Tulák Chodec 1: 11. kapitola - 2. část

Anotace: Ellad se se svými dvěma přáteli dostal ne právě dobrovolně na prastarý hrad Loreth. Proč asi?

CESTA DO NURASU - 2. část

Místnost, kde se ocitli Ellad s Collinem, byla malá, vlhká a studená. S pouze jedním úzkým okénkem podobným spíš střílně, kterým dovnitř padalo ještě trochu denního světla. Když za oběma zapadly dveře, Collin skočil po klice a zaklel. Zamkli je. Ellada to ani příliš nepřekvapilo, jen si pomyslel cosi nepěkného o Rollandově pohostinnosti. S povzdechem usedl na jeden ze tří starých slamníků rozprostřených jen tak na zemi a tvořících jediné vybavení pokojíku a obrnil se trpělivostí. Collin ne. Nedokázal to. Neustále chodil sem a tam, bezmocně zatínal pěsti a tlumeně nadával. Většině slov nebylo rozumět a Ellad toho ani moc nelitoval. Nijak netoužil znát do nejmenších podrobností obsah mladíkovy samomluvy, i když důvod jeho nelibosti byl zřejmý. Rolland je tu zavřel jako nějaké zločince, Robina odvlekli nejspíš k výslechu a Ellada ještě navíc trápily stále stejné otázky. Proč? Proč tohle všechno? To nepřátelství, spěch, tajnosti. Vypadalo to jako útěk. Útěk! Nesmysl. Před čím nebo před kým by utíkali? Byli přece rytíři a byli ve svém vlastním království. Nebo, že by... Ozbrojenci na severu. Argaana. Ale ne, to by nemohla stihnout.
Minuty utíkaly a nic se nedělo. Jen světlo z místnosti mizelo a myšlenky neuspořádaně táhly hlavou. Oběma. Chlapci i mladému muži.
Až po hodině se otevřely dveře a v nich stálo opět těch deset rytířů. S pochodněmi v rukou. Přivedli Robina. Pobledlého a vyčerpaného, ale naštěstí nezraněného. Strčili ho značně nešetrně do místnosti a hned za ním vstoupili dovnitř ještě dva cizí a poněkud vystrašení chlapci. Jeden nesl podnos se třemi porcemi prorostlého uzeného masa a bochníkem čerstvého chleba a druhý držel džbán plný čisté studené vody. Hoši obojí složili Elladovi k nohám, zatímco nejbližší rytíř zasadil svou pochodeň do zrezivělého držáku na zdi kousek ode dveří. Pak kluci doslova vyběhli ven, dveře se za nimi zavřely a Ellad nepochyboval o tom, že jsou zase zamčené. Collin nejspíš pochybnosti měl, protože si to šel ověřit. Vzal za kliku a znovu zaklel. Rytíři je skutečně zamkli.
„No, aspoň, že nás nehodlají trápit hlady,“ pronesl potom a dobromyslně se zašklebil na Robina. „Vítej ve vězení, kluku. Tak povidej. Co ti chtěli?“
Robin usedl vedle Ellada na slamník, blonďák složil své mohutné tělo po druhé Elladově ruce a vyslýchaný hoch začal. „Vyptávali se na všechno možné. Proč jsme chtěli do Nurasu a proč jsme nejeli po silnici. Zajímalo je taky, jestli jste vy dva skutečně Hraničáři a proč jím nejsem i já, když jedu s vámi. Jo, a ptali se na Raula. Odkud ho prý máš a jak jsi k němu přišel. A taky... Mám je odvést za otcem. Prý s ním potřebují mluvit.“
„Proč?“ vyrazili ze sebe v dokonalém souznění Collin s Elladem.
„To mi neřekli. Ptal jsem se stejně jako teď vy, ale otázky tady prý kladou oni, já mám jen odpovídat.“
„Tohle ti řekli?“ překvapeně se ujišťoval Ellad.
„Jo, přesně tohle.“
„Pf,“ odfrkl pohrdavě Collin. „Rytíři. Pěkný rytíři. Mají vychování řeznickýho psa.“
„No, chovají se trochu divně,“ vpodstatě souhlasil s Collinovým názorem Ellad. „Ale proč?“
„Pokud neposlechnu nebo je vlákám do nějaké pasti, tak prý vám ublíží. A začnou s tebou, Colline,“ přerušil Ellada nešťastně Robin a upřel na mladíka smutný pohled.
„No, tak je za Robertem dovedeš a bude to,“ uzavíral rychle rozhovor blonďák a chystal se obrátit svou pozornost k dodanému jídlu, Robinova další slova jej však zarazila.
„Asi nedovedu. Nevím,“ namítl nejistě chlapec. „Nevěřím těm mužům. Proč otce hledají? Vždyť už dávno nemá s touhle zemí nic společného?! Třeba ho chtějí – zabít.“
„To si nemyslím,“ řekl rozhodně Ellad. „Proč vlastně tvůj otec už k Orrinorským rytířům nepatří?“
Teď Robin s odpovědí poněkud zaváhal. „To kvůli matce. Poznal ji, když se vracel s družinou krále Gorana, tehdy ještě prince Bergila a Fallarského krále Rikana z nějakého jednání. Projížděli právě vesničkou Lesany na úpatí Bílých hor. Otec ji uviděl v davu a na první pohled se do ní zamiloval. Tři roky za ní pak jezdil a nakonec ji požádal o ruku. Souhlasila, ale odmítla opustit Bílé hory. A tak otec požádal Gorana o uvolnění ze služby.“
„A král ho uvolnil,“ napůl se zeptal, napůl dokončil příběh lehce netrpělivý Collin. Jeho žaludek se už totiž hlásil o svůj příděl uzeného.
„Uvolnil, i když nerad. Snad proto, že měl před svatbou i princ Bergil...“
„Orrinorský princ Bergil se oženil ve stejnou dobu jako tvůj otec?“ přerušil Robina překvapeně Ellad.
„Jo. Co je na tom divnýho?“ nechápal otázku svého staršího druha Robin a dokončil vyprávění. „Rodiče se pak usadili v Údolí. Matka se věnuje léčitelství a otec chová koně.“
„Tak teď tomu nerozumim. Tví rodiče bydlí v Údolí v Bílých horách. Tohle přece Rolland ví. Tak proč si teda Roberta nenajde sám?“ ozval se znovu Collin.
„To není vůbec jednoduché,“ pousmál se Robin. „Víš, co je v Bílých horách údolí?“
„Robert se tedy neúčastnil bitvy na planině Surrah?“ chtěl ještě vědět Ellad.
Robin jen pokrčil rameny. „Nevím, ale asi ne. Nikdy jsem neslyšel, že by o tom mluvil... Tak, co mám teda dělat?“
„Jak už jsem řekl, Robine. Myslím, že se o otcův život bát nemusíš. Rolland mu nechce ublížit.“
„Zato nám ano,“ neodpustil si kousavou poznámku Collin a přerušil tak Elladovu vážnou odpověď.
Hoch se usmál. „Ano, nám ano, Robertovi však ne. Kdoví sice, co mu chtějí, ale... Třeba má pro něj Rolland nějaké zprávy z Nurasu. Třeba... Třeba by se tím tohle všechno vysvětlilo.“
„Hm,“ zauvažoval Robin. „Možná máš pravdu. A taky nechci, aby vám ubližovali. Dovedu je tam.“
A bylo rozhodnuto. Nastal čas večeře a odpočinku. Collin i oba jeho mladší společníci totiž tušili, že další cesta s Rollandem bude stejně náročná jako ta předchozí.

***


A nemýlili se. Na cestování s Rollandem se nic podstatného nezměnilo. Znovu si sice mohli ponechat zbraně a neškrtila je žádná pouta, ale hlídali je. A znovu jeli rychle a převážně mlčky. Snížil se jen počet rytířů. Z padesáti sedmi na pouhých třináct. A jiné bylo i počasí. Jasné nebo téměř jasné nebe překryly ocelově šedé mraky. Příjemný mírný vánek vystřídal studený ostrý vítr a stále ještě teplé sluneční paprsky nahradily lezavé mlhy a občasná mrholení.
Rolland je vedl na sever. Tedy stejnou cestou, kterou prve přijeli. Most přes řeku Sálavu však minul bez povšimnutí a pokračoval dál úrodnou Sálavskou nížinou. Uhnul jen trochu k západu. A právě na této straně se po dalším půldni cesty objevily vysoké hory. Nečekaně se vynořily z mlžného oparu a ocelově šedých mračen a zpočátku vypadaly jako jejich součást. Byly velmi daleko, ale Elladovi se zdálo, jakoby se k nim pomalu přibližovali. Brzy však zjistil, že jde o klam. To jen nebe se trochu rozjasnilo, a tak je lépe viděl. Zamyslel se a snažil se vzpomenout si na jméno toho pohoří. Bezvýsledně. Vůbec netušil, kudy jedou. Věděl jen, že míří zpátky. Zpátky do Aranhoru a do Bílých hor.
Budu se těm mapám muset přece jenom víc věnovat. Nejspíš hned teď přes zimu, snad mi Viggo nějaké půjčí, zadoufal v duchu a tentokrát své předsevzetí myslel opravdu vážně, i když... No, po pravdě, studium zeměpisu jej ani trochu nebavilo. Mnohem raději projížděl krajinou na koni než prstem po mapě. Poznal však už na vlastní kůži to, co mu Viggo opakoval od začátku. Hraničář se bez těchto znalostí neobejde. Vždycky musí vědět, kudy se kam dostane. A to nejen v Aranhoru.
Robin s Collinem na tom byli se zeměpisem naštěstí o mnoho lépe a ochotně ho večer před usnutím poučili. Napřed však musel čelit nezbytné trošce žertů, posměšků a lehkého dobírání.
Pohoří neslo jméno Luon a skutečně se k němu nijak nepřibližovali. To pohoří končilo podle Robina ve velkém močále – v Bahniskách. Do Sálavy se v tom místě vlévala řeka Sněžná přitékající z Bílých hor a právě zde se prý údajně nešťastnou náhodou utopila Orrinorská královna Wyona se synem Bergonem.
„Až k močálu ale nepojedeme,“ vystřídal Robina ve vysvětlování Collin. „Rolland nás vede k Ardenskýmu přívozu. Necháme se převézt přes řeku a budem pokračovat pořád dál na sever. K Elasgilu. Zbytek cesty už znáš, Chodče. Nebo si to nepamatuješ a chceš to připomenout?“ rýpl si ještě naposledy a Ellad se na něho zašklebil. Tyhle přátelské posměšky bral s humorem. Věděl, že nejsou míněny zle.


***

Jeli přesně tak, jak Collin večer řekl. Zase udržovali koně v ostrém klusu a jen u přívozu se trochu zdrželi. Na prám se jich totiž vešlo pouze sedm.
Od přívozu pak zamířili na severozápad do nevlídné divočiny a zkrátili si tak cestu k již dobře známému Velkému mostu přes Sálavu. Přejeli řeku a vnořili se do smrkového, teď už Aranhorského lesa. Rolland je vedl po vyježděné cestě k jihu až do podhůří Bílých hor. Tam převzal vedení, ne velení, skupinky Robin. Jel vpředu s Rollandem po boku, naproti tomu Ellad s Collinem až hodný kus za ním těsně obklopeni Orrinorskými rytíři.
Rolland svou výhrůžku myslel asi opravdu vážně, napadlo Ellada při pohledu na nepřístupné obličeje strážců a na jejich pravačky často položené na jílcích mečů. Podle Robinových pokynů vedli koně dlouhým údolím, klikatícím se mezi hustě zalesněnými svahy. Krokem přešli nepříliš široký, dřevěný most přes řeku Sněžnou, kterému Robin říkal Horský most, stočili koně k západu a začali stoupat. Nejprve pozvolna. Po jen tři kroky široké cestě vystlané starým jehličím pomalu objížděli jednu z hor. Cesta byla však stále prudší a kamenitější a vysoké, tmavé smrky postupně vystřídaly borovice.
Pak opět přejeli Sněžnou. Tentokrát po mostě postaveném z kamenů a nejspíš už pěkně dávno. Řeka se zde divoce vlnila, pěnila a hravě přeskakovala či obtékala všechny kameny, které jí stály v cestě, a její hladina se nacházela pěkný kus pod úrovní mostu.
„Teď na podzim je tu Sněžná krásná, mírná a přátelská. Měli byste ji však vidět na jaře. To se tu valí řvoucí, ničivý a rozpěněný živel. Občas dokonce lehce přelévá i most. Je vlastně zázrak, že ho ještě neodnesla,“ poznamenal jen tak pro zajímavost Robin.
Za řekou skupina jela chvíli po rovině. Museli se ale zařadit do zástupu, protože cesta se proměnila v úzký, hluboký úvoz. Po levé i pravé ruce měli strmé svahy dvou hor končící kdesi v nedohlednu a hustě porostlé borovicemi, kapradím a různými křovisky, jejichž názvy nikdo z nich neznal. První jel Rolland, hned za ním Robin, a potom všichni ostatní. Ellad s Collinem byli přibližně uprostřed řady rytířů, ale nedovolili jim jet za sebou. Rozdělovali je dva muži. Vedli koně krokem a nemluvili. Každý z jezdců se zabýval svými myšlenkami a přitom vnímal téměř hmatatelné napětí panující v celé skupině. Pokusí se Robin o útěk nebo o nějaký úskok? Dojde k násilí nebo vše proběhne hladce a oni brzy dorazí k cíli? Zatím tomu nic nenasvědčovalo.
Úvoz se trochu rozšířil a už nebyl tak hluboký, zato však stále kamenitější. Začali znovu stoupat.
„A tady doprava!“ křikl náhle Robin na Rollanda a ukazoval na téměř nepostřehnutelnou stezku vedoucí mezi dvěma hustými křovisky. Kdo by o ní nevěděl, určitě by ji minul bez povšimnutí.
Rolland zaváhal jen krátce. Rozum rychle zvítězil nad nedůvěrou. Stočil hlavu svého hnědáka určeným směrem a ostatní jej beze slova následovali. Stoupali teď do mnohem prudšího svahu než doposud. Koně, po tom několikadenním uspěchaném putování už tak dost unavení, funěli námahou, ale nesli své jezdce statečně čím dál výš.
Po nějakých pěti stech krocích svah naštěstí ztratil něco ze své strmosti a stezka se začala stáčet doleva. Pořád ale vedla do kopce. Lesy kolem postupně řídly, až téměř zmizely. Jen tu a tam pak jezdci míjeli či viděli růst kus dál osamělou pokroucenou borovici, ale otevřel se jim tak výhled na k nebi se hrdě vypínající a věčným sněhem pokryté vrcholky okolních hor, jejich skalnaté svahy i zalesněná údolí někde hluboko dole. Také se ochladilo. Citelně. Studený vítr tu foukal s nebývalou silou a oni se snažili co nejvíce zabalit každý do svého pláště. Jediné to ochrany před nepříznivým počasím. Ještě, že nepršelo.
Stezka se pod kopyty jejich koní postupně změnila v pouze dva kroky široký kamenný chodník těsně obtáčející úbočí hory a stále stoupala.
Jak vysoko ještě pojedeme? Ptal se sám sebe Ellad a zimomřivě se tetelil pod svým pláštěm. A kde by chtěl Robin tady sebrat údolí?
Odpovědi na tyto dvě otázky už ale nestihl. Jezdec před ním totiž naprosto nečekaně zastavil, chlapec tak byl nucen udělat totéž a stát zůstal celý zástup.
„Co se to tam vpředu děje?“ ptali se mnozí.
„Jeskyně. Musíme vjet do jeskyně,“ nesla se od úst k ústům odpověď.
Lidokoňský had se dal opět do pohybu a opravdu. Postupně i ti, kteří jeli úplně vzadu a řadu uzavírali, stanuli před jeskyní a opravdu museli dovnitř. Nikam jinam to nešlo. Buď dovnitř nebo zpátky.
Ale jaká to byla jeskyně. Zvláštní. Dala by se přirovnat spíš k tunelu a
navíc – osvětlenému tunelu. V kamenné stěně těsně pod stropem příroda vytvořila malé otvory, jimiž do jeskyně proudil čerstvý vzduch a také denní světlo. Otvory až nepřirozeně pravidelné a pravidelně od sebe i umístěné. Otvory nacházející se nejprve po pravé straně pomalu projíždějících jezdců, a potom po levé. To jak se tunel esovitě kroutil nitrem hory.
Vskutku neuvěřitelné, obdivovali v duchu práci přírody všichni a nikoho z nich ani nenapadlo, že by jeskyně třeba mohla vzniknout úplně jinak. Třeba magií a kouzly. V dávných dobách, ještě před příchodem zlého čaroděje Thurma.
A pak byli zase venku. Jeskyně skončila a oni se ocitli v rokli tak úzké, že se svými třmeny téměř dotýkali obou skalních stěn, které je svíraly v nepříjemně těsném objetí. Asi sto kroků jeli tímhle rádoby pokračováním zvláštního tunelu, když se kamenná stěna po jejich pravé ruce náhle ztratila a nahradil ji skutečně neskutečný výhled. Před zraky překvapených jezdců se objevilo údolí a žádný z nich v tu chvíli nezapochyboval.
Tohle je To Údolí, oddychli si všichni. Jsme u cíle. Robin splnil svůj úkol.
Rolland skupinku zastavil a všichni si s úžasem v očích prohlíželi chlapcův domov. Veliké, zatravněné údolí ve tvaru nepravidelného oválu s velkým množstvím tiše šumících říček a stromů. Kupodivu listnatých a teď na podzim rozzářených všemi barvami – od bledě žluté až po sytě červenou, a také sluncem. Ospalým sluncem, které právě v tu chvíli vykouklo z šedivých mračen halících oblohu už několik dní.
Ellada ten pohled okouzlil a vydržel by se na tu nádheru dívat i déle, ale musel znovu pobídnout Raula, protože Rolland už zase vyrazil. Celá skupina se dala do pohybu a opatrně, zvolna sestupovala po stále ještě úzké, kamenité stezce jakoby přilepené k úbočí hory.
Jeli tedy pořád v řadě za sebou. Ale už ne dlouho. Po nějakých dvě stě krocích stezka končila. Prostě se ztratila v trávě mírně se svažující louky a oni tak mohli jet opět v hloučku. Ellad s Collinem toho okamžitě využili. Aniž by se jakkoli domlouvali, zamířili přímo k Robinovi a jejich Orrinorští strážci proti tomu tentokrát ani nic nenamítali.
„A jak je vůbec možné, že je tu tolik listnáčů? Takhle vysoko v horách?“ položil Robinovi otázku Rolland, právě když se k nim oba Hraničáři připojili.
„To ty říčky. Je tady hodně teplých pramenů. Ty vyhřívají Údolí tak dokonale, že i zima je poměrně snesitelná,“ poučil Orrinorského velitele a vlastně i své dva starší druhy důležitě chlapec, a pak nastalo ticho.
„Chtěl bych se ti omluvit,“ ozval se náhle po tom chvilkovém mlčení Rolland. „Vlastně se chci omluvit vám všem. Nezacházeli jsme s vámi právě v rukavičkách, ale jinak to nešlo.“
„Cože? Nešlo? Pěkně děkuju,“ musel vůdcova slova okomentovat prostořeký Collin.
„Opravdu nešlo, mladý Hraničáři,“ usmál se na něho přátelsky Rolland. „A když mě nebudeš přerušovat, vysvětlím ti proč. Neměl jsem čas hledat pana Roberta po Bílých horách, a tak jsem se rozhodl využít tuhle Robina. Hned, jak jsme se potkali. Takže proto jste museli s námi. A potom... No, ty hrozby byly také nezbytné. Potřeboval jsem, abys spolupracoval, chlapče.“
„Tys jim tedy ublížit nechtěl?“ vykulil oči překvapeně Robin.
„Ne, vůbec jsem neměl v úmyslu vás ohrožovat. Tebe ani tvé přátele, ale pochop. Kdybych se choval přátelsky a snažil se vám vše vysvětlit, mé výhrůžky byste pak nebrali vážně a vyvolal bych jen nedůvěru a...“
„No, možná se mýlíš, pane,“ přerušil rytíře opět Collin. „Možná by ta spolupráce, jak ty říkáš, byla mnohem lepší. Kdyby ses o nějaké vysvětlení alespoň pokusil. Byla by lepší pro obě strany.“
Ellad s Collinem v duchu souhlasil, ale vyjádřit ten názor nahlas mu připadalo neslušné, a tak raději mlčel. Robin ne.
„Přijímáme tvou omluvu, pane,“ pronesl zdvořile. „Věříme, že jen krajní nouze tě vedla k takovému cho... jednání.“
Ellad s Collinem stvrdili ta slova lehkým pokývnutím. Rolland také přikývl a vše tím bylo vyřešeno. Tedy – vše samozřejmě ne. Hlavní důvod Rollandova, řekněme, velmi zvláštního jednání, zůstal stále ještě tajemstvím. Zcela jistě totiž nebyl určen pro jejich uši a nezbývalo nic jiného, než se v tomto směru obrnit trpělivostí a ještě pár chvil počkat.
Dál jeli vedle sebe, bok po boku, ale už mlčky. Ne však v nepříjemně napjatém mlčení, jaké vládlo během celé, mnohadenní cesty, ale v mlčení družném a přátelském. Stále ještě sjížděli ze svahu a mířili napříč údolím. Krokem přejeli přes bytelný dřevěný most spojující v ladném oblouku břehy asi tři kroky širokého potoka, který vesele bublal Údolím a dělil ho na dvě přibližně stejně velké části, a až za ním si všimli, že je Robin vede k velkému dřevěnému srubu. Stavba se však téměř ztrácela pod plazivými výhonky psího vína, a proto až dosud unikala jejich pozornosti. Na zápraží s umně vyřezávanými sloupky a zábradlím stál Robert, hleděl jim vstříc a u nohou mu leželi dva šedí, huňatí psi. Neštěkali, jen hlavy měli zvednuté, uši nastražené a pozorně všechny příchozí sledovali.
„Trochu nečekaná návštěva,“ zazněl Údolím Robertův zvučný, přátelský hlas a muž, jako vždy oděný do své černi, opustil zápraží domu. „Vítej, starý příteli.“
Rolland dojel až k němu, zastavil a sesedl.
„Kapitáne,“ pozdravil s jasně patrnou úctou. Oba muži se bratrsky objali, stiskli si ruce v rytířském pozdravu a Rolland pokračoval. „Tak tady ses celá ta dlouhá léta schovával. Před starostmi a strastmi okolního světa.“
Současný rytíř pronesl ta slova s hranou výčitkou a ten bývalý se na něj za to rádoby zaškaredil. Potom však Rolland zvážněl. „Odpusť, že jsme sem takhle vtrhli, ale byls příliš dlouho pryč. V Orrinoru se dějí věci, o kterých bys měl vědět.“
„Až po večeři, příteli. Myslím, že Orrinor klidně ještě pár minut počká. Pojď se mnou,“ pozval Robert starého kamaráda do domu, ale ještě než odešli, obrátil se k synovi. „Robine, pomoz hostům ustájit koně.“


***


Zatímco se Robert s Rollandem zdravili, Ellad, Robin, Collin i ostatní rytíři postupně dojeli k domu a také sesedli. S jistým pobavením a trochu i s napětím sledovali rozhovor obou mužů. Co asi událostem v Orrinoru řekne Robert? A jaké jsou asi zprávy Rollanda? Když však padlo rozhodnutí o večeři, napětí z přihlížejících spadlo a všichni ochotně a s úlevou následovali Robina ke stájím. Chlapec vedl svou ryzku i Rollandova hnědáka, za ním šel Ellad s Raulem, Collin s Wickem a za nimi hlouček Orrinorských rytířů. Ještě nedávno nepřátelsky vyhlížejících válečníků, teď ale obyčejných a unavených mužů, kteří se mezi sebou tlumeně bavili a svých dřívějších zajatců si téměř nevšímali.
O své dojmy z cesty i z Údolí se spolu během práce u koní dělili i Ellad s Collinem a Robinem. Během odsedlávání, odužďování, čištění, napájení a krmení si vyměnili veškeré zážitky, odvedli zvířata do prázdné ohrady a odspěchali do srubu. Co kdyby se Robert s Rollandem už navečeřeli a jim něco z rytířových zpráv náhodou uteklo?!
Rytíři se po malých skupinkách trousili za nimi.
Přešli zastřešené zápraží, vstoupili do domu a ocitli se ve velké čtvercové místnosti vonící dřevem a rozsvícenými voskovicemi. Jejich oči si chvilku zvykaly na mihotavé světlo svic a jejich těla a unavené údy vítaly s neuvěřitelným potěšením příjemné teplo vycházející z rohového krbu na druhé straně místnosti. Až potom věnovali pozornost ostatnímu vybavení – dlouhému obdélníkovému stolu, kolem něhož stálo sedm židlí. Dvě z nich už byly obsazené – v čele stolu seděl Robert, Rolland po jeho pravici a na zbylé postupně usedali další a další příchozí rytíři. A ti, co se nevešli ke stolu obsazovali bytelné dřevěné lavice nacházející se podél obou bočních stěn, které byly bohatě ověšeny Robertovými loveckými trofejemi – větším i menším parožím a vyčiněnými kůžemi divočáků.
„Takže tady si asi nesedneme,“ pošeptal Robinovi zklamaně Ellad, když se rozhlédl po místnosti a viděl, jak se židle i lavice zaplňují.
„My se najíme v kuchyni. Ale nebojte, o nic nepřijdeme,“ poučil a povzbudil staršího kamaráda Robin. No, vlastně i Collina. Mladík sice neříkal nic, myslel však na to stejné, co Ellad. Co kdyby něco zmeškali?
Po Robinově ujištění však následovali oba chlapce mnohem ochotněji a s daleko lepší náladou. Vidina večeře, možná i teplé, byla velmi lákavá. Hoch je vedl přes místnost podél pravé lavice ke kuchyňským dveřím, kterých si ani jeden z nich dosud nevšiml, a sotva překročili práh, zaujala je libá vůně linoucí se z velkého kotle.
Ellada při pohledu na něj napadlo, zda jsou skutečně nečekanou návštěvou nebo jestli snad Daria, Robertova žena, jejich příjezd předpověděla. Podle velikosti kotle soudil, že pravdou bude spíš druhá možnost, protože z takové nádoby by se pohodlně najedlo i víc lidí.
„Posaďte se tady,“ ozval se v tu chvíli příjemný ženský hlas a Ellad i Collin stáli náhle tváří v tvář snad nejkrásnější ženě celého Erského poloostrova. V půvabném, kulatém obličeji zářily blankytně modré oči stíněné dlouhými černými řasami a pěkně tvarovaná ústa se na ně vlídně usmívala. Hlavu mladé ženy zdobily husté, rusé vlasy, které se jí vlnily až ke štíhlému pasu, a její dokonalé tělo halily světle modré, jednoduché šaty bez rukávů, zdobené u výstřihu jemnou bílou výšivkou.
Snad jedině matka byla v mládí tak krásná, pomyslel si Ellad a jeho obličej zrudl rozpaky. Sklonil proto hlavu a sklopil oči k zemi.
„Vítejte a posaďte se,“ zopakovala svou výzvu Daria a všichni tři konečně poslechli. Každý si vybral jednu z židlí u malého stolku stojícího proti skříňce s nádobím a plotně s lákavě vonícím kotlem. Robinova matka se chopila připravených misek a začala do nich z kotle nabíral hustou, hnědou omáčku s množstvím drobně pokrájeného libového masa.
„Ty jsi určitě Collin,“ řekla s úsměvem a postavila před mladíka jednu z misek. „A ty musíš být Ellad. Naposledy jsem tě viděla jako hodně malého. Hrával sis tady...“
Náhle se však zarazila a zmlkla. Jen postavila na stůl zbylé dvě misky a rychle se otočila zpátky ke kamnům.
Já už jsem tu někdy byl? Zarazil se Ellad nad Dariinými, zjevně nechtěně vyřčenými slovy a snažil se na tu dobu nějak upamatovat, ale bezvýsledně. Rozhlédl se po svých spolustolovnících a napůl čekal, že je to bude také zajímat, ovšem ani toho se nedočkal. Collin se věnoval omáčce a nekoukal přitom vpravo ani vlevo a ani Robina matčina poznámka nezaujala. I on v klidu večeřel a nehnul přitom brvou.
Zdání však někdy klame a tentokrát oklamalo Ellada. Ženina slova vzbudila Robinovu zvědavost a ještě více upevnila jeho rozhodnutí dojít za otcem a dozvědět se od něho o Elladovi co nejvíc.
Ellad však svému mladšímu kamarádovi do hlavy neviděl, a tak neměl o jeho myšlenkách nejmenší tušení. Viděl jen zdravou chuť k jídlu. Přestal se tedy šťourat ve své minulosti a začal žít přítomností. Sotva si ale vložil do úst první sousto, rozlétla se úzká dvířka, která se nacházela přímo proti těm, jimiž před pár minutami přišli, hlasitě přitom zavrzala a do kuchyně vběhla drobná, desetiletá holčička s rozzářenýma hnědýma očima a rozevlátými kudrnami v barvě čerstvě vyloupnutého kaštanu. Vpadla dovnitř, její oči se setkaly s Elladovým modrým pohledem a oba na okamžik strnuli. Dívenka se na místě zastavila a chlapec přestal jíst. Oba na chvilku zapomněli na celý svět a vnímali pouze jeden druhého.
„Adriano, jdeš pozdě,“ pokárala Daria holčičku a kouzlo toho zvláštního souznění bylo pryč. Dívenka se otočila k Darie a Ellad obrátil svou pozornost zpátky k misce a lžíci.
„Tady máš. Dej chlapcům, a potom mi pomůžeš s obsluhou rytířů,“ velela dál mladá žena a podala Adrianě talíř s obilnými plackami.
Holčička ho poslušně přenesla na stoleček a přitom nenápadně pokukovala po Elladovi. Chlapec zase po očku sledoval ji a nedokázal se rozhodnout, co ho na ní upoutalo víc. Jestli její oči, rozpuštěné vlasy, postava, už trochu připomínající dospělou ženu, nebo chlapecké oblečení a způsob chůze.
Nejspíš všechno dohromady, usoudil a opět se na ní podíval přímo. Holčička udělala okamžitě totéž a znovu se setkaly modré oči s hnědýma. Tentokrát však jen na dobu jednoho úderu srdce, pak se dívenka na chlapce usmála, vymanila svůj zrak ze zajetí jeho pohledu a dala se do plnění dalších povinností. Musela roznosit misky s omáčkou a také talíře s plackami. I ve vedlejší místnosti měli totiž hlad.
„Moje sestra,“ zašeptal Robin na vysvětlenou, když dívenka poprvé opustila kuchyň. Moc dobře si všiml krátké výměny pohledů mezi ní a jeho starším kamarádem. Collin ne. Ten se věnoval pouze omáčce a o nic jiného se nestaral.
„Dělejte, vy dva. Pospěšte si,“ houkl teď tlumeně, polkl poslední sousto a odložil lžíci. Lehce odstrčil prázdnou misku a halasně pak poděkoval paní domu za vynikající večeři, čímž si vysloužil další z jejích zářivých úsměvů.
I Robin už dojídal, a tak Ellad poslechl mladíka a zrychlil. Po jídle i on Darie poděkoval, a potom se všichni tři přesunuli zpátky do místnosti k rytířům. Robin se opět ujal jejich vedení. O židle a lavice se ani nepokoušel, zamířil přímo ke krbu, odstrčil pochrupující psy a klesl na teď už uvolněné kožešinové předložky. Ellad s Collinem následovali jeho příkladu a s potěšením, protože tak seděli přímo za Robertovými zády. Zakrátko se sice museli odsvléci a předložky kvůli horku trochu posunout, ale to jim nevadilo. Hlavně, že takhle spolehlivě všechno uslyší. Z Rollandova poselství jim neuteče ani slovo.
Zatím měli čas. Rytíři večeřeli a Adriana je obsluhovala. Přinášela plné misky i talíře a odnášela prázdné. Při poslední cestě do kuchyně se jen tak, jakoby náhodou vracela kolem krbu a jen tak, jakoby náhodou se opět podívala po Elladovi. Znovu se setkaly hnědé oči s modrýma, holčička věnovala chlapci plachý, ostýchavý úsměv a zmizela za kuchyňskými dveřmi. Hoch za ní ještě chvilku omámeně hleděl, ale opravdu jen chvilku. Pár vteřin a zmizela i z jeho myšlenek, protože...
„Ještě jednou se ti omlouvám, příteli, že jsme sem tak nečekaně a bez pozvání vtrhli. Také využili tvého syna, ale Nuras padl a Orrinor obsazuje Dagerladské vojsko,“ už nevydržel déle čekat se svou zprávou Rolland.
„Řekni mi vše, co víš,“ vybídl ho k vyprávění vlídně Robert a nevypadal přitom ani trochu překvapeně. Zato Ellad sebou ohromeně trhl. Takže přece jenom Argaana. Jak to jenom...? Další rozvedení téhle myšlenky však nestihl. Rolland totiž poslechl Roberta.
„Teď tomu budou už dva měsíce, co do Nurasu přijeli vyslanci Dagerladské královny Argaany,“ začal zeširoka Orrinorský velitel. „Nebylo jich mnoho. Jen devadesát devět... Zvláštní počet. A vedla je žena... Také zvláštní. Překrásná žena. Rosetta. Poklonila se před pánem Elberem a předala mu vzkaz své paní. Královna prý nechová k Orrinoru žádnou zášť, i když její otec padl v bitvě právě s Orrinorem. Vždyť i náš král byl v tom boji zabit. Proto - no, prý co jsme si, to jsme si. Je vyrovnáno a ona chce jen mír. Mír a posílit přátelské pouto mezi oběma zeměmi. Pch, mír a přátelství. Jen žvásty.“
„Pověz mi, Rollande. Ti lidé z Rosettina doprovodu. Jak byli oblečení?“ přerušil rytířovy pohrdavé poznámky zcela klidně Robert.
„Oblečení? Proč se na to ptáš? No, normálně. Kalhoty, haleny, pláště.“
„Ne, tak to nemyslím,“ pousmál se Robert, i když k smíchu bylo jen málo důvodů. „Neměl někdo, třeba jen jediný muž ze všech těch vyslanců černozlaté oblečení?“
„Ne,“ zněla okamžitá odpověď. „Ozbrojení muži, a těch bylo jen devatenáct, měli všichni na sobě Dagerladskou šeď s jejich černozeleným drakem na prsou a ostatní. Ostatní se oblékali obyčejně. Kalhoty... Proč tě to zajímá?“
„Ne. Nic. Jen taková... Prosím, pokračuj.“
Rolland se na Roberta upřeně podíval. Čekal nějaké lepší vysvětlení. Toho se mu však nedostalo, a tak jen přikývl a vyprávěl dál. „Náš pán Elber se do té cizinky, té Rosetty, zamiloval. Úplně ho pobláznila. Ta ženská ho asi očarovala, nevím, prostě... Náš pán vůbec nechtěl, aby odjela. Pořád ji zdržoval, prosil, pořádal bály. A na jedné takové slavnosti poklekl před tou ženou, požádal ji o ruku a ona, ta děvka, souhlasila. Týden nato se konala další hostina. Tentokrát mnohem větší než všechny předchozí. Zásnubní. Slavilo se v paláci i ve městě. Radovali jsme se my i obyčejní lidé. Konečně svatba. Svatba a potomek. Dědic trůnu... Oh, jak jsme se mýlili. Dagerladští využili oslav a odstranili stráže. Z hradeb paláce i od brány města a krátce po půlnoci – přiběhl mi to říct mladý pekař Vinc, přítel mého syna. Krátce po půlnoci vstoupilo do Nurasu Dagerladské vojsko. Hlavní bránou.“
„Vojsko? Jak se mohli dostat od hranic až k Nurasu? To si jich nikdo nevšiml?!“ zahřímal Robert přísně. Klid z jeho hlasu se ztratil stejně jako vlídnost z jeho tváře. Obličej měl teď zamračený a obočí hněvivě stažené.
„Já, omlouvám se, kapitáne, ale nechápu to. Žádné zprávy o vkročení cizího vojska na naše území se k mým uším nedonesly. Myslím, že to má na svědomí ta čarodějnice. Ona a její lidé. Ona... Pán Elber jí byl úplně posedlý. Celý ten měsíc, co žila v Nurasu se zajímal jen o ni. O království se vůbec nestaral.“
„Dobrá,“ mávl znechuceně rukou Robert a ten pohyb měl znamenat asi toto: Teď už s tím stejně nejde nic dělat, tak si své vysvětlování a výmluvy strč za klobouk.
Ellad ale o Rollandových slovech nepochyboval. Dobře si vzpomínal na plamennou řeč toho neznámého muže v hostinci v Elasgilu a na jeho hanlivé přirovnání pána Elbera k tokajícímu opeřenci.
„A dál,“ vybídl mezitím Rollanda Robert a rytíř se nenechal pobízet dvakrát. „Než ti Dagerladští psi projeli městem, nahradili jsme zabité strážné a obsadili jsme hradby paláce. Ty cizáky tak čekalo nepříjemné překvapení. Místo otevřené brány je přivítaly naše meče. Ale bylo jich víc a také... Mnozí z našich byli, no řekněme, trochu unavení oslavou, a tak... Prostě vyvalili bránu a postupně nás zatlačili do budovy paláce. Tam padl pán Elber. Nás, tu hrstku, která přežila, zahnali do Síně rytířů a chtěli, abychom se vzdali. Deset velitelů prý pro výstrahu popraví, ale ostatním slíbili naději na život. Pokud složí přísahu věrnosti novému pánovi Nurasu, budou prý volní. Jestliže odmítnou, budou posláni do Černých hor. Ve zlatých dolech jsou otroci vždy zapotřebí. A tak jsme... Ještě teď se za to stydím. Utekli.“
„Utekli?“ položil zcela zřejmou otázku Robert. Vždyť byli obklíčeni, tak jak mohli...?
„Prostě jsme zaútočili a, snad zázrakem, se probojovali ven. Utekli jsme,“ znovu zopakoval Rolland a provinile sklonil hlavu. Teď čekal Robertovu výtku.
Robertova další slova byla však téměř laskavá. „Někdy chce mnohem víc odvahy ústup z beznadějného boje než sice hrdinská, ale zcela zbytečná smrt na bojišti, příteli. Myslím, žes udělal, co bylo v tvých silách. Přesto... Co se stalo s tou – Rosettou a jejími vyslanci? A co s dalšími lidmi z paláce?“
Rolland, trochu ukonejšen vlídnou řečí starého přítele a bývalého velitele, zvedl hlavu a s unaveným povzdechem odpověděl. „Rosetta i její lidé samozřejmě zmizeli. V tom zmatku to pro ně ani nebylo moc těžké. A ostatní? Všechny bojeneschopné hosty odvedl z paláce můj syn Oliver společně s mladým Vincem. A odvedli je pryč z města. Pro jistotu. Také využili zmatku a vyvedli je ven Dobytčí bránou. Pak hledali útočiště na blízkém hradu Nefel, u pana Neffa, ale pan Neff není žádný válečník, a tak... No, Nurasu teď vládne Northor. Chlap, který vedl tu cizí chátru, a my - tedy ti, co přežili tu krvavou řež, a ti, co odmítli přísahat věrnost a dál žít ve městě, tak my jsme odešli. Na Loreth.“
„Kolik Orrinorských rytířů tedy zůstalo?“ zeptal se s vážnou, zachmuřenou tváří Robert.
„Z tisíce necelé čtyři stovky. Mnozí jsou zranění. Většinu z nich jsem zanechal se skupinou ostatních utečenců. Jen já s padesáti nejlepšími a nejzdravějšími muži jsme vyrazili napřed, abychom připravili Loreth na příchod tolika lidí. A cestou jsme potkali tvého syna s přáteli. Díky za tu šťastnou náhodu.“
„Ano, to opravdu díky,“ souhlasil Robert a v místnosti pak zavládlo tíživé ticho. Rytíři mlčky upíjeli teplé kořeněné víno, které na stůl přinesla během hovoru Daria s Adrianou, a všichni přítomní se v tu chvíli věnovali jen svým myšlenkám. Události v Nurasu otřásly každým z nich.
„Tvá zpráva byla skutečně důležitá a vůbec ne veselá, příteli. Přesto je mi líto, ale já nemohu pro Orrinor nic moc udělat. Vojsko té země se rozpadlo a také... Kdo by nahradil na Orrinorském trůně pána Elbera, kdybychom Northora i sesadili? Ne. Válka, která by se tím rozpoutala, by mohla trvat i několik let a na jejím konci už by proti sobě bojovali jen Orrinorští. Proto znovu říkám – ne.“
„Tak co tedy...?“ Rolland nestihl svou otázku ani dopovědět a Robert už pokračoval. „Tvá volba byla dobrá, příteli. Hrad Loreth je pro utečence skvělé útočiště. Kolem je spousta úrodné půdy, takže nebudete hladovět, a řeka Sálava tvoří přirozenou hranici. Hranici mezi obsazeným Orrinorem a svobodným, který vytvoříme. Neboť je téměř jisté, že Northor postupně, za vydatné Argaaniny pomoci, obsadí nebo se alespoň pokusí obsadit celý Orrinor. My ho ale zastavíme.“


***


Robert, Rolland a s nimi všichni Orrinorští rytíři odjeli hned nazítří. A odjížděli plní naděje a s chutí bojovat. Robertova večerní úvaha o tom, jak by mohli využít řeku Sálavu, zastavit Northorovy dobyvačné choutky a zachovat sice o mnoho menší, ale stále svobodný Orrinor, se zalíbila úplně všem. A všichni tím nápadem doslova žili.
Pro Roberta to však znamenalo rozloučit se s rodinou, odejít na Loreth a tam – kdo ví? Pomáhat s přípravami na obranu, bojovat, zemřít?
Ellad přihlížel, stejně jako ostatní, loučení Roberta s Dariou a nezdálo se mu, že by si krásná čarodějka dělala o svého muže nějaké zvláštní starosti. Ne. Manželé se rozloučili v klidu, jakoby Robert jel pouze na krátký výlet někam do nepříliš vzdáleného místa v Bílých horách, a chlapce přitom napadlo, jestli oba, Robert i Daria, zase náhodou nevědí víc než všichni okolo.
Ostatně, probírali to s Collinem celou cestu zpátky do Eriadoru. Opustili totiž Údolí ve stejný den jako Orrinorští. Jen trochu později. Sedli na své koně a pozdravili se s Dariou, Robinem i Adrianou, která se na Ellada opět usmála. Hoch jí úsměv vrátil a až k vjezdu do jeskyně holčička ovládla veškeré jeho myšlenky. Potom se však chlapec začal v duchu znovu zaobírat tou neobyčejnou „přírodní“ zvláštností a později se dal do řeči s Collinem. Podrobně a stále dokola s ním probíral všechny zážitky z téhle značně nevydařené cesty do Nurasu a malou, rusovlasou dívenku tak úplně pustil z hlavy. Netušil, že Adriana na jeho pronikavé modré oči už nikdy nezapomene. A netušil ani to, že Robin se na jeho původ a minulost otce skutečně zeptal a všechno se dozvěděl. Výměnou za naprostou mlčenlivost. A aby si takovou mlčenlivost Robert opravdu zajistil, odepřel synovi další návštěvy Hraničářské vesnice a tím i styky s Elladem. Chlapci se tak neviděli téměř tři roky.
Collin vedl svého mladšího druha stejnou cestou, jakou den předtím přijeli. Dvakrát přešli řeku Sněžnou, vymotali se ze zajetí hor, vnořili se do již známého smrkového lesa a neméně známou cestou vyjetou koly mnoha vozů se po pár dnech vrátili jižní bránou do Eriadoru. Postarali se o koně, přivítali se s Danem, pozvali ho k Lauře, aby nemuseli své dobrodružství vyprávět dvakrát, a potom všem, ale hlavně Viggovi, podrobně popsali svou cestu, setkání s Rollandem, pobyt na Lorethu i v Údolí a neveselé novinky z Nurasu. Viggo je vyslechl pozorně a mlčky. Nepřerušoval jejich vyprávění zbytečnými otázkami, ale jeho obličej byl zachmuřenější a zachmuřenější. Promluvil teprve, když Collin skončil Robertovým odjezdem a vidinou blížící se války v Orrinoru.
„Myslím, že k boji tam nedojde,“ prohlásil rozhodně a oba mladší Hraničáři na něj překvapeně pohlédli. „Ty ozbrojence na severu totiž neshromažďovala Argaana, ale Dareth.“
„Dareth?“ vyhrkl nechápavě Collin a ani Ellad v tu chvíli nevěděl, kam to jméno zařadit, i když... Určitě už o někom takovém slyšel.
„Ano, Dareth. Ten mladý Dagerladský povstalec,“ usmál se pobaveně Viggo a osvěžil svým přátelům paměť. „Před rokem Argaaně utekl, dobře se schoval a teď chytře využil jejího proradného útoku na Orrinor. Vylezl ze skrýše a se spoustou ke všemu odhodlaných mužů znepříjemňuje té ženské život. A co je nejdůležitější – nevypadá na to, že by s tím chtěl v brzké době přestat. Argaana tak bude mít jiné starosti než Orrinor. A když Northora nepodpoří, co on sám tam svede? Vždycky je těžší udržet si dobyté území, než ho dobýt. Proto si myslím, že do jara má pan Rolland určitě čas. A myslí si to i Robert...“
„Robert? Proč nám to tedy neřekl sám už v Údolí?!“ přerušil svého učitele značně pohoršeně Ellad.
„Tohle já nevím,“ pousmál se na rozzlobeného chlapce Viggo a lehce pokrčil rameny. „Třeba má rád tajemství a překvapení.“
„Jo, tajemství,“ přidal se k Elladovi stejně naštvaně Collin. „Kdo je zvědavej na ňáký tajnosti? Když něco vim, tak to, sakra, řeknu, ne?!“
Viggo jen pobaveně přikyvoval, mlčel a promluvil, až když blonďatý mladík skončil. „Přesto, přese všechno... Odjedeme na Loreth také. Můžeme posloužit jako zvědové. Nestačí si totiž myslet, musíme vědět.“
„A já pojedu taky?“ vypadlo z Collina i z Ellada současně a otázka přerušila Viggovy rozvíjející se úvahy.
„Ty ano, Colline,“ odpověděl bez dlouhého rozmýšlení a zcela vážně Hraničář. Bylo tak jasné, že dotaz čekal a už je rozhodnuto. „A ty, Chodče, ty se vrať domů. Byls dlouho pryč a tvá matka si jistě dělá starosti.“
„Ale...“ snažil se o námitku Ellad, Viggo ho však ke slovu nepustil. „Uvidíme se na jaře, Chodče. A pokud skutečně dojde v Orrinoru k boji, myslím, že u toho ve svých patnácti letech být opravdu nemusíš.“
Tím udusil veškerý chlapcův nesouhlas a zároveň rozmluvu uzavřel. Dan s Collinem se rozloučili, popřáli dobrou noc a odešli domů. A ke spánku se začali chystat i v Lauřině domku. Ellad se zavřel ve svém pokojíčku a zalehl s tíživým pocitem ukřivděnosti. Collin může do Orrinoru a já ne! Proč? Vždyť jsem taky Hraničář? Ale ještě moc mladý, napovídal mu hned nato rozum a s tím také chlapec usnul.
Druhý den se pak zklamaně díval za Viggem, jak se stovkou mužů opouští Eriador směrem na jih, zatímco on se o pár minut později vydal pěšky k východu. V záňadří si nesl vypůjčené mapy, protože studium zeměpisu začal brát po prožité zkušenosti vážně, a spěchal, aby se stihl dostat na statek ještě před setměním. A to už nebylo nic jednoduchého. Podzimní dny se značně zkrátily a navíc se zhoršilo počasí. Ze zatažené oblohy se během jeho cesty domů spustil drobný deštík, který ovšem brzy zesílil. Takže nepršelo, ale přímo lilo a foukal nepříjemný, studený vítr. Na Elladovi tak nezbyla nitka suchá. Než se dostal domů, promokl na kost a třásl se chladem.
Lea ho přivítala jako každá milující matka. Se starostlivou péčí mu připravila čistý a suchý oděv, který předtím ještě trochu nahřála u kamen, postarala se o ten zmáčený, a pak před již převlečeného syna postavila talíř plný horké ovesné kaše s medem a hrnek teplého kozího mléka. Ellad se dal s chutí do jídla a byl v tu chvíli docela rád, že je pod střechou a v teple a nemusí se v takovém nečase trmácet až do dalekého Orrinoru. Vstříc boji a válce. Možná.