Tanec bláznů 10

Anotace: Někdy se věci,řešením, spíš zkomplikují. Nebylo by lepší, prostě neřešit? Pravda, ani kuře zadarmo nehrabe. Pokud to není úplně blbé kuře. Ale co s úplně blbým kuřetem? Zvlášť když sami jste drůbež. A zásadní otázkou zůstává,o co si kuře za tu jámu řekne.

Neviděla jsem ho desítky let, ale nikdy jsme nebyli až takoví přátelé, abych si to uvědomovala. Jako běžně nepláču nad tím, že jsem nikdy neviděla psa žrát mýdlo. Ale poznám ho vůbec? Přeskočila jsem kaluž a pokoušela se vzpomenout na ty děsivé klikyháky. Indicií mi poskytl dost, ale já je nedokázala přečíst. Proplula jsem Topným trhem, zahnula za roh a zarazila se před řadou domů. Vždy jsem myslela, že je jich jen pět, ale mezi ty dva, šikmo postavené, byl opravdu zastrčený šestý. Stál daleko za uliční čarou, utopený mezi vyššími domy. Měl dvě okna na šířku, doškovou střechu a v přízemí, dnes už dost pod úrovní terénu, něco jako sopouch a latěmi obitý průjezd do dvora. Přelezla jsem nízký plůtek a mezi slepičinci protančila do průjezdu, odkud vedl vchod do nízké místnosti zaplněné stoly, stolky, židlemi, lavicemi a štokrlaty různého designu, původu i stupně opotřebení… a kouřem.
Seděl na rohu stolu a zády se opíral o odřenou dřevěnou příčku oddělující lokál od stáje. Pravou nohu zastrčil, jako každý normální člověk pod stůl a levou nechal trčet do prostoru. Nepotřebovala jsem vidět ani špičku jeho křivého nosu, abych ho poznala. Skoro jsem se rozesmála.
„Tak jak s tvou rodinou. Lepší?“ zeptal se a opatrně usrkl ze sklenice, když jsem se posadila na oprýskaný, kdysi snad červený, špalek naproti.
„Bespire mi platí dobře a většinu majetku už jsem pro ně získala zpět…“ začnu, ale přeruší mě.
„Nechceš mi tvrdit, že jsi ještě pořád u toho vydřiducha.“ Odloží kalíšek z matného zelenavého skla na podrápaný stůl „Ale že se ti to podobá.“ „Vím, že tvůj otec prodal poslední punčochy, aby zaplatil školné, ale tolik majetku to asi nebylo, aby ti trvalo osmdesát let…“
„Mám svoje limity. Každý je má.“ bráním se, nejistě.
„Výmluva!“ máchl rukou. „Když budeš dělat instrumentářku komukoliv jinému…“
„Víš o komkoliv jiném, kdo by mě zaměstnal? Ne? Že mě to neudivuje.“ Našpulila jsem rty a hned si toho všiml. Chtělo se mi začít ječet. To tu budeme jen tak tlachat!?
Zeď, o kterou se opíral, se otřásla pod nárazem.
„Nafukuješ se!“ uchichtl se, vzal mě za ruku a naklonil se blíž. „Sire, běž se tam podívat. Trhl hlavou ke svému pucflekovi, který se otráveně zvedl od pečeného boku a zamířil ke koním.
Jen, co zmizel za rohem, ruku mi vytrhl. Ukazováček a prsteníček v rukavici, která odřela moje vlastní prsty, byly příliš tuhé, aby to bylo maso. „Mám to brát tak, že Bespiremu nevěříš, když tu s námi není? Vyklop, kam ses zase probourala, než se ta pijavice vrátí.“
„On…“ vykvíkla jsem „Tak se ho zbav!“
„Že rovna ty navrhuješ něco takového.“ odfrkl si. „Na něj nestačím. Ne sám…“
Zvedla jsem se a chtěla si sednout vedle něj, aby to vypadalo tak, jak to má vypadat, až se Sire vrátí, ale vzal mě za zápěstí a obloukem poslal, okolo stolu, na druhou stranu. Sukní jsem vytřela podlahu i vedlejší stůl.
„To místo, kde se naposledy otočí slova, než je vypustíš ven, nebo než je polkneš, znáš!“ začala jsem trochu nakvašeně, když jsem narazila do jeho boku. „Já mám klíček ke zdejšímu rezidentovi. Bývalému. Ale myslím, že ho poslali jinam, protože on si to myslel… Nechci, aby to zůstalo nevyužito. Nejjednodušší by pro mě bylo neudělat nic, ale nic už jsem dělala dost dlouho a začíná mě trochu tlačit, že…“
„Co tebe tlačí, mě nezajímá a tebe už asi také nemusí. Pomůžu ti, když ty pomůžeš mně. Vlastně bysme to mohli sfouknout najednou.“

-IOI-

„Takže se nikomu nic nestalo?“ nemohl plukovník uvěřit svým uším.
„Máme pár pohmožděnin, vymknutou nohu a zlámané prsty, podupání koněm. Myslím, že nejhůř je na tom Chasumbre. Podchlazený, přidušený, s rozdrceným ramenním kloubem a zlomenou pažní kostí.“ pokrčil rameny „Přežil svou smrt. Většinu zranění mu způsobil e´Desime, ale nebýt jeho zuřivosti… Raději to nazývejme neobyčejnou duchapřítomností, tvrdohlavostí a…“ Mistr léčitel se zamračil „Jak se říká někomu, kdo by měl skočit šipku do nejbližší králičí nory, a přesto běží naproti medvědovi?“
„Idiot.“ usmál se plukovník „Škoda, že jsem to neviděl, ale měli jsme příliš starostí s polykáním hlíny.“ Ohlédl se a chvíli hledal šikovatele, než se mu ho podařilo zahlédnout. „Kdo mu vezme to kladivo.“ napůl žertem se optal.
„Mno, časem ho snad pustí sám. Myslím, že teď, nějakým svým způsobem propadá panice. Máme štěstí, že až po boji.“
„Ještě není po boji.“ plukovník otočil koně a počkal na e´Desima. Když uviděl, že má stále stejný výraz, něco mezi čirou hrůzou, chladnou zuřivostí, jestli může být zuřivost chladná, a čirým šílenstvím, usoudil, že on to teď a tady nenapraví. Nechal ho přejet. „První náznak potíží a sesype se.“ usmál se v duchu. Konečně získal rozumný argument pro své pohrdání celou jeho osobou. Připojil se k Chasumbremu a optal se na jeho lomenou ruku. Ten ale nereagoval a, pohupujíce se v sedle, zíral někam za obzor, nad nímž se co nevidět vynoří Turaklo.
„Po hlubší analýze souvislostí musím podat hlášení.“ vyhrkl nakonec čaroděj a trhaně se nadechl. „První, rána, která do nás narazila, nás měla zcela zničit. Něco ji ale odklonilo a pak už se ti dva prali jen mezi sebou a nás si nevšímali.“
„Takže to něco jsi nebyl ty?“ zamračil se plukovník a pohledem sledoval šikovatele domlouvající se s jízdním poslem z města.
„Ne, mě vyřadilo z boje už jen to jejich oťukávání. Že v tom byli říšští, nemusím podotýkat. Druhá strana, je ale mnohem zajímavější. Já bych tipoval na Milostivou Ahni osobně, jakkoliv je to nepravděpodobné. Ale já jsem momentálně tak zpráskaný, že nemám jasno ani v tom, kdo na koho zaútočil a proč. Musím se se se… na to podívat u sebe v jedubáni.“ Odmlčel se, aby si srovnal myšlenky a nepřekousl jazyk. „Jako jediné rozumné vysvětlení mi připadá, že Ahni zaútočila na jednotku, kterou jsme zajali, a nějak se to rozšířilo na všechny. Je také pravda, že v důsledku říšského protiútoku, který pak také dává smysl, se to rozptýlilo kolem.“ dodal, když vjeli mezi první domky pod hradbami, které plukovník bude muset nechat spálit. A místní lůzu nastěhovat do města. Ať si konšelé třeba puknou, udělat se to musí. Ohlédl se po srovnaném zástupu „Kde jsou Trill a Kjíren?“ „E´Desime je poslal domů. Pamatuju si, když prosáklo, že tam je ještě jeden, dav je málem rozsápal i s porodní bábou. Nechtěl, aby lidi zase hledali podobnost. Říkal, že z těch padesáti, jsou alespoň čtvere blíženci a dokonce by tam mohla být i trojka.“ zařadil se vedle Mistra e´Koliade.
„Takže mu to pořád pálí?!“ usmál se plukovník.
„Pálí, ale to kladivo pořád drží. My si myslíme, že to neví. Kluci už se sázej, kdy si ho všimne.“