři si vůdce volí po odstoupení nebo smrti vůdce starého. Je to složité a člověk své případné zvolení může ovlivnit jen z části.“
„A jak se stane Gyrem?“
Viggo se zasmál. „Teď myslíš na Dana?“
Hoch přikývl a rozesmáli se oba.
„Dan má na Rituál zatím času dost. Vždyť je to ještě kluk. Což ty ostatně taky,“ zvážněl.
„Tak proč?“ téměř vyštěkl Ellad otázku, o kterou si Viggo svou poslední větou přímo řekl a která, popravdě, trápila i jeho. Na Hraničáře byl opravdu mladý. Až příliš mladý.
„Vždyť by mě ukousali,“ přiznal Viggo a napětí mezi nimi povolilo. Hoch se znovu zasmál a mladý muž pokračoval. Už zase vážně. „Jsi nejmladší Hraničář, jakého kdo pamatuje. Myslím, že dokonce nejmladší vůbec.“
„Co, vy dva samotáři, tady?!“ překvapil oba svým nečekaným příchodem Collin a doslova jim vpadl do rozhovoru. „Pojďte se taky najíst nebo na vás nic nezbyde.“
„Má pravdu. Z toho mluvení mi docela vyhládlo,“ souhlasil s blonďákem Viggo. Slezl ze skaliska a protáhl si dlouhým sezením ztuhlé nohy.
Ellad také. I on dostal náhle chuť na kousek pečeného masa, a tak Collina i Vigga ochotně následoval zpátky mezi rozjařené Hraničáře.
Konečně, říkal si cestou. Na další otázky bude dost času i později.


***


Do Eriadoru se Ellad vrátil s Viggem, Collinem a několika dalšími Hraničáři ještě téhož dne pozdě odpoledne. V prázdné stáji se jako všichni ostatní postaral o koně, a pak se v doprovodu Vigga odebral do Lauřina domku. Cítil se strašně unavený a jediné po čem toužil, byla postel. Chtěl se co nejdříve svalit do měkkých, levandulí provoněných peřin a spát. Laura s Juditou mu tu radost ale nedopřály. Tedy, ne hned. Hoch musel nejprve projít jejich láskyplnou náručí. Laura jej sevřela v objetí téměř mateřském, viděla v něm totiž svého syna, Judita ho objala jako znovunalezeného bratra a obě mu srdečně blahopřály k získání medailonu a ke vstupu do řad Hraničářů. Propustily chlapce až po dlouhých, i když krásných, deseti minutách. Ellad za sebou s výčitkami, ale také s úlevou a vděčností zavřel dveře své malé ložničky, spěšně ze sebe shodil svršky, svalil se na lůžko a... Nic. Ležel na boku, oči dokořán a spánek nikde. Tolik se toho přihodilo. Pravou rukou nahmátl medailon, sevřel ho v dlani a přinutil se zavřít oči. Už je to za mnou. Jsem Hraničář. S tím usnul.
Probudila jej až Lauřina písnička. Mladá žena si beze slov broukala jakousi veselou melodii, stála vedle jeho postele a roztahovala závěsy na okně. Venku svítalo. Prospal tedy celou noc.
„Dobré ráno, Chodče,“ pozdravila, když si všimla jeho otevřených očí. „Je čas vstávat.“
„Dobré,“ zívl chlapec a zvolna se posadil, zatímco ona se na něj usmála, a pak ho opustila. Hoch s ještě jedním zívnutím vstal, oblékl se, pootevřel okno a odešel do kuchyně. Tam se pozdravil s Juditou, posnídal a vyrazil do stáje, protože, jak mu zdůraznil při cestě z údolí Viggo, práce u koní pro něj neskončila. I když byl teď Hraničář. A hoch si vybavil i jiná slova mladého muže. „Pamatuj si, Chodče, že zbraní Hraničáře není jen luk a tesák, ale i mlčenlivost a jistá míra jakéhosi tajemna, které nás obklopuje.“
Ano, tajemno a mlčenlivost. Právě na ně budu muset myslet, až mě Dan zasype otázkami, říkal si v duchu, když dlouhými kroky rázoval ke stájím.
Naštěstí to nebylo tak zlé. A proč? Protože na zvídavé otázky a následné odpovědi neměl ani jeden z chlapců dost času. Ve stáji se museli věnovat spíš koním než sobě navzájem a venku na pastvině se jim o zábavu postaral Viggo. Dostali za úkol cvičit lukostřelbu a také dostali nového učitele. Černovlasého a urostlého mladíka Meriena. Měl je naučit šermu dvěma zbraněmi. Podle Vigga v tom byl totiž nejlepší. Mladík to sice s nepředstíranou skromností popíral, ale už po pár lekcích kluci poznali, že Viggo nepřeháněl. Merien byl skutečně mistr. A proháněl je pořádně. Než skončil Elladův povolený týden ve vesnici, přibylo oběma pěkných pár modřin a bolel je snad každý sval v těle. Přesto se nevzdávali. Prali se s novými úkoly s mladickým zápalem a velikým nadšením, protože Merien je sice v boji nešetřil, ale jinak byl velmi přátelský a zábavný.
I přes tohle všechno cvičení na rozhovor nakonec došlo. Samozřejmě. Ellad Danovi řekl o svém přijetí mezi Hraničáře, nezabíhal však do podrobností. Na počáteční otázky odpovídal vyhýbavě a Dan rychle pochopil. Tajemství přijímání musí zůstat tajemstvím. Přestal se tedy vyptávat, příteli blahopřál a Ellad si oddechl. Jen ho mrzelo, že mu nemůže ukázat svůj medailon. Tak rád by se s ním pochlubil, ale…
No, řekli si nakonec v duchu oba. Za pár let. A tím to uzavřeli.
S Leou a Waldorem to bylo jiné. Když jim chlapec s neskrývanou hrdostí a nadšením sdělil, že jej Hraničáři vzali mezi sebe, ztratili oba na okamžik údivem řeč. Vždyť je mu teprve patnáct. Rychle se však vzpamatovali. A potom? No, nekonaly se žádné otázky týkající se přijímacího obřadu. Ne, jen… Waldor mu se širokým úsměvem potřásl pravicí a uznale jej poplácal po rameni, zatímco Lea mlčela. Dlouho mlčela. Bez jediného slova si syna prohlížela, až její tvář náhle rozzářil úsměv. Úsměv plný ne snad přímo radosti, ale mateřské lásky, pýchy a hlavně smíření. Mladá žena si v těch několika málo minutách uvědomila, že trápení a smutek nic nevyřeší, že Ellad prostě jiný nebude, že je šťastný a splnil se mu sen a také… No prostě, jak řekl kdysi dávno Robert, chlapec má v žilách krev válečníka a sedlák z něj proto nikdy nebude. Ne, nebude, a jí nezbývalo, než to pokorně přijmout. Vlastně nejen přijmout, ale najít v sobě ještě tolik síly, aby syna v jeho konání podpořila a co nejvíce mu vše usnadnila. Vždyť právě tohle je úděl milující matky. A tak Lea změnila dohodu. Ellad si smí v případě potřeby prodloužit pobyt v Eriadoru. Může tedy vyjet s Viggem a ostatními i na delší výpravu. Někam do neznáma. Za dobrodružstvím.