Tanec bláznů 5

Anotace: Padlo jen pár slov, možná víc. Ne pro každé uši. Pro ty vyzváněl zvon. Chvíli po setmění tahal muže z postelí. A ti koně ze stájí. Všude pobíhali lidé. Málokdo měl prázdné ruce, a málokdo věděl, co se děje. Jen pár mužů. Co doopravdy, nikdo v Turákle.

Kupčík! Synek z dobré rodiny. Jak se nese nádhera jeden! Trhavé pohyby, bystrá očka… Připomíná slepici. Otravná persóna. Kde by byl, kdyby nebyl tady a teď? Nejspíš by někde počítal, zapisoval, přepisoval, účtoval a vyúčtovával. Plukovník sledoval pohledem mladého pána e´Desime, kterému, kvůli zachování přízně své, stejně popudlivé, jako vznešené, manželky musel říkat Klitre,… drahoušku. Táhlo mu na třicet, když se dal k armádě, idiot. Nejspíš jako součást nějakého velkopanského gesta. Kdyby to myslel upřímně, udělal by to o půl života dříve. Už mohl být kapitánem, nebo hejtmanem, rytmistrem. Už mohl být sám plukovník a daleko odtud. Tak daleko, aby on se nemusel dívat na tu jeho falešnou tvářičku. Něco křičel a máchal rukama. Plukovník nevnímal co, nebyla to jeho starost. Obešel koně, aby se na něj nemusel dívat ani teď a nasedl. Dnes měl obzvláště zlou náladu. Před očima se mu míhaly desítky malých vypasených kupčíků s rozměklými bříšky a malinkýma vodnatýma očkama. Podbradky se jim třásly, jak se ládovali zlatými mincemi a krátké nožky sebou slastně trhly pokaždé, když jim to v bříšku cinklo. „Držte se svého velitele, do…!“ zakřičel e´Desime někde vzadu a plukovník obrátil oči v sloup. Nesnášel ho, ale obával se, že se bez něho neobejde. Otočil se k rytmistrovi po své pravici a na tedbeho kývnutí, máchl rukou chráněnou zbrojí, kterou mu darovala Viarit. Dvanáct stovek jezdců vyrazilo z Turakla na pomoc Kalirbaku nad Sivkou.

-OIO-

„Já se nesu!“ bylo první, co mi blesklo hlavou, když jsem se znovu probrala. Zamžourala jsem a zachraptěla „Můžu jít sama.“ Vzepřela jsem se rukama a zamotala prsty do výstroje. Poprvé v životě, a možná naposled, co mě chlap nese na rukou, a mě se to nelíbí! Pravačkou mě sroloval jako vzpurnou kočku, připlácl k hrudi, a sdělil mi, že „Bri´te N´ükæ ¡´eikyythar. Mii´tža!“
„Otřes mozku!? Srovnat nos?! Doktora?“ opakovala jsem nechápavě a nakonec ze mě vypadl jen nejistý souhlas „Ra´har.“ Málem jsem si vykroutila krk, abych si ho mohla prohlédnout. Vykonává službu, která předpokládá kontakt s civilním obyvatelstvem a to obnáší otevřenou helmu se zvednutým hledím. Kompletní zakutost považují za neslušnou a neuctivou, stejně jako mluvit s někým opěšalým ze sedla. Přes tlamu, natřenou načerno, mít roušku napuštěnou dezinfekcí, jim nespolečenské nepřijde. Nicméně z té černoty svítí oči, zlatozelené. Že by Čestný bratříček? Ještě nikdy jsem bratříčka takhle zblízka neviděla. Napadlo mě, jestli má pihy a narazila jsem na něco úžasného. Bylo logické, že budou chránění, ale nenapadlo mě, že úplně každý. Znovu jsem zabrnkala na tu tenkou slupku. Kouzlo se zčeřilo. Jako kola na vodě! Dokázala bych se dostat skrz! A zabít tě! Teď a tady. K čemu jim je ochrana, kterou dokáže projít i takové budižkničemu, jako já? Ucítila jsem šanci a dloubla do něj znovu. A narazila.
Jako malou mě taťka bral na lov se sokoly. Vyjížděli jsme hluboko do planin, někdy i na několik dní, a hledali zajíce nebo malé antilopy, které smí lidé našeho stavu lovit. Naposledy, co mě vzal sebou, jsme viděli písečnou bouři. Přihnala se od pouště. Nejprve vypadala jako tenký proužek ječícího hněvu na obzoru. Jak se blížila, zvedala se stále výš, až se přes nás převalila. Stěna, co nikde nekončí. Svět zoranžověl, zezelenal a, než se udělala tma, na chvíli měl barvu hnijících vnitřností. Vítr byl jako rány palicí a vzduchem létala malá zrníčka a prach. Zalézalo to pod nehty, mezi zuby i pod oční víčka, přestože jsem měla oči zavřené a tvář vtisknutou do tatínkova županu, když mě nesl do sklípku. Myslela jsem, že nám to serve maso z kostí.
Intervence malamága, patřícího k bratříčkově jednotce, byla… jiná. Rychlejší. Větší. Vytáhl mě z mého těla, jako trubkovou mušli z ulity a znehybnil. Zmáčkl, až jsem pukla! Vzal mě pod krkem a stáhl z kůže. Obrátil naruby a vyvrhl. Obral maso. Z kostí vysypal zpopelněný morek. Vysál a zkonzumoval mou duši. Všechny moje vědomosti, znalosti, sny, naděje, moje malá tajemstvíčka… celou mou kapitální blbost. Podrobil mě důkladné analýze a pak mě zase sestavil dohromady. Omluvil se a požádal, ať už to znovu nedělám. Že tu není pro mou zábavu…

-OIO-

Most. Most přes Sivku. Prý ho postavili za jedinou noc. Postavili a překročili. Mistr e´Koliade doufal, že ten zázrak uvidí. Vlastně už nějakou dobu doufal, že se třeba dostane do zajetí. Věděl, že oni zajatce neberou. Ale třeba… fantazírovat může, ne? Bude snít o zázracích zemí za mořem, zatímco zírá na plukovníkova široká záda. Jak nesnášel jízdu na koni! Dal by půl duše za vůz, ale vůz by je zpomaloval. Teď, krátce po poledni, už byli u tanismejského mlýna. Mlynářka s čeledí vyběhla na zápraží a spěšně mluvila ke dvojici jezdců, která je před chvílí předjela. Lékař, projíždějící kolem, ucítil nezaměnitelnou vůni povidlových buchet, které právě tanismejská dvojčata fasovala.
Ani plukovník nebyl k tomu rozkošnému výjevu netečný. Skoro se usmál, ale v zápětí si uvědomil, kdo to celé nejspíš vymyslel a povolil. Ten chytrej zmetek! Skoro si odplivl. Už dělá moji práci! Pravda, mě to nenapadlo… připomenout klukům, kdo jsme, za co budeme bojovat a proč. My jsme tu doma! Pečujeme o tuhle zemi a pomáháme jejím plodům růst. Ano, sklízíme, ale hnojíme, oráme a převracíme, dělíme se o vše, co je naše. Stejně jako ona se dělí s námi. Oni jenom berou. Požírají zemi za zemí. Dobudou, zkonzumují, vysají a jdou dál. Tady ale ne! Možná že budeme první, kdo opravdu odolá. Možná že budeme stovky let bojovat, obleženi a neustále sužováni novými a novými nájezdy. Možná, že nás zadupou… Ne! Na to ani nemyslet. Zaženeme je od Kalibarku a zatlačíme za Sivku! A budeme hlídat, jestli se někde neztrácejí stromy. „Pane!?“ ozval se zleva hlas jako papír. Stejně ostrý a se stejně pálivou příchutí, když se o něj říznete. Plukovníkovy oříškové oči se zúžily do štěrbinek a podíval se do tváře, která se tolik podobala hlasu. „Souhlasíte s odpočinkem v Lušerce? Dvě zvonění, v botách. S úsvitem nástup, řazení a odjezd.“ ptal se štíhlý muž, v sedle rovný jako svíčka. „Je to bezpečné?“ zavrčel plukovník. „To nevím, pane.“ usmál se šikovatel a zdál se v tom malém odlesku chlapectví, skoro hezký. Pak dodal „Právě se mi vrátili dálkaři a hlásí, že vesnice není vypálená. Ale to nemusí nic znamenat…“

-OIO-

Odnesli mě až na vyřezávanou lavici s vysokým lenouchem, kterou pro mé pohodlí někdo vystlal pruhovanými polštáři z noclehárny hlídky. Přísahám, že ty škrábavé cejchy jsem poznala počestným způsobem. Jako neverielova asistentka. A také jsem tu strávila svou první noc v tomhle městě, když jsem nebyla schopná najít příslušný dům. Na rozviklanou židli kapitána Everténa se posadila dívčina ještě menší a lehčí, než já a dokonalou malštinou ze mě začala páčit, co se vlastně stalo. Drmolila tak rychle, že mi nedávala ani šanci myslet, natož lhát a vše si zapisovala. Psala rychleji, než mluvila!
„Takže zbytečný povyk pro nic?“ odložila nakonec balík papírů a unaveně se usmála „Chápu, že jste se bála, vlastně jste udělala to nejlepší, co jste v danou chvíli, mohla.“ Spráskla ruce a vstala „No nic, teď vás pustíme domů.“
„A on?“ vypískla jsem strachy, co na mě prozradil. Proč jsem se mu jen svěřovala?!
„Pokud vím, zatím nebyl dopaden.“ Nakrčila nosík a uplivla „Ork¡š´haa!“ „Nicméně, budeme tomu věnovat zvýšenou pozornost. Přestože nepředpokládáme, že by přímo Vás osobně nadále obtěžovali, doporučuji Vám, zdržovat se na místech všeobecně považovaných za bezpečná.“
Chvíli jsem jen tiše seděla a nemohla uvěřit svému štěstí. Od vedle se ozývalo „Kožká, kožel, kožíích, kožub,… Kožká šere míš. Miíš ma užšíí…úšžíi, tfwě úšžíi…“
„Výborně, už chybí jen Máma mele myši.“ pomyslela jsem si a nechala se odvést k ošetření.