Tanec bláznů 14

Anotace: Užít si klidu. Vychutnat radost ze života, nebo ze smrti (To máte jedno.). Ráno posnídat s přáteli, pak se věnovat nějaké bohulibé činnosti a večer skočit, s někým milým/ kdo je po ruce a nebrání se, do peřin. Prostě pohoda. Opravdu?

Bublina pukla. A okolo se rozlil svět. Po nekonečnu natáhla své prašné pařáty okrová pláň a v dálce se stočila v obzor. Vzduch, tak pracně vytvořený, se rozprchl, aby v příštím okamžiku plnou silou atmosféry, udeřil do země pod jejich nohama. Z té začaly vyrážet šedé kry skal. A voda, šílená, vržená na nově vytvořený svět, se hnala okolo. Muži popadli čarodějnici a hledali spásu na vrcholku skály, stále stoupající z té vířící oranžové kaše dole. Světlo zmizelo. Vše pohltila tma. Tak hluboká, že byste mohli vidět tělesné teplo, prosakující skrz hedvábnou košili, být k tomu vybaveni. Černota naplněná řevem hornin a vln je uvěznila na naklánějící se, jako nože ostré, skále. Pak, v blízkém vesmíru, explodovalo… něco. Vlna světla, jako bič, olízla povrch skal, pustinu pod nimi i, již ustálené, laguny špinavé vody. Na nebi zazářilo slunce.
„Hele, támhle se dělá nějaká bouda!“ vztáhla ruku a ukázala do dáli, která nebyla až tak vzdálená, protože tohle nebyl až tak velký svět. Za lesem, rašícím z prachových dun, pozvolna zarůstajících bledězelenou travou, opravdu poskakovaly kůly a do výšky se vršily kameny.
„Myslíš, že je bezpečné jít se tam podívat?“ optal se Ten živý nadšeně, jako dítě nad novou hračkou.
„Ty už jsi tu dlouho, že.“ uculila se a opatrně začala šplhat po nakloněné skále. Semišové střevíčky, sice bez podpatku, ale s volnou patou, se po pár krocích začaly rozjíždět.
„Nemám ponětí.“ pokrčil rameny a následoval ji.
Zvedl se vítr a vysoká tráva na pláni se zavlnila. Kolem proletěl brouček.

-IOI-

Uplynulo možná několik měsíců, možná několik let, ale kdo by to počítal a kdo ví, jak to tady chodí. Ostatně Lada tvrdila, že v tom světě čas téměř stojí. Její drazí hoši, jak jim říkala, se rozhodli, jí v tom důvěřovat.
Učili svého svěřence vše, co uměli a těšili se, v rámci možností, z jeho pokroků. Ona si ho vyzvedávala v šermírně, nebo na dvoře, on pro něj šplhal do vížky, kde měla svou jedubáň. Učedník to byl vítečný, a s vybavením, které se zjevovalo přesně v okamžiku, kdy do knihy stížností v jídelně pro tři napsali, že by se jim hodilo, byla radost ho učit. Věděla, že čarodějem nikdy nebude. Tam, někde hluboko uvnitř jeho já, kde by měl burácet plamen moci, tam kde jí poblikával jen malý plamínek, bylo prázdno, ticho a tma. Nicméně i to mělo své výhody. Mohla kolem něj splést síť, utkanou z tenkých jizev po spálených kouzlech. Takovou, jaká zastaví veškerou magii a nic a nikoho nevpustí dovnitř. Mohla ho naučit vše, co znala, a ještě mnohem víc… Ukázat mu, jak funguje Svět a navést ho na cestu, která mu pomůže se, prakticky z čehokoliv, vylhat. Aniž by potřeboval jediné kouzlo.
Po nějaké době, kdy, v moři vlnící se trávy, seděla na vesoriho klíně a vrtěla se ostošest, oba přemýšleli hlavně nad tím, co ho, sakra, ještě mají učit! „Jak bylo?“ zavrněla a slezla, aby se mohla přitulit z boku, protože bylo po všem. „Jak by bylo. Už zase jsem dostal nakládačku. Jako poslední dobou, na můj vkus, až příliš často. Jsem už starší osoba, měl by mě mít v úctě.“ zašklebil se a zašmátral v trávě, aby si našel stéblo vhodné ke žmoulání. Nesnášela to a o jedno, obzvláště pěkně oslintané, ho už dnes připravila.
„Pf…“ odfrkla si a žertovně na něj mrkla. Prstíky pomalu pochodujíce po jeho hrudi. Zasekávaje drápky do kudrnatých chloupků, se přesouvala k finálnímu útoku na jeho mužství. „Se mnou se zase začíná přít ve věcech, o kterých nic nevím. Ten lotr si bere knihy sám! A sám si o ně také píše. Já už nemám přehled ani o tom, co je v knihovně, co je tam dvakrát a co tam není vůbec. A mám obavu, že je tam sousta věcí, které tady být nemají… které by ani neměly existovat.“ Slunce zapadlo a na planinu, zcela bezpečně osídlenou jen malými a slušně vychovanými zvířátky, se snesla krátká, bezměsíčná, noc. Lada se posadila a přes ramena si přehodila spodničku, která se válela v dosahu. Vesori se k ní zvedl a hlavu prostrčil dírou v pase „Co se tak tváříš?“ Jediné světlo, klouzající po jeho zvrásněném čele, křivém nose a zarostlých tvářích, poskytovala lucernička, kterou si preventivně přinesli sebou.
Trhnutím se probrala a, zaplašivši škleb, který se jí bezděčně vyloupl na tváři, mu prozradila, co ji napadlo „Dovedu si představit, k čemu ho chystá, a i když se mi to moc nelíbí, jsem schopna to překousnout.“ Pokrčila rameny „Prostě jí důvěřuji. Ale jedna věc mě trápí přeci jen o něco víc. A bojím se, že by to mohlo naše zboží znehodnotit.“
Zpočátku, když se sešli u snídaně, večeře, oběda, nebo jen u bojové porady, když jen tak planě klábosili a vyprávěli si, zpravidla veselé, zážitky ze života, přidal se i Živej, jak mu říkali. Vyprávěl o Turákle, o své ženě a dětech. Které neměli. O cestách na jih. Vydařených i řádně vypečených obchodech. O hrůze z války. O očekávání boje, kterého se nikdy nezúčastnil. O tom, že nikdy nikoho nezabil. Ani úmyslně nezranil. A o těch dvou nešťastnících, které zranil neúmyslně. Vyprávěl stále méně. A stále častěji jen poslouchal a smál se s nimi. Stále častěji mlčel. Jako by ztrácel paměť. Jako by vše, co zná a čím kdy byl vyměňoval za to, co se učí tady. Nejdéle vyprávěl o své paní. Dokud nevybledla i vzpomínka na ni. Pozorovala to s hrůzou, ale věděla, že mu nemůže pomoci. Že nesmí. Tak to chtěla Ahni. A Lada přemýšlela, jak to asi chtěla s Vesorim a s ní. Jak pozměnila je, přizpůsobila a podřídila vlastní vůli. Uvězněné na místě, odkud není úniku.

-IOI-

Přiblížil se neslyšně. Možná už tam nějakou dobu stál. Možná tam byl dřív, než bublina praskla. V šermírně stál kluk. Úplně obyčejný vesnický kluk, trošku umazaný od bláta. Střapatý. S nudlí u nosu a výrazem mláděte sovy vypadlého z hnízda. Mohlo mu být tak patnáct, šestnáct, ale hezký byl, jako panenka a to mu na věku ještě ubíralo.
„Vítej!“ usmál se Živej na nově příchozího, chtěl odložit tréninkový meč a ujmout se nové ztracené duše. „Kdo jsi?“
Jen nepatrně změnil výraz. A jako by něco puklo. Opona dělící skutečný svět od toho, co je za ní, to co je od toho, co bysme chtěli, aby bylo, spadla. „Někdo, kdo se velmi zlobí. Někdo, kdo udělá vše pro to, aby zkřížil plány někomu, kdo mu pije krev.“ drmolil chlapec. Potichu, jako by i stěny měly uši. Obcházel nevelkou šermírnou, jako by mu patřila. „Jsem tvůj další instruktor. A ti dva… to nemusejí vědět.“
Živej znejistěl. Neustále se otáčel tak, aby měl chlapce v zelené kápi a úplně obyčejných lněných kalhotách, stále na očích. Tohle nebyl ztracený koloušek, ale plně dospělá šelma.
„Kdo tě sem vpustil?“ zaváhal Živej. Vesori s Ladou byli někde pryč a nejspíš svlečení.
„Vpustil jsem se sám.“
„Ahni to ví?“ vytáhl poslední trumf z rukávu.
Vycenil krásné zuby v nekrásném úsměvu „To si piš!“
„Co ti mohla nabídnout zrovna ona?“
„Každý má své slabé místo…“ začal.
„I ty?“ zajímal se Živej, nečekaje, že mu ho chlapec prozradí.
„Ne, já ne. Vzali mi ho. Ale ona… Myslím, že momentálně jsem jejím slabým místem já. Mohl bych tohle hnízdo vybrat. Mohl bych tě zabít a ty dva zlikvidovat. Roztrhat tenhle malý svět… to by přilákalo ji.“ rozkošnicky naklonil hlavu na stranu a přimhouřil oči. Jako hladová xau nad čerstvě strženou gazelou. Jasná výzva k útoku.
„Porazit boha?“ udělal Živej první krok. Minul, a chlapec ho udeřil do ramene. Kdyby měl nůž…
„Zabít.“ bezvýrazně upřesnil a odtančil pryč z jeho dosahu. „Nebyla by první… nejspíš ani poslední.“ vyplivl to, jako otrávené víno. Jako by si popálil jazyk.
„To není možné…“ oponoval a stáhl se za modrý kruh nakreslený na podlaze. Chlapec teď stál ve žlutém, nedaleko středu „Jsem tu proto, abych tě to naučil.“
„Komu sloužíš?“
„Nikomu, ještě jsem se nenarodil. Ikdyž,… no otázka mého narození je stejně dost specifická.“ zle se usmál.
„Mořská?“ zkusil to Živej. Podle výrazu toho malého zmetka nepřestřelil.
Živej klesl na kolena, tupý meč zlomený. Nevěda, jak se to stalo. Druhá smrt. Olízl si rty a upřel pohled na chlapce, který ho opět nezabil a zase postával ve žlutém kruhu „Jak se jmenuješ?“
„Říkej mi, jak chceš. Mě tvoje jméno nezajímá.“
Z venčí se ozvala hromová rána následovaná praštěním a skřípěním. Živej se odloudal k, vápnem omítnuté, stěně. „Začínal jsem se považovat za dobrého bojovníka.“ povzdychl si, napůl vážně, a vyhlédl z okna, zakrytého jen hrubým keprovým závěsem. Usmál se. Chlapec se k němu připojil. Chmátl po něm, ale kluk se odtáhl, a místo aby si nechal ruce přitisknout k hrudníku, ho shora udeřil do klíčních kostí.
„Ale tohle je jiná liga… Chceš mě zmrzačit?“ zasípal, zatímco se snažil popadnout dech.
„Jiný sport.“ zasmál se kluk a zcela vážně dodal „Srůsty jsou pevnější, než zdravá tkáň.“ Vytáhl ho do středu šermírny a dál ho učil. Svým způsobem.
Zatímco venku vyrůstalo město.