Tajemství zatracených 3.díl

Anotace: konečně jsem se dokopala k tomu, abych sem dala třetí díl....vážně nevím, jestli to vůbec někdo vážně čte, ale snad...=) Takže, něco se staner. Kaiso i Simon se rozdělí, ale co se stane, pokud je chytne někdo zlý? Jak se s tímhle vypořádají?

Sbírka: Tajemství Zatracených (shonen-ai + yaoi)

Kaiso: *to si piš, že si kopeš hrobeček!!! Tohle mě ranilo!! Brečím a krev teče z očí (fňuk)*

Prosím, ať mi tak neříká. Prosím u sebe v hlavě, abych mohl vypnout. Prosil bych, abych všechno vrátil, ale nejde to. Poslouchal jsem jeho slova, která do mého srdce dělala hluboké rány, z kterých se nedostanu nikdy. Chtěl jsem mu to vysvětlit, ale jeho oči už nebyly šedožluté, ale temné. Bez kousku bělma. Nemohl jsem se bát, protože to už nebyl on, mohl jsem jen tiše poslouchat jeho příval nadávek a jak pořád opakuje „Zrůdo!“ Tohle slovo mi zůstalo v paměti už před dávnou dobou. Nikdy jsem na to slovo nezapomněl. Nikdy!

Třásl jsem se a bráni slzám aby vyšli na povrch. Ale ať jsem se snažil jak chtěl, nemohl jsem zabránit své moci a svému prokletí vyjít na povrch. Když ornamenty po mém těle zmizeli jako pára nad hrncem divil jsem se, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, protože zrovna Simon řekl: „Kéž bych tě nikdy nepotkal.“

To mě zasáhlo nejvíce. Už jsem nedokázal vnímat, moje oči byly bez života zaplavené vzpomínkami na mé dětství, na mé prokletí, kterého jsem se nedokázal zbavit.

Zrůdo!

Zrůdo!

Zrůdo!

……..tato slova mi zněla v hlavě a taky v ní chvíli zůstane i Simonův hlas.

Ani jsem si nevšiml, že Simon odešel,ale bylo mi to jedno, teď jsem chtěl jedině umřít a věděl jsem, kde je to nejlepší místo. Zvedl jsem se a odešel na opačnou stranu než Simon. Do své skrýše, kde je jediná zbraň, která mě dokáže zabít.

 

Neznámý: *Jenny by tomu kryplovi měla dát jméno xD*

S úsměvem na tváři sledoval Kaisa až do jeho skrýše. Doprovázel ho jako stín, který ten černovlasý zraněný hoch nevnímal. Když viděl že otevírá dveře, náhle se objevil před ním.

„Dlouho jsme se neviděli.“ Pousmál se a v další sekundě Kaisa přirazil ke stěně. Nebránil se, to ho rozesmálo. „Jednou jsem ti slíbil, že dostanu vše, co jen budu chtít.“ Připomněl mu ne zas tak dávnou minulost. „Nechal sis dát jméno, jsem mile překvapen, Kaiso.“ Pustil ho a popošel od něj dál. „Nemůžu tě nechat, aby ses zabil.“ Koukne mu do očí. „Měl bys svou moc využít, ne ji zničit.“ Moc dobře věděl, že nyní ho může přimět na svou stranu. „Stačí jít se mnou, odejít od všech vzpomínek, donutím tě zapomenout.“ Pousmál se. „Stačí se mi jenom podřídit, přece víš, že jsem jeden z nejlepších mágů vůbec, stačí se mi vzdát a darovat mi jak tvou sílu tak i tvojí mysl. Od prvního okamžiku víš, že bys mohl stát při mém boku, nyní máš šanci, nenech si ji utéct, Kaiso.“

 

Kaiso: *no to bys měla xDD začala bych mu možná říkat. Sanquin =DD nevím, proč mě to napadlo xDD co myslíš jenny?? (kdyžtak navrhnu něco jiného xDD )*

Otvíral jsem dveře a v další sekundě jsem byl připláclí na zeď. Bylo mi to jedno a taky mi bylo jedno, kdo mě drží. Život už byl k ničemu, když mě odvrhl i ten poslední, co mi dával naději na lepší život.

Mluvil na mě a já ho ani nevnímal, ať řekne cokoli přikývnu, je mi to jedno. Když však řekl mě nové jméno trochu jsem se probral a poslouchal.

To co mi navrhoval, bylo sice lákavé a já bych to hned vzal, ale bránila mi v tom jedna vzpomínka a slib, který jsem složil jemu…tomu, který mě odvrhl. Ale to bylo vedlejší, byl to slib a já nenechám nikoho, aby mu ublížil. Proto jsem mu navrhl.

„Budu tvůj služebník, ale nech mi volnou mysl, bez ní ti budu k ničemu.“

Jestli mi to nedovolí, odmítnu. A jestli mě bude chtít zabít, tak ať, ale nenechám se tak snadno. *měla jsi své plány a já je zbourala, jak domeček z karet. Jsem na tebe zvědavá. Teď si totiž kopu hrobeček já xDD*

 

Sunquin: * Bože to je jméno ani napsat jsem to pořádně nemohla ale budiž necháme to tak nebudem to zbytečně hrotit xDDD *

Povytáhne jedno obočí a prohlíží si Kaisa s tak velkým zájmem. „Volná mysl? Služebník?“ V tu chvíli ho srazil na zem. „Ne, žádný služebník, i služebník má více života než máš ty.“ Chytil ho za tvář a namířil ji svým směrem. „Tak co s tebou?“ Zajímám se. „Staneš se mým otrokem, pro mě budeš pracovat, mě budeš poslouchat. O cokoliv si řeknu, to splníš.“ Pověděl, při čemž mu na ruku cvakl stříbrný náramek, který označoval dotyčného nositele za otroka. „Pro nic jiného by ses ani nehodil.“ Probodl ho pohledem. „Teď už pojď, mám spousty práce.“ Odešel ze dveří a počkal na Kaisa venku. Věděl že ho bude následovat.

 

Kaiso:*Jenny!! Uškrtím tě, až tě potkám!!! Toto ne! Nenechám se jen tak ovládnout tebou ani tím Sunquinem!! =PP*

Chvíli jsem se s tím náramkem pral o svou mysl. Nedokázal jsem však dlouho odolávat. Kouzlo v něm bylo silnější než má vůle přežít. Což jsem moc velkou vůli neměl. Budu čekat. Na vhodnou příležitost, kdy se probudím a zvládnu boj s tím stříbrem. Kouzlo dlouho nevydrží a bude slábnout, u teď tomu tak je. Zůstanu a budu si připomínat co jsem a kým jsem. To jediné mi náramek dovolí. Proto budu čekat a doufat, že do té doby Simona nezabiju. Slíbil jsem mu, že ho nenechám samotného, i když mě nazval zrůdou. Teď….tohle bylo lepší, než o tom přemýšlet. Bylo to stokrát lepší, jen poslouchat rozkazy a nemyslet. Jen zabíjet a nenést vinu.

Vzal jsem svůj meč a vyšel ven, kde na mě čekal můj pán.

*s tímto už nic moc nenaděláš…..Jenny!!*

 

Simon: Odešel jsem do velké vzdálenosti, při čemž jsem cítil jak mi dochází síly. Zachytil jsem se o strom a vydychával se z toho, co jsem provedl. Mé srdce těžklo. Bolelo, protože ublížilo. „Kaiso…“ Kouknu okolo. Doufám že je poblíž, doufám že neodešel…nemohl odejít. „Já…co jsem to provedl…co jsem to udělal!“ Chytnu se za srdce, při čemž pocítím jak mi z očí stékají horké slzy. Nemohl jsem nic. Jenom vnímat tu bolest.

Instinktivně se otočím směrem, odkud jsem odešel. V dálce se týčila jedna zvláštní věž, kolem které se držela temnota. Nasucho polknu, ale něco mě tam láká. „Co tam můžu najít?“ Sklopím zrak. „Nezasloužím si zemřít, nezasloužím si nic…jenom zatracení.“ Vzlyknu bolestným hlasem. „Našel bych ho tam? Našel bych tam zapomnění?“ Ptám se sám sebe. Lehce se usměju. „Ano, ano, najdu tam to pro co jsem přišel, najdu tam věčné zatracení, cítím to. Musím ho tam najít…“

 

Sunquin: Přistoupil ke mně a já si všiml meče v jeho ruce. Ušklíbnu se. Možná by bylo na čase ho informovat o tom, že za to co se stalo vlastně nesu plnou zodpovědnost. „Nechal jsi mě čekat dost dlouho.“ Zamračím se. „Tohle už nedělej.“ Varuju a vedu ho směrem do temného paláce, ve kterém žiju.

Cestou jsem ho hlídal, stále jsem bedlivě pozoroval jestli mně chce zabít, nebo si svůj meč nese s sebou pro jinačí účely.

Konečně jsme se vyhnuli všem nástrahám, prošli jsme přes trnité bludiště až jsme nakonec spočinuli u vrat mého domova.

„Pojď dál, ihned tě zavedu do tvého pokoje.“ Řeknu a jdu do patra mého služebnictva, kde odemknu volnou komnatu. „Prozatím tě potřebovat nebudu, protože jsem se snažil se svým služebnictvem vycházet dobře, zjistil jsem že se snaží utéct svým povinnostem, proto každého bez výjimky zamykám a pouštím ven jenom tehdy, když potřebuju jeho služby.“ Řeknu mu výstražně. „Kdybys chtěl utéct nepomůže to, každý pokoj má bariéru, kterou nepřekoná nic.“ S tím čekám až vejde do pokoje abych za ním mohl zamknout dveře.

 

Kaiso:Kdy budu moci zabít? Kdy mě bude potřebovat? Kdy výjdu ven? Potřebuju les. Ale co je vněm? Proč mi tohle běhá hlavou? Jsem jen otrok, bez myšlení, tak proč mi tohle víří v hlavě? Jaký má smysl přemýšlet o lese a o hloupostech? Jediné co vím, je sloužit svému pánovi a to je celé.

Mšlenky vyženu z hlavu a lehnu si na postel. Zavřel jsem oči a spal. Už tak jsem byl unavený z věčného bloudění po lese s……..počkat, jak se jmenoval?

Prudce jsem otevřel oči a chytl se za hlavu.

„Kdo to byl? Jak se jmenoval? Kruci! Proč to nevím? Proč si nemůžu vybavit jeho ani nikoho jiného? Kde jsem žil? Jak se jmenuju? Kdo jsem?“

Ne nad tímhle nepřemýšlej, jsi jen otrok a jméno nepotřebuješ. Minulost nech za sebou a nevšímej si okolí, jen svého pána.

Uposlechl jsem svůj hlas, teda doufám, že byl můj a zavřel oči v domnění že usnu, dokud jsem nezaslechl křik z labyrintu, kterým jsme prošli.

Prudce jsem vstal a začal mlátit na dveře, aby mě pustil ven a mohl toho dotyčného zabít. Dovolil si vniknout do míst kam má přístup jen málo která bytost.

 

Simon: „Čekal jsem tě.“ Pousmál se a párkrát si mě prohlédl. „Pro jsi tady?“ Nasadil nadřazený výraz.

„T-Ty?“ Zajímám se. „C-Co…ty…“ Vytřeštím zrak. Chvíli jenom třesu hlavou ve smyslu, že to nemůže být pravda. „Ne…“

„Zvláštní.“ Uchechtne se. „Kaisovi jsi zničil celý život a ani nevěděl že jsem tě ovládal. Nakonec jsi přišel za mnou? Z jakého důvodu? Chceš se mstít?!“

Zakroutím hlavou. „Chci splatit své činy.“ Šeptnu tiše.

„Jsi ubohý!“ Křikl a vrazil mi facku na levou tvář. „Kaiso už si na tebe ani nepamatuje, zařídil jsem to.“ Šeptl mi do ucha, po té se mi podíval do tváře a položil mi ukazováček na čelo. Mé oči se začaly klížit, moje síla…

„P-Přestaň.“ Šeptnu, při čemž mu padnu do náručí. Vyzvedne mě a vrací se zpět, jen s jediným účelem.

Nezamířil tam, kde byli jeho otroci a služebníci, mířil dolů do kopek, kde věznil ty, kteří pro něj byli nebezpeční.

Švihl se mnou o zem, já ani bolest necítil, protože to že mi zablokoval veškerou sílu se mnou seklo. Mé ruce po chvíli zdobily těžké a studené okovy. Těžké mříže zavrzaly a zámek cvakl. Ještě jednou na mě hodil vítězný pohled, pak opustil tohle chladné místo. Vracel se za Kaisem, už dole v hale slyšel jeho křik, jak nadával a prosil ať ho pustí. Šel za ním jen z jediného důvodu.

 

Kaiso:Po pár minutách, už neměl hlas. Vykřičel si ho, ale pořád jsem mlátil do dveří a nepřestával, alespoň otvírat pusu, z které vyházelo jen chabé chrčení. Svezl jsem se na podlahu a čekal.

Hned na to se dveře otevřeli a v nich stál…můj pán.

Chtěl jsem se mu vrhnout kolem krku, jak jsem byl štastný, že mu nic není, ale zarazila mě jedna část mé mysli, kam ani náramek nemůže. Proto jsem tam jen před ním stál a čekal, co po mě chce.

Ohlédl jsem se po svém meči a chtěl si ho vzít a probodnout ho tím…….cože jsem chtěl??!!! NE!!! Já nesmím zabít svého pána. Ani nevím proč mě to napadlo, ale myslím, že za to může ta část mé mysli, která není pod vlivem náramku. Už už jsem to chtěl pánovi říct, ale nedokázal jsem promluvit. Chvíli jsem tam stál, neschopen slova.

„Pane, máte pro mě nějaké rozkazy?“ řekl jsem mu chraplavě a uklonil se mu.

 

Sunquin: Chvíli stojím před ním a zamyšleně se na něj koukám. Vlastně jsem ani nepřemýšlel o Kaisovi, ale hlavou mi pořád vrtal ten druhý kluk s tou děsivou silou.

Po chvíli přemýšlení nad tím jak si toho druhého kluka podřídím mi hlavou proběhl nápad. Vítězně se usměju a pak přejdu blíže ke Kaisovi. Svou pravou rukou ho chytnu za bradu a jemnými pohyby mu zvednu hlavu k té své. „Před asi dvaceti minutami se tu potuloval někdo s velmi divnou silou.“ Začnu vykládat. „Chtěl zabít tvého pána.“ Pohladím ho po tváří a užívám si toho že mě poslouchá a čeká co mu rozkážu. „Stačilo by málo a možná by mě i zabil…“ Zapřemýšlím. „Proto ti nakazuji, dohlídneš na něj. Pokaždé mě budeš doprovázet jako moje stráž.“ S tím pustím jeho tvář a otočím se k odchodu. „Kdykoliv ucítíš že se o něco pokouší, zastavíš ho, rozuměl jsi?“ Otočím se na něj. „Je jeden z těch kteří se mě snažili zradit, vymkl se mé kontrole a je celkem neposlušný, musím mu připomenout kde je jeho místo, pomůžeš mi?“ Zajímal jsem se a při tom jsem se v mysli smál. Dostal jsem nápad který toho mrňousek dostane na kolena.

 

Kaiso:Jakmile jsem slyšel, že můj pán skoro umřel, dostal jsem vztek na toho v kopce, ale taky jsem ucítil, že jsem byl šťastný, ale to za chvíli přešlo.

Přikývl jsem na znamení, že mu pomůžu ho ochraňovat.

Když se otočil k odchodu ještě jsem promluvil. „Pa…ne….mohl bych….uvolnit svoji sílu, když……,“ začal jsem o dost hůř než předtím.

„Vezmi si jen meč…nemusíš uvolňovat svoji sílu. Je za mřížemi, takže toho moc nezmůže.“

„Dob…ře.“

Pak se otočil a odešel. Já si lehl na postel a zkoumal svůj meč, který ke mně připoutali poutem, které jsem nechápal. *já nechápu sebe xD*

Na rukojeti jsem si všiml zvláštního obrazu, které tam ještě nedávno nebylo. Byl jsem tam já a……kdo to byl?? Nepoznal jsem ho, ale proč jsem ho líbal? Jak to, že jsem ho líbal? Kluka? Copak jsem na kluky? Počkat!! Já vím, znám ho, ale té jméno. Chybí mi jméno.

„Nech minulost minulostí,“ ozvalo se mi v hlavě a mělo to pravdu. *Jenny já se do toho zamotávám. Já si podhrabávám půdu pod nohama!*

 

Simon: Otevřel jsem své těžké oči, hlava mě třeštila jako nikdy a žaludek se hlásil o pozornost. Svíjel jsem se v křečích, které jsem dostával do břicha z několika denního hladovění. „Co se stalo? Kde to jsem?“ Ptal jsem se, ale nikdo neodpověděl. Snažil jsem se posadit, ale moc jsem nezmohl. Ihned jsem se pokoušel sundat okovy, ale jediné co se stalo bylo že jsem se o ně řízl. „Au.“ Zasyčel jsem. „Pomoc! Slyší mě někdo! Pomoc!“ Křičel jsem z plných plic, ale okolo mě bylo mrtvo. Natiskl jsem se na roh své klece a objal si kolena do kterých jsem schoval i hlavu. Zima. Nemohl jsem se nijak zahřát. Na tomhle tom místě je to jako v ledové jeskyni. Třásl jsem se podchlazením a v duchu volal Kaisa, i když jsem věděl že se už nikdy neukáže, po tom všem co jsem mu řekl…ne já to nebyl!...ale Kaiso to neví…Zavřel jsem oči a snažil se nevnímat ten ukrutný chlad.

 

Sunquin: Už je to dva týdny, otrok kterého za tím klukem posílám každým dnem stále hlásí že se ještě neprobudil. Asi jsem do něj vpustil příliš své energie.

„Dones mi pití.“ Nařídím Kaisovi, od doby co jsem si ho k sobě připoutal ho využívám skoro ke všemu. Když si od něj vezmu pohád s vínem, kouknu mu do tváře. „Posaď se ke mně.“ Přikážu a počkám až splní onen rozkaz. „Pověz mi Kaiso, jsi schopen svému pánovi odporovat?“ Zajímám se, když dám ruku kolem jeho ramen, při čemž se napiju ze zmiňovaného poháru. „Věříš svému pánovi? Jsi mu dostatečně oddaný?“ Zajímá mě co odpoví.

 

Kaiso:„Nedokázal bych vám odporovat, pane,“ řekl jsem, i když ty moje myšlenky mě ničí.

„Jsem vám dostatečně oddaný. Ano věřím vám,“ odpověděl jsem a čekal na další rozkaz.

„Můžeš jít,“ řekl mi a já odešel do svého pokoje.

Byl jsem tak unavený, že jsem si skoro lehl na zem. Usnul jsem.

Zdálo se mi, že jsem chtěl zabít svého pána. Měl jsem k tomu velký důvod a chtěl jsem někoho najít. Bloudil jsem po hradu, i když znám všechny chodby, tak mi to přišlo divné, ale ve snu mi to bylo jedno. Byl jsem naštvaný, v ruce svůj meč a hledal jsem pána, kterého jsem z celého srdce nesnášel. Místo toho jsem našel toho jediného a dalšího otroka, který tu byl. Usekl jsem mu hlavu, krev zasáhla můj obličej a oblečení a na mých rukách se objevili ornamenty. Vyhodil jsem ho z okna za masožravými růžemi a odešel do svého pokoje, kde jsem se převlékl a měl hroznou radost, že jsem pána zbavil jediného otroka, který mu nedokázal odporovat. Pak jsem si lehl do postele a já se probral.

Pán mě potřeboval hned po ránu, což bylo nezvyklé. Prý potřeboval udělat snídani, protože jeho další otrok nepřišel. Při cestě do kuchyně jsem odbočil a uviděl krev po celé chodbě. Stál jsem tam a sledoval to. Nevěřil jsem. Tohle pánovi nemůžu říct. Nemůžu. Zabil by mě, ale já musím. Ne! Vlastně, jestli to neřeknu, budu pánovi odporovat, ale pokud jo…tak umřu.

Neřeknu to. A nesmím vypadat špatně, jinak na to přijde.

Nevím co mě přimělo takhle uvažovat a proč jsem se teda rozhodl pro tohle, ale byl jsem šťastný. Nevím proč, ale byl.

Šel jsem pro snídani a odnesl ji pánovi.

 

Sunquin: Seděl jsem za stolem a čekal, až mi přinese moje jídlo. S tím pobídnu aby se usadil vedle mě.

„Někdo mi po nocích zabijí mé služebnictvo.“ Řeknu celkem ustaraně a pak se otočím na Kaisa. „Víš o tom něco?“ Zeptám se ho, ale jeho nesmělé zakroucení hlavy mi stačí. „Chápu, ty bys přece nikdy pánovi nelhal, viď?“ Zvednu mu jeho tvář. „a nikdy bys mi neodporoval, že ano?“ Připomenu, když se jeho roztřesených rtů dotknu těmi svými. Odtáhnu se od něj a zakřením se nad jeho nechápavým výrazem. Odvrátím pohled na černovlasého otroka, který měl za úkol kontaktovat mě o tom divném klukovy.

„Můj pane.“ Uklonil se a na mé svolení začal mluvit. „Ten kluk, kterého jste před dvěma týdny zadržel, se probral.“ Šeptne.

„Takže už je konečně vzhůru, hm?“ Kouknu na čtrnáctiletého roztřeseného chlapce. „Dobře tedy, přiveď ke mně Lourise!“ Přikážu a už se jenom dívám jak mladík cupitá pro mého služebníka, který nebyl otrok ale ten, který chodíval krmit vězně v podzemí.

„Volal jste mne?“ Ozve se do deseti minut dvaceti-pětiletý zrzek.

„Ano, doslechl jsem se že se ten divný zajatec už probral, dones mu trochu jídla.“ Přikážu.

„Ovšem pane.“ Pokloní se.

„A Lourisi-“ Kouknu na něj. „Dohlédni na to, ať je stále bez své děsivé síly, nemůžeme si dovolit jeho útěk.“

Mladík se znova poklonil a pak nám zmizel z dohledu.

„Tak kde jsme to skončili?“ kouknu ke Kaisovi, který celou dobu bedlivě poslouchal. „Nyní tě doprovodím do tvé komnaty, budu tě muset zamknout, musím si jít něco důležitého zařídit, nemůžu si dovolit nechat tě zde pobíhat bez mého dozoru.“ S tím nařídím ať sklidí veškeré nádobí, pak uskutečním, co jsem před chvíli řekl.

 

Kaiso:Zamkl mě v pokoji a já si skoro hlasitě oddechl. Sakra! Měl jsem mu to říct, ale já nemohl, zamrzli mi slova na rtech a ve mně se probudila druhá osobnost, která mého pána nesnášela. Vždy jsem jí ale zastavil, ale teď ne. V noci ji nezastavím. Nesmím spát, ale vím, že stejně usnu. A nevím, koho dalšího zabiju. Kdo bude další?

Lehl jsem si na postel a přemýšlel. Bylo zrovna ráno, ale mě se chtělo zase spát. Nesměl jsem však. Nevím,  kdy mě pán bude potřebovat.

Pak jsem si vzpomněl. Ten polibek. Byl jsem z něho úplně mimo, ale nemohl jsem nic namítat, ani se vzpouzet. Prostě se mi to nelíbilo. Ale jsem jen otrok, tak proč jsem ho chtěl seřvat? Proč mi připadalo, že já jsem políbil taky někoho, kdo to nechtěl? Ano! Už vím, toho kluka z mé rukojeti meče. Ale jak vypadá doopravdy? A jaký asi je?

Dál už jsem nepřemýšlel, zakázal jsem si to. Jsem otrok bez myšlení a nesmím nad minulostí přemýšlet.

 

Simon:Seděl jsem stále bez jediného pohybu, od včerejška, co jsem se probral za mnou nikdo nepřišel, ale nyní…někdo odemkl mříže mé klece. Položil ke mně suchý plesnivý chléb a hrníček s vodou. Zavřel dveře klece a já nakoukl na zem, kde jsem spatřil jídlo. Upřímně mi bylo jedno v jakém je stavu a jestli je poživatelné.

„Děkuji.“ Zašeptám, což toho dotyčného zrzka překvapí. Koukne na mě, ale já se na něj nepodívám. Cítím jeho upřený pohled, ale nemám odvahu se kouknout do jeho očí.

„Takže už vzhůru?“ Ozval se hlas, který bych tu nejméně čekal.

„Ty?!“ Zavrčím.

„Jak se to opovažuješ mluvit s mým pánem!“ Seřval mě hned ze startu ten zrzoun.

Jeho otázku ignoruju. „Kde je Kaiso? Co jsi s ním udělal?!“ Ptám se, bojím se že mu ublížil. „Kde…kde je…“ Stečou mi slzy po tvářích.

„Je na mé straně, jenom díky tobě.“ Koukne k tomu druhému chlapci a pokývne, aby odemkl klec. Vešel dovnitř a vytáhl mě hrubým škubnutím na nohy, při čemž mě ihned srazil fackou k zemi. „Ale dovolovat a zvyšovat hlas…to umíš viď?“ Ptal se, ale já neodpověděl jen jsem se krčil v lehu připraven na další jeho rány. „Lourisi!“ Zavolá toho zrzka.

„Ano?“

„Ukaž tomuhle mrňousovi jak se má chovat, odpoledne ho přijdu vyslechnout, tak se kroť, ať z něj s Kaisem něco vytáhneme.“ S tím se na mě ušklíbl.

Ty slova mě pořádně bodly u srdce. Takže Kaiso tu je…a přijde…jaký asi bude? Uslyšel jsem prásknuti biče. „Zlí vězni se musí naučit dobrému chování!“ Křikne po mě, ten bič měl vždycky za opaskem, nyní ho použil na mě. Z toho jak moje tělo bylo zmrzlé jsem trpěl o to víc. Ty rány byly mířeny všude možně, několikrát mě trefil i do obličeje, na kterém mi způsobil krvavé jizvy. Třicet pět ran bičem pro mě bylo jako utrpení. Nakonec mne nechal ležet na zemi zbídačeného se slzami na krajíčku. Když jsem zavřel oči, vypustil jsem je napovrch. Snažil jsem se moc nehýbat. Jediný sebemenší pohyb mého těla ukrutně pálil.