Musíš něco cítit- 27.kapitola

Anotace: ...

Zašmátrala jsem kolem sebe a zjistila, že vedle mě neleží Alex. Líně jsem otevřela oči, abych se přesvědčila a bylo to tak. Byla jsem sama. Pomalu jsem se začala zvedat z postele a sáhla po županu, abych sešla dolů.
„Můžu k tobě?“ zamumlala jsem, po tom, co jsem našla přítele dole v obyváku na gauči jak si čte knížku.
„Jen pojď,“ usmál se muž a rozevřel svou náruč, abych si do ní mohla zalézt. Stulila jsem se mu na hrudi a zavřela oči. Okolní svět pro mě přestal existovat. Byli jsme jenom my dva.
„Elis, musíme si promluvit,“ promluvil po nekonečné době Alex a já se zachvěla. Jeho slova nevěstily nic dobrého.
„Ano?“ špitla jsem, neboť můj hlas neměl dostatečnou sílu.
„Mluvil jsem s Damonem a potřebuje odjet,“ začal muž a já jenom přikývla.
„Prosil mě, jestli bych nemohl jet s ním,“ pokračoval Alex a já zase jenom přikývla. Ucítila jsem dotek rtů v mých vlasech.
„Prosil mě, abych s ním jel jenom já,“ další informace, ale trochu divná. Damon by o společnost prosil spíše mě.
„Nechápu to,“ zašeptala jsem po chvíli, kdy jsme oba mlčeli.
„Potřebuje někoho najít a prosil mě, abych jel s ním. Prý to může být nebezpečné a bude to na trochu delší dobu,“ trochu mi objasnil přítel a já zalapala po dechu.
„Nebezpečné? Já jsem z vás tří nejnebezpečnější. Jsem nejstarší,“ začala jsem remcat, ale Alex pořád mlčel, jako by čekal na ještě něco. Trvalo mi to pár sekund, než mi došlo, která část ho zaujala více.
„Co je delší doba?“ zalapala jsem po dechu. Ano, jsme nesmrtelní, a když se řekne, trochu delší doba, tak to nevěstí nic dobrého. Objetí zesílilo.
„Damon říkal, že to může být rok, i více,“ zašeptal Alex a já ztuhla. Mohla jsem cítit, jak se má hruď stahuje hrůzou, a do očí se mi hrnou slzy.
„Rok i více?“ zopakovala jsem nepřítomně.
„Říkal jsem mu, že to je moc dlouho,“ snažil se mi vysvětlit přítel, ale já jsem měla před očima tu představu samoty.
„Co jde tak důležitého hledat? A co Jája?“ vypravila jsem ze sebe s obtížemi, zadržujíc slzy vší svou vůlí.
„Potřebuje najít jednoho starého známého. Říkal, že s ním potřebuje něco vyřešit,“ řekl Alex uklidňujícím hlasem.
„A co Jája? A co já?“ vydechla jsem, zatínajíc pěsti.
„Nechci tě tady nechat. Ani Damon tady nechce Jarmilu nechat, ale,“ hlas se příteli zlomil. Nechtěl jet. Aspoň toto jsem cítila.
„Tak nejezdi, nebo mě vemte s sebou,“ zaškemrala jsem, byť jsem věděla, že to je marné. Už bylo rozhodnuto a já v těch plánech tentokrát nefiguruju.
„Nejde to. Víš, že bych tě měl nejraději u sebe, ale nejde to. Damon mě poprosil a víš, že některé prosby se neodmítají,“ zašeptal mi do vlasů partner. Objala jsem ho silněji, abych ho mohla cítit všude.
„Kdy?“ zakňučela jsem.
„Po Vánocích, po jejich svatbě,“ Alexova slova mi vyrazily dech.
„Takže oni se vezmou a pak odjedete?“ vyhrkla jsem ohromeně.
„Jája chce přeměnit. Takže jí přemění a pak odjedeme,“ zavrtěl se přítel. Nelíbil se mu ten plán. A mě taky ne.
„Takže jí přemění a odjede. A ona na to zůstane sama,“ mé překvapení přecházelo ve vztek.
„Nezůstane na to sama. Bude mít tebe a zbytek,“ snažil se ospravedlnit plán muž.
„Jasně, budeme tady, ale některé věci nejsou zvládnout s přáteli, potřebuješ partnera!“ ano, teď už jsem byla naštvaná.
„Tys to zvládla sama,“ špitl Alex. Odtáhla jsem se, i když jsem musela použít sílu, protože mě partner nechtěl pustit.
„Ano, zvládla jsem to sama a už bych to nikdy nikomu nepřála zažít!“ vychrlila jsem a zvedla jsem se na nohy, míříc z domu.
„Kam jdeš?“ snažil se mě zadržet Alex, ale vytrhla jsem se mu.
„Jdu se uklidnit,“ vyštěkla jsem na něj a vyrazila z domu, nechávajíc župan na věšáku. Rozběhla jsem se pryč, nechávajíc se ovládat vztekem, který mě popoháněl pořád dál a dál.
Měla jsem vztek na všechny. Ale hlavně na Damona, protože mi chtěl vzít mého Alexe. Protože chtěl odejít od Jáji. Ano, měla bych být šťastná, že konečně po těch letech má kamarád tolik důvěry, aby někoho požádal o pomoc, ale měla jsem vztek, že to byla zrovna taková prosba. Rozhlédla jsem se a zjistila, že jsem před Damonovým domem. Potřebovala jsem se vybít a on je jediná osoba, která si to zaslouží. Otevřela jsem vstupní dveře a napochodovala přímo do kamarádovy ložnice.
„Jak mi to můžeš udělat?!“ zavrčela jsem po tom, co se dveře odrazily od stěny.
„Eli?“ zeptal se mě dívčí hlas a mě došlo, že v místnosti není Damon sám.
„Ano, Jájo, jsem to já. A ráda bych si půjčila toho, který leží vedle tebe,“ vyhrkla jsem ze sebe vztekle.
„Počkáš dole, dojdu za tebou,“ řekl smířeně kamarád a já vypochodovala z místnosti, aspoň že věděl, která bije.
„Promiň, toto musím vyřešit. Klidně spi dál,“ mohla jsem slyšet, jak se Damon s těmito slovy zvedá z postele a míří ze schodů ke mně.
„Půjdeme se projít?“ navrhl muž, když došel ke mně. Jenom jsem přikývla.
„Nechceš ještě půjčit nějakou mikinu,“ zeptal se mě Damon, když si mě prohlídl. Byla jsem pořád ještě v pyžamu, aniž bych si to uvědomila.
„Jop, nějaká mikina by se šikla,“ uznala jsem.

„Tak co se děje?“ začal vyzvídat kamarád, když jsme byli v dostatečné vzdálenosti od jeho domu.
„Nemůžeš odjet!“ vyhrkla jsem, ale už jsem se relativně uklidnila, takže v tom nebyl ten pravý vztek.
„Eli, víš, že některé věci se udělat prostě musí,“ to byla rána pod pás.
„Můžu jet s váma,“ škemrala jsem. Nenávidím, jak se ta moje nálada dokáže měnit.
„Rád bych, ale potřebuju, abys tady zůstala s Jájou a pomohla jí,“ odpověděl mi Damon. Věděla jsem, že taková odpověď přijde, ale přesto jsem se s ní nechtěla smířit.
„Už mě nebaví dělat maminu,“ postěžovala jsem si s povzdechem.
„Já vím, ale je to v tobě. Byť si to nechceš připustit,“ objal mě kolem ramen kamarád a já si zase povzdechla.
„Ona tě bude potřebovat. Co když to nezvládneme?“ vyslovila jsem svou nejhorší obavu. Celé ty roky, co jsem byla s Alexem, jsem si zvykla na to, že nejsem sama a najednou jsem o něho měla přijít a být zase sama.
„Zvládnete to. Jste obě bojovnice,“ konejšil mě Damon.
„Teprve jste se s Jájou našli, proč odjíždět? Dej si pár let štěstí a poklidu, než někam vyrazíš. Buď šťastný. Pomož Jáji s přeměnou a adaptací a pak jí vem s sebou,“ nemohla jsem to vzdát.
„Nemůžu. Musím to vyřešit teď. Už teď to odkládám,“ vydechl kamarád. Podívala jsem se mu do očí.
„Co je tak důležitého? Co je tak důležitého, že mi musíš odvést i Alexe?“ ano, opět mě popadal vztek.
„Minulost. Minulost je tak důležitá,“ přiznal smutně Damon a mě to došlo.
„Chceš jí najít,“ zašeptala jsem a mohla vidět tu bolet v přítelových očích.
„Musím,“ ne, to není vůbec dobré.
„Damone, nedělej to. Prosím, buď šťastný s Jájou. Tím, že vyhledáš svou minulost, nevzniká nikdy nic dobrého,“ domlouvala jsem mu naléhavě.
„Musím,“ zopakoval jenom muž.
„Najdeš jí a co pak? Řekneš jí, že jsi ženatý? Žes přeměnil ženu, abys s ní mohl zůstat, po tom co sis jí vzal? Co bude pak? Pokecáte si a po roce, dvou, prostě půjdeš?“ naléhavost v mém hlase vzrůstala.
„Musím to dořešit. U tebe se to vyřešilo smrtí u mě ne,“ ani jsem nad tím nepřemýšlela a moje ruka vylétla k jeho tváři a uštědřila mu nemalou facku.
„Ano, moje minulost umřela! Ale o to to není lehčí!“ zakřičela jsem na něho. Damon ještě před mými slovy pochopil, že přestřelil.
„Promiň, víš, že jsem to takhle nemyslel. Ale musím to prostě vyřešit,“ zašeptal můj společník.
„Tak to udělej pořádně. Řekni Jáji, proč chceš odejít. Řekni jí, že odcházíš, aby ses podíval do tváře ženě, která ti ublížila. Řekni jí, že prožije nejkrásnější den života, a ty o pár hodin pozdějic odejdeš. Přeměníš jí a odejdeš a necháš jí napospas tomu zmatku. Nebude potřebovat přátelé, ale partnera a ty to moc dobře víš,“ vychrlila jsem teď už trochu klidnějším hlasem.
„Musím to udělat. Pokud to neudělám, tak se zblázním,“ vydechl muž a já měla dto chutí s ním zatřást a vyhnat mu tu myšlenku z hlavy.
„Jak je to už dlouho, co jsi jí neviděl? Za celou tu dobu, co se známe, ses na ní pokoušel zapomenout a teď? Zrovna teď se jí budeš snažit najít? Nepřipadá ti to postavené na hlavu?“ můj hlas nabíral na naléhavosti.
„Je to už dlouho, ale musím to udělat,“ stál si za svým Damon.
„Neřekneš mi ten pravý důvod, že?“ zeptala jsem se smířeně. Kamarád jenom zavrtěl hlavou.
„Tak udělej to, co udělat máš, ale nezapomeň, že můžeš nést důsledky. A ty důsledky nemusí být vůbec příjemné,“ smířila jsem se s tím faktem a uvažovala jsem, jak dosáhnu jejich brzkého návratu.

„Jsi zpátky?“ zeptal se nesměle Alex, hned jak jsme vlezla do dveří.
„Ano,“ povzdechla jsem si a zamířila k němu. Seděl na gauči a hrál na kytaru. Zastavila jsem se ve futrech, zavřela oči a zaposlouchala se do tónů hudby. A najednou bylo ticho.
„Hraj dál,“ zaškemrala jsem, vydávajíc se za partnerem.
„Byla jsi za Damonem?“ zašeptal mezi tóny muž. Schoulila jsem se na pohovce a zavřela jsem oči.
„Ano. Pořád chce odjet,“ vydechla jsem, teď už uklidněná.
„Nechceš, abychom odjeli,“ podotkl Alex a já se hořce usmála.
„Ne to nechci,“ zasmála jsem se a najednou jsem zjistila, že nemůžu přestat. Zvuk kytary najednou utichl a já se ocitla v partnerově náručí.
„Nechci, abyste odjeli,“ zahleděla jsem se teď do nechápavých očí mého muže.
„Bude to jenom na chvíli,“ utěšoval mě Alex a já se zase zasmála.
„Oba dva víme, že to chvíle nebude. Ale teď si s tím nebudeme lámat hlavu. Máme omezený čas, který může být teď spolu, tak si ho pojďme užít,“ pousmála jsem se šibalsky a diskuze byla pro teď uzavřená.