Tanec s Temnotou - Kapitola 5.

Anotace: Trochu jsem se zasekla, ale už to snad bude lepší...

Sbírka: Tanec s Temnotou

5.

  „Loro, otevři oči, snažně tě prosím!“

  Zoufalý tón hlasu mne vytrhl z dřímoty. Pokusila jsem se otevřít oči, ale nešlo to, ten hlas mi však byl povědomý.

  „Marco?“ zeptala jsem se slabě.

  „Jsem tu, Loro,“ zašeptal mi do ucha a pohladil mě po tváři.

  Znovu jsem se pokusila rozlepit oční víčka, tentokrát se to podařilo. Několikrát jsem zamrkala, jak mne oslnilo ostré světlo zářivek.

  „Kde to jsem?“ zeptala jsem se tiše a pokusila se posadit, ale s hrůzou jsem zjistila, že to nejde. Vlna bolesti, která se přese mne přelila, mě spolehlivě srazila zpátky. Pak jsem si vzpomněla na to, co se stalo. „Ta dýka…“

  Pochopil. „Ještě pořád ji máš v boku, bál jsem se ji vytáhnout. S magickými zbraněmi tu moc zkušeností nemáme,“ vysvětloval chlácholivě.

  „Přinesli ti něco?“ zeptala jsem se roztřeseně. „Balíček nebo lahvičku?“

  „Myslíš tohle?“ zeptal se a podržel mi před obličejem maličkou lahvičku naplněnou zářící rudou kapalinou.

  „Máte tu nějakou odhlučněnou místnost?“ vyzvídala jsem a snažila se pootočit hlavu. „Mimochodem, té dýky se nesmíš dotknout holou rukou, je jedovatá. Tohle,“ kývla jsem hlavou k lahvičce, „je protijed.“

  „Co s ním mám dělat?“ vyhrkl Marco. „Loro, musíš mi to říct!“

  Odplouvala jsem zpátky do nevědomí, ale ještě jsem se snažila s ním zůstat.

  „Ta zvukotěsná místnost?“ zeptala jsem se.

  „Už jsme tu,“ chlácholil mě Marco. „Řekni mi, jak ti můžu pomoc!“

  „Dýka…“ zamumlala jsem, „…musíš jí vytáhnout a do rány nalít ten protijed, ale jen pár kapek.“

  „Tak proč ta místnost?“ ptal se nechápavě.

  „Nebude to pro mne zrovna příjemné a bezbolestné, na té dýce je v podstatě magický led a protijed je zkapalněný dračí oheň, nejžhavější substance na zemi,“ zasípala jsem. „Oheň musí spálit všechen led, to bude dlouhý a bolestivý proces.“

  „Loro, nedokážu ti takhle ublížit!“ bránil se Marco. „Není nějaká jiná možnost?“

  „Jenom pomalá smrt…“ vydechla jsem tiše a snažila se potlačit nový příval bolesti. „Jestli mě chceš zachránit, měl bys hned začít, bude to chvilku trvat a led se mi nesmí dostat do srdce…“

  Marco se nade mne naklonil a dlouze se mi podíval do očí, zoufale jsem se toho pohledu držela jako záchranného lana. Pak si natáhl rukavice, opatrně odzátkoval lahvičku a pevně mi sevřel ruku.

  „Promiň mi to, Loro,“ zašeptal, uchopil dýku a jediným prudkým pohybem ji vytrhl z rány.

  Prohnula jsem se v zádech, jak mne zachvátila vlna bolesti, a zdusila jsem bolestný výkřik, který se mi dral z hrdla. Vzápětí mi ale bok zachvátila nepředstavitelná bolest, chvilku jsem s ní bojovala, ale nakonec jsem se neudržela a zaječela. Byl to zvuk plný ryzí bolesti, který mě vyděsil. Cítila jsem, jak se mi Dračí dech propaluje žilami, pomalu, ale jistě, a byla jsem za to ráda, ale ta bolest byla silnější než cokoli, co jsem kdy zažila, dokonce i než ta příhoda s ghúlem a jezírkem s kyselinou. Vím, že jsem křičela tak dlouho, až mi selhal hlas, pak náhle bolest začala ustupovat, ale jen proto, aby se po chvíli vrátila v další, ještě silnější vlně, která mne pohltila a začala spalovat. Bojovala jsem s nutkáním se přeměnit, abych unikla bolesti, věděla jsem však, že se nedokážu ovládat navždy. Na konci další vlny bolesti jsem se zachytila reality a znovu jsem vyhledala Marcovu tvář.

  „Uteč!“ přikázala jsem mu slabě.

  „Loro, teď tě neopustím,“ odporoval.

  „Musíš okamžitě zmizet, jinak budeš v nebezpečí!“

  Snažila jsem se mluvit naléhavě, ale díky opět sílící bolesti ze mě slova vyšla spíš jako zavrčení. Navíc jsem pomalu ztrácela kontrolu nad svým tělem, oči mi zářily jako lampičky a pod kůží se mi přesouvaly kosti, jak se moje tělo chystalo k přeměně.

  „Běž!“ vykřikla jsem znovu, výkřik se však změnil v hrdelní řev, tělo mi zachvátila prudká křeč a já se ztratila v agónii proměny.

 

  Když jsem konečně přišla k sobě, na okamžik jsem byla naprosto dezorientovaná, ležela jsem nahá na zemi a třásla se vyčerpáním. Pak jsem si ale vzpomněla, co se stalo. Opatrně jsem se rozhlédla a spatřila jsem dokonalý obraz zkázy.

  Nemocniční lehátko, na kterém mne přivezli, se válelo na zemi rozlámané na kusy, cáry molitanové vycpávky se válely všude kolem, jako vnitřnosti nějakého zvířete. Všechny skříňky byly rozbité, šuplíky zotvírané a jejich obsah rozházený. Ve výšce necelých dvou metrů se po obvodu místnosti táhla rozsáhlá spálenina. Dveře, které kupodivu stále držely, se teď na malou škvírku otevřely.

  „Loro, už můžu dovnitř?“ zeptal se Marco opatrně.

  „Ano,“ zakrákala jsem nejistě a pokusila se postavit, ale nohy mne neposlouchaly.

  Marco proklouzl dovnitř, rychle za sebou zavřel dveře a zděšeně se rozhlédl.

  „Ježíši Kriste!“ vydechl. „Co se tu stalo?“ Pak se podíval na mě.

  Budiž mu ke cti, že když uviděl, že jsem nahá, odvrátil oči, svlékl si svůj bílý plášť a podal mi ho. Všimla jsem si ale, že mu pohled stále sklouzává ke mně, když jsem se oblékala, a zdálo se, že se nejedná pouze o lékařský zájem.

  „Jak se cítíš, Loro?“

  „Dej mi chvilku, abych to zjistila,“ poprosila jsem ho, „ ale zatím celkem dobře.“

  Popravdě jsem necítila žádnou bolest, ale to neznamenalo, že se rána zacelila. Opatrně jsem odhrnula cíp pláště, abych se mohla podívat.

  „Bože!“ zalapal doktor po dechu, když jsem mu ukázala ošklivou černou spáleninu v místě, kde předtím byla rána od dýky.

  „Co je to?“ zeptal se s nechápavým překvapením.

  „Čekal jsi, že po Dračím dechu nezůstane ani stopa?“

  S morbidní zvědavostí jsem si prohlížela zranění, všimla jsem si, že u okrajů se začíná objevovat nová kůže. Marco pomalu natáhl ruku a než jsem stačila ucuknout, jemně se dotkl rány. Automaticky jsem zatnula svaly v očekávání bolesti, ale ucítila jsem jen lehké píchání, které se po chvilce změnilo v příjemné mravenčení. Pomalu jsem vydechla a dívala se na jeho ruku, jak opisuje malé kroužky kolem rány.

  „Marco, co to provádíš?“ zašeptala jsem se mírně zadýchaně.

  Něžně se na mne podíval a přitáhl si mě blíž. „Řekni slovo, Loro, jedno slovo a já přestanu.“ Přesunul mi svou úžasně teplou lidskou dlaň na tvář, přejel prstem přes rty.

  Pomalu se ke mně naklonil, zarazil se několik palců od mých rtů. „Loro…“ Převaloval mé jméno na jazyku, jako by ho ochutnával nebo zkoušel, jak zní nejlépe.

  Přejela jsem mu prstem po obočí, pak sledovala hranu lícní kosti, až nakonec moje ruka skončila zamotaná v jeho vlasech.

  „Tohle nemůžu udělat,“ špitla jsem tiše. „Nechci tohle udělat.“

  Cítila jsem, jak se usmál. „Teď lžeš!“

  Překonal poslední centimetry, které nás dělily, a políbil mě. Nebylo to jako odpolední hrubý polibek od Gabriela. Marco se jen rty lehce otřel o má ústa, načež se hned odtáhl a ztěžka si povzdychl.

  „Tak nějak jsem doufal, že mi jednu vrazíš,“ vydechl na mých rtech, „byl by to důkaz, že ti na mně nezáleží. Důkaz, že mě nechceš. Takhle to bude složitější, nemyslíš?“

  „Marco,“ špitla jsem, „nemůžu tě vystavit takovému nebezpečí.“

  „Já se ale nebojím,“ odporoval tvrdohlavě.

   Tentokrát jsem ho políbila já, přitiskla jsem se k němu, jako by byl kotva v rozbouřeném moři. Přitáhl si mne blíž a polibek prohloubil, v tu chvíli jsem se od něj však odtáhla.

  „Nemůžu ti to udělat, Marco. Kdybych se jen na okamžik přestala kontrolovat, mohla bych tě zabít. Omylem!“

  Vyprostila jsem se z objetí jeho paží a začala přecházet po místnosti jako tygr v kleci. Musela jsem přemýšlet, zároveň jsem se od něj ale musela dostat dál, protože jeho přítomnost mě neuvěřitelně rozptylovala. Nikdy se mi nic podobného nestalo, ale ten pocit mě děsil víc než cokoli, co jsem kdy zažila.

  „Neměla bych tu vůbec být…“ zabručela jsem.

  „Proč?“ vypálil Marco. „Loro, ty jsi umírala!“

  „Pravidlo nadpřirozených je „neohrozit nevědomého občana“. Já jich ohrozila několik stovek!“ Rozzlobeně jsem rozhodila rukama. „Co by se stalo, kdybych se dostala ven? Mohla jsem tu všechny zabít!“

  „Chceš mi říct, že když jsi…“ zarazil se, „…když nejsi sama sebou, nedokážeš se kontrolovat?“

  Prudce jsem se na něj obrátila a chystala se něco vztekle odseknout, ale pak jsem si uvědomila, že on si to nezaslouží. Koneckonců mi zachránil život, takže jsem se zhluboka nadechla a pomalu vydechla.

  „Myslíš, že by se tohle stalo, kdybych se dokázala kontrolovat?“ zeptala jsem se nevěřícně.

  Marco otevřel ústa, ale nevyšel z něj ani hlásek.

  „Proboha, to byla ale stupidní otázka!“ začervenal se, když se mu vrátila komunikační schopnost. „Nechtěl jsem se tě dotknout, omlouvám se, Loro.“

  Zrudl ještě víc a já si mimoděk všimla, že tenhle rozpačitý výraz mu neuvěřitelně sluší. Na okamžik mě zaplavila nekontrolovatelná touha ho políbit, dokonce jsem udělala pár kroků jeho směrem, než jsem posbírala veškerou svou zbylou vůli, odvrátila se od něj a vší silou udeřila do už tak dost poničené skříňky s léky. Pěst mi prošla přímo skrz jedinou nerozbitou skleněnou tabuli a skleničky s prášky se rozkutálely do všech stran jako hejno prchajících švábů.

  Marco byl samozřejmě hned u mě a prohlížel mi krvácející rány.

  „Tohle bude potřeba zašít,“ usoudil, když mi vytáhl dlouhý kus skla z dlaně. „Co to mělo znamenat? Vyžíváš se v sebedestrukci?“

  „To je v pořádku,“ špitla jsem. „Vidíš? Už se to hojí.“

  „A ten důvod?“ připomenul mi.

  Zavrtěla jsem hlavou. „To kvůli tobě…“

  „Prosím?“ Takovou odpověď nečekal.

  „Přitahuješ mě víc, než by mělo být vzhledem k mému druhu možné. Kdykoliv se na tebe podívám, moje schopnost ovládat se přímo ukázkově klesá k nule. Děsí mě to!“

  Překvapeně se na mě podíval. „Jak je to možné?“

  „Naši lidé si vypráví legendy o Praotcích, prvních měnivcích na světě, některá z nich by nám mohla pomoci, ale přesně si je nepamatuji, musela bych se dostat do smečkového archivu.“

  „Jak to chceš provést?“ zeptal se obezřetně. „Jen tak tam nakráčíš, přímo před Gabriela a hezky ho poprosíš?“

  „Nejsem snad blázen!“ vyprskla jsem nakvašeně. „Mám svoje kontakty. Nevíš, kde mám mobil?“

  Marco natáhl ruku a vložil mi přístroj do dlaně. Ve vteřině jsem vytočila číslo a čekala.

  „Kdo je tam?“ ozval se nesmělý hlásek.

  „Tianno, to jsem já, Lora,“ zapředla jsem, jak nejněžněji jsem dovedla.

  „Sestřičko?“ špitla Tianna. „Už je to tak dávno, myslela jsem, že…“

  „Zvládla jsem to, sestřičko,“ konejšila jsem ji tiše.

  „Jsi v bezpečí?“ Tianna zněla ještě rozrušeněji než obvykle. „Smečkou se šíří klepy… Někdo tě chce vidět mrtvou.“

  „To je dobré, Tio, umím se o sebe postarat,“ ujistila jsem ji. „Dneska jsem přežila. Potřebuju něco od Smečky, sestřičko, pomůžeš mi?“

  „Pokud budu moci,“ souhlasila tiše. „Co pro tebe mohu udělat?“

  „Pamatuješ, jak nám Hannah vyprávěla příběhy o Praotcích? Potřebuju si ty legendy přečíst, ale nechci, aby tě to nějak ohrozilo.“

  „Mohu si je z knihovny půjčit a pak ti je předat,“ navrhla s nadšením Tianna. „Máme dovoleno si knihy půjčovat, pokud je nepoškodíme…“

  „To by bylo skvělé!“ zajásala jsem. „Vážně bys to pro mne udělala, sestřičko?“

  Tianna pobaveně zafuněla: „Ty jsi pro mne zabila. Není nic, co bych pro tebe neudělala!“

  „Nežádám tě o splacení dluhu, neber to tak, že to musíš udělat!“ zarazila jsem ji.

  „Neberu to tak, jen ti chci pomoct,“ bránila se Tianna. „Nemám strach, a ten bych měla, pokud bys mi přikázala to udělat.“

  „Jsi moje srdce, sestřičko!“ vypravila ze sebe po chvíli přiškrceně.

  „A ty moje,“ zapředla jsem do telefonu. „Díky, zlato, potkáme se brzy, ano?“

  „Uvidíme se, sestřičko,“ zašeptala Tianna a zavěsila