Cesta do neznáma - II. část

Anotace: ;)

„Nazdar Báro.“ pozdravil mě Marek hned, jak jsem vstala. Pomalu jsem se rozhlédla po místnosti a promnula si oči. Ležela jsem v Markově posteli vedle hromady časopisů, zatím co on seděl na židli, ze které nejprve shodil hromadu špinavého oblečení na zem.
„Ahoj…“ řekla jsem tiše a podívala jsem se na něj.
„Víš… Za tu hádku… Jako sorry no….“
„Hm… Jo…“
„Víš…. Nechci tě nijak prudit…. Ale zas budu mít pařbu, takže….“ Začal pomalu Marek, ale já jsem ho nenechala ani domluvit a skočila jsem mu do řeči.
„Jo… Vypadnout z domu… Já vím… Půjdu se projít…“ řekla jsem a bez rozmýšlení jsem se posadila na posteli.
Chtěla jsem si obléknout své kalhoty a tričko, ale k mému překvapení tam byly jen dlouhé gotické šaty černé barvy. Sice jsem netušila, kde jsem k nim přišla, ale chtěla jsem rychle zmizet z Markova domu, a tak jsem si je rychle oblékla na sebe a šla jsem ven. Ale zděsila jsem se hned před domem. Ocitla jsem se totiž uprostřed hustého lesa, místo obvyklé tramvajové zastávky. Tak že by to nebyl Markův dům? Nebo se přestěhoval? A jak je možné, že jsem si nepamatovala nic z předchozího dne? Nechápala jsem absolutně nic z toho, co se ten den přihodilo.
Když jsem se dostala hloub do lesa, zaslechla jsem za sebou kroky. Zrychlila jsem v domnění, že kroky utichnou, ale kroky za mnou neutichaly, ba naopak zrychlily také. Začala jsem utíkat, ani jsem se neohlédla, měla jsem prostě strach.
„Marilyn! Počkej! Neutíkej mi přece! To jsem já, Remus….“ Zvolal kdosi za mnou. Já jsem ho však neposlouchala a utíkala jsem dál, ostatně žádného Remuse neznám… Je to vůbec jméno? Nejspíš jen nějaká přitroublá přezdívka. Neznámý mladík mě dohonil a chytil mě za ruku, čímž mě strhl na sebe.
„Marilyn, kdes proboha byla? Měl jsem o tebe hrozný strach… Proč přede mnou utíkáš?“ začal a díval se na mě. Já jsem vůbec nechápala, o čem to mluví.
„Co? Nevím, kdo jsi. Asi si mě s někým pleteš. A jmenuju se Bára.“ Odpověděla jsem mu a upřela jsem na něj nechápavý pohled.
„Ale Marilyn, copak si nevzpomínáš? Jsem přece tvůj přítel…“ řekl a vypadal zoufale.
„To je hloupost. Můj přítel je Marek. Nadšená z toho nejsem, ale je to tak.“
„A kam vůbec jdeš?“ zeptal se mě. Byl celkem pohledný.
„Ani nevím.“řekla jsem po pravdě.
„Aha… A co jít ke mně domů?“ nadhodil s nenuceným výrazem.
„A co tam jako budem dělat? A vlastně proč ne, všechno je lepší než Markova párty.“
Odešli jsme tedy společně směrem k jeho domu, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by Remus spěchal. Vodil mě různě po lese a ukazoval mi místa, která mi podle jeho slov měla být povědomá. Trochu mi povědomá byla, ale netušila jsem, odkud je znám. Na něj jsem si však stále nevzpomínala a začínalo mi ho být líto. Opravdu se ze všech sil snažil. Možná mi nelhal, možná mi opravdu měl připadat povědomý. Byl moc hezký, dokonce mi přišlo, že jsem ho už někde viděla, jen jsem netušila kde.
„Tak. A poslední zastávka před mým domem.“ Řekl a vypadal dost vyčerpaně z toho, jak se mě snažil přesvědčit, že ho znám. Navíc vypadal i trochu zklamaně.
Najednou se objevila nádherná louka se spoustou květin celá zalitá sluncem.
„Ale jakto? Nebyla náhodou tma?“ zeptala jsem se překvapeně a rukama jsem hladila rozkvetlé květiny všech možných barev.
„Pšt. Vychutnej si to.“ Zašeptal Remus, sedl si do trávy a podal mi ruku.
Sedla jsem si tedy vedle něj do trávy a on mě vzal za ruku. Lehla jsem si do krásně vyhřáté trávy a zavřela jsem oči. V tu ránu jsem se však vytrhla ze sevření jeho ruky a padala jsem do myšlenkového víru vzpomínek. Remus, louka, já, polibek, nůž…
„Reme, ne!“vykřikla jsem a s trhnutím jsem se posadila.
„Marilyn?“ řekl zděšeně Remus a měl strach v očích.
Rychle jsem ho objala. Chvíli seděl jako opařený, ale pak mě objal také a pevně mě tiskl k sobě. Po chvíli se ode mě trochu odtáhl a podíval se mi do očí. Krásně se usmál.
„Vzpomněla sis… To je“než však Remus stačil doříct větu, políbila jsem ho. Nebránil se.
Když jsme se zase dali dohromady, pokračovali jsme ruku v ruce směrem k Removu domu. Byla jsem opět šťastná, má paměť však ještě nebyla úplně v pořádku. Na některé věci jsem si vzpomínala, ale na některé ještě ne. Hlavní bylo, že jsem si vzpomněla na Rema. A časem se mi paměť určitě vrátí.
Večer jsem usnula na jeho posteli, v jeho objetí a se šťastným úsměvem na rtech. Bylo mi s ním nádherně, vlastně mi nikdy nebylo lépe.
Ráno mě probudil zvonek. Posadila jsem se na posteli a promnula jsem si oči. Remus ještě spal, a tak jsem potichu vstala a vzala si na sebe župan s Removým jménem. Šla jsem pomalu dolů po schodech ke dveřím. Když jsem otevřela, tál tam Marek a nedočkavě podupával nohou. Podíval se na mě a pousmál se, pak mu oči sklouzly na Removo jméno na županu, tak se ušklíbl.
„Jak tak koukám, nevěrnej nejsem jenom já, co?“začal se smát.
„Nebyla jsem ti nevěrná, rozešli jsme se, vzpomínáš? Teď je mým přítelem Remus.“odsekla jsem.
„Ale, ale… Někdo si tu vzpomněl, co?“ušklíbl se znovu Marek.
„Ano, už si na něj vzpomínám. Co tu vlastně chceš?“
„Tebe. Pojď se mnou.“
„Ne, díky. Tady jsem šťastná. Chceš ještě něco?“
„No tak si aspoň ťukneme na tu tvojí novou lásku ne?“ řekl a podal mi sklenici červené tekutiny, nejspíš víno.
„No, proč ne.“řekla jsem a vzala jsem si od něj sklenici. Chystala jsem se napít, když v tom přiběhl Remus.
„Marilyn, ne!“ vykřikl a chytil mi ruku se sklenicí.
„Co to vyvádíš?“zeptala jsem se nechápavě.
„Tohle je důvod, proč jsi přišla o paměť. Něco ti tam přimíchal. Já už tě nechci znovu ztratit… To bych nepřežil…“ řekl tiše a zahleděl se mi do očí.
Stála jsem tam před ním, já v jeho županu, on v kalhotách a bez trika. Pak jsem zahodila sklenici a zabouchla Markovi dveře přímo před nosem. Remus mě objal a pevně mě držel přitisklou k němu. Stále mi šeptal do ucha, jak moc mě miluje a já se u toho jen připitoměle usmívala. Jeho pevné náručí mi bylo víc, než příjemné.
„Jedno stále nechápu. Jak je možný, že sis na mě na tý louce vzpomněla? A proč jsi vykřikla moje jméno?“ zeptal se mě po chvíli Remus.
„Vzpomněla jsem si na ten den tenkrát na louce. A pak jsem viděla tu kudlu a… A už víš, kdo ti to udělal?“ zeptala jsem se se slzami v očích. Vzpomínky na jeho zranění mě hodně bolely.
„Ne… Zatím ne… Ale my to zjistíme, neboj se.“ Řekl a setřel mi slzy z očí.
Usmál se na mě a dlouze mě políbil. Můj smutek byl všechen ten tam, zmizel jako mávnutím kouzelné hůlky. Ale nedivila jsem se tomu. Nemohla jsem se ničím trápit, když jsem byla v jeho náruči. Když jsem byla u něj, nic mi nechybělo, vše už jsem totiž měla u sebe. Milovala jsem ho z celého srdce a cítila jsem, že on mě také.
„Jak chceš zjistit, kdo ti to udělal?“zeptala jsem se ho po chvíli.
„To netuším. Ale ať to byl kdokoliv, chce, abychom ho našli. Nechal tam tohle.“ Řekl Remus, vytáhl z kapsy papírek a podal mi ho.
„Co to je?“
„Přečti si to a uvidíš.“
Rozvinula jsem tedy svitek papíru a začala jsem číst.
„Chceš-li mě nalézt, musíš se vydat do dob dávno minulých. Tam, kde se čas zastavil, najdeš další vodítko.“hlásal nápis.
„Co to znamená?“zeptala jsem se a papírek jsem ještě několikrát prohlédla, zda tam není nějaké vysvětlení nápisu.
„To nevím. Ale my na to už nějak přijdeme.“pousmál se na mně Remus a vzal si papírek. Znovu si ho přečetl a já jsem přemýšlela nad tím nápisem.
„Co může znamenat do dob dávno minulých…“zamyslel se Remus.
„Já nevím… Nějaké muzeum?“zeptala jsem se ho.
„To ne, tady žádný muzea nejsou.“povzdechl si Remus a znovu se zamyslel.
„Aha… Tak… Co třeba knihovna?“zeptala jsem se a přela jsem na Rema zkoumavý pohled.
„No to není špatnej nápad.“usmál se Remus.
Oba jsme se rychle oblékli a vyběhli jsme z domu. Remus mě chytil za ruku a táhl mě ven z lesa cestou, která vedla k vysoké, tmavé a velmi staré budově.
„Tohle je knihovna.“ukázal Remus na budovu.
Vstoupili jsme dovnitř a šli jsme do oddělení historie a historických románů. Prohlíželi jsme všechny knihy, hezky jednu po druhé a hledali jsme něco, co by nám mohlo pomoct. Nemohli jsme však najít žádný klíč k vyřešení vodítka. Vyčerpaně jsme si sedli k hromadě prohlédnutých knih a znovu jsme se zamysleli.
„Pojď, půjdem se trochu projít, aspoň pročistíme hlavu.“navrhl Remus a vstal, aniž by čekal na odpověď.
Já jsem Rema samozřejmě následovala. Procházeli jsme se po lese, když jsem najednou zaslechla zvuk loutny. Vydala jsem se tedy po zvuku a Remus šel za mnou. Odhrnovala jsem si větve z cesty a pokračovala jsem za zvukem loutny. Kousek za lesem jsem objevila, odkud zvuk šel. Na pařezu tam seděl muž oděný ve středověkém oblečení a hrál na loutnu.
„Sakra co to tu vyvádíš? A kdes vzal ten hábit?“rozesmál se Remus při pohledu na toho muže.
„Nerozumím tobě ničehož, záhadný jinochu.“řekl muž a zvědavě si ho prohlížel.
„Co to meleš?“zeptal se nechápavě Remus a zíral na toho muže jako na blázna.
„Nerozumím mluvě tvé, jist z daleka pocházíš.“řekl muž trochu zaraženě a prohlížel si se zaujetím naše oblečení.
„Reme, já mám pocit, že to nehraje…“řekla jsem pomalu a zmateně jsem pohlédla na Rema.
„Blbost, hraje to. Kde máš zbytek bandy?“zeptal se Remus muže.
„Bandy?“zeptal se udiveně muž a přehodil si loutnu přes rameno.
„Ptáme se, kde je tvé sídlo.“odpověděla jsem rychle a usmála se na něj.
„Ah… Tak díš, krásná divo… Nuže pojďte za mnou.“řekl, vstal a vydal se po pěšince směrem na sever.
„A jaké máš jméno? Jak ti říkají? Já jsem Marilyn a tohle je Remus.“snažila jsem se po cestě navázat konverzaci a u představování jsem mu podala ruku.
„Mé jméno jest Harold.“odpověděl a uklonil se a políbil mi nabízenou ruku.
Překvapeně jsem se na něj dívala a vtiskla jsem raději svou ruku do té Removy. Remus se na mě usmál a díval se na mě zamilovaným pohledem.
Po chvíli jsme před sebou uviděli malé městečko s kamennými domy. Na starém náměstí se procházeli lidé, kteří byli oblečeni podobně jako Harold.
„Harolde, smím se zeptat, jaký je rok?“zeptala jsem se pomalu a zvědavě jsem se rozhlížela kolem sebe.
„Ach ano… Nemýlím-li se, právě je rok 1356.“odpověděl nenuceně a pokračoval v chůzi.
„Můj bože… Reme, tohle bude odpověď na naši hádanku… Doby dávno minulé, tam co se čas zastavil…“zašeptala jsem a oči jsem měla rozšířené vzrušením.
„Asi jo… Připadám si jako v blázinci…“usmál se Remus.
Harold nás mezitím vedl skrz vesnici. Byli jsme s Remem středem pozornosti a všichni si nás zvědavě prohlíželi a něco si udiveně a zároveň ustrašeně šeptali.
„Asi se diví vašemu vzhledu…“podotkl Harold.
„Asi ano…Harolde, nemohl bys nám někde sehnat vaše šaty?“zeptala jsem se a pohlédla jsem na Rema. Pomalu mě ty udivené pohledy totiž začínaly unavovat.
„Ale jistě, to nečiní mi problém.“usmál se Harold a zašel do nějakého domu.
Otevřel dveře a pozval nás dovnitř. Jak jsme zjistili, dům byl jeho. Žil tam se svou ženou a jeho dětmi. Vyzval nás, abychom se usadili a zašel do jiné místnosti, aby o naší návštěvě informoval svou ženu. Pak se vrátil za námi a usadil se.
„Musel jsem povědět své choti o vašem příchodu.“vysvětlil nám a usmál se.
„Tomu rozumím.“přikývl Remus a úsměv mu oplatil.
Po chvíli do místnosti vešla Haroldova žena i s jejich dětmi. Jednou dívkou a jedním chlapcem. Mě si vzala na starost Haroldova žena Alexandra a Rema si vzal na starost sám Harold. Když jsme se sešli dole v kuchyni, měl na sobě Remus (hnědé kalhoty, košili a černé vysoké boty) oblečení podobné tomu Haroldovu a já byla oděna podobně jako jeho žena, tedy bavlněné přiléhavé šaty. Sedla jsem si vedle Rema, který mě vzal za ruku. Děti si šly hrát, Harold šel podojit krávu a Alexandra šla vařit oběd.
„V těch hadrech se cejtim jako idiot, ale tobě to moc sluší.“usmál se Remus a políbil mě.
„Vždyť tobě to taky sluší…“řekla jsem a usmála jsem se na něj.
Přitiskl si mě k sobě a pohladil mě po vlasech. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a zavřela jsem oči. Bylo mi s ním opravdu krásně. Mezitím Alexandra dovařila polévku a právě nám ji nesla na stůl.
„Tak… Počkáme na Harolda, pomodlíme se k našemu pánu Bohu a pustíme se do jídla. A… Reme… Marilyn je tvá choť?“zeptala se Alexandra a posadila se k nám.
„No… Ne… Nejsme spolu sezdáni…“odpověděl Remus a přemýšlel, zda správně použil jejich mluvu.
„Toť věc podivná, musíte přicházet zdaleka… V tomto kraji lidé spolu nesezdáni za kacíře se považují…“promluvila Alexandra a zkoumavě se na nás zadívala.
„Ano… Pocházíme zdaleka.“vložila jsem se rychle do hovoru.
„Ach tak… A kdy se sličná Marilyn stane tvou chotí?“zeptala se zvědavě Alexandra.
V tu chvíli Remus zrudl a nebyl schopen slova. Naštěstí právě do místnosti vstoupil Harold s čerstvým mlékem. Začal o něčem šeptem mluvit s Alexandrou a my jsme se na sebe s Remem jen zvědavě dívali a nechápali jsme co se děje.
Po dlouhé rozmluvě se Harold a Alexandra posadili ke stolu a zavolali děti k obědu. Podle jejich zvyku jsme se pomodlili a s chutí jsme se pustili do jídla, neboť jsme s Remem od rána ještě nic nejedli.
Když jsme dojedli, Remus se Harolda zeptal, kolik je hodin. Harold se zamyslel a byl zticha. Po chvíli se otočil na Rema a pomalu začal mluvit…
„Tož měli jsme tu hodiny. Ale oni se nám zastavili, víme?“odpověděl pomalu.
„Reme, tam kde se čas zastavil, musíme k těm hodinám!“vykřikla jsem.
„Harolde, kde jsou ty hodiny?“zeptal se rychle Remus a zvědavě se podíval na Harolda.
„Tam pod hradem naší výsosti.“ukázal z okna na hrad.
Významně jsme se na sebe s Remem podívali a poděkovali jsme za vše, co pro nás Harold s Alexandrou udělali. Harold nám s sebou na cestu zabalil do látky ještě bochník chleba a dal nám kožený vak, do kterého naskládal všechny naše věci.
„Tož s pánem Bohem… A někdy se zas navraťte.“řekl Harold.
„S pánem Bohem.“rozloučila se s námi Alexandra a děti na nás zamávaly.
„S pánem Bohem, někdy se na vás přijdeme podívat.“řekla jsem a Remus zamával.
Už jsme chtěli odejít, ale před domem nás Harold doběhl a zastavil nás.
„Počkejte! Vezměte si koně.“řekl a zavedl nás do své stáje pro vraníka.
Poděkovali jsme mu, pak mi Remus pomohl naskočit na koně a sám si nasedl za mě. Vyjeli jsme dál po pěšince vedoucí k lesu pod hradem.
„Víš, že jsme si jen mohli přát, abychom byli na konci hádanky?“zeptala jsem se Rema.
„Ne, nemohli. Zkoušel jsem to. Byl to kouzelník, protože to nefunguje. A navíc by to ani nebylo tak zábavné, ne?“usmál se a mrkl na mě.
Seděla jsem před Remem a sledovala jsem cestu kolem nás. Nedotknutá příroda kolem nás mě naprosto uchvátila. Remus měl jednu ruku kolem mého pasu a druhou rukou držel uzdu koně.
Lesem jsme jeli asi dvě hodiny, ale těžko se to odhadovalo, když nikde nebyly žádné hodiny. Dojeli jsme na malý palouk. Slezli jsme z koně a posadili jsme se do trávy. Kůň se šel napít k řece a my jsme vytáhli bochník chleba a každý jsme si ho kousek utrhli. Zbytek jsem zase schovala do látky. V klidu jsme si dali přestávku a najedli jsme se.
„Možná bychom si zas mohli vzít naše oblečení, tady asi moc lidí nepotkáme.“řekl Remus a já jsem bez rozmýšlení šla k řece za koněm a sundala z něj kožený vak. Pak jsem se svlékla a veza jsem si do řeky, abych se opláchla. Navlékla jsem na sebe gotické šaty a došla k Removi, aby se mohl převléknout. Měla jsem mokré vlasy, ale v tom horku to bylo příjemné. Když se Remus převlékl, dala jsem středověké oblečení do vaku a ten připevnila na koně. Člověk nikdy neví, kdy se mu to může hodit. Pak jsem se vrátila zpět k Removi.
„Pojď ke mně, Marilyn.“řekl a stáhl mě za boky do svého klína.
„Ale Reme…“zasmála jsem se a pohladila jsem ho po vlasech.
Byla jsem ráda, že o mě měl zájem, ale zároveň jsem to nechápala. Nechápala jsem, jak je možné, že o mně má zájem někdo jako on. Ale musela jsem toto přemýšlení odložit na jindy, protože si položil mou hlavu do svého klína a začal mě hladit po vlasech. A v takové chvíli jsem nemohla o ničem přemýšlet, mohla jsem si jen vychutnávat ten slastný pocit bezpečí a lásky.
Po chvíli odpočinku jsme vstali a šli jsme se napít k řece. Voda byla příjemně chladivá. Když jsme se pořádně napili, nasedli jsme na koně a jeli jsme dál k našemu cíli. Slunce nepříjemně pražilo a pálilo nás do zad. A z nějakého důvodu nám přání přestala fungovat.