Tajemství zatracených 5.díl

Tajemství zatracených 5.díl

Anotace: No co víc dodat...moc se omlouvám, že to trvalo tak dlouho..hehe....echm..tak v tomhle díle se tak nějak všechno uklidňuje, no i když...ale co...víc neprozradím ;) užijte si ten díl =D

Sbírka: Tajemství Zatracených (shonen-ai + yaoi)

Simon: Všecko hoří…plameny, splašení koníci…stáje…domov…rodina… "Co jsem to provedl?" Slyším sám sebe šeptat. Když jsem se ohlédl, viděl jsem své staré já…seděl jsem tam jako tenkrát. "Já nechtěl…jen jsem se bránil." Snažil jsem se přesvědčit sám sebe o tom, že jsem je schválně neposlal na onen svět. Náhle se zvedám a utíkám pryč. Zastaví mě však něčí ruka. Překvapeně vyjeknu, ale ta ruka se obmotá kolem mého těla, stál za mnou a objímal mě. "Neboj se, nejsi sám, jsem tady." Šeptal mi do ucha. S mírnými pochybami jsem ho chytil za ruce, v onu chvíli vzplanul. Začal hořet, stejně jako oni. "Ne!"
 
 
 
Kaiso:
Probral mě jeho křik. Muselo se mu zdát něco hrozného. Vyletěl jsem do sedu a podíval se na něj. Kolem něj se shromažďovaly živly, které se k němu přibližovaly víc a víc.
Chytl jsem ho a vytáhl z živelného kruhu, který se hned rozpustil.
"Simone!" Třásl jsem s ním, ale nehodlal se vzbudit.
"No ták, prober se. Nechtěj, abych tě probral jako tenkrát," varoval jsem ho, ale sám jsem se usmíval.
"Hmm….co…co se to…?"
"Konečně."
 
 
Simon: 
Proberu se do reality. Musím si oddechnout, ale až se vzpamatuju z prvotního šoku. "Kaiso." Koukl jsem na něj svýma přivřenýma očima. "Neodešel jsi…" Špitnu, v onu chvíli se pokusím převrátit na druhý bok, při čemž obejmu jeho nohu, ke které se přitulím. Po chvíli se hnusně rozkašlu, kašel nejde zastavit, ale mé tělo konečně pohltilo kousek tepla. *Eris? Všimla sis, že úplně ukrutně mega moc zkracujeme? xDD ale to nic, to je vedlejší xD *
 
 
 
Kaiso: *Neboj se, Jenny, všimla jsem si xD a taky mě to začíná štvát, ale jak to zase rozepsat, co?? xD*
"Neodešel bych. Nikdy. Ale jak tak koukám, ty jsi tam chytl nějakou nemoc. No nic. Budu ti to muset zase vyléčit. Nebo nechceš?"
Koukl jsem na něj a v té chvíli mi připadalo, jako bych v jeho očích zahlédl, něco zvláštního, jakoby si připadal na obtíž.
Tak to ne, tohle si myslet nebude.
"Simone! Opovaž si o sobě myslet, že jsi na obtíž. Je to jasné! Já se o tebe rád starám a taky jsem rád, že jsme zase spolu."
Naklonil jsem hlavu na stranu a čekal, co řekne, ale když se nadechoval k odpovědi, okamžitě jsem mu skočil do řeči, protože jsem se ho na to musel zeptat dříve, než to zapomenu. Což mohlo být v další chvíli. *xD*
"Pamatuješ si, co se stalo po tom, co jsem tě nechal v té jeskyni?"
 
 
 
Simon: Zapřemýšlím se. "Hm." Přikývnu. "Vrátil ses a já byl zlý…řekl jsem ti…" Zarazím se a sklopím zrak. "No, ty víš…" Přepadne mě pocit viny. "Pak…chtěl jsem najít místo zatracení a potkal…" Větu jsem nechal nedořčenou. "On…zablokoval mojí sílu, proto, ať ses snažil, jak jsi chtěl, nemohl jsi ze mě vypustit víc…stále to mám bloklé a myslím, že s tvojí sílou taky něco provedl." To bylo tak trochu od věci, ale jen aby věděl. "A pak to znáš, probral jsem se…" Zavřel jsem oči a pevně mu objal obě nohy. "Je mi to tak líto." Šeptnu plačtivě tichým tónem.
 
 
 
Kaiso: "No, víš skoro všechno, až na pár věci. Tak za prvé, unesli tě, když jsem šel na lov - pro jídlo. Za druhé bojoval jsi s tím nejhorším, kvůli mně, za třetí, proměnil ses ve draka, odtud máš své síly a za čtvrté, spadli jsme oba na zem a ty jsi měl hrozná zranění, tak jsem tě uzdravil, a když jsem se probral……málem jsi mě zabil. Víš kvůli čemu," řekl jsem a radši sklonil hlavu, kdyby na mě chtěl zase řvát.
"Ale než cokoliv řekneš…..mno….to, že jsem tě políbil….já….sakra já to neřeknu!" Vynadal jsem si nahlas a nervózně se usmál na Simona.
 
 
 
Simon: Bedlivě poslouchám, při tom jak mluví, se mi něco málo vybavuje. Ale nejhorší ta poslední věc… "C-Cože to?" Šeptnu celý rudý, ale mírně zakroutím hlavou. Jsem v rozpacích. Culím se jako sluníčko na hnoji, tohle bych jindy neudělal. Možná protože tenkrát jsem si nebyl tak jistý…
"Kaiso." Oslovím ho, když ke mně zvedne zrak, připlazím se k němu blíže. Opřu se o jeho nahou hruď a přitáhnu se k němu co nejblíže. "Můžu tě požádat o laskavost?" Zašeptám tiše. Když se na mě koukne vážnějším pohledem, naberu znova rudou do tváře. "Můžeš…můžeš to zopakovat, abych si to připomněl?" Zajímám se. Věřte mi, nikomu teď není víc trapněji než mě, protože tohle je extrém…co jsem to řekl, sakra?!
 
 
 
 
Kaiso: Vykulím na něj oči. Cože to řekl? To jako vážně? On mě žádal…..žádal, ať ho políbím? Co se s ním stalo, minule hrozně vyváděl!
Usměju se na něj a pomalu přiblížím obličej k jeho. Pohladil jsem ho po tváři a pak jsem přitiskl moje rty k jeho v dlouhém a vášnivém polibku.
Když jsem se od něj oddálil, byl rudý jak rajče a culil se snad ještě víc než před tím.
Neodolal jsem a políbil jsem ho znovu, tentokrát prudčeji a nevím, jestli jsem očekával, že mě odstrčí, ale on udělal přesný opak. Polibek mi opětoval a já jsem byl snad v sedmým nebi.
Konečně.
Odtrhl jsem se od něj a šeptl: "Miluju tě."
A znovu ho políbil.
 
 
Simon: Když to řekl, myslel jsem, že se snad rozbrečím štěstím. Znova mě políbil. Cítil jsem jeho ruce, jak mě hladí po těle. Já však nesměle a hrozně opatrně sledoval jeho doteky. Má mysl ho hlídala, při čemž city říkaly - zapoj se.
Polibky jsem mu oplácel, ale jemně, bojácně a nesměle. Tohle dělám poprvé. A s klukem! Proč zrovna s klukem?! Dobře, musím to zvládnout…nic jiného mi nezbývá. Ať už holka nebo kluk…obojí je živá bytost…a lásce se poručit nedá.
"Já…" Vydám ze sebe, když se odtáhne a dívá se mi do tváře. "Já…já nevím…" Šeptnu vyčítavě. "Nevím, jestli cítím to, co ty…nikdy…nikdy jsem…nepoznám to." Vyčítám si své slova. "Omlouvám se, Kaiso, ale…můžeš...budeš schopný to…tolerovat?" Přivřu oči. Když se ode mě oddálí bez jediného slova, zabolí mě to. Zase jsem ho zranil, to já nechtěl.
Trochu namáhavě se posadím. Kouknu na Kaisa, který ke mně sedí zády a obejmu ho. On nijak nereaguje. "Kaiso?" Zkusím, ale nic. V další chvíli cítím pálivou bolest na zádech. "Pečeť." Šeptnu. Začíná reagovat. Když ji mám já…když mě udělal tohle, tak…co Kaiso? Jak dopadl on?
Otočím ho ke mně čelem, při čemž padne na zem, oči měl otevřené, jako mrtvola. Bez života. "K-Kaiso?" Vybaví se mi strach, který jsem při jeho blízkosti měl. Ruce se mi začnou třást, ale i přes to se odhodlám položit je na jeho svalnatou hruď bez trička. Srdce mu bije. Nevím, jestli mě to vyděsilo, nebo jestli jsem si ulevil. Vypustím svojí sílu do jeho těla. Cítil jsem, jak jsem něco zasáhl. Něco, co ho bloklo. A to doslova. Něco uvnitř něj začalo prvně blokovat jeho sílu, pak ho vyřadilo z provozu, jako nějaký stroj.
Ale to, že jsem použil svojí sílu, pro dobré účely, mě začalo bolet. "Ta pečeť…musím se jí…zbavit." Snažil jsem se soustředit na svoji sílu. Nakonec mnou začala proudit modrá aura, moje dračí síla. Mé vlasy zmodraly a oči celé zrudly. Pečeť se začala spalovat. Mizela. Moje síla tu jeho vyháněla pryč z mého těla. Začal jsem se tomu vzbouřet. Nechtěl jsem být označen za něčí věc.
Hluboce jsem vydechoval, moje síla se zklidnila a sama zalezla zpět do mého těla, aby šla zase spát. Vrátil jsem se do pravé podoby. Pousmál jsem se. Kaisové oči, díky bohu, nevypadají mrtvě. To, jak s otevřenýma očima padl na zem, mě vyděsilo. Můj usměv ale náhle zmizel při uvědomění, že se mé pocity začaly bát jeho doteků. Dokud mě jen hladí a líbá, nic se neděje, ale co se stane, když se jednou pokusí o víc?
O čem to tu přemýšlím?! Nic víc ani nebude…doufám…
 
 
 
Sunquin: Sledoval jsem, jak toho neschopného budižkničemu žerou mé milované růže. Když přestal křičet a z jeho těla moje milované květy začaly okusovat kousky masa a kůže a všeho možného, jsem také pocítil, jak se kousíčky mé síly, které jsem rozdal, vrátily zpět. "Kurva!" Zavrčím. "Takže se toho zbavili." Zamračím se, co udělám teď? Pokud je hlídá Duch lesa, budu se muset prvně zbavit jeho. Pokud se ho však nezbavím, budu muset využít situace a zbavit se něčeho, co je pro něj nejcennější. On mi vzal mého otroka, při čemž můj další otrok se začal chovat jako naprostý imbecil. "Myslím, že v tom máš prsty ty…" Koukl jsem k nebi. "A já myslel, že se do nás nikdy míchat nebudeš…co před námi tajíš, hm?" Zajímám se. Věděl jsem, že Duch lesa nikdy nikomu nepomáhal. Pokud se ale nyní rozhodl pomoci, nebude to jen tak. Něco přede všemi skrývá. Musel jsem alespoň vypátrat, proč se snažil chránit zrovna ty dva a proč se již tolikrát ukázal jen kvůli tomu patnáctiletému mrňousovi. Určitě v tom má prsty i on, protože dokud sem nevkročil, Duch lesa se nijak neprojevoval. Ne víc než bylo nutné. A já zjistím proč.
 
 
Kaiso: *Jenny, co to zase vymýšlíš? Neříkala jsi, že už na toho Sunquina kašleš?? xDD*
Bál se mě dotknout, ale polibky mi oplácel, sice lehce, ale oplácel. Byl jsem rád. Hladil jsem ho po zádech a chvílemi jsem měl pocit, že se mě chce taky dotknout, ale bál se.
Oddálil jsem se od něj a další jeho slova mě zarazila, ale nevadila mi. Pokud neví, co cítí, budu to tolerovat. Klidně celý jeho život, hlavně, že budu s ním.
Chtěl jsem mu něco říct, ale náhle mě zaplavila bolest. Tak nesnesitelná bolest, že jsem se od něj musel oddálit a otočit se zády k němu, protože mi na těle začali vystupovat ornamenty, které se neměli zjevovat. Zmizeli tak náhle, jako se objevili a já se pak nemohl pohnout. Nemohl jsem nic udělat. Ztratil jsem všechnu svoji fyzickou sílu, která by mi dovolovala sebou hnout. Ponořil jsem se do svého nitra a pokoušel se zjistit, co se to děje. Proč je moje síla najednou tak nezvladatelná?
Hledal jsem, ale necítil jsem žádný jed, ale kouzlo a síla, které ve mně kolovala, ta která ke mně nepatřila. Co se to děje? Proč…?
To ON. Ten, co si mě zotročil. Pokoušel jsem se tu sílu dostat ze sebe ven, ale nic nepomohlo. Nic se nedělo. Zůstávala ve mně.
Náhle se zjevilo světlo, které jsem neznal. Modré světlo, které mi chtělo pomoci. Zůstalo ve mně, a když zmizelo, ta moc nikde. Kdo mi to pomohl? Kdo to byl? Byl jsem zmaten a raději odpočíval ve snech, které mi zajistili bezpečí lepší, než les.
 
 
Simon: "Kaiso…Kaiso, prober se." Snažím se, ale i když vím, že je v pořádku, že jen odpočívá, nemůžu si pomoct. Už teď mi chybí jeho hlas, už teď mi chybí jeho doteky, i když jen ty některé. "Kaiso." Posmutním a natáhnu jeho spodní ruku tak, abych si na ní mohl lehnout. Tu druhou jsem hodil na sebe, abych cítil teplo jeho těla. Chtěl jsem cítit jeho objetí, i když mě teď neobjímal, jenom měl na mě ruku, mně to stačilo. Přivřel jsem oči a otočil se k němu čelem. Svojí levou ruku jsem si dal k ústům, tudíž i na jeho hruď. Stále jsem nebyl ještě dost zotavený. Tělo mě pořád bolelo, štěstí, že se již stačilo oteplit. Už mi alespoň není tak ukrutná zima. Vše se začíná vyjasňovat.
 
 
Kaiso: Spal jsem a nevěděl jsem o světě. Zdálo se mi o tom, jak jsem se dostal sem. Do lesa.
"Co je tohle za les? Znáš ho?" ptal jsem se osoby vedle mě.
"Nevím. Zdá se mi to tu trochu divný."
"Proč?"
"Slyšel jsem o tomhle lese povídačky z předchozí vesnice."
"Jaký?"
"Prej, že kdo tam vejde, už se neukáže. Někdo to přisuzuje k příšerám, které král vytvořil. Prej obývají celý les."
"Hm…tak se tam jdeme mrknout ne? Stejně už po nás de celé království," odvětil jsem. Vytáhl jsem meč a na ruce se mi zjevili ornamenty.
"Ty se nikdy nezměníš, co?"
"Ne."
Vešli jsme lesa. Ušli jsme zrovna pár metrů, když se změnilo prostředí.
"Sakra. Co to bylo?" vyjekl můj přítel.
"Nevím, ale drž se u mě," řekl jsem mu.
"Nepotřebuju hlídat."
"Ticho! Slyšel jsi to?"
"Co?"
Záhy jsem uslyšel řev. Něco před nás skočilo a ohnalo se to po příteli.
Chtěl jsem na něj zařvat, ale to už mě někdo strhl stranou a praštil mě po hlavě. Já ztratil vědomí a jediné, co jsem viděl, bylo, jak se můj jediný kamarád snaží dostat ke mně, ale místo toho mu to zvíře rozdrásalo hruď a on začal krvácet. Pak všechno zmizelo.
Probral jsem se za pár minut. Rozhlédl jsem se a připlazil jsem se k němu.
"Promiň, moc se omlouvám….neměl jsem…..nechtěl jsem….promiň…."
Pohladil jsem ho po tváři a zavřel mu oči, které už byly bez života.
"Neměl jsem tě sem tahat," zašeptal jsem a políbil jsem ho na tvář.
 
 
Simon: *tečou ji slzičky*
Jenom odpočívám, usnout se mi nepodařilo. Jeho ruce mě najednou silně obejmou, až celý zmodrám, jak nemůžu díky tomu dýchat. Zůstávám však tiše, nechci ho budit. Na jeho ruce se začnou tvořit divné znaky. Dobře, to se už trochu děsím, ale stále zůstávám bez pohybu. Něco málo mumlá, zřejmě se mu zdá nějaký sen. Z levého oka mu steče osamělá slza. "Kaiso, nad čím přemýšlíš?" Zeptám se jen tak do vzduchu a slzu mu setřu. Po té opět sklopím zrak i hlavu. Ty ornamenty začínají putovat po celém jeho těle. "To bude dobrý, věřím ti…nic bys neudělal." Šeptnu tiše a raději zavřu oči.
 
 
Kaiso: Sen se prolnul a dál pokračoval na místě mém nejhorším. S čarodějnicemi, oltáři a kouzlu, které na mě seslali. Už jsem to nevydržel, chtěl jsem otavit oči a být vzhůru. Nechtěl jsem to prožívat znovu, jako úmrtí mého přítele.
Ty čarodějnice nade mnou kroužili jak supi nad mršinou. Mumlali si divná slova a já jsem je chtěl zabít. Nemohl jsem však, byl jsem připoután.
Jak náhle začali, tak i přestali. Zmizeli pouta a já jsem byl na konci svých sil. To kouzlo je vysílilo, stejně tak i mě.
Jako v transu jsem slezl z oltáře, vzal si meč a odkráčel do houstnoucí tmy.
Věděl jsem, jak sen bude pokračovat a chtěl jsem se probrat. Musel jsem. Už jsem nechtěl vzpomínat. Už jsem nechtěl prožívat tu bolest.
Chci se probudit. TEĎ!
Prudce jsem otevřel oči a vydýchal jsem se. Měl jsem pocit, jako bych běžel několik dní. Když jsem se uklidnil, pocítil jsem, jak moje ruce svírají něčí tělo. Podíval jsem se.
"Simone," zašeptal jsem a pohladil jsem ho po tváři.
 
 
Simon: "Kaiso." Šeptl jsem s mírným pousmáním. "Už vzhůru?" Zakryl jsem si oči dlaněmi, abych je pak mohl rychleji otevřít. "Jsi v pořádku? Neudělala ti ta síla něco?" Ptám se starostlivě, když rozlepím své očka. Leží vedle mě, opírající se o pravé rameno. Dívá se na mě a já se dívám na něj. Mám chuť se vrhnout na jeho rty, ale bojím se, že ten cit není opravdový. Ale i přes to, když cítím, že jeho stisk zeslábl, ho jemně políbím na krk, při čemž cítím, jak ho ovila husí kůře. Mírně se pousměju. Stále nechápu, co mě na tom tak baví, ho takhle provokovat, jednou za to krutě zaplatím.
Autor malavydra, 20.03.2014
Přečteno 351x
Tipy 1
Poslední tipující: Aiury
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

:D Pořád mám pocit, že jsou to spíš holky než kluci ... :D Ale příběh zajímavý, to zase jako jo :) :)

20.04.2014 19:24:00 | Aiury

v druhé sérii, to snad bude lepší =D a ve třetí snad nejlepší...no když tě k tomu kámoška překecá a pak nevíš jak psát....epf..to nechceš =D

29.06.2014 17:39:56 | malavydra

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí