Ohněm a slzami 1.

Anotace: Člověk by neměl sbírat neznámé předměty.

Studená chodba. Zvláštní úkaz, každý se s ním určitě setkal. Drží se tu stejná teplota v létě i v zimě. Stejná byla i v domě ve kterém bydlím. Stejná jako na tisíci různých místech. Studená chodba s odlupující se výmalbou a pavučinami, které se tu jako zázrakem objeví jen, co je člověk vymete. Kované zábradlí, a v mezipatře muškát. Určitě ji každý někdy viděl. Možná doma, nebo na návštěvě u tety. Jenže tahle chodba byla jiná. Byla jiná proto, že vedla do mého bytu. Malého podkrovního bytečku, kde na rozdíl od chodby bylo v létě parno k nesnesení a v zimě jsem se tu zase třásla schoulená u topení. Nevadilo mi to. Byl to můj vlastní byt a byl nádherný. Milovala jsem ho od vrzajících vchodových dveří po flíček na zdi, který nešel ničím zamalovat, o což jsem se už ani nepokoušela, nějak sem patřil. Ale nejvíc ze všeho jsem milovala výhled z okna a široké parapety, na kterých jsem ráda seděla a četla. Měla jsem krásný výhled na střechy domů, změť komínů a kousek dál nad tím vším les zvedající se do výšky. Tohle všechno bylo moje útočiště, můj život. A tady se taky všechno otočilo vzhůru nohama. Tehdy se můj život zastavil, aby se mohl klopýtavě rozběhnout někam do zamlžené budoucnosti.

Čtvrtek. Poslední den v práci. Tedy pro mě a jen pro tento týden. Zítra se mi vdává kamarádka a já mám tu čest jí jít za svědkyni. Popravdě čest z mé strany nevítanou. Den začal skvěle. Hned ráno jsem dostala držkovou od šéfa. Neuvěřitelně vysokého a hubeného chlápka, který nosil manšestráky vydávající při chůzi divný zvuk. Pokorně jsem přikyvovala na jeho výtky a v duchu si opakovala: „ seš kretén, seš kretén, seš kretén“, a taky že byl.

S notně pokleslou náladou jsem se vrátila ke svému stolu a začala kompletovat objednávky. Moc jsem si přála, aby nevolal nějaký otrava. Neměla jsem náladu být slušná na někoho, kdo mi do telefonu nadává.
„Tak zítra tě čeká ta sláva“, konstatovala moje kolegyně. Chroupala při tom oříšky a pozorně mě sledovala. Tenhle pohled značí jen jedno. Přijde útok a ona chce vidět, jak budu reagovat.
„Víš to přece. Budeš muset za mě vyřídit i mojí práci, kromě té své, které máš už tak nad hlavu“, zopakovala jsem její slova, která použila, když jsem žádala o dovolenou.
„Já to ráda udělám. Přece jen nemůžeš kamarádce pokazit její velký den“, zkoumavě si prohlédla sousto, které chtěla právě strčit do pusy. Zamračila se na lískáč a odhodila ho do koše.
„Jen si myslím, že to musí být dost ponižující jít na svatbu sama. Bez doprovodu.“ achjo tak sem míří. Vycházíš z formy děvče, umíš to i líp. Popravdě je mi to docela jedno. Patřím do toho typu lidí, kteří můžou jít do kina úplně sami a nepřipadají si hloupě. I na dovolenou jezdím sama několik let a taky mi to nevadí. Mám od všech svatý klid a na nikoho se nemusím ohlížet.
„Proč myslíš? Já bych řekla, že je to naopak výhoda. Nejspíš se ráno probudím s pořádnou kocovinou a fešným svatebčanem v posteli.“
„Hmmm“, prohlásila a otočila se k monitoru a konečně začala něco dělat. Stejně mi volal nějaký blb. Nedokázal pochopit jak použít náhradní náplně, které si koupil. Náš rozhovor vypadal asi následovně:

„Kdeže je ta díra do který do mám plnit?“

„Dole, musíte to otočit. Je tam taková dírka, tam to strčíte a zmáčknete. Už chápete?“ v místnosti se ozýval smích a já musela každou chvíli zakrýt sluchátko, aby to nebylo slyšet i na druhé straně.

„Stejně mi to nefunguje, teče to úplně mimo. Určitě jste mi poslali nějaký šmejd. Budu to reklamovat.“

Skvělé reklamuj si co chceš chlape, dneska na tebe fakt nemám náladu.

Svatební obřad i hostina se odehrávali v malém nově zrekonstruovaném zámečku, přebudovaném na hotel. Myslím, že bych to nazvala znásilněním historické budovy. Nechápu, jak někdo na památkovém úřadě mohl povolit něco podobného.  Odtrhla jsem pohled od hnusu za sebou a raději sledovala, jak se ženich a nevěsta navzájem krmí. Skvělé. Jen tak dál. Jsem ráda, že jsem si své už odbyla a teď se můžu odklidit do ústraní. Ochutnávala jsem ze svatebního pohoštění zvláštně vypadající jednohubky, což byla chyba. Byly v nich krevety. Ble. Takže jsem musela rychle odběhnout někam na čerstvý vzduch a hlavně od všech lidí. Procházela jsem se zahradou a přemýšlela, jestli se vyzvracím raději do záhonu růží nebo do trsu pivoní. Nakonec jsem to překonala. Zahrada byla krásná, původní a upravená zkušeným zahradám architektem. Neztratila svoje kouzlo. Chodila jsem křížem krážem po kamenných cestičkách. Někam mě to táhlo. Cítila jsem zvláštní mravenčení po těle. Zrychlila jsem krok. Skoro jsem utíkala, když se přede mnou otevřel průhled na fontánku. Spíš zdobené pítko pro ptáky, ale vyschlé. Uprostřed trůnila ryba s otevřenou tlamou. Pocítila jsem nutkání do té tlamy hmátnout. Potlačila jsem veškeré pochybnosti, jaké odpornosti se uvnitř skrývají a prostrčila ruku mezi čelistmi. Nepocítila jsem slizko ani mokro nebo něco jinak nechutného. Naopak. Krásné teplo. Něco uvnitř hřálo. Něco trochu drsného a zakulaceného. Vyndala jsem cosi tvarem a velikostí podobné švestce. Vypadalo to jako uplácané z hlíny. Pozorovala jsem zvláštní kámen.
„Tady jsi!“, trhla jsem sebou, leknutím a předmět rychle schovala do kabelky, jako bych si podvědomě nepřála, aby jí viděla Magda, sestra nevěsty.
„Promiň, ta zahrada mě zaujala. Je vážně nádherná.“
„Taky se mi líbí. Prohlížela jsem si jí, když jsme vybírali místo na svatbu.“, došla jsem k ní a společně jsme pokračovaly zpět do centra dění.
„Páni Tero, na tobě je něco jiného.“
„Cože? Jak jiného.“
„Já nevím, prostě jako by na tobě bylo něco jinak.“

Hotelový nábytek se snažil vypadat jako koloniální, renesanční a secesní zároveň, takže z toho byl kýč. Nemohla jsem ani čekat nic jiného. Byla jsem dost unavená a trochu opilá. Boleli mně nohy, nejsem zvyklá na podpatky. Hodila jsem kabelku na skříňku stojící na lvích tlapách a vydala se do koupelny. Smyla jsem nánosy tužidla, které mi tam ráno kadeřnice tak pracně vpravila. Poležela jsem si v nádherně horké a bublinkové vaně, nechala vzkaz na zrcadle. Třeba si ho přečte někdo, kdo tu bude jako další. Pořádně jsem si vysušila vlasy ručníkem, fén nepoužívám, je to i docela zbytečné nosím je nakrátko ostříhané, takže to považuji za zbytečnost. Těšila jsem se do postele. I když se sem nehodila, měla nebesa a o tom jsem vždycky snila. Sáhla jsem do kabelky pro telefon, jenže s telefonem jsem vytáhla i předmět z tlamy ryby. Kutálel se po desce skříňky a pak se převalil přes okraj a s tupým zvukem dopadl na parkety. Zvedla jsem ho a prohlédla si ho. Byly na něm prasklinky. Rozbíhali se po celém povrchu. Promnula jsem ho mezi prsty, začala se odlupovat slabá vrchní vrstva. Otřela jsem kámen do lemu pyžama. Uvnitř byl hladký a čirý jako křišťál. To jsou věci. Byl stále tak příjemně teplý. Vlezla jsem do postele a prohlížela si ho. Fascinoval mě. Sevřela jsem ho v dlani a ruku strčila pod polštář. Nádherně se mi usínalo.