Západ slunce 16. díl

Anotace: Už jen tenhle díl, a pak ještě jeden a je konec...ten poslední bude trošku delší než všechny předchozí...Ale plánuju už pokračováni s příhodným názvem...:-)

„Tak jaká byla hlídka?“ Ptal se Pankreas. „ Ale jo, ušlo to.“ Odpověděla jsem se zíváním, a podívala se na něj. On ovšem vůbec nevěděl, co jsem myslela. „Ehm, tedy, v pořádku, nic zvláštního se nestalo. Alespoň po dobu mé hlídky. Pak ještě hlídal Anseth.“

„ Za mé hlídky také nic zvláštního. Zdá se, že máme na chvíli klid. Třeba po nás přestali pátrat.“Opáčil Anseth.

„ No zas tolik štěstí, si myslím, nemáme. V tom bude něco jiného. Prostě ztratili naši stopu. Ještě než jsme byli všichni zase v plném počtu, nastražil jsem léčku. Zmátl jsem stopy. Možná to vyšlo. Ovšem nemyslím si, že je to odradí, za chvíli se zase budeme cítit jako štvaná zvěř.“Dořekl Othello své pochybnosti a rozjel se o něco rychleji, jako by nám už byli v patách.

Možná, že na tom něco bude. Za jízdy jsem se otočila k lesu a podívala se mezi stromy. Zdá se mi to, nebo se tam o strom něco opírá? To snad ne! Přece by nás tak rychle nenašli. Promnula jsem si oči a zaostřila jsem na to místo ještě jednou. Nic. Nikdo tam nebyl. Raději jsem se otočila zase zpět. Tairin se na mě koukala s ustaraným výrazem ve tváři. Lehce jsem se na ni usmála, abych zaplašila své pochybnosti a popohnala jsem Sin Thaie. Muselo se mi něco zdát. Zatřepala jsem hlavou a vytěsnila to z hlavy.

Po dvou dnech cesty jsme konečně dorazili k Černým skalám. Byly obrovské, rozpínaly se a čněly nad námi do výšky. Neviděli jsme, kde končí , stáli jsme jen tam, kde začínají. Jedna skála větší než druhá a všechny měly ostré výčnělky, jako kdyby byla na valu do země zapíchnutá kopí. Celé pohoří bylo bez jediné známky života. Na terasovitých stupních neměli ptáci svá hnízda, orli nelétali nad vrcholy. Prostě nic. Skalami vedla pěšinka pro náhodné a tak trochu bláznivé cestující. Kdo by se vydával na takovéhle místo? Jen blázen nebo ten, který něco hledá. Což jsme byli i my.

„Tak, jsme skoro u cíle naší cesty. Teď musíme jet po téhle pěšině. Vede skrz skály do údolí, kde se utáboříme na noc. Pak už je to k Černé hoře kousek. Pojeďte. Musíme pospíchat, abychom tam dorazili, ještě než se setmí.“Pobídl nás Pankreas a vydal se mezi skály jako první.
Cesta do údolí se zdála nekonečná. Všem připadalo, jako bychom jeli pořád na stejném místě. Okolo nás skály, před námi pěšina, za námi pěšina. Jen nad hlavami obloha pomalu šedla. Ta jediná se měnila. Už jsem se loučila s tím, že někdy uvidím také něco jiného. Zůstanu tu ve skalách ztracená a sama. Hrozná představa až mě z ní zamrazilo v zádech.

„Jsme tu! Jsme na místě!“ Zavolala radostně Tairin a její hlas se odrážel od skal. Všichni si s povděkem zamumlali slova díků a už se hrnuli ze sedel. Každý věděl, co má dělat. Já jsem šla obstarat koně. Ostatní zas připravovali něco k jídlu, Pankreas prozkoumával okolí.

Bylo tu opravdu nádherně. Konečně jsem se uvolnila z toho pocitu, že jsem zavřená mezi stěnami skal. Pocit jak kdybych byla ve svěrací kazajce. Pořádně jsem si protáhla ztuhlé tělo ze sedla a jala jsem se koní. Ti už se pásli na čerstvé zelené trávě. Bylo to skoro k neuvěření, uprostřed skal se rozkládalo takové překrásné údolí. Čerstvá zelená tráva, pár stromků, dokonce jsem někde stranou slyšela bublat potůček. Musel ztékat ze skály. Přeci jenom to tu stále bylo uzavřené, ale nepřipadalo mi to jako ta cesta předtím. Natáhla jsem se do měkké trávy a přijala od Tairin hrnek horkého bylinného čaje a trochu jídla. Chléb byl sice už okoralý, ale ani mi to nepřišlo. Měla jsem už pořádný hlad.

Když se setmělo a obloha se posela hvězdami, každý jsme se zachumlal do svého pláště a Pankreas začal vyprávět. „Už nás čeká jen cesta k Hoře. Je ani ne kilometr odsud. Vyjdeme ze skal, za nimi se bude rozprostírat rozlehlá louka a les. Pak přejdeme most přes řeku, která zde teče. Teď si ovšem nevybavuji její jméno, snad mi to prominete. Pak už na nás čeká jen Černá hora.“Usmál se Pankreas do vousů. „Koně ovšem budeme muset vést, nemůžeme s nimi na most. To aby bylo všem jasné! No a teď bychom měli jít spát, čeká nás ten nejdůležitější den. Sheino, dávej pozor. Jsme blízko cíle a já nechci, aby se všechno pokazilo.“ Zabručel Pankreas a s mocným zívnutím se ke všem otočil zády.

Za chvíli už všichni tiše oddychovali, jako by nechtěli rušit noční klid. Jen Sheina zírala do tmy. Počkala ještě chvíli, aby se ujistila, že všichni spí a pak se proplížila pryč.

„Dostaneme tě, dostaneme!! Už tě skoro máme, jen kousíček nám zbývá!“ Pochechtávaly se ty fialové oči. „No tak Eleonoro, je dobře, že tě vybrali, budeme to mít lehčí než jsem si myslel!“ Ne to ne, to přece nesmím dopustit. Nemůžu mu to usnadnit, nesmí ho získat. „Tak pojď blíž, ještě kousek, už tě skoro mám!“ Kroutila jsem se, snažila jsem uhnout těm fialovým očím, které mě propalovaly pohledem. „Pomůžeš mi. Celá země lehne popelem. A všichni tě budou proklínat, bude to jenom tvoje vina!“

„Neeeeeeeeee!!!“ Probudila jsem se celá vyděšená, po zádech mi stékal studený pot. Zmateně jsem se rozhlížela po okolí. Nejdřív jsem vůbec neměla ponětí, kde to jsem, pak jsem si vzpomněla.
Ostatní se probudili mým výkřikem a zmateně na mě koukali. „Stalo se něco Eleonoro?“Ptala se rozespale Tairin.

„Ne, to byl..to byl jen sen.“Otřásla jsem se, abych ten sen a ty oči dostala z hlavy pryč. „Jen sen.“Zamumlala jsem.
„Kde je Sheina? Má tady přece hlídat!“Rozkřikl se Othello.
„Už jdu!“ Broukla Sheina otráveně. Právě k nám běžela směrem od vchodu do údolí, kde jsme se na noc uložili. „A myslím, že vy byste měli jít taky, řítí se na nás stádo chlapů.“Jen tak mimochodem prohodila.
„Cože?!!!!“ Zařval Pankreas, „To to říkáš tak klidně? Vždyť tentokrát se jim už neubráníme, není tu žádné místo, kam bychom se mohli schovat. Musíme okamžitě do Černé hory než nám v tom zabrání.“ Nemusel nás pobízet dvakrát, v mžiku jsme si sbalili své věci, hodili je na koně a rozeběhli se na druhou stranu údolí, směrem k Černé hoře.