Tulák Chodec 1: 15 kapitola - 2. část

Anotace: Ellad se vydal za Viggem kamsi na sever a ocitl se ve sněhové vánici. Přežije?

NA SEVER - 2. část

Hořel. Celé tělo měl v jednom ohni. Chtěl s ním bojovat nebo alespoň utéct, ale nemohl se hýbat. Prudce otevřel oči. Kolem něj se zmateně, jako v nějakém děsivém tanci pohybovaly tři obludně velké stíny. Oči tedy rychle zase zavřel a chtěl vykřiknout. Přivolat pomoc. Z jeho úst však vyšlo pouhé zasténání. Žár spalující jeho tělo teď trochu polevil, přesto... Prsty na nohou a rukou mu dál olizovaly plameny. Mazlili se s nimi a ta bolest byla nesnesitelná.
Znovu se pokusil vykřiknout a znovu jen zasténal. Pak ho opět pohltila temnota.


***


Probudil ho kašel. Ošklivý, dusivý a štěkavý. Otevřel oči, aby se podíval po zdroji toho nelibého zvuku. Viděl ale značně rozostřeně. Poznal, že se nad ním sklánějí nějací lidé, nedokázal však rozeznat, kolik jich je, a nedokázal ani určit, zda jde o ženy či muže. Viděl je jen jako rozmazané stíny bez tváří. Stíny, které se dorozumívaly zvláštním, čas od času přerušeným hučením, mručením, bručením... Či jak to nazvat?!
Vůbec jim nerozuměl. A pak se náhle znovu ozval ten dávivý kašel. Jeho tělo se tím divoce roztřáslo, kdesi hluboko v prsou ucítil tupou bolest a – s neskutečnou hrůzou si uvědomil, že ty strašlivé zvuky vydává on sám. Potom opět ztratil vědomí.


***


Ellad otevřel oči a příjemně ho překvapilo zjištění, že vidí zase normálně. Zvědavě se rozhlédl po ztemnělé komoře, v níž ležel, ale nebylo v ní nic až tak moc k vidění. Jen hromádka jeho věcí, stará židle s nějakými lahvičkami a dva snad ještě starší slamníky, na kterých spočívalo jeho zmučené a vyčerpané tělo. Cítil se slabý jako moucha, ale kupodivu nic jej už nebolelo.
Kde to asi jsem? A co se to se mnou vlastně dělo? Táhly mu hlavou dvě nejnovější otázky, zatímco se pokoušel přetočit do pohodlnější polohy. Sotva se mu to podařilo a on ulehčeně vydechl, rozhrnul se látkový závěs zakrývající vchod a do komory k němu vešla vysoká, nezvykle statná žena. Nechala závěs roztažený, aby bylo uvnitř více světla, přešla k jeho jednoduchému lůžku a bez nejmenšího zaváhání mu zakryla čelo na ženu neobvykle velkou, mozolnatou dlaní. Ten pohyb byl však překvapivě jemný a něžný.
Po chvilce ruku stáhla, křikla přes rameno pár naprosto nesrozumitelných slov a její černé oči se střetly s modrým zrakem Elladovým. Mladík si neznámou ženu zvědavě prohlížel a snažil se vzpomenout, co se s ním v poslední době dělo, zatímco ona zkoumala spíš jeho zdravotní stav. Byla statná jako muž, ale muže nepřipomínala ani náhodou. Měla celkem pohledný oválný obličej, dozadu sčesané, černé, prstýnkovitě zvlněné vlasy spletené do dlouhého copu a na sobě jednoduché, tmavě zelené šaty na bocích se šněrováním. A tak na sebe hleděli, mlčeli a v duchu odhadovali a hodnotili jeden druhého, když do komory vešla nejprve dívka – věrná kopie starší ženy, jen ne tak mohutná, a za ní se vmáčkl do malého prostoru ještě chlapec – vysoký, štíhlý, černovlasý a černooký. Ellad je oba odhadoval na takových čtrnáct, patnáct let.
Matka s dvěma dětmi – nejspíš dvojčaty, pomyslel si, a pak prolomil to dlouhé, teď už i značně nepříjemné ticho.
„Kdo jsi, paní? A co se stalo?“ vyslovil nahlas otázky, které mu táhly hlavou.
Žena zvedla udiveně obočí, potom se lehce zamračila a nakonec jen pokrčila rameny a bez jediného slova zavrtěla hlavou. Místo ní však promluvila dívka. Na poslech příjemným hlasem, ale opět naprosto nesrozumitelně se obrátila nejprve na matku, a pak pohlédla přímo na Ellada. Pravým ukazováčkem se jemně ťukla do hrudi a až přehnaně zřetelně vyslovila: „Pau-la.“
Mladík kývl. Pochopil, že mu právě řekla své jméno, a ona pokračovala.
„Pool,“ ukázala na bratra a on znovu kývl.
„Merrigan.“ představila matku.
„Ellad,“ oplatil jí stejně mladý Hraničář a zvlnil rty v přátelském úsměvu. I ona se usmála, a tak začalo jeho soužití s touhle zvláštní, neúplnou rodinou.


***


Už uplynulo pár dní od chvíle, kdy se Ellad probudil v domě ženy jménem Merrigan. Stále však byl velmi slabý, a tak většinou ležel ve své malé komoře bez oken a buď spal nebo přemýšlel. Jako právě teď. Pravou ruku použil místo polštáře, nepřítomně hleděl do stropu, hlavou mu táhla jedna otázka za druhou a on se pokoušel všechny postupně zodpovědět. A musel si vystačit sám, protože s Merrigan ani s jejími dětmi Paulou a Poolem to nešlo. Ne, že by snad nechtěli, ale bránil jim v tom jazyk. Oni nerozuměli jemu a on zase jim. Snažili se sice nějak dorozumět, k většímu vyprávění však ruce a nohy nestačily. Ellad z jejich posuňků pochopil jenom to, že byl dlouho nemocný a v bezvědomí a že jeho věrný Raul je také naživu.
To jej potěšilo. A on? Jasně si vzpomínal jen na strašlivou zimu a na sněhovou bouři, jinak se mu v mysli vybavovaly pouze nesouvislé útržky. Takže – byl nemocný, Merrigan jej zachránila před umrznutím a už není v Tamaru. To tedy věděl jistě, o ostatním se mohl jen dohadovat.
Kde přesně se nachází? Kolik dní strávil v bezvědomí? Jak ho našli? Kdo je Merrigan? Jak daleko odtud jsou Visorakové? Žije ještě Viggo nebo je tohle všechno úplně zbytečné...? Staré otázky se mísily s novými a odpovědi jako obvykle nikde. Unaveně vzdychl.
Už abych mohl vstát a alespoň něco dělat, zatoužil v duchu. Pomalu se přetočil na bok a trošku závistivě pohlédl na zatažený vchodový závěs. V místnosti za ním se svítilo, vonělo to tam pečeným masem více než v jeho komoře a bylo tam veselo. Matka s dcerou chystaly večeři, Pool k tomu hrál na nějaký nástroj – na strunný, hádal podle zvuku Ellad, a všichni buď zpívali nebo si jen tak povídali. Prostě dokonalá rodinná pohoda. Mladý Hraničář sice nerozuměl, o čem mluví, ale to nebylo důležité. Normálně mu samota nevadila, naopak. Někdy ji dokonce vyhledával, teď však silně zatoužil po společnosti. Jen tak tam s nimi sedět a poslouchat ten zvláštní jazyk. Třeba by se ho i naučil a mohl by se pak bavit také.
Zasnil se, zavřel oči a nejspíš si i chvilku zdříml, protože když se probudil, všechno bylo jinak. Z vedlejší osvětlené místnosti už nezněl smích, zpěv a hudba, ale pláč, křik a – mužské hlasy.
Muži? Zpozorněl Ellad. Že by Merrigan pekla maso kvůli nějaké návštěvě? To by ale potom... Ne. Slovům sice nerozuměl, tohle však neznělo jako přátelský rozhovor. Hádka. Ano, hádají se. Merrigan o něco prosí, ti muži se jí posmívají a Paula pláče. Co se to tam jenom...?
„Ne!!“ přerušilo mladíkovy úvahy pronikavé zaječení, pak se ozvalo několik ran, a potom dvojitý ženský pláč, Poolův křik a smích několika mužů.
Oni jim ubližují, pochopil Ellad, vymotal se z přikrývek, posadil se a sáhl do hromádky svých věcí po meči. Připravil si ho vedle sebe, stejně tak nůž, a uchopil luk. Snažil se pracovat rychle, protože hluk vedle rostl, a on vytušil, že se tam děje něco zlého. Má-li pomoci, musí sebou hodit.
Založil šíp do tětivy, druhý položil před sebe na podlahu a takto připraven opatrně a pomalu odhrnul vchodový závěs. V první chvíli úplně strnul, protože pohled, který se mu naskytl, překonal jeho nejhorší představy. Místnost ovládalo sedm chlapů. Dva drželi ječící Merrigan, třetí přidržoval zoufale bojujícího Poola, čtvrtý zpracovával nešťastného chlapce pěstí a zbylí stáli kolem stolu mezi po zemi rozházenými zbytky jídla. A na stole ležela na zádech z půlky vysvlečená Paula, její paže svírali v pevném stisku dva z těch zbylých lumpů a mezi jejíma roztaženýma nohama stál poslední a zápasil se šněrováním kalhot.
Ellad se během vteřiny vzpamatoval a hněv znásobil jeho síly. Ke komoře se naštěstí nikdo z místnosti ještě nepodíval, a tak byl mladíkův útok zcela nečekaný. Hraničář připraveným šípem zastřelil násilníka, který už zvítězil nad svým poklopcem a právě si stahoval kalhoty, druhým zasáhl chlapa svírajícího dívčinu pravou ruku, pak odhodil luk, popadl nůž a bez dlouhého míření jej poslal za mužem bránícím Poolovi dostat se k sestře. Vržená zbraň prosvištěla náhle ztichlou místností a zabodla se tomu darebákovi do zad. Během deseti vteřin tedy měla Merrigan v kuchyni tři mrtvé, okamžik překvapení byl pryč a Elladovi už zbýval pouze meč.
S tím však uměl výborně zacházet. Se spravedlivým hněvem a stejně velkým odhodláním mladík popadl zbraň a pustil se do těch ničemů. Sekal, bodal a kryl se s lehkostí a dokonalostí tanečníka. Bojové šílenství zostřilo jeho smysly a znásobilo jeho síly. Zabil ještě další tři, zatímco Merrigan s Poolem společně přemohli posledního. A bylo po boji.
Ellad se roztřásl vyčerpáním a musel se opřít o meč, aby neupadl. Točila se mu hlava a cítil rostoucí žaludeční nevolnost. Snažil se ji potlačit, ale to už u něj stála Paula s matkou. Podepřely ho, pomalu odvedly zpátky do komory a uložily zase na slamníky. Za nimi šel Pool a nesl meč, který mladíkovi po zásahu žen vyklouzl z unavených prstů.
„Všechno dobře dopadlo,“ vydechl ulehčeně hned po ulehnutí Ellad a usmál se na obě starostlivé ošetřovatelky.
„Díky,“ zašeptal ještě. Po tom neskutečném výkonu se jej zmocnil podivný klid. Zavřel oči a ztratil vědomí.


***


Ellad nakonec strávil s Merrigan, Paulou a Poolem celou zimu. A byla to ta nejlepší, nejrozmanitější a nejveselejší zima jakou dosud zažil. Během času se úplně uzdravil a postupně se zapojoval do chodu Merriganiny jednoduché domácnosti. Merrigan byla kovářka a ve své výhni dokázala udělat nejen podkovy a různé nástroje, ale i zbraně – hlavně meče. To mladého Hraničáře zaujalo a začal jí v práci pomáhat. Zprvu jen tak nesměle, jak však ubíhaly týdny, vypracoval se a brzy uměl sám okovat koně či opravit rozbitou motyku. Jen k výrobě mečů ho Merrigan nemohla pustit, protože vyrobit dobrý meč není hračka. Chce to nejen šikovné ruce, ale i zkušenosti. A ty on neměl a získat je nestačil. Ani na okamžik totiž nezapomněl, proč sem vlastně přijel.
Takže s Merrigan pracoval, s mladičkým Poolem cvičně šermoval a tak jednou týdně vyrazil na lov a s jeho roztomilou a usměvavou sestřičkou se učil - jak ten jazyk jenom nazvat? Seversky...?
Prostě jazyk seveřanů, tedy i hledaných Visoraků. Postupně, jak se v řeči svých hostitelů zdokonaloval, dozvídal se od nich zajímavější a zajímavější věci. Slovy a často i různými posuňky mu vyprávěli, jak ho našel zvědavý Pool napůl zmrzlého a zapadaného sněhem na okraji sadu. Jak nad ním jako na stráži stál Raul, zahříval ho svým dechem i teplem svého těla, jak mu potom ošetřovali omrzliny a báli se, že přijde o prsty, jak ležel v bezvědomí se strašlivým kašlem a vysokou horečkou i jak je potom, jakoby na oplátku, zbavil bandy lumpů, kteří je obtěžovali a vyjídali už několik měsíců, tím, že je prostě pozabíjel.
Ellad jim na oplátku zase pověděl něco o sobě a všechno o pátrání po Viggovi, o jeho záhadném únosu i o tajemných Visoracích, a když skončil, vzala si slovo Merrigan. Mluvila naprosto vážně a snažila se mladíka přesvědčit, aby své pátrání vzdal. Vysvětlila mu, že teď se nachází v kraji, kde nevládne žádný panovník, jen síla a tvrdá pěst. Je tu velké množství různě početných kmenů, které mezi sebou neustále bojují. O vládu nad zemí, o uloupenou kořist, o ženy, o koně... Jedni se na chvíli spojí s druhými proti třetím, za čas se druzí spojí s třetími a čtvrtými proti prvním, a tak je to pořád dokolečka, protože těch kmenů je tu skutečně hodně. A Visorakové patří naneštěstí k těm nejvíce početným a nejdivočejším. A pokud Vigga skutečně zajali živého, skončil ten muž jako otrok. Nejspíš jako oriner. Jakýsi otrok-bojovník. Podle severského or, což znamená boj.
A jestli ještě žije? Ano, asi ano. Tedy – vlastně jenom v případě, že je skutečně dobrý bojovník a nezabil ho jiný oriner. Vysvobození takového otroka však není možné.
To mu Merrigan opakovala stále dokola, ovšem bez úspěchu. Tvrdohlavý Ellad si stál na svém. Byl pevně rozhodnutý zjistit, zda jeho přítel a učitel ještě žije, a pokud ano, udělat cokoli, aby ho dostal domů.
Jinak spolu Ellad, Merrigan, Pool a Paula mluvili samozřejmě o různých věcech. Méně důležitých a méně vážných. Smáli se, zpívali a někdy dokonce i tančili, protože Pool hrál na svůj strunný nástroj stejně dokonale, jako Ellad šermoval.
Všechno ale jednou končí. I to hezké, i to ošklivé. A tak pomalu končila i zima, končil Elladův pobyt u Merrigan v kovárně a skončila i sama Merrigan. Se svým opakováním. Pochopila, že mladého Aranhorského Hraničáře od cesty za Viggem a Visoraky neodradí, a tak mu poradila, aby nespěchal a počkal na jaro. Až se oteplí, přijedou k ní jako každý rok kočovní obchodníci. Přijedou pro zboží, vyprávějí příběhy i různé novinky a dobře znají jednotlivé kmeny. Oni budou určitě vědět, kde sídlí Visorakové, protože ona o tom neměla nejmenší tušení.


***


A bylo to tady. Sníh roztál, louky se opět zazelenaly, slunce zase hřálo a kupci skutečně přijeli. Odkoupili od Merrigan všechno, co stihla přes zimu vyrobit, dobře zaplatili, a pak už se pouze veselili. Jedlo se, popíjelo, tančilo, zpívalo a vyprávělo. A Merrigan splnila svůj slib. Zjistila Elladovi, kde sídlí Visorakové.
A tak hned po odjezdu kupců nadešel čas loučení. Velmi smutného loučení. Ellad, Merrigan, Paula i Pool totiž věděli naprosto jistě, že je to navždy. Věděli, že už se nikdy nesetkají. Přívětivá kovářka zabalila odjíždějícímu mladíkovi nějaké jídlo na cestu, dala mu část vydělaných peněz, a když chtěl protestovat, rázně ho přerušila a připomněla mu, že i on v zimě pracoval, a tak si je zaslouží. Potom ho objala jako svého syna, políbila na čelo a nechala ho jít.
Směsicí protichůdných pocitů zmítaný Ellad se stejně dojemně rozloučil i s Paulou a Poolem, vsedl na dokonale odpočinutého Raula, otočil bujného vraníka dokolečka, naposledy zamával a odspěchal na východ. Za kupci.
Od Merrigan jeli ti muži totiž přímo za Visoraky. Do jejich hlavního sídla. A protože jeho, jako cizince, odmítli vzít s sebou, nezbylo mu, než je sledovat. Držel se v uctivé vzdálenosti za nimi a z nedostatku jiné činnosti zase přemýšlel. Budoucností se moc zabývat nechtěl, protože ta závisela na Viggově žití či nežití, a tak byla značně nejasná. Vrátil se tedy do minulosti. Se zvláštním smutkem vzpomínal na laskavou Merrigan i její dvě děti, s pocitem viny na hádku s Collinem a s hlubokým steskem na všechny ostatní. Nejvíce samozřejmě na matku. Jakpak se asi má? A nebojí se o něj příliš?
Jistěže bojí, odpověděl si s vědoucím úsměvem, a aby se zbavil těch neveselých vzpomínek, pobídl Raula k větší rychlosti. A vraník ochotně poslechl. Jen pohodil hlavou a vyrazil cvalem pustou rovinatou plání. Nesl svého pána vstříc dalšímu dobrodružství. A že to bude dobrodružství, o tom nebylo pochyb.


***


Blížil se večer a Ellad se konečně ocitl na okraji lesa, který už včera ráno vystřídal travnatou planinu. Celodenní jízdou unavený mladík zastavil mezi posledními stromy stejně unaveného vraníka a nerozhodně hleděl na mohutnou dřevěnou pevnost před sebou. Sídlo Visoraků.
Žije Viggo nebo ne? To zanedlouho zjistí. Pobídl Raula a klusem zamířil k bráně.
„Stůj, ty otrhanče! Kam se hrneš?!“ zastavil ho přísně jeden ze sedmi divoce vyhlížejících strážných a pozdvihl proti němu své kopí, právě když se mladík chystal vjet do pevnosti.
Ellad rychle zadržel rozeběhnutého valacha, sesedl a lehce pozvedl ruce na znamení, že nemá žádné nepřátelské úmysly.
„Nechtěl jsem vás vůbec rozzlobit, pánové. Jen jsem myslel, že se tu najím a přenocuji,“ řekl napohled klidně, uvnitř však byl napjatý jako struna na Poolově nástroji.
„Zmiz odtud. O cizáky nestojíme,“ štěkl ale strážný. Hrot svého kopí mu opřel o prsa a i ostatní si připravili zbraně.
Ellad couvl. Musel však dovnitř za každou cenu, a tak to nevzdával. Ustoupil ještě o krok, lehce se poklonil, ruce měl stále zdvižené a snažil se strážné nejprve umluvit, později i uplatit, ale bezvýsledně. Kopí nezmizela. Naopak. Hroty teď už všech sedmi zbraní se dotýkaly jeho hrudi.
„Táhni, tuláku, odkuds přišel! Tohle je hlavní pevnost mocných Visoraků a takoví pobudové jako ty v ní nemají co pohledávat. To je mé konečné rozhodnutí, rozumíš?! Jestli se ještě jednou pokusíš vniknout dovnitř, přikážu svým mužům, aby tě zabili. Tak nasedni na tu svoji herku a kliď se!“ skončil strážný a na znamení, že to myslí vážně, lehce postrčil zklamaného mladíka svým kopím.
Ellad věděl, že prohrál. Bezmocně se otočil, vyhoupl se zpátky do sedla a vrátil se zase do lesa.
Co dál? Táhlo mu hlavou, zatímco vedl Raula porostem. Když usoudil, že je dostatečně daleko od pevnosti, sesedl, vraníka odsedlal a uvázal ho ke kmeni mladého štíhlého javoru. Než tohle všechno udělal, byla skoro tma, ale on odpověď na svou otázku stále ještě nenalezl. Pojedl skromnou, studenou večeři, zapil ji vodou z lahvice a pořád se snažil na něco přijít. Nic jej však nenapadlo. Nakonec došel k názoru, že to nejlepší, co může teď večer udělat, je jít spát. Ráno se uvidí.
Jenže ráno se nevidělo. Ellad se bez koně, pomalu a opatrně odplížil k okraji lesa a znovu si prohlédl pevnost. Velmi pozorně. Zázrak se ale samozřejmě nekonal. Dovnitř se mohl dostat jenom bránou. Napadlo ho sice, že by přelezl hradby. Na to ovšem neměl potřebné vybavení, a tak ten nápad zavrhl. Také chvilku uvažoval o tom, že když to zkusí ještě jednou, jiní strážní ho tam třeba pustí...? Zavrhl však i tohle. Pravděpodobnost úspěchu byla příliš malá. Co tedy dál? Odejít? Teď, když je tak blízko? Nedokázal to.
Ležel tedy v křoví, nepřítomně hleděl k sídlu Visoraků a čekal. Ale na co vlastně?
Blížilo se poledne a mladíkovi se žaludek už kroutil hlady. Snídani totiž značně odbyl. Po už kdovíkolikátém zakručení v břiše, Ellad poraženě vzdychl, ještě jednou pohlédl k bráně pevnosti a... Právě se k ní cvalem řítili tři jezdci. Ellad strnul a napětím ani nedýchal. Úplně zapomněl na hlad a čekal, co se bude dít. Ale nic. Nedělo se vůbec nic. Snad jen to, že jezdci bez potíží a poměrně rychle projeli bránou a zmizeli mladíkovi z očí.
Ach, jo. Proč oni ano a já ne? Ptal se v duchu ukřivděně, odpověď však znal. Ti jezdci byli už od pohledu seveřané, on cizinec. I když uměl jejich jazyk a na sobě měl jejich oblečení, modré oči, hnědé vlasy, kůň a výstroj ho prozradily. Znovu vzdychl a vrátil se k Raulovi. Vraník jej přivítal tlumeným zaržáním a otočil k němu hlavu.
„Ty se máš nejlíp, hošku, viď,“ řekl mu Ellad a pohladil ho po ladném krku. Kůň si otřel čelo o jeho rameno a pokýval hlavou, jakoby souhlasil, pak se sklonil opět k mladé jarní trávě. Ellad Raula ještě jednou poplácal, odešel od něj kousek dál a dal se do prohlídky zásob.
Nic moc, usoudil potom. Něco ještě odjedl, aby zaplnil prázdný žaludek a rozhodl se takto – půjde na lov.
Sbalil si všechny věci, osedlal Raula a odjel dál do lesa. Na malém, hustým křovím dobře krytém plácku nechal vraníka, připravil si zbraně a vzdálil se. Měl štěstí. Už po hodině se mu podařilo zabít dva zajíce. Nebyla to sice žádná velká kořist, na pár porcí pro jednoho člověka to však stačilo. Sebral ušáky, na plácku u Raula rozdělal malý ohýnek a dal se do vaření. Z poživatelných vnitřností připravil polévku a zbytek upekl.
Když skončil, už se stmívalo. Nechal ohýnek hřát, snědl polovinu polévky a smutně hleděl do plamenů. Nad tím, co udělá další den přemýšlet snad ani nechtěl. Myšlenky mu však samy táhly hlavou a nebyly vůbec veselé. Hrál a prohrál. Do té pevnosti se nikdy nedostane. Nikdy tedy nezjistí, co přesně se s Viggem stalo.
Přesto se k ní ráno vydal znovu. Nedokázal to vzdát a prostě odjet. Ne bez boje. Pokusí se opět projet bránou. V nejhorším případě zemře.
S tímto rozhodnutím a pevným odhodláním dojel na kraj lesa a strnul. Brána pevnosti byla dokořán a z ní vyjížděl početný zástup ozbrojenců na koních. Napočítal padesát jezdců a čtyři vozy. V čele jela na bělouši vznešeně vyhlížející žena s dlouhými, tmavě hnědými vlasy a za ní dva muži nesoucí černožluté korouhve – barvy Visoraků. Za nimi pak následovala skupina ozbrojenců, dva vozy, opět ozbrojenci, zase dva vozy a průvod uzavírali zbylí ozbrojenci. Ellad na ten dlouhý, pomalu jedoucí zástup hleděl oněmělý překvapením. Stále těkal svýma pronikavýma modrýma očima od začátku ke konci a od konce k začátku a stále se nemohl vzpamatovat. Že by skutečně zázrak?!
Konečně se začalo něco dít. Ještě jednou přejel pohledem průvod seveřanů a jeho pozornost upoutaly vozy. Dva zadní byly obyčejné, zaplachtované a vezly nejspíš zásoby, stany a podobné věci, ale ty dva přední...? Ty byly divné. Z části sbité z pevných dřevěných fošen, z části zamřížované.
Jako nějaké klece, pomyslel si mladý Hraničář a hnán zvědavostí pobídl Raula. Co nejrychleji se propletl porostem, předjel průvod, sklouzl ze sedla, nechal vraníka na místě a spěchal k cestě, po které se zástup seveřanů ubíral. Skryl se v hustém habroví a s podivným napětím čekal, až projede vůdkyně Visoraků, vlajkonoši i první skupina jezdců. Zajímaly ho pouze vozy. Vezou v nich snad zvířata nebo...?
Lidi, zjistil vzápětí. V prvním ze zamřížovaných vozů byli dva mladíci asi stejně staří jako on. A v druhém uviděl záda muže s delšími, na skráních už trochu šedivějícími vlasy. A ten muž se náhle otočil, podíval se jakoby přímo na něj a Ellad se musel kousnout do rtu, aby potlačil výkřik překvapení a radosti.
Viggo!! Živý a zdravý! Mladíkovi se chtělo skákat, tančit a veselit se, vyhráno ale ještě zdaleka neměl. Naopak. Hned vzápětí si uvědomil hořkou pravdu. Svého přítele a učitele sice našel, ale jako zajatce početné a dobře ozbrojené skupiny divokých severských bojovníků. Jako bezmocného otroka v kleci. A kam ho vůbec vezou?
Jeho radost poněkud ochladla. Počkal ve své skrýši, až průvod úplně projede kolem, potom ji opustil, zamířil k Raulovi a celou tu dobu přemýšlel, co podniknout.


***


Už tři dny Ellad putoval v bezpečné vzdálenosti za průvodem Visoraků. Projel lesem, přebrodil jakousi neznámou říčku a stočil Raula na východ. Tři dny. A tři noci se marně snažil dostat do jejich tábora. Nešlo to. Strážní hlídali ležení své paní dobře. Nemohl se nepozorovaně přiblížit ani k vozu, natož osvobodit vězně.
Čtvrtého dne kolem poledního vjeli seveřané na rozlehlou planinu ležící v podhůří stále ještě zasněžených hor, a když je chtěl Ellad nenápadně následovat, s překvapením zjistil, že nenápadně to tedy rozhodně nepůjde. Na planině bylo neskutečně živo. Velké množství lidí, koní, stanů, stánků, vozů...
Tady se sešli snad všechny severské kmeny, zarazil se mladík, zastavil Raula, udiveně se rozhlížel po tom lidském mraveništi a netušil, že to odhadl zcela správně. Skutečně se tu sešli všichni seveřané. Jedno dávné proroctví jim totiž radilo, aby se spojili, jinak je ovládne muž, který k nim přijde z daleké země. A tak se tu scházeli každého jara. Na velikém turnaji, který měl rozhodnout o celkovém vítězi a vládci téhle drsné a divoké krajiny.
Měl rozhodnout, ano, to měl. Zatím se to však nepodařilo. Vítěz se našel samozřejmě vždy, ale jeho vládu vždycky někdo tak nějak zpochybnil. Takže...
Ellad stál na okraji planiny a pomalu se vzpamatovával. Po chvíli sesedl, přetáhl Raulovi otěž přes hlavu, vedl ho za sebou a společně se vmísili do davu. Usoudil, že tady se nemusí nijak skrývat. Osamělý muž s černým koněm se v tom množství lidí určitě ztratí. Procházel mezi skupinkami seveřanů a náhle mezi nimi zahlédl známé tváře.
Obchodníci, co byli u Merrigan. Sakra, ta ženská mi nosí jen štěstí, zajásal v duchu a vydal se hned za nimi.
Neměli moc velkou radost, že ho zase vidí, a nechtěli s ním mít cokoli společného, nakonec je ale přemluvil. Díky přátelství s Merrigan si u nich mladík mohl nechat alespoň koně, aby ho nemusel vodit stále s sebou, a větší část svých věcí. Také se dozvěděl, co je to za sešlost. Jinak se o sebe však musel postarat sám.
Uvázal svého vraníka mezi koně obchodníků, vyčistil ho, hodil mu trochu sena, a pak až do večera chodil mezi lidmi a stánky se vším možným. Na tomhle velkém turnaji se totiž nesešli jen severské kmeny, ale i kupci. Nejen ti známí.
A tak Ellad chodil, poslouchal útržky rozhovorů a děkoval šťastné náhodě za setkání s Merrigan i jejími dětmi. Dokonale rozuměl, o čem se kde hovoří, a sám mohl také mluvit. Bez obav z nežádoucí pozornosti. Jen jediné ho trápilo. Starost o Vigga. Při pohledu na muže opravující dřevěné lavice ve velkém hledišti a pevnou ohradu kolem místa, kde se bude bojovat, pochopil. Pochopil, proč sem Vigga přivezli i co s ním zamýšlejí. Merrigan měla pravdu. Visorakové udělali z jeho přítele orinera. Bojového otroka. A on tu buď zvítězí nebo zemře.