Tulák Chodec 1: 14. kapitola - 1. část
Tulák Chodec 1: 14. kapitola - 1. část
SOUBOJ V PŘÍSTAVU
Jak brzy přišla, tak se jí vůbec nechtělo odejít. Prostě to vypadalo, že paní zima už v Aranhoru zůstane a vládu jaru nepředá. Dny míjely a měnily se v týdny. Nakonec to samozřejmě udělala. Na konci marcenu, to jest o celý měsíc později než normálně. Sníh roztál, proměnil se v bláto, to trochu oschlo a Ellad se mohl opět vydat do Eriadoru. Nedočkavý, natěšený a zvědavý na Viggovo rozhodnutí.
Měl však smůlu. Ve vesnici našel jen vesničany a patnáctičlennou hlídku. Ostatní byli pryč. Jen pár dní před jeho příchodem odjeli všichni Hraničáři na pravidelnou jarní průzkumnou výpravu. S lehce zklamaným povzdechem se proto znovu zapojil do své obvyklé činnosti – práce u koní. Rozeběhl se na louku, kde se toho dne stádečko páslo, a – překvapení. Vedle Dana s Gionem si v trávě lebedila i Illa.
Ellad se usmál, udiveně zdvihl obočí a hned po pozdravu se zeptal. „Zase se ti podařilo utéct?“
„Ne,“ hlásila holčička se šťastným úsměvem a rozzářenýma očima. „Já utíkat už nemusím. V zimě jsem tak dlouho prosila Vigga a Renna, až – jsem tady.“
„Jo, to se tak máš čím chlubit,“ utrhl se na ni rozzlobeně Gion a Elladovo obočí vyjelo opět vzhůru. „Copak tohle je práce pro holku? Pást koně? Ani rodičům se to tvý chování nelíbí. Za pár let snad budeš taky šermovat a střílet lukem?!“
„Proč ne. Je to pořád lepší, než vařit a utírat malejm dětem zadky,“ zchladila ho povýšeně Illa. Ellad vyprskl smíchy a Dan obrátil oči k obloze.
„Tak to slyšíš,“ postěžoval si na oko otráveně. „Takhle je to tu teď pořád. Ona se tetelí radostí a on se tváří jako bubák. Ještě že ses vrátil.“
Ellad se na přítele zkoumavě podíval, aby si udělal představu, jak moc myslí svou stížnost vážně, a pak se na něj vesele zašklebil. Podle cukajících koutků a malých vějířků vrásek u očí poznal, že Dan myslí opravdu vážně jen poslední větu. Usadil se tedy vedle něj do trávy a začali probírat všechno, co přes zimu dělali i co je ve vesnici nového. Ellad se tak kromě jiného dozvěděl, že Collin odjel do Nurasu a Viggo se spolu s Derekem, Tarekem a dalšími asi deseti Hraničáři vydal na sever. Vyzjistit, co Dareth a Argaana. Prý se k nim měl cestou připojit i Robert, ale tím si Dan nebyl jistý.
A pak náhle nastalo ticho. Elladovi i Danovi došla slova a ani Illa už nevymyslela žádnou další poznámku. Zmlkli, zadívali se na pasoucí se koně a Gion si ulehčeně vydechl. Sáhl po své píšťale a Ellada čekalo ještě jedno překvapení. Mladší chlapec spustil smutnou, táhlou melodii, Illa protočila oči a Dan? Ten sáhl do záňadří, zpod kožešinové vesty vytáhl píšťalu hodně podobnou té Gionově a přiložil si ji ke rtům.
Co má tohle zase znamenat? Blesklo Elladovi hlavou a lehce se zamračil. Odpověď se dostavila hned v příštím okamžiku. Dan foukal do nástroje, prsty odkrýval a zakrýval vyvrtané dírky a – hrál. Ale úplně jinak než Gion. S rošťácky přimhouřenýma očima zahrál rychlejší, veselou písničku, Illa se dala do zpěvu a tímhle společným uměleckým projevem popletli Giona tolik, že s pískáním přestal. Oni zmlkli jen chvilku po něm a hlasitě se rozesmáli.
„Nechcete jít třeba šermovat?“ nadhodil rozzlobeně Gion a to už se smál i Ellad.
Šermovat toho dne však nešli. Ne, že by nechtěli, ale odpoledne bylo u konce a nastal čas zahnat stádečko domů.
***
Nejprve se vrátil do vesnice Hraničářů Viggo se svou skupinkou a přivezl poměrně dobré zprávy. Argaaně se zvítězit ještě nepodařilo. Daretha prý sice během jedné podzimní potyčky zranili, ale ne moc vážně. Přes zimu se ten muž dokonale zotavil a boje v Dagerladu pokračují, takže Northor se bude muset v Orrinoru i nadále obejít bez její podpory a pomoci. To ostatně potvrdil i Collin, který projel bránou Eriadoru o čtyři dny později než Viggo. Hlásil, že zima v Nurasu a vlastně i v celém Orrinoru proběhla bez velkých změn. Jen lidé trochu přehodnotili své názory. Už si prostě na Northora začínají zvykat. A on? Když ho opustila Argaana, obklopil se kromě vlastních mužů i významnými Orrinorskými pány, hraje si s nimi, podle Collinových slov, na královský dvůr a dokonce prý chystá nějaké důležité jednání s Aranhorským králem Galdorem. Takže kdoví, co se od něho dá čekat.
Ellad se všechny tyhle novinky dozvěděl v poradní místnosti Hraničářů a měl z nich značně rozporuplné pocity. Daretha obdivoval. Držel mu palce a byl rád, že Argaaně znepříjemňuje život a škodí jí, jak může. Na druhou stranu stále nechápal, proč si z něj Orrinorští nevezmou příklad a vůbec se nesnaží Northora zbavit. Vždyť ten chlap je pro ně naprostým cizincem?! Argaana se v Dagerladu narodila, ale on? Přivandroval si ze severu, násilím obsadil hlavní město a teď vládne celému – no, téměř celému – království a lidem to nevadí?! Tady asi není něco v pořádku.
Hoch to nechápal a nerozuměl tomu ani Viggo, ani Collin a ani Daniel, když se o tom spolu pak bavili na pastvině. Jen Roberta nechávala situace v Nurasu naprosto klidným, alespoň na oko. Řekl jim o tom Viggo a černě oděný muž to Elladovi potvrdil i osobně při jedné ze svých jarních návštěv statku. V Orrinoru prý k žádné vzpouře nedojde a to je dobře. Na tom chlapec nic dobrého neviděl, ale něco jej přece potěšilo. Viggovo rozhodnutí. Dan s nimi občas vyjet směl.
***
Začínalo léto. Obloha byla bez mráčku a slunce nepříjemně pálilo. Jeho paprsky vysávaly z půdy vláhu, kterou dala rostlinám nedávná bouřka, a lehce zvlněnou Fallarskou krajinou klusali čtyři horkem zmožení jezdci. To Viggo vedl Ellada, Collina a Dana k jihu a jejich cílem měl být Uraskar – město Fallarských králů. A proč? Pro porovnání. Uraskar byl však mnohem starší než Nuras a někteří tvrdili, že právě tohle jej dělá hezčím. Viggo s nimi docela souhlasil a zajímalo ho, jak to uvidí Ellad s Collinem. Dan porovnávat nemohl, přesto jel také. Jen tak. Jeho první cesta s Hraničáři.
Krátce před polednem se před vedrem zničenou skupinkou konečně objevil lesík. Unavení jezdci navedli své koně do chladivého stínu stromů a za okamžik stanuli na břehu asi šest kroků široké, poklidně tekoucí říčky s křišťálově čistou vodou.
„Tady si odpočineme,“ řekl Viggo a sesedl z koně. „Tohle je řeka Hoe a takovýhle lesík lemuje oba její břehy až k městu Rowan, kde se vlévá do Elly,“ sdělil ještě svým mladším přátelům.
Potom všichni sňali upoceným zvířatům sedla, složili je do stínu stromů a odvedli valachy k vodě, aby se napili. Při pohledu na drobnými vlnkami zčeřenou vodní hladinu dostal Ellad nápad.
„Co kdybychom se tu trochu zdrželi a vykoupali se?“ navrhl, sotva se potom usadil vedle Dana do trávy.
„Brrr. Víš, jak je ta voda studená?“ otřásl se při představě koupele Collin, rozepnul vak s potravinami, který měl na starosti, a rozdal každému jeho díl oběda.
„Já jsem pro,“ podpořil Ellada Daniel a trochu zklamaně hleděl na malou porci ve svých rukách.
„To opravdu není špatný nápad,“ ozval se konečně i Viggo. „Alespoň provedeme malou očistu před vjezdem do města.“
Rozhodnutí padlo a všichni se s chutí pustili do jídla – kousku studené kachní pečínky, která zbyla od poslední večeře, a už značně okoralé bramborové placky.
„To je naše poslední jídlo,“ upozornil jenom mezi sousty Collin a Viggo přikývl, že rozumí. Jinak mlčeli a věnovali se skromnému pokrmu.
Když dojedli, pečlivě si olízali mastné prsty, v dokonalé shodě shodili šaty a opatrně a pomalu vstoupili do ledové vody. Viggo s sebou vzal kousek mýdla a ten teď koloval z ruky do ruky. Hraničáři i Daniel ze sebe s jistým potěšením smývali pot, prach a špínu z téměř týdenní cesty divočinou a nakonec si ještě jeho zbytkem vyprali ty nejšpinavější části oděvů. Potom celí promrzlí vylezli z vody, rozložili mokré svršky na slunce uschnout, sami se rozvalili na své pláště hned vedle a vychutnávali si teď už příjemné sluneční paprsky.
„Říkal jsi něco o městě?“ připomněl Ellad, sotva se trochu ohřál, a otočil se k Viggovi.
„To už budem v Uraskaru?“ vyhrkl nadšeně Dan, než stačil vůdce skupinky odpovědět.
„Ne, Uraskar je ještě kus dál,“ poučil vlídně netrpělivého chlapce Viggo a jeho další slova patřila Elladovi. „A ano, říkal, Chodče. Chtěl bych se zastavit v Rowanu, když už jsme tady. Přespíme tam, ráno dokoupíme zásoby a budeme pokračovat v cestě.“
Hraničář domluvil, spokojeně zavřel oči a plně se věnoval odpočinku. Mladíci však v klidu nevydrželi. Nejprve se jen popichovali a vtipkovali, po chvíli ale vstali a začali mezi sebou zápasit. Jen tak, cvičně. Strkali do sebe, honili se, smáli a vůbec jim přitom nevadilo, že na sobě nic nemají.
Viggo jejich bojové hrátky po očku a s pobaveným úsměvem sledoval a ukončil je až v půli odpoledne. Zavelel k odjezdu a zadýchaní mladíci se ihned zklidnili. Natáhli na sebe spodky, kalhoty a boty a následovalo holení.
Tedy – Hraničáři se pracně zbavovali několikadenního strniště. Dan ne. Tomu vousy ještě nerostly, a tak měl o starost méně. Nakonec se všichni dooblékli, znovu napojili a osedlali koně, nasedli a v řadě za sebou zamířili pryč. Krokem vyjeli z lesa a Viggo je vedl podél jeho okraje k západu.
Do velkého Fallarského města vjeli východní bránou a byli toho dne posledními poutníky. Sotva projeli, strážní za nimi velká dubová vrata zavřeli a zajistili je těžkou závorou, zatímco oni pokračovali dál do spleti ulic a uliček. Až k bíle omítnutému stavení, na jehož vývěsním štítu stálo – U žíznivého poutníka. Všichni, kromě Dana, to tu už znali, takže se moc nerozhlíželi, sesedli, ustájili koně, postarali se o ně, a pak společně vešli do hostince. Ocitli se v místnosti osvětlené velkým množstvím svíček, na chvilku se zastavili kousek od vchodových dveří, rychlým pohledem přejeli zařízení nálevny i několik hostů neuspořádaně usazených u bytelných dřevěných stolů a zamířili k jednomu volnému.
„Rád tě zase vidím, pane Viggo,“ vítal je srdečně hostinský, jakmile si odložili zbraně a usadili se. Opustil svůj pult a s přátelským úsměvem nyní čekal na jejich objednávku.
Hraničáři se dlouho nerozmýšleli a řekli si o pivo i o večeři. Dan však zaváhal. Ne s večeří samozřejmě, ale s tím pivem. Dovolili by mu ho rodiče?
Hoch nad tím chvilku uvažoval a nakonec jen odevzdaně pokrčil rameny. Rodiče jsou daleko a já přece nemůžu trhat partu, zdůvodnil si své rozhodnutí a dal si také pivo. Hostinský se úslužně poklonil, odspěchal a za pár minut se vrátil s plnými džbánky. Zručně je rozestavil po stole a odešel pro večeři. Ellad si ale všiml, že o pár stolů dále jej zastavili tři muži – podle oděvu bohatší kupci, něco mu říkali a přitom po nich pokradmu pokukovali. Hostinský je vyslechl, souhlasně kývl a také něco poznamenal. Jeho slovům ani slovům oněch mužů však mladík nerozuměl.
„Viggo, támhle ti lidé se na nás asi vyptávají,“ upozornil proto jenom.
Hraničář lehce přikývl na znamení, že ani jemu rozhovor hostinského s neznámými muži neunikl, upil ze svého džbánku a Ellad zamyšleně následoval jeho příkladu. Co hostinskému chtěli ti muži? Vyptávali se na ně? A pokud ano, tak proč? Vyšle je nějaký takový rozhovor zase na nějakou výpravu? Jako před rokem? Vždyť o potížích v Ethiru se doslechli právě tady.
Další mladíkovy úvahy utly dvě dívky, které přinesly k jejich stolu plné misky, z nichž se kouřilo a stoupala libá vůně. Dívky položily misky před hladové Hraničáře, předaly každému tři silné krajíce čerstvého žitného chleba a lžíci a zase odešly. Všichni čtyři přátelé se ihned pustili do jídla. Mlčky si nabírali na lžíce výbornou načervenalou omáčku s většími kousky libového hovězího masa, přikusovali chléb, plně si vychutnávali tu dobrotu a Ellad i Viggo vyzvídající kupce úplně pustili z hlavy.
Když dojedli, znovu se objevily dívky, sklidily špinavé nádobí a odnesly ho, zatímco hostinský přispěchal s dalším pivem.
„Tak co je nového, příteli?“ zjišťoval Viggo, jakmile se plné džbánky dotkly hladké desky stolu.
„Nic. Vůbec nic zajímavého, pane Hraničáři. Tady ve městě i v okolí je klid a obchody jdou dobře. Naštěstí,“ odpověděl s nepřehlédnutelnou spokojeností hostinský a odešel zase za ostatními hosty.
Hraničáři se chopili svých džbánků, upíjeli pivo a plánovali zítřek. Ráno vstanou brzy, nakoupí a vyrazí dál. Do Uraskaru je to přeci jenom ještě pěkný kus cesty.
„A proto spát,“ zavelel vesele Viggo a poradu tím uzavřel. Všichni se zvedli, sebrali své zbraně a vydali se do již připraveného pokoje. Vedla je starší z obou dívek a Dan s Collinem už za ní prošli úzkými dveřmi, které vedly na chodbu se schodištěm. Ellad je následoval a Viggo šel poslední, když tu mu někdo zlehka poklepal na rameno. Hraničář se bleskurychle otočil a jeho ruka podvědomě sevřela jílec meče. Před ním stál nejstarší z oněch zvědavých kupců a vystrašeně ze sebe soukal. „Promiňte, pane. Slyšel jsem, že patříte k Aranhorským Hraničářům?“
„Jo, to souhlasí,“ odpověděl Viggo, pustil svou nádhernou zbraň a tázavě zdvihl obočí.
„Mohli bychom si s vámi v klidu popovídat? Nezdržíme vás dlouho,“ dodal kupčík rychle.
Viggo souhlasně kývl, a pak se ještě obrátil ke svým přátelům. „Běžte teď sami. Já přijdu trochu později.“
Po těch dvou krátkých větách se k nim otočil zády a s dobře skrývanou zvědavostí vykročil za kupčíkem k jeho druhům.
„Jdu ven. Podívat se na koně,“ vyrazil ze sebe Ellad, vrazil svůj luk i toulec se šípy do ruky dokonale překvapenému Collinovi a spěšně se vzdálil, zatímco blonďatý mladík si s černovlasým chlapcem vyměnil udivený pohled, pokrčil neurčitě rameny a oba vystoupali za dívkou do podkroví, kde se nacházely pokoje pro hosty.
Ellad prošel lokálem a vyšel do tmavé noci rušené jen dvěma pochodněmi umístěnými v kovových držácích na stěně domu a slabě osvětlujícími dvůr hostince. Na nebi zářily tisíce hvězd a lehce se ochladilo. Přesto nebyla zima. Mladík zamířil ke stáji, ve které se kupodivu ještě svítilo, a ponořen do myšlenek vstoupil dovnitř. Hlavou se mu opět honila spousta otázek. Kdo jsou ti muži? Co chtějí od Vigga? Skutečně se na ně ptali hostinského a kouká z jejich zájmu o ně zase nějaká…?
„Jsou v pořádku, pane,“ ozval se nečekaně jakýsi hlas a od Danova šedáka vyšel asi dvanáctiletý chlapec s vědrem v ruce. Ellada jeho nenadálé zjevení i slova vytrhly z úvah. Překvapeně se zastavil a nevypadal asi zrovna přemoudřele, protože hoch rychle přidal vysvětlení. „Dal jsem jim ještě pít, než půjdu spát.“
Ellad se vzpamatoval, přikývl a poděkoval chlapci. Přesto před odchodem ze stáje koně zkontroloval pohledem. Co kdyby…
Když se vrátil do domu a procházel kolem pultu hostinského k úzkým dveřím vedoucím ke schodišti, šlehl svým pronikavým zrakem ke stolu cizinců. Viggo s nimi stále ještě seděl. Mladík jen s obtížemi potlačil zvědavost, prošel dveřmi a vystoupal po schodech. Pokoj našel snadno, protože přátelé nechali pootevřené dveře. Otevřel je dokořán a vstoupil. Místnost nebyla velká ani nijak přepychově zařízená, ale čistá a útulná, a osvětlovala ji pěkně zdobená lojová lampa.
„Pořád tam sedí,“ odpověděl na tázavé pohledy svých druhů.
„Už ne,“ ozvalo se nečekaně za ním a za chvilku stál vesele se tvářící Viggo ve dveřích.
„Tak co? Co ti chtěli?“ zajímali se okamžitě ti tři v pokoji, ale Hraničář jim neodpověděl. Schválně je trochu napínal. Pomalým krokem vešel do místnosti, zavřel za sebou dveře a přešel k oknu. Svůj luk a toulec položil na stůl, o zeď opatrně opřel svůj meč Zarkor a usedl na židli. Ellad, Collin i Dan z něj během té doby nespustili ani na vteřinu oči a jejich zvědavost byla vybičována do krajnosti. A Viggo to věděl.
„Jsou to skutečně kupci,“ slitoval se konečně nad svými mladšími společníky a spustil. „Tři bratři – Elmer, Emlin a jméno toho nejmladšího jsem zapomněl. To ostatně není důležité. Mají namířeno do přístavu Awar v Severním Sair Endrosu, ale doslechli se o nějakých přepadeních za Aranhorskými hranicemi. Bojí se, a tak mě požádali, abychom je doprovodili. Prý dobře zaplatí.“
„To je ale pěkně daleko,“ poznamenal suše Collin a pokyvoval zamyšleně hlavou.
„A úplně jiným směrem než Uraskar,“ přidal se Ellad.
Daniel neříkal nic. Jen čekal, co Viggo poví dál, a v duchu doufal, že nabídku kupců odmítl. Domů se mu totiž vůbec nechtělo.
„Přijal jsem to,“ sdělil svým přátelům Viggo a zcela tak zničil Danovu naději. Hoch smutně sklonil hlavu a zklamaně vzdychl. „Takže jedu domů.“
Viggo i ostatní se na něj po těch slovech podívali poněkud nechápavě. Proč domů...?
Až Viggovi došlo, co tím chlapec myslí. Jeho jediná, ale nejdůležitější podmínka při výpravách s Danem byla – žádné nebezpečí. A teď... Teď se na něj s napjatým očekáváním upíraly tři páry očí. Collin s Elladem už totiž také věděli, co měl Dan tou smutnou větou na mysli. Vůdce skupinky unaveně vzdychl.
„Pojedeš s námi,“ vyřkl po chvilce ticha své rozhodnutí a moc dobře si přitom uvědomoval zodpovědnost, která na něm bude celou tu dlouhou cestu ležet. Musel splnit slib daný jeho rodičům. Slib, že se chlapci určitě nic zlého nestane. Znovu vzdychl a na vysvětlenou ještě dodal. „Nemám z toho sice moc velkou radost, ale samotnýho tě domů nepustím.“
„Joou!“ zajásal Dan a ten nadšený výkřik vykouzlil na tvářích jeho starších druhů pobavený úsměv.
„Takže z týhle hospody vyjedeme zase za dobrodružstvím,“ poznamenal vesele a trochu i nedočkavě Ellad a připomněl tak ostatním výpravu do Ethiru.
„Jo,“ přikývl Viggo. Zvážněl a pronikavě se na upovídaného mladíka zadíval. „Jen doufám, že si tentokrát povedeš o něco lépe, Chodče.“
Při vzpomínce na své tehdejší zbrklé jednání Ellad sklonil provinile hlavu, ale Viggo se o tom dál nešířil. Místo toho věnoval plnou pozornost Collinovi.
„A co zásoby?“ upozornil ho totiž blonďák.
„Nakoupíme si zítra ráno, i když moc jídla nepotřebujeme. Prý budeme jíst s nimi. Je domluveno, že se sejdeme v poledne u severní brány.“
***
Ráno se Hraničářům ani Danovi z voňavého pohodlí měkkých postelí vůbec nechtělo. Vstali uzívaní a rozespalí, ale vyhlídka na výpravu s kupci, vydatná snídaně dole v nálevně a hlavně řádná ranní očista u studny na dvoře je připravila o poslední stopy spánku. S dobrou náladou vyšli všichni čtyři před bránu hostince. Venku se zrodil další krásný letní den. Obloha byla opět bez mráčku a slunce už začínalo pálit, když se pustili do ulic probouzejícího se Rowanu. Obchodníci právě otvírali své krámky.
Po nákupech se vrátili zpět, dali si oběd, zaplatili a zamířili přímo do stáje. Každý tam odvázal svého koně, vyvedl ho na dvůr, vyčistil, osedlal, nasedl a společně se pak vydali k severní bráně. Kupci už na ně čekali. Neztráceli tedy čas, připojili se k nim a celá výprava, čítající kromě nich ještě sedm plně naložených těžkých vozů a dvanáct čeledínů, opustila město.
Pomalým krokem vyjeli z brány a sledovali klidný tok řeky Elly až do podhůří Bílých hor a ke starému kamennému mostu. Přešli po něm na druhý břeh, otočili se k Elle i k horám zády a pokračovali po hodně používané kupecké cestě na západ. Mířili k velkému hraničnímu městu Bregon a jeho východní bránou projeli čtvrtého dne putování. Dvakrát tu přenocovali v hostinci U ztracené podkovy, protože kupci měli ve městě nějaká obchodní jednání, a potom se zase vydali dál. Počasí se však mezitím zkazilo – začalo nepříjemně foukat, nebe zakryla tmavě šedá mračna a každou chvíli pršelo. Vyjeli tedy do deště.
Vpřed se ploužili pomalým krokem, protože naložené vozy rychlou jízdu vylučovaly, a Collin, Dan i Ellad se nudili k uzoufání. Nespokojeně si mezi sebou špitali a stále více litovali, že Viggo zvláštní nabídku přijal. Čekali dobrodružství a vzrušení a zatím...? Déšť, bláto a tempo přímo hlemýždí. Vždyť i ti šneci snad lezli rychleji než oni.
Viggovi jejich rozmrzelost neunikla, ale nijak ji nekomentoval. Stále ještě si živě vybavoval dobu, kdy měl podobné pocity a podobné touhy. Ty dny však byly dávno pryč a on si teď přímo vychutnával tu blaženou jednotvárnost a klid. Když se nic nedělo, nemuseli nijak zasahovat. Nehrozil boj, zabíjení a smrt. O sebe se nebál, ale Dan a Chodec...
Už přejeli hranice mezi Fallarským královstvím a říší Severního Sair Endrosu a Hraničářský vůdce byl ve střehu. Právě tady prý došlo k několika přepadením a právě těchto míst se ti kupci tolik báli. Upozornil a ukáznil proto své mladší druhy a všichni čtyři pak bedlivě sledovali okolí.
Déšť konečně ustal a oni pořád mířili k západu. Projížděli lesem, pomalu se stmívalo, Viggo vyhlížel nějaké vhodné místo k táboření a jeho tři společníci se snažili, aby jim nic podezřelého neuniklo. Aby zahlédli každou stopu, každou rozhoupanou větvičku, každou... Přesto z okolního hustého křoví náhle vylétla sprška šípů. Zcela nečekaně. Střely zasvištěly vzduchem a většinou se jen neškodně pozapichovaly do plachet vozů nebo do kmenů podél cesty rostoucích smrků. Svůj cíl vlastně našly jenom dvě a jejich opeřené části teď zlověstně trčely z prsou dvou vozků. Hned za rádoby smrtící salvou vyběhlo na cestu asi patnáct otrhaných chlapů s rezavými meči v rukou.
„Stůjte! Vydejte nám zboží a peníze a nic se vám nestane!“ zahulákal vysoký muž středního věku s hnědošedými mastnými vlasy na ramena a čekal, že přepadení kupčíci budou s hrůzou v očích prosit o slitování. Vždycky to tak bylo.
Tentokrát se však ten nemytý otrhanec ošklivě přepočítal a jeho kumpáni také. Vozy se sice zastavily a zastavil se i jejich doprovod, Hraničáři však zůstali na místě jen po dobu jednoho úderu srdce. V příštím okamžiku se už s obnaženými zbraněmi a cvalem rozjeli proti útočníkům a dokonale překvapení lupiči strnuli. To se jim ještě nestalo.
Ale nevadí, vždyť ti ubožáci jsou jen čtyři, blesklo v tom zlomku vteřiny hlavou vysokému vůdci. Dal pokyn k protiútoku, jeho muži poslechli a – zmýlili se po druhé. Měli značnou početní převahu, ale to byla jejich jediná výhoda. Ve skutečnosti se nemohli s dokonale vycvičenými, a navíc rozzlobenými Hraničáři na koních měřit.
Poznali to velmi rychle. Během několika minut. Pět z nich však zaplatilo to poznání životem a tři leželi v blátě cesty s těžkým zraněním. Ostatní zahodili zbraně a zbaběle prchali z bojiště.
Hraničáři naštěstí vyvázli téměř bez úhony. Jen Daniel měl mělkou, ale dlouhou ránu na levém stehně – ovšem nic smrtelného.
„Jeďte za nimi a zkuste ty zbylé ničemy najít,“ obrátil se Viggo na Ellada s Collinem, a pak ještě křikl na dva pacholky, kteří jeli na koních a ne na vozech. „A vy jeďte s nimi! Rychle!“
Collin si vzal k ruce jednoho, Ellad druhého a všichni čtyři brzy zmizeli v lese. Ellad se však ještě předtím otočil a viděl Vigga, jak sesedá z koně a s napřaženým mečem kráčí k jednomu ze zraněných lupičů, zatímco jeho přítel Dan se zaťatými zuby zápasí s krvácením. Rozčarovaný mladík třepl hlavou, aby se vzpamatoval a osvobodil svou mysl od vidiny toho, co určitě následovalo. Konečně, co jiného s nimi, přesto... V poslední chvíli uhnul před záludnou, nízko rostoucí větví, pustil Vigga i jeho činy z hlavy a veškerou svou pozornost věnoval pronásledování, i když bylo jasné, že honička nebude trvat moc dlouho. Světla totiž kvapem ubývalo.
Ellad vedl Raula porostem, každou chvíli ho zastavil a pozorně naslouchal. Náhle jeho vycvičený sluch zachytil v dálce zvuk lámaných větviček, a tak neváhal. Pobídl vraníka, křikl na pacholka a rozjel se tím směrem. Během chvilky se dostali z lesa na mírně stoupající paseku a tam zůstali nerozhodně stát. Co teď? Ti darebáci tudy určitě běželi. Alespoň někteří, ale... Ellad i pacholek se rozhlíželi na všechny strany. Bylo tu přeci jenom více světla než mezi stromy, a tak měli naději skutečně i něco zahlédnout. Uviděli je oba ve stejném okamžiku. Na vrcholku kopce se mihlo několik postav. Znovu tedy pobídli koně, tentokrát do cvalu, a vzdálenost mezi nimi a prchajícími lupiči se rychle zmenšovala.
Dohonili je za několik minut a ti zbabělci se ani nepokoušeli bránit. Padli na kolena a prosili o milost. Bylo jich pět.
„Pojď, chlapče, svážeme je,“ vybídl Ellad svého mladého pomocníka, ze sedlové brašny vyndal pár připravených provazů a sesedl z Raula. Pacholek ho následoval a společně začali spoutávat stále ještě klečící lupiče. K Elladovu překvapení byl mezi nimi i jejich vysoký vůdce. Ten, který na ně prve křičel, aby se vzdali. Mladého Hraničáře pohled na toho muže – nyní poraženého a poníženého – neuvěřitelně potěšil. Nachystal si provaz, přistoupil k němu a chystal se říci nějakou jedovatou poznámku, když ten klečící a provinile se tvářící lotr náhle hmátl pravačkou k lemu své vysoké boty, vytáhl nůž s úzkou čepelí a sekl po Elladovi. Ten pohyb byl bleskurychlý a mladík nic takového nečekal. Nijak se tedy nebránil. Neuhnul ani útok nekryl, takže ho nůž zasáhl plnou silou a předloktím mu projela nesnesitelná bolest. Zkřivil tvář, ale ještě než se chytil za zraněnou pravačku, vylétla jeho levá pěst, zasáhla útočníkovu tvář a zhatila tak veškeré naděje toho záludného lumpa na případný útěk. Chlap padl na deštěm zmáčený trávník napůl v bezvědomí a zbraň mu vylétla z ochablých prstů.
„Svaž ho,“ přikázal Ellad přes zaťaté zuby, hodil chlapci provaz a zběžně obhlédl své zranění.
„A sakra,“ zaklel tlumeně a bolestí přivíral oči. Rána vypadala ošklivě. Byla hluboká a dlouhá a rukáv kolem ní se rychle barvil krví. Ellad věděl, že nemá času nazbyt. Vytasil nůž, levačkou poničený rukáv neohrabaně odřízl a snažil se ránu obvázat. Moc se mu to však nedařilo. Levá ruka je zkrátka levá. Nakonec mu pomohl mladý pacholek. Pevně svázal omráčeného lotra na rukou, a hned potom přiskočil k Elladovi.
Sotva mladíci společnými silami ovázali stále stejně krvácející předloktí, zaslechli tlumený zvuk koňských kopyt a za okamžik u nich zastavil Collin. Už se téměř úplně setmělo, a tak ho poznali, až když k nim dojel.
„Tady jste. Koukám – lov byl úspěšný,“ zahlaholil vesele a s potěšením si prohlížel spoutané zajatce. Elladovi se ale právě v tu chvíli zatmělo před očima, zavrávoral a snad by i upadl, kdyby jej vedle stojící pacholek nepodepřel.
„Co je ti, Chodče? Jsi zraněný?“ okamžitě otočil Collin, kterému přítelova slabost samozřejmě neunikla. Přestal se zajímat o chycené lupiče, přiskočil k postiženému mladíkovi a snažil se najít příčinu jeho závrati, protože Ellad mu neodpověděl. Pevně svíral čelisti, bojoval s rostoucí žaludeční nevolností a udržet se na nohou ho stálo stále více sil. Předloktí mu pořád krvácelo a strašlivě bolelo, a tak opět vypomohl pacholek. Dvěma krátkými větami popsal mladíkovo zranění a blonďák na víc nečekal. Odvedl pobledlého Ellada k Raulovi, vyhodil ho do sedla a natočil vraníkovu hlavu směrem zpět, zatímco mladík jen s obtížemi sbíral otěže.
„Musíš za Viggem. Rychle!“ křikl, a pak se obrátil k pacholkovi. „Ty jeď s ním. Tábor je jen kousek od místa přepadení. Já se o ty lotry postarám.“
Chlapec přikývl, spěšně nasedl a rozjel se ze svahu zpátky k lesu. Ellad ho následoval, ale bylo to spíš tak, že vraník pochopil, kam má jít, než že by ho zraněný Hraničář nějak zvlášť řídil. Věrný Raul nesl svého pána dolů pasekou a lesem až na cestu a dál až do tábora. Kdy nebo jak tam přijeli, ale Ellad nevěděl. Pár kroků od místa přepadení ho přemohla slabost způsobená ztrátou krve a on se v bezvědomí zhroutil na upocený vraníkův krk.
Jak brzy přišla, tak se jí vůbec nechtělo odejít. Prostě to vypadalo, že paní zima už v Aranhoru zůstane a vládu jaru nepředá. Dny míjely a měnily se v týdny. Nakonec to samozřejmě udělala. Na konci marcenu, to jest o celý měsíc později než normálně. Sníh roztál, proměnil se v bláto, to trochu oschlo a Ellad se mohl opět vydat do Eriadoru. Nedočkavý, natěšený a zvědavý na Viggovo rozhodnutí.
Měl však smůlu. Ve vesnici našel jen vesničany a patnáctičlennou hlídku. Ostatní byli pryč. Jen pár dní před jeho příchodem odjeli všichni Hraničáři na pravidelnou jarní průzkumnou výpravu. S lehce zklamaným povzdechem se proto znovu zapojil do své obvyklé činnosti – práce u koní. Rozeběhl se na louku, kde se toho dne stádečko páslo, a – překvapení. Vedle Dana s Gionem si v trávě lebedila i Illa.
Ellad se usmál, udiveně zdvihl obočí a hned po pozdravu se zeptal. „Zase se ti podařilo utéct?“
„Ne,“ hlásila holčička se šťastným úsměvem a rozzářenýma očima. „Já utíkat už nemusím. V zimě jsem tak dlouho prosila Vigga a Renna, až – jsem tady.“
„Jo, to se tak máš čím chlubit,“ utrhl se na ni rozzlobeně Gion a Elladovo obočí vyjelo opět vzhůru. „Copak tohle je práce pro holku? Pást koně? Ani rodičům se to tvý chování nelíbí. Za pár let snad budeš taky šermovat a střílet lukem?!“
„Proč ne. Je to pořád lepší, než vařit a utírat malejm dětem zadky,“ zchladila ho povýšeně Illa. Ellad vyprskl smíchy a Dan obrátil oči k obloze.
„Tak to slyšíš,“ postěžoval si na oko otráveně. „Takhle je to tu teď pořád. Ona se tetelí radostí a on se tváří jako bubák. Ještě že ses vrátil.“
Ellad se na přítele zkoumavě podíval, aby si udělal představu, jak moc myslí svou stížnost vážně, a pak se na něj vesele zašklebil. Podle cukajících koutků a malých vějířků vrásek u očí poznal, že Dan myslí opravdu vážně jen poslední větu. Usadil se tedy vedle něj do trávy a začali probírat všechno, co přes zimu dělali i co je ve vesnici nového. Ellad se tak kromě jiného dozvěděl, že Collin odjel do Nurasu a Viggo se spolu s Derekem, Tarekem a dalšími asi deseti Hraničáři vydal na sever. Vyzjistit, co Dareth a Argaana. Prý se k nim měl cestou připojit i Robert, ale tím si Dan nebyl jistý.
A pak náhle nastalo ticho. Elladovi i Danovi došla slova a ani Illa už nevymyslela žádnou další poznámku. Zmlkli, zadívali se na pasoucí se koně a Gion si ulehčeně vydechl. Sáhl po své píšťale a Ellada čekalo ještě jedno překvapení. Mladší chlapec spustil smutnou, táhlou melodii, Illa protočila oči a Dan? Ten sáhl do záňadří, zpod kožešinové vesty vytáhl píšťalu hodně podobnou té Gionově a přiložil si ji ke rtům.
Co má tohle zase znamenat? Blesklo Elladovi hlavou a lehce se zamračil. Odpověď se dostavila hned v příštím okamžiku. Dan foukal do nástroje, prsty odkrýval a zakrýval vyvrtané dírky a – hrál. Ale úplně jinak než Gion. S rošťácky přimhouřenýma očima zahrál rychlejší, veselou písničku, Illa se dala do zpěvu a tímhle společným uměleckým projevem popletli Giona tolik, že s pískáním přestal. Oni zmlkli jen chvilku po něm a hlasitě se rozesmáli.
„Nechcete jít třeba šermovat?“ nadhodil rozzlobeně Gion a to už se smál i Ellad.
Šermovat toho dne však nešli. Ne, že by nechtěli, ale odpoledne bylo u konce a nastal čas zahnat stádečko domů.
***
Nejprve se vrátil do vesnice Hraničářů Viggo se svou skupinkou a přivezl poměrně dobré zprávy. Argaaně se zvítězit ještě nepodařilo. Daretha prý sice během jedné podzimní potyčky zranili, ale ne moc vážně. Přes zimu se ten muž dokonale zotavil a boje v Dagerladu pokračují, takže Northor se bude muset v Orrinoru i nadále obejít bez její podpory a pomoci. To ostatně potvrdil i Collin, který projel bránou Eriadoru o čtyři dny později než Viggo. Hlásil, že zima v Nurasu a vlastně i v celém Orrinoru proběhla bez velkých změn. Jen lidé trochu přehodnotili své názory. Už si prostě na Northora začínají zvykat. A on? Když ho opustila Argaana, obklopil se kromě vlastních mužů i významnými Orrinorskými pány, hraje si s nimi, podle Collinových slov, na královský dvůr a dokonce prý chystá nějaké důležité jednání s Aranhorským králem Galdorem. Takže kdoví, co se od něho dá čekat.
Ellad se všechny tyhle novinky dozvěděl v poradní místnosti Hraničářů a měl z nich značně rozporuplné pocity. Daretha obdivoval. Držel mu palce a byl rád, že Argaaně znepříjemňuje život a škodí jí, jak může. Na druhou stranu stále nechápal, proč si z něj Orrinorští nevezmou příklad a vůbec se nesnaží Northora zbavit. Vždyť ten chlap je pro ně naprostým cizincem?! Argaana se v Dagerladu narodila, ale on? Přivandroval si ze severu, násilím obsadil hlavní město a teď vládne celému – no, téměř celému – království a lidem to nevadí?! Tady asi není něco v pořádku.
Hoch to nechápal a nerozuměl tomu ani Viggo, ani Collin a ani Daniel, když se o tom spolu pak bavili na pastvině. Jen Roberta nechávala situace v Nurasu naprosto klidným, alespoň na oko. Řekl jim o tom Viggo a černě oděný muž to Elladovi potvrdil i osobně při jedné ze svých jarních návštěv statku. V Orrinoru prý k žádné vzpouře nedojde a to je dobře. Na tom chlapec nic dobrého neviděl, ale něco jej přece potěšilo. Viggovo rozhodnutí. Dan s nimi občas vyjet směl.
***
Začínalo léto. Obloha byla bez mráčku a slunce nepříjemně pálilo. Jeho paprsky vysávaly z půdy vláhu, kterou dala rostlinám nedávná bouřka, a lehce zvlněnou Fallarskou krajinou klusali čtyři horkem zmožení jezdci. To Viggo vedl Ellada, Collina a Dana k jihu a jejich cílem měl být Uraskar – město Fallarských králů. A proč? Pro porovnání. Uraskar byl však mnohem starší než Nuras a někteří tvrdili, že právě tohle jej dělá hezčím. Viggo s nimi docela souhlasil a zajímalo ho, jak to uvidí Ellad s Collinem. Dan porovnávat nemohl, přesto jel také. Jen tak. Jeho první cesta s Hraničáři.
Krátce před polednem se před vedrem zničenou skupinkou konečně objevil lesík. Unavení jezdci navedli své koně do chladivého stínu stromů a za okamžik stanuli na břehu asi šest kroků široké, poklidně tekoucí říčky s křišťálově čistou vodou.
„Tady si odpočineme,“ řekl Viggo a sesedl z koně. „Tohle je řeka Hoe a takovýhle lesík lemuje oba její břehy až k městu Rowan, kde se vlévá do Elly,“ sdělil ještě svým mladším přátelům.
Potom všichni sňali upoceným zvířatům sedla, složili je do stínu stromů a odvedli valachy k vodě, aby se napili. Při pohledu na drobnými vlnkami zčeřenou vodní hladinu dostal Ellad nápad.
„Co kdybychom se tu trochu zdrželi a vykoupali se?“ navrhl, sotva se potom usadil vedle Dana do trávy.
„Brrr. Víš, jak je ta voda studená?“ otřásl se při představě koupele Collin, rozepnul vak s potravinami, který měl na starosti, a rozdal každému jeho díl oběda.
„Já jsem pro,“ podpořil Ellada Daniel a trochu zklamaně hleděl na malou porci ve svých rukách.
„To opravdu není špatný nápad,“ ozval se konečně i Viggo. „Alespoň provedeme malou očistu před vjezdem do města.“
Rozhodnutí padlo a všichni se s chutí pustili do jídla – kousku studené kachní pečínky, která zbyla od poslední večeře, a už značně okoralé bramborové placky.
„To je naše poslední jídlo,“ upozornil jenom mezi sousty Collin a Viggo přikývl, že rozumí. Jinak mlčeli a věnovali se skromnému pokrmu.
Když dojedli, pečlivě si olízali mastné prsty, v dokonalé shodě shodili šaty a opatrně a pomalu vstoupili do ledové vody. Viggo s sebou vzal kousek mýdla a ten teď koloval z ruky do ruky. Hraničáři i Daniel ze sebe s jistým potěšením smývali pot, prach a špínu z téměř týdenní cesty divočinou a nakonec si ještě jeho zbytkem vyprali ty nejšpinavější části oděvů. Potom celí promrzlí vylezli z vody, rozložili mokré svršky na slunce uschnout, sami se rozvalili na své pláště hned vedle a vychutnávali si teď už příjemné sluneční paprsky.
„Říkal jsi něco o městě?“ připomněl Ellad, sotva se trochu ohřál, a otočil se k Viggovi.
„To už budem v Uraskaru?“ vyhrkl nadšeně Dan, než stačil vůdce skupinky odpovědět.
„Ne, Uraskar je ještě kus dál,“ poučil vlídně netrpělivého chlapce Viggo a jeho další slova patřila Elladovi. „A ano, říkal, Chodče. Chtěl bych se zastavit v Rowanu, když už jsme tady. Přespíme tam, ráno dokoupíme zásoby a budeme pokračovat v cestě.“
Hraničář domluvil, spokojeně zavřel oči a plně se věnoval odpočinku. Mladíci však v klidu nevydrželi. Nejprve se jen popichovali a vtipkovali, po chvíli ale vstali a začali mezi sebou zápasit. Jen tak, cvičně. Strkali do sebe, honili se, smáli a vůbec jim přitom nevadilo, že na sobě nic nemají.
Viggo jejich bojové hrátky po očku a s pobaveným úsměvem sledoval a ukončil je až v půli odpoledne. Zavelel k odjezdu a zadýchaní mladíci se ihned zklidnili. Natáhli na sebe spodky, kalhoty a boty a následovalo holení.
Tedy – Hraničáři se pracně zbavovali několikadenního strniště. Dan ne. Tomu vousy ještě nerostly, a tak měl o starost méně. Nakonec se všichni dooblékli, znovu napojili a osedlali koně, nasedli a v řadě za sebou zamířili pryč. Krokem vyjeli z lesa a Viggo je vedl podél jeho okraje k západu.
Do velkého Fallarského města vjeli východní bránou a byli toho dne posledními poutníky. Sotva projeli, strážní za nimi velká dubová vrata zavřeli a zajistili je těžkou závorou, zatímco oni pokračovali dál do spleti ulic a uliček. Až k bíle omítnutému stavení, na jehož vývěsním štítu stálo – U žíznivého poutníka. Všichni, kromě Dana, to tu už znali, takže se moc nerozhlíželi, sesedli, ustájili koně, postarali se o ně, a pak společně vešli do hostince. Ocitli se v místnosti osvětlené velkým množstvím svíček, na chvilku se zastavili kousek od vchodových dveří, rychlým pohledem přejeli zařízení nálevny i několik hostů neuspořádaně usazených u bytelných dřevěných stolů a zamířili k jednomu volnému.
„Rád tě zase vidím, pane Viggo,“ vítal je srdečně hostinský, jakmile si odložili zbraně a usadili se. Opustil svůj pult a s přátelským úsměvem nyní čekal na jejich objednávku.
Hraničáři se dlouho nerozmýšleli a řekli si o pivo i o večeři. Dan však zaváhal. Ne s večeří samozřejmě, ale s tím pivem. Dovolili by mu ho rodiče?
Hoch nad tím chvilku uvažoval a nakonec jen odevzdaně pokrčil rameny. Rodiče jsou daleko a já přece nemůžu trhat partu, zdůvodnil si své rozhodnutí a dal si také pivo. Hostinský se úslužně poklonil, odspěchal a za pár minut se vrátil s plnými džbánky. Zručně je rozestavil po stole a odešel pro večeři. Ellad si ale všiml, že o pár stolů dále jej zastavili tři muži – podle oděvu bohatší kupci, něco mu říkali a přitom po nich pokradmu pokukovali. Hostinský je vyslechl, souhlasně kývl a také něco poznamenal. Jeho slovům ani slovům oněch mužů však mladík nerozuměl.
„Viggo, támhle ti lidé se na nás asi vyptávají,“ upozornil proto jenom.
Hraničář lehce přikývl na znamení, že ani jemu rozhovor hostinského s neznámými muži neunikl, upil ze svého džbánku a Ellad zamyšleně následoval jeho příkladu. Co hostinskému chtěli ti muži? Vyptávali se na ně? A pokud ano, tak proč? Vyšle je nějaký takový rozhovor zase na nějakou výpravu? Jako před rokem? Vždyť o potížích v Ethiru se doslechli právě tady.
Další mladíkovy úvahy utly dvě dívky, které přinesly k jejich stolu plné misky, z nichž se kouřilo a stoupala libá vůně. Dívky položily misky před hladové Hraničáře, předaly každému tři silné krajíce čerstvého žitného chleba a lžíci a zase odešly. Všichni čtyři přátelé se ihned pustili do jídla. Mlčky si nabírali na lžíce výbornou načervenalou omáčku s většími kousky libového hovězího masa, přikusovali chléb, plně si vychutnávali tu dobrotu a Ellad i Viggo vyzvídající kupce úplně pustili z hlavy.
Když dojedli, znovu se objevily dívky, sklidily špinavé nádobí a odnesly ho, zatímco hostinský přispěchal s dalším pivem.
„Tak co je nového, příteli?“ zjišťoval Viggo, jakmile se plné džbánky dotkly hladké desky stolu.
„Nic. Vůbec nic zajímavého, pane Hraničáři. Tady ve městě i v okolí je klid a obchody jdou dobře. Naštěstí,“ odpověděl s nepřehlédnutelnou spokojeností hostinský a odešel zase za ostatními hosty.
Hraničáři se chopili svých džbánků, upíjeli pivo a plánovali zítřek. Ráno vstanou brzy, nakoupí a vyrazí dál. Do Uraskaru je to přeci jenom ještě pěkný kus cesty.
„A proto spát,“ zavelel vesele Viggo a poradu tím uzavřel. Všichni se zvedli, sebrali své zbraně a vydali se do již připraveného pokoje. Vedla je starší z obou dívek a Dan s Collinem už za ní prošli úzkými dveřmi, které vedly na chodbu se schodištěm. Ellad je následoval a Viggo šel poslední, když tu mu někdo zlehka poklepal na rameno. Hraničář se bleskurychle otočil a jeho ruka podvědomě sevřela jílec meče. Před ním stál nejstarší z oněch zvědavých kupců a vystrašeně ze sebe soukal. „Promiňte, pane. Slyšel jsem, že patříte k Aranhorským Hraničářům?“
„Jo, to souhlasí,“ odpověděl Viggo, pustil svou nádhernou zbraň a tázavě zdvihl obočí.
„Mohli bychom si s vámi v klidu popovídat? Nezdržíme vás dlouho,“ dodal kupčík rychle.
Viggo souhlasně kývl, a pak se ještě obrátil ke svým přátelům. „Běžte teď sami. Já přijdu trochu později.“
Po těch dvou krátkých větách se k nim otočil zády a s dobře skrývanou zvědavostí vykročil za kupčíkem k jeho druhům.
„Jdu ven. Podívat se na koně,“ vyrazil ze sebe Ellad, vrazil svůj luk i toulec se šípy do ruky dokonale překvapenému Collinovi a spěšně se vzdálil, zatímco blonďatý mladík si s černovlasým chlapcem vyměnil udivený pohled, pokrčil neurčitě rameny a oba vystoupali za dívkou do podkroví, kde se nacházely pokoje pro hosty.
Ellad prošel lokálem a vyšel do tmavé noci rušené jen dvěma pochodněmi umístěnými v kovových držácích na stěně domu a slabě osvětlujícími dvůr hostince. Na nebi zářily tisíce hvězd a lehce se ochladilo. Přesto nebyla zima. Mladík zamířil ke stáji, ve které se kupodivu ještě svítilo, a ponořen do myšlenek vstoupil dovnitř. Hlavou se mu opět honila spousta otázek. Kdo jsou ti muži? Co chtějí od Vigga? Skutečně se na ně ptali hostinského a kouká z jejich zájmu o ně zase nějaká…?
„Jsou v pořádku, pane,“ ozval se nečekaně jakýsi hlas a od Danova šedáka vyšel asi dvanáctiletý chlapec s vědrem v ruce. Ellada jeho nenadálé zjevení i slova vytrhly z úvah. Překvapeně se zastavil a nevypadal asi zrovna přemoudřele, protože hoch rychle přidal vysvětlení. „Dal jsem jim ještě pít, než půjdu spát.“
Ellad se vzpamatoval, přikývl a poděkoval chlapci. Přesto před odchodem ze stáje koně zkontroloval pohledem. Co kdyby…
Když se vrátil do domu a procházel kolem pultu hostinského k úzkým dveřím vedoucím ke schodišti, šlehl svým pronikavým zrakem ke stolu cizinců. Viggo s nimi stále ještě seděl. Mladík jen s obtížemi potlačil zvědavost, prošel dveřmi a vystoupal po schodech. Pokoj našel snadno, protože přátelé nechali pootevřené dveře. Otevřel je dokořán a vstoupil. Místnost nebyla velká ani nijak přepychově zařízená, ale čistá a útulná, a osvětlovala ji pěkně zdobená lojová lampa.
„Pořád tam sedí,“ odpověděl na tázavé pohledy svých druhů.
„Už ne,“ ozvalo se nečekaně za ním a za chvilku stál vesele se tvářící Viggo ve dveřích.
„Tak co? Co ti chtěli?“ zajímali se okamžitě ti tři v pokoji, ale Hraničář jim neodpověděl. Schválně je trochu napínal. Pomalým krokem vešel do místnosti, zavřel za sebou dveře a přešel k oknu. Svůj luk a toulec položil na stůl, o zeď opatrně opřel svůj meč Zarkor a usedl na židli. Ellad, Collin i Dan z něj během té doby nespustili ani na vteřinu oči a jejich zvědavost byla vybičována do krajnosti. A Viggo to věděl.
„Jsou to skutečně kupci,“ slitoval se konečně nad svými mladšími společníky a spustil. „Tři bratři – Elmer, Emlin a jméno toho nejmladšího jsem zapomněl. To ostatně není důležité. Mají namířeno do přístavu Awar v Severním Sair Endrosu, ale doslechli se o nějakých přepadeních za Aranhorskými hranicemi. Bojí se, a tak mě požádali, abychom je doprovodili. Prý dobře zaplatí.“
„To je ale pěkně daleko,“ poznamenal suše Collin a pokyvoval zamyšleně hlavou.
„A úplně jiným směrem než Uraskar,“ přidal se Ellad.
Daniel neříkal nic. Jen čekal, co Viggo poví dál, a v duchu doufal, že nabídku kupců odmítl. Domů se mu totiž vůbec nechtělo.
„Přijal jsem to,“ sdělil svým přátelům Viggo a zcela tak zničil Danovu naději. Hoch smutně sklonil hlavu a zklamaně vzdychl. „Takže jedu domů.“
Viggo i ostatní se na něj po těch slovech podívali poněkud nechápavě. Proč domů...?
Až Viggovi došlo, co tím chlapec myslí. Jeho jediná, ale nejdůležitější podmínka při výpravách s Danem byla – žádné nebezpečí. A teď... Teď se na něj s napjatým očekáváním upíraly tři páry očí. Collin s Elladem už totiž také věděli, co měl Dan tou smutnou větou na mysli. Vůdce skupinky unaveně vzdychl.
„Pojedeš s námi,“ vyřkl po chvilce ticha své rozhodnutí a moc dobře si přitom uvědomoval zodpovědnost, která na něm bude celou tu dlouhou cestu ležet. Musel splnit slib daný jeho rodičům. Slib, že se chlapci určitě nic zlého nestane. Znovu vzdychl a na vysvětlenou ještě dodal. „Nemám z toho sice moc velkou radost, ale samotnýho tě domů nepustím.“
„Joou!“ zajásal Dan a ten nadšený výkřik vykouzlil na tvářích jeho starších druhů pobavený úsměv.
„Takže z týhle hospody vyjedeme zase za dobrodružstvím,“ poznamenal vesele a trochu i nedočkavě Ellad a připomněl tak ostatním výpravu do Ethiru.
„Jo,“ přikývl Viggo. Zvážněl a pronikavě se na upovídaného mladíka zadíval. „Jen doufám, že si tentokrát povedeš o něco lépe, Chodče.“
Při vzpomínce na své tehdejší zbrklé jednání Ellad sklonil provinile hlavu, ale Viggo se o tom dál nešířil. Místo toho věnoval plnou pozornost Collinovi.
„A co zásoby?“ upozornil ho totiž blonďák.
„Nakoupíme si zítra ráno, i když moc jídla nepotřebujeme. Prý budeme jíst s nimi. Je domluveno, že se sejdeme v poledne u severní brány.“
***
Ráno se Hraničářům ani Danovi z voňavého pohodlí měkkých postelí vůbec nechtělo. Vstali uzívaní a rozespalí, ale vyhlídka na výpravu s kupci, vydatná snídaně dole v nálevně a hlavně řádná ranní očista u studny na dvoře je připravila o poslední stopy spánku. S dobrou náladou vyšli všichni čtyři před bránu hostince. Venku se zrodil další krásný letní den. Obloha byla opět bez mráčku a slunce už začínalo pálit, když se pustili do ulic probouzejícího se Rowanu. Obchodníci právě otvírali své krámky.
Po nákupech se vrátili zpět, dali si oběd, zaplatili a zamířili přímo do stáje. Každý tam odvázal svého koně, vyvedl ho na dvůr, vyčistil, osedlal, nasedl a společně se pak vydali k severní bráně. Kupci už na ně čekali. Neztráceli tedy čas, připojili se k nim a celá výprava, čítající kromě nich ještě sedm plně naložených těžkých vozů a dvanáct čeledínů, opustila město.
Pomalým krokem vyjeli z brány a sledovali klidný tok řeky Elly až do podhůří Bílých hor a ke starému kamennému mostu. Přešli po něm na druhý břeh, otočili se k Elle i k horám zády a pokračovali po hodně používané kupecké cestě na západ. Mířili k velkému hraničnímu městu Bregon a jeho východní bránou projeli čtvrtého dne putování. Dvakrát tu přenocovali v hostinci U ztracené podkovy, protože kupci měli ve městě nějaká obchodní jednání, a potom se zase vydali dál. Počasí se však mezitím zkazilo – začalo nepříjemně foukat, nebe zakryla tmavě šedá mračna a každou chvíli pršelo. Vyjeli tedy do deště.
Vpřed se ploužili pomalým krokem, protože naložené vozy rychlou jízdu vylučovaly, a Collin, Dan i Ellad se nudili k uzoufání. Nespokojeně si mezi sebou špitali a stále více litovali, že Viggo zvláštní nabídku přijal. Čekali dobrodružství a vzrušení a zatím...? Déšť, bláto a tempo přímo hlemýždí. Vždyť i ti šneci snad lezli rychleji než oni.
Viggovi jejich rozmrzelost neunikla, ale nijak ji nekomentoval. Stále ještě si živě vybavoval dobu, kdy měl podobné pocity a podobné touhy. Ty dny však byly dávno pryč a on si teď přímo vychutnával tu blaženou jednotvárnost a klid. Když se nic nedělo, nemuseli nijak zasahovat. Nehrozil boj, zabíjení a smrt. O sebe se nebál, ale Dan a Chodec...
Už přejeli hranice mezi Fallarským královstvím a říší Severního Sair Endrosu a Hraničářský vůdce byl ve střehu. Právě tady prý došlo k několika přepadením a právě těchto míst se ti kupci tolik báli. Upozornil a ukáznil proto své mladší druhy a všichni čtyři pak bedlivě sledovali okolí.
Déšť konečně ustal a oni pořád mířili k západu. Projížděli lesem, pomalu se stmívalo, Viggo vyhlížel nějaké vhodné místo k táboření a jeho tři společníci se snažili, aby jim nic podezřelého neuniklo. Aby zahlédli každou stopu, každou rozhoupanou větvičku, každou... Přesto z okolního hustého křoví náhle vylétla sprška šípů. Zcela nečekaně. Střely zasvištěly vzduchem a většinou se jen neškodně pozapichovaly do plachet vozů nebo do kmenů podél cesty rostoucích smrků. Svůj cíl vlastně našly jenom dvě a jejich opeřené části teď zlověstně trčely z prsou dvou vozků. Hned za rádoby smrtící salvou vyběhlo na cestu asi patnáct otrhaných chlapů s rezavými meči v rukou.
„Stůjte! Vydejte nám zboží a peníze a nic se vám nestane!“ zahulákal vysoký muž středního věku s hnědošedými mastnými vlasy na ramena a čekal, že přepadení kupčíci budou s hrůzou v očích prosit o slitování. Vždycky to tak bylo.
Tentokrát se však ten nemytý otrhanec ošklivě přepočítal a jeho kumpáni také. Vozy se sice zastavily a zastavil se i jejich doprovod, Hraničáři však zůstali na místě jen po dobu jednoho úderu srdce. V příštím okamžiku se už s obnaženými zbraněmi a cvalem rozjeli proti útočníkům a dokonale překvapení lupiči strnuli. To se jim ještě nestalo.
Ale nevadí, vždyť ti ubožáci jsou jen čtyři, blesklo v tom zlomku vteřiny hlavou vysokému vůdci. Dal pokyn k protiútoku, jeho muži poslechli a – zmýlili se po druhé. Měli značnou početní převahu, ale to byla jejich jediná výhoda. Ve skutečnosti se nemohli s dokonale vycvičenými, a navíc rozzlobenými Hraničáři na koních měřit.
Poznali to velmi rychle. Během několika minut. Pět z nich však zaplatilo to poznání životem a tři leželi v blátě cesty s těžkým zraněním. Ostatní zahodili zbraně a zbaběle prchali z bojiště.
Hraničáři naštěstí vyvázli téměř bez úhony. Jen Daniel měl mělkou, ale dlouhou ránu na levém stehně – ovšem nic smrtelného.
„Jeďte za nimi a zkuste ty zbylé ničemy najít,“ obrátil se Viggo na Ellada s Collinem, a pak ještě křikl na dva pacholky, kteří jeli na koních a ne na vozech. „A vy jeďte s nimi! Rychle!“
Collin si vzal k ruce jednoho, Ellad druhého a všichni čtyři brzy zmizeli v lese. Ellad se však ještě předtím otočil a viděl Vigga, jak sesedá z koně a s napřaženým mečem kráčí k jednomu ze zraněných lupičů, zatímco jeho přítel Dan se zaťatými zuby zápasí s krvácením. Rozčarovaný mladík třepl hlavou, aby se vzpamatoval a osvobodil svou mysl od vidiny toho, co určitě následovalo. Konečně, co jiného s nimi, přesto... V poslední chvíli uhnul před záludnou, nízko rostoucí větví, pustil Vigga i jeho činy z hlavy a veškerou svou pozornost věnoval pronásledování, i když bylo jasné, že honička nebude trvat moc dlouho. Světla totiž kvapem ubývalo.
Ellad vedl Raula porostem, každou chvíli ho zastavil a pozorně naslouchal. Náhle jeho vycvičený sluch zachytil v dálce zvuk lámaných větviček, a tak neváhal. Pobídl vraníka, křikl na pacholka a rozjel se tím směrem. Během chvilky se dostali z lesa na mírně stoupající paseku a tam zůstali nerozhodně stát. Co teď? Ti darebáci tudy určitě běželi. Alespoň někteří, ale... Ellad i pacholek se rozhlíželi na všechny strany. Bylo tu přeci jenom více světla než mezi stromy, a tak měli naději skutečně i něco zahlédnout. Uviděli je oba ve stejném okamžiku. Na vrcholku kopce se mihlo několik postav. Znovu tedy pobídli koně, tentokrát do cvalu, a vzdálenost mezi nimi a prchajícími lupiči se rychle zmenšovala.
Dohonili je za několik minut a ti zbabělci se ani nepokoušeli bránit. Padli na kolena a prosili o milost. Bylo jich pět.
„Pojď, chlapče, svážeme je,“ vybídl Ellad svého mladého pomocníka, ze sedlové brašny vyndal pár připravených provazů a sesedl z Raula. Pacholek ho následoval a společně začali spoutávat stále ještě klečící lupiče. K Elladovu překvapení byl mezi nimi i jejich vysoký vůdce. Ten, který na ně prve křičel, aby se vzdali. Mladého Hraničáře pohled na toho muže – nyní poraženého a poníženého – neuvěřitelně potěšil. Nachystal si provaz, přistoupil k němu a chystal se říci nějakou jedovatou poznámku, když ten klečící a provinile se tvářící lotr náhle hmátl pravačkou k lemu své vysoké boty, vytáhl nůž s úzkou čepelí a sekl po Elladovi. Ten pohyb byl bleskurychlý a mladík nic takového nečekal. Nijak se tedy nebránil. Neuhnul ani útok nekryl, takže ho nůž zasáhl plnou silou a předloktím mu projela nesnesitelná bolest. Zkřivil tvář, ale ještě než se chytil za zraněnou pravačku, vylétla jeho levá pěst, zasáhla útočníkovu tvář a zhatila tak veškeré naděje toho záludného lumpa na případný útěk. Chlap padl na deštěm zmáčený trávník napůl v bezvědomí a zbraň mu vylétla z ochablých prstů.
„Svaž ho,“ přikázal Ellad přes zaťaté zuby, hodil chlapci provaz a zběžně obhlédl své zranění.
„A sakra,“ zaklel tlumeně a bolestí přivíral oči. Rána vypadala ošklivě. Byla hluboká a dlouhá a rukáv kolem ní se rychle barvil krví. Ellad věděl, že nemá času nazbyt. Vytasil nůž, levačkou poničený rukáv neohrabaně odřízl a snažil se ránu obvázat. Moc se mu to však nedařilo. Levá ruka je zkrátka levá. Nakonec mu pomohl mladý pacholek. Pevně svázal omráčeného lotra na rukou, a hned potom přiskočil k Elladovi.
Sotva mladíci společnými silami ovázali stále stejně krvácející předloktí, zaslechli tlumený zvuk koňských kopyt a za okamžik u nich zastavil Collin. Už se téměř úplně setmělo, a tak ho poznali, až když k nim dojel.
„Tady jste. Koukám – lov byl úspěšný,“ zahlaholil vesele a s potěšením si prohlížel spoutané zajatce. Elladovi se ale právě v tu chvíli zatmělo před očima, zavrávoral a snad by i upadl, kdyby jej vedle stojící pacholek nepodepřel.
„Co je ti, Chodče? Jsi zraněný?“ okamžitě otočil Collin, kterému přítelova slabost samozřejmě neunikla. Přestal se zajímat o chycené lupiče, přiskočil k postiženému mladíkovi a snažil se najít příčinu jeho závrati, protože Ellad mu neodpověděl. Pevně svíral čelisti, bojoval s rostoucí žaludeční nevolností a udržet se na nohou ho stálo stále více sil. Předloktí mu pořád krvácelo a strašlivě bolelo, a tak opět vypomohl pacholek. Dvěma krátkými větami popsal mladíkovo zranění a blonďák na víc nečekal. Odvedl pobledlého Ellada k Raulovi, vyhodil ho do sedla a natočil vraníkovu hlavu směrem zpět, zatímco mladík jen s obtížemi sbíral otěže.
„Musíš za Viggem. Rychle!“ křikl, a pak se obrátil k pacholkovi. „Ty jeď s ním. Tábor je jen kousek od místa přepadení. Já se o ty lotry postarám.“
Chlapec přikývl, spěšně nasedl a rozjel se ze svahu zpátky k lesu. Ellad ho následoval, ale bylo to spíš tak, že vraník pochopil, kam má jít, než že by ho zraněný Hraničář nějak zvlášť řídil. Věrný Raul nesl svého pána dolů pasekou a lesem až na cestu a dál až do tábora. Kdy nebo jak tam přijeli, ale Ellad nevěděl. Pár kroků od místa přepadení ho přemohla slabost způsobená ztrátou krve a on se v bezvědomí zhroutil na upocený vraníkův krk.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.