Tanec bláznů 8

Anotace: Nezvaní hosté si podávají dveře a holčičí i neholčičí tajemství putují od ucha k uchu. Ovšem, jen některá mohou být sdílena. Ještě méně by sdíleno být mělo. Hlupák, který nevidí, co je zjevné, líčí past a zubatá kořist už se směje. A zaměstnanci kradou...

„Tady je Terbrogia.“ e´Koliade se nahl nad mapu rozloženou na stehnech a ukázal malý výčnělek jednoho z jižních kontinentů.
„Tipoval bych to na šestnáct, nebo sedmnáct. Nevím jistě. Jsou pořád zahalení.“
„Ale ta maličká, co tomu šéfuje, je i hezká.“ dodal kapitán Tedbe a šťouchnul do Klitra „Jak jste daleko, co ty kulišáku?“
„Blbče.“ zavrčel šikovatel. „Je to nepřítel, jako každý jiný… Vlastně bych asi měl raději jakéhokoliv jiného nepřítele.“
„Neříkej, že se kolem ní nemotáš. Líbí se ti.“ zasmál se druhý kapitán do fousů.
„Mám povinnosti, které vyžadují, abych se s ní bavil. Nicméně… přiznávám, že někomu by mohla připadat atraktivní.“ Pak rychle dodal „Ale na mě je malá. Vždyť je mi po ramena.“
„Taky by´s ji mohl zašlápnout, že…“ poznamenal e´Koliade. Rozesmáli se.
Vzadu někdo zpíval. Rychle se k němu přidávali další. Plukovník usoudil, že v tom bude mít prsty hysterie. Když město odmítlo převzít zajatce, obával se nejhoršího. Nakonec se ukázalo, že i s rukama přivázanýma ke krku dovedou postupovat stejně rychle jako jeho jízdní jednotka. „Jak rychle asi mašírují, když zrovna nejsou v zajetí?“ zeptal se svého společníka.
„Doufal jsem, že uvidím kotle na převařování vody, ale žádné neměli. A vůbec žádné lékařské vybavení. Připadám si, jako bych jel zbytečně!“ povzdychl si e´Koliade a sroloval mapu.
„Vy jste doufal, že je zrekvírujete.“ uculil se plukovník „Do té své sbírky bláznivostí. Víte už alespoň, k čemu je jim dobrá taková spousta vařené vody?“
„Předpokládám, že to má nějaký náboženský význam. Něco jako svěcení. Snad by tím měli omývat sebe i všechno, čeho se dotknou…“
„Tak se tedy nemusíme obávat napadení…“ rozesmál se Tedbe „… my rozhodně omytí nejsme.“ „Speciálně tebe Tedbe vodstřelí vyvařeným šípem.“ přisadil si druhý kapitán „Mě spíš mrzí obléhací stroje a jízda. To všechno odtáhlo.“
„Mě udivuje, že se tak snadno vzdali.“ odplivl si Tedbe a zuby odšpuntoval láhev.
„Taky myslím, že se mohli zakopat a čekat na posily.“ vzal tedbeho lahev a rozdělil se s ním o pití. „Však oni přijdou. A slupnou nás jako malinu. Kalibarku žádné další posily nepřišly. Proč asi?“ nevesele se zasmál Mistr léčitel.
„A budete je moci pohostit tím svým zlepšovákem. Určitě ho máte sebou!“ zasmál se tmavooký kapitán Frizo a odstrčil větev, která se mu připletla do cesty. „Přidal k tomu krobloňovou šťávu. Je to fakt dobrý.“
„Tak ovocná vodka?“ zasnil se plukovník „To si dám líbit.“ otočil se k léčiteli „Nemíchali ale oni líh s vodou?“
„Ano a bylo to nepoživatelné. Navíc téměř okamžitě, jakmile se přestalo míchat, tekla z toho kohoutu dole jen voda.“ Na tedbeho nevyřčený dotaz dodal „Ne, nemá to žádný horní kohout.“
„Už alespoň víme, k čemu slouží ta trubička? Málem mi z toho bublání praskla hlava. Bublalo to hezky, to ano, ale obávám se, že to tam je jaksi navíc.“ zajímal se Chasumbre, když míjeli tanismejský mlýn.
Zvedl se mírný vánek a osvěžil uondané jezdce, kteří postupovali bez odpočinku, i jejich koně.
„Hm, bublání se neosvědčilo. Zkusím se zeptat nějakých dalších sklářů. Ti z kubišovy huti v Nazptaru nevědí, ale mohl by to být pozůstatek výrobního postupu.“ pokýval hlavou e´Koliade.
„Kubiša není žádná sklářská hvězda. Je dobrý tak na okna, sklenice a korále. Že svedou víc, bych je nepodezříval. Co se toho výmyslu týče, zkoušeli jsme do toho přidat i tu sodu a ocet, co byly zabalené uvnitř, když to bylo nové…“
„… jo a také chlór, jód, nějaké uhlí či co a lahev koloidního stříbra. A samozřejmě ty báječné puntíkaté kotouče, co s nimi hrajeme kuželky. Na druhou stranu určitě spousta věcí chybí. A jak říkal ten lotr, co nám tu věc prodal, není to celé zařízení, ale jen malá část.“ rozčílil se Chasumbre. Vítr zesílil a kolem začalo poletovat listí.
„S jódem to chutnalo fakt divně.“ pokýval hlavou Tedbe.
Zahřmělo. „A sakra!“ ucedil Chasumbre.
„Jste si jistý?“ zakřičel plukovník a rozhlédl se po jasném nebi.

-IOI-

„Tady zůstat nemůžeš!“ syknu a posledním zoufalým posunkem se mu pokouším zabránit, aby si sedl na postel. Přikročím blíž k lůžku, do jehož hebkého přehozu právě zabořil svůj drzý špinavý zadek a zatnu mu prsty do ramen, abych ho zase zvedla. I když teď už je to víceméně jedno.
„To vim taky… zůstanu jen pár dní. Než se to trochu uklidní. Šikujou se k vodchodu, bude zmatek. Pak i já…“ nakloní hlavu a zaposlouchá se „Někdo je dole.“
„Jsou tam tři ložnice, dvě jsou prázdné a… „přeruší mě zaklepání na domovní dveře. „Ne!“ hlesnu.
„Běž votevřit!“ postrčí mě ke dveřím.
„Co když si jdou pro tebe!?“ vykulím oči.
„To by byla jen jedna rána, nemyslíš.“ Prosmýkne se kolem mě, otevře okno, a patrně pootočí prkno v okenici. „Mira.“ vydechne. „Běž votevřít, kurva! Než probudí ty dva.“
Vystřelím z pokoje a seběhnu po schodech. V chodbě se srazím s Irleš. V bílé košili, s lampičkou v ruce, vypadá jako průvodkyně podsvětím!
„To je Mira. Jdu otevřít.“ Pokrčí rameny a následuje mě. To mi chybělo!
„Můžu dál?“ vyhrkne zachumlaná Mira, jen co se dveře otevřou. Na pozvání ale nečeká a cpe se dovnitř. Nevypadá, že by ji cokoliv na Světě dokázalo zastavit, tak obě raději uhýbáme.
Atus zase zařve, jak ho ofoukl studený vzduch. Rychle za ní zabouchnu dveře.
„Co potřebuješ?“ zajímá se Irleš a bere si ji ochranitelsky pod křídlo.
„Čaroděje!“ kvíkne Mira, jako by ztrácela odvahu.
„Holka zlatá! Nev spí spánkem spravedlivých. Nemůžeš přijít ráno?“ zkušeně ji odrazuje Irleš. A já opět žasnu, jak dokáže šedesátiletá baba uondat tělo dvacetiletého kolouška.
„Vlastně jdu tady za…“ ukazuje na mě. No tak fajn! Lepší už to být nemůže. Nebo může. Mohla by budit našeho arcimegasupermága. Nev bývá nevrlý, když ho někdo budí.
Přikývnu a beru si ji od Irleš „Běž spát, my už to nějak vyřešíme.“ Ta jen přikývne a půjčí mi svou lampičku. Do bespireho postele to nemá daleko.
„Co tedy potřebuješ.“ Povzbudivě na ni kývnu, když se usadíme do proutěných křesílek v alkovně, kde mám svou pracovnu. Ne, že bych ji potřebovala.
„Mogle je pryč. Už několik dní. Ráno, v jangu jsem ho viděla naposled. A z mahni na molokvu… a teď je další janga. Bojím se, že se mu něco stalo!“
Drbu si svědící obočí „Takže devět dní? On pořádá ty své lovecké výpravy. Nemusí to nic znamenat, navíc odešel dva dny předem. Možná ani neví, co se tu stalo.“ Stiskne mi ruce, div že mi nerozdrtí klouby „Ale podívám se na to, slibuji. Tedy pokud mě nezmrzačíš!“ Usměji se a chci se zvednout „I když si myslím, že by byl lepší...“
„Jeho si nemůžu dovolit.“ vtiskne mi do dlaně placatý plátěný pytlík.
Potěžkám ho. Je tam tak dvacet dede. Je tohle opravdu všechno co má!? A já si myslela, že jsem švorc! Vracím jí dermalské denáry.
„Není to moc, vím. Kasu drží Mogle a já nevím, kde peníze má. Pokud… až ho najdeš, dám ti, kolik budu moct!“ Znovu mi to strčí pod nos „Budeš mít výdaje. Vezmi si aspoň to málo, co nabízím. Hlady neumřu.“
„Prosimtě, já nic nechci! A výdaje mít nebudu. Materiál zpronevěřím.“ pohodím hlavou k neverielově pracovně. „Teď ale běž. Ráno ti dám vědět, co jsem zjistila.“ napadá mě spásná myšlenka. Musím se jí zbavit! Ne, že bych jí nechtěla pomoci. Chci. Moc a klidně zadarmo. Známe se dlouho a dobře. Ale teď se mi to jaksi nehodí. A hlavně, nevím jak.
Když se vracím od preclíkáře, kam jsem ji doprovodila, čeká na mě na schodech. „U všech bohů! Zalez do pokoje!“ zavrčím a cpu ho do dveří.
„Jak jí chceš pomoct? Nejspíš je po něm.“ zajímá se.
„Ne není!“ prsknu. „Mogle…“ hledám správná slova. Musím si sednout. „On tu špehoval! Přivedl mořské a pak vzal roha! Svině jedna!“ dupnu si. „A Mira…“
„Ho dobře kreje…“ s úsměškem si odplivne. Mě ale neoklame. Dostala ho!
„Ta nic netuší. A neplij mi tu! Ta podlaha se myje.“ Pokrčím rameny „Občas.“
„Víš to jistě?“
Chvíli váhám, jestli se ptá na úroveň hygieny v domě nebo na Miru, místo toho abych přemýšlela, jestli mu mám říct to, co se mi dere na jazyk. „Tak jistě, jako on. Mám to z jeho hlavy.“ vyhrknu nakonec. Ví, co jsem provedla. Tak proč mlžit?
„Tak jí řekneš, že je po něm. Ten se beztak nevrátí.“ skoro jako by mi to nařizoval. Zmetek!
„To by asi bylo nejlepší. Pro ni.“ Myšlenka toho nejlepšího pro Miru mě zaujala, ale já chci víc. Pro nás pro všechny. Třu si čelo „Máš pravdu, tím, že ho prásknu, nikomu nepomohu. Ale mohla bych se na něj znovu napojit a zkusit něco zjistit. Cokoliv. Jen vědět, co s tím dál. Sama nic nezmůžu…“
„A proč myslíš, že sem ěště tady?!“ vycení tesáky a podrbe se pod halenou.