Menší úvod - Gothea

Anotace: Toto je takový úvod do světa Gothei, připravovaného fantasy příběhu, který už mě v hlavě klíčí delší dobu. Snad se bude líbit.

Byla již půlnoc, ale město pode mnou stále žilo. Tma se pro obyvatele stala něčím zcela přirozeným a dokonce chtěným. Tma byla jejich nový domov a den se stal nechtěným problémem. Staré domy, malé uličky, náměstíčka a parčíky, které byli ozářeny světlem z lampiónů zavěšených na provazech natažených přes ulice a pouličními lampami, ve kterých poblikával oheň. Přes město protékala řeka, široká a klidná řeka, která se uprostřed rozdělovala na dvě menší ramena. Na řece též svítila malá poblikávající světla, což byli lodě, které připlouvali a odplouvali.

Byl to krásný pohled z vrcholku věže katedrály, která se nad městem tyčila jako anděl strážný.

Podívala jsem se na velký jasný měsíc v úplňku. Jak jinak, taková noc se neobejde bez výjimečných událostí. Nad tím jsem se musela usmát, přeci jen jsem to sama plánovala.

Tohle místo bylo jediné bezpečné, protože katedrála byla postavena mimo město a nyní se nepoužívá. Taky proč by upíři používali lidskou katedrálu. Nikdo z nich v Boha nevěří a akorát jim to posloužilo k jeho zneuctění. Podívala jsem se za sebe, kde další mí kolegové hráli kostky a tvářili se u toho, jako by to byla snad hra o život. Zatím hrály jen o vlkodlačí zuby a drápy, které se dali dobře prodat.

Jen jsem nad tím zavrtěla hlavou a obrátila svůj pohled zpět k nočnímu městu. Už jsem si ani nemohla vzpomenou, kdy vlastně upíři toto město ovládli.

Už to začalo, jasné znamení a proto jsem vzala kus zdi z chátrající budovy a hodila jsem ji na zem vedle svým společníků, kteří hned zpozorněli a přiběhli ke mě.

„Tak co?“ zeptal se jeden s jasným nadšením v hlase. Byl mladý a proto neví, jaké to jsou jatka, i když se jedná o upíry. Na takové věci se těšili vždy mladí a nezkušení. Myslí si jaká je to sranda, ale mílí se.

Byla to největší akce od té doby, co Gabriel zbořil jedním úderem pěstí celou horu a tím pohřbil krvelačného draka v jeho doupěti.

Všichni se zadívali na jedno ze světel na řece, které začalo světélkovat červenou barvou a poté zelenou. Znamení, že nálože se Slunečními krystaly jsou připravené k odpálení. V jednom okamžiku se tisíce upírů promění v prach a ti co zbudou... nu, o ty se postaráme my osobně.

„Už to začíná, pokud nechcete přijít o zrak, tak se kryjte.“ v rychlosti jsem je rychle nastrkala za zeď, protože ti dva pitomci by tak klidně stáli a nechali si vypálit zrak. Oba trochu protestovali, ale věděli, že by to nemělo cenu a jak jsem čekala, po pár vteřinách se náhle celý svět kolem rozzářil, jako by byl letní den a slunce nelítostně svítilo. Světlo prozářilo jinak temný pokoj ve věži. Na těch pár chvil se zdálo, jako by bylo pravé odpoledne, ale netrvalo to dlouho a světlo pomalu bledlo a opět bylo nahrazeno šedým světlem měsíce.

"Páni..." vydechli oba mladíci a vykoukli dírou ve zdi na město, které se zdálo stále stejné.

Zelené světlo opět zablikalo a zhaslo.

"Je po všem?" zeptal se mě jeden zatímco druhý se už hnal ke schodům, aby se podíval do města.

"Ano." odpověděla jsem prostě a sledovala, jak i on rychle následuje svého parťáka. Nesdílela jsem jejich nadšení a dál jsem sledovala světýlka města a z mého pohledu to bylo úplně jiné.

Sice to bude znít divně, ale i upíři mají srdce – tedy něco cítí - bolest, strach i lásku. Možná bych s nimi i soucítila, kdyby mi před 15 tety nezabili dceru a manžela. Jen jsem zavrtěla hlavu, abych na tyto temné vzpomínky zapomněla a otočila jsem se též k odchodu, ale v půli kroku jsem se zarazila a málem bych snad i vykřikla, ale naštěstí mě přemohla profesionalita a proto jsem nasadila kamennou chladnou tvář.

Uprostřed místnosti stálo malé děvče. Černé vlasy měla spletené do copu, který měla přehozený přes rameno a svázaný rudou stuhou. Její jemný obličej měla ušpiněný od prachu – upířího prachu. Prach se v měsíčním světle třpytil a proto jsem to poznala. Její černé velké a vylekané oči se upírali přímo do těch mích. Křečovitě svírala malého králíčka. Měla na sobě prosté šaty a pantoflíky s kytičkou.

Co tu dělá? A jak se sem dostala? To se mi honilo hlavou, dokud holčička nepromluvila jemným hlasem.

„Kde se maminka?“ zeptala se ustaraně, vyděšeně a začala natahovat. Rozhodně jsem nechtěla brečící dítě, ať už lidské nebo upíři a proto jsem k ní ostražitě přistoupila a popravdě jsem nevěděla co říct. Já sama jsem dítě měla před dost dlouhou dobou, takže už nevím jistě jak s nimi takové chvíli mluvit.

„Šla spát... byl den.“ odpověděla jsem a bylo mi jasné, že dívenka pochopila a protřela si oči, když ji stekla slza po tváři.

„A tatínek taky spí?“ zeptala se a sevřela králíčka.

„Ano, tatínek taky spí, všichni z tvé rodiny spí...“ řekla jsem a podívala jsem se na ni chvilku jako na tikající bombu. Třeba se opravdu rozbrečí a pak by mohla přivést někoho z lovců.

Holčička mě, ale dost překvapila, protože si jen povzdechla a podívala se na králíka.

„Pane Šiško, co budeme dělat?“ zeptala se plyšáka, který mlčel. Pan Šiška, to mě docela pobavilo.

„Měla bych ji zabít“ - říkala jsem si, ale to bylo tak zvláštní. Stále přede mnou a povídala si s plyšákem.

„Jsem Ariarty - “ pošeptala mi dívenka a mírně se usmála „ Ariarty Gerdlová.“ své jméno spíše vykňourala, protože na ni šlo opět poplakávání a proto jsme ji vzala do náruče a pomalu jsem se s ní vydala pryč z katedrály.

„Já jsem Marie Hurterová“ představila jsem se ji naoplátku.

A od té chvíle se stala jedna věc, kterou nikdo určitě nečekal. Začala jsem se o ni starat jako o svou vlastní dceru... můj život se dost zpestřil a byla to právě Ariarty, kdo založil nejslavnější skupinu lovců – Gothea.

 

Město bylo doopravdy vyhlazeno, ale podle zpráv, několik upírů přežilo a utekli dříve, než se k nim lovci mohli dostat a několik lovců dokonce zemřelo, protože si na ně upíři počíhali. Takže nebyl konec. Upíři se určitě budou chtít pomstít za tuto ohavnost. Lidé zaplatí stejnou mincí a mají se na co těšit, pokud jim v tom někdo nezabrání.

Vladyk se zadíval na město, které předstíralo život. Společně s dalšími 15 upíry utekli před smrtící léčkou a lovci, kteří pročesávali město. Čekal to. Takovou zradu od lidí může čekat každý.

Jeho nával vzteku vyvolal náhlé roztříštění stromu opodál a proto celou skupinku pokropil příval třísek, ale nikdo si toho nevšímal.

„Jdeme!“ zavelel a ostatní neměli námitky. Jejich cíl byl jasný. Hory, kde se ukryjí u temných elfů a zosnují svou pomstu a byl si jistý, že elfové jim pomohou.

„Lidé zaplatí!“ vykřikla jeho překrásná manželka a ostatní se k ní s krvelačným pokřikem přidali.

Tohle byl začátek!