Nardy - kapitola 2/2

Anotace: Druhá část svatby, příjemné počtení.

Sbírka: Nardy

Věděl, že není sám, kdo se na ni dívá s neskrývaným obdivem, ale momentálně mu to bylo jedno. Tušil, že bude nádherná, už proto, co řekl Amras, když se od ní vrátil, ale toto dalece přesahovalo jeho představy. Stařík po jejím boku se dmul pýchou, ale nikdo si ho nevšímal, dámy obdivně vzdychaly a dokonce jeho otec několikrát pochvalně pokýval hlavou. Jeho otec, který se o ní vyjádřil, že vypadá jako pochroumaná kobyla, se nyní nezmohl na slovo.

 

Kráčela klidně a zatím byla příliš daleko, než aby mohl z její tváře vyčíst, co si myslí. Levá ruka se jí ztrácela v záhybech šatů a za sebou táhla dlouhou vlečku. Od výšivek na šatech se odráželo světlo zapadajícího slunce a pochodní, takže Anna celá zářila, drahokam na její hrudi vydával teplé medové světlo a její tváři propůjčoval nadpozemských nádech. Snad ani nebyla skutečná. Narmovi oči se rozšiřovaly úměrně tomu, jak se přibližovala. Věděl, že by se měl snažit ovládnout, ale zatím toho nebyl schopen.

 

Jistě by v sále dokázal najít ženu krásnější, než byla Anna, ale nechtěl se o to ani pokoušet. Nebyla to příkladná kráska s hřívou světlých vlasů, vysokou plnou postavou, byla vlastně pravý opak. Měla tmavé rovné vlasy, drobné tělo, které odhalovalo své půvaby spíše v náznacích, kulatý obličej s drobnými rty a nosem a veliké hnědé oči, při okrajích tmavší, než uprostřed, většinou do široka otevřené, těkající po přítomných. Neustále měla výraz, jakoby se bála, že na ní někdo zaútočí. Narmo se stále ještě nerozhodl, jestli to dělá záměrně, aby tím zmátla svého protivníka, nebo nevědomě.

 

Založil si ruce za zády, aby nikdo neviděl, jak se mu nedočkavostí třesou. Chtěl si jí vzít, původně ze zcela zištných důvodů, ale nyní zjišťoval, že si bere velmi krásnou ženu, která ho okouzlila víc, než by čekal. Anna totiž proti všem těm kráskám, kterých bylo všude jako máku, měla obrovskou devízu, byla inteligentní, tím intuitivním způsobem, velmi nebezpečným způsobem. A ač by to mohlo znít divně, Narmovi velmi připomínala jeho vlastní matku.

Dělilo je pár kroků, nejvyšší čas se sebrat. Odkašlal si, aby zahnal nevhodné myšlenky a popošel o krok dopředu, aby si svou nastávající převzal od vévody.

 

 

Anna se na své cestě zastavila, aby se pozdravila s matkou a poté, aby se uklonila králi Teonassovi a jeho choti, která si stále nepřátelsky prohlížela klenot na jejím krku. Teonass jí překvapivě políbil ruku a laškovně na ní mrkl, což Anna shledala velice odpudivým a nevhodným.

Vévoda jí ještě pomohl na vyvýšený stupínek, lehce jí pohladil po ruce a věnoval jí poklonu. Pozdravil se s princem a zařadil se vedle královny matky, která mu cosi pošeptala, ale to věděli jen oni dva.

 

Stála nepatrný kousek od prince a konečně měla možnost si ho prohlédnout. Měl na sobě nové elegantní šaty, od hlavy až k patě černé, jen u límečku vykukovala bílá košile. Vlasy mu nevlály kolem hlavy, ale měl je hladce sčesané dozadu, takže snad poprvé vypadal na svůj věk. Anně se to líbilo, konečně mu z tváře zmizel ten chlapecký výraz. Usmál se na ní tím svým vševědoucím způsobem, když zpozoroval, že si ho prohlíží a natáhl k ní ruku. Anna se na ni nejprve podívala, teprve potom mu podala tu svou. Lehce jí stiskl, jakoby se bál, že se mu vysmekne a uteče. Jeho dlaň byla příjemně teplá, na rozdíl od té Anniny, a kdyby se mu lehce nelesklo čelo potem, vůbec by nepoznala, že je nervózní.

 

Anna mu záviděla ten jeho klid, sama jen s největším sebezapřením zadržovala třes, který se jí zmocňoval. Nesouhlasně našpulila rty, aniž by si to uvědomila, na což princ reagoval lehce pozvednutým koutkem.

 

Kněz před nimi si hlasitě odkašlal, aby upoutal jejich pozornost. Jako na povel se k němu otočili, Anna lehce vyčítavě, protože neměla ráda, když jí někdo upomínal, a Narmo s neskrývaným opovržením, jako se díval na všechny kněží jakéhokoliv řádu. Otylý muž středního věku si otřel orosené čelo, než začal svůj zdlouhavý proslov, plný odboček a plamenných výkřiků, přestože se nejednalo o nedělní kázání, ale svatbu. Hned na jeho úvodu byli nuceni pokleknout do měkkých polštářů.

 

Annu rozbolela hlava. Marně přemýšlela, jestli se od rána vůbec něčeho napila a nemohla si vzpomenout. Svůj podíl na tom měla jistě koruna, která jí tížila, o sešněrovaném hrudníku nemluvě. Vzpomněla si na první ples, na kterém měla šaty pro dospělou dámu, bylo jí tenkrát čtrnáct let a hrozně se těšila. Po půl hodině ovšem shledala, že to není zase taková zábava, jak si představovala. Nakonec utekla do zahrad, kde se zabavila lezením po stromech, což ovšem její nové šaty nevydržely a na několika místech se potrhaly. Dostala tenkrát od matky nařezáno. Jak by se asi tvářila, kdyby se teď sebrala a prostě se vypařila?

 

Věděla, že to neudělá, ale ta představa jí lákala. Podkasala by si své široké sukně a vyběhla ze sálu, co by jí síly stačily. Viděla před sebou všechny ty překvapené tupé obličeje. Bublavě se uchechtla, což si uvědomila teprve, když z ní ten zvuk vyšel. Periferně zahlédla vedle sebe pohyb, takže minimálně dva lidé si toho všimli. Kněz na ni upíral zlostný pohled, plný ukřivdění, ale při tom nepřestával drmolit svou pečlivě nacvičenou řeč. Uniklo jí, v jaké fázi se zrovna nacházel a nepokoušela se to zjišťovat. Úkosem se podívala na muže klečícího po jejím boku, ten se díval před sebe, kamsi mimo čas a prostor, ale Anna by přísahala, že před pár vteřinami jí pozoroval a v očích se mu odrážel ten jeho nesnesitelný chlad a odhodlání.

 

Zadívala se zpět na kněze, protože podle jeho intonace měla pocit, že se blíží konec jeho úmorně dlouhých litanií. Nemýlila se. Na pokyn se postavila na nohy a otočila se ke svému nastávajícímu. Ten napjatě sledoval kněze, jelikož se přiblížila chvíle, kdy bude muset odříkat svatební slib.

 

Zhluboka se nadechl a začal opakovat. „Já, Alcarnarmo Waggan, odevzdávám se tobě a přijímám tě za manželku. Budu tě chránit v časech dobrých i zlých. Slibuji ti lásku a úctu, dokud nás smrt nerozdělí.“

 

 

S úlevou dokončil větu a trochu povolil stisk, aby její drobnou ruku v té své nerozmačkal, svou část měl za sebou. Zadíval se do jejích plachých očí a viděl v nich obavy a nervozitu, ale hlavně odpor.

 

„Vaše Veličenstvo, opakujte po mně.“ Kněz se na ni díval a nervózně si promnul čelo. „Já, Anna Nardská, …“

 

„Já, Anna Nardská, …“

 

„… odevzdávám se tobě a přijímám tě za manžela.“

 

„… odevzdávám se tobě a přijímám tě za manžela.“ Opakovala po chvíli váhání.

 

„Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím, …“ Otylý mužík chvíli čekal, ale Anna nic neříkala, a tak pokračoval v domnění, že chce vše odříkat najednou. „… budu ti poslušnou ženou, neučiním ničeho proti tvé vůli, a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.“ Kněz přešlápl z nohy na nohu v očekávání.

 

Narmo jí pozorně sledoval a neubránil se jakémusi vnitřnímu veselí, které se ho zmocnilo. Anna hmouřila oči, hrudník se jí divoce zvedal a čelisti k sobě tiskla tak, že skutečně mohl slyšet vrzání jejích zubů. Všechen odpor, který před chvílí zahlédl v jejích očích, se najednou rozlil do celého jejího těla. Vyzařoval ze všeho, z postavení, ze způsobu, jakým mu svírala ruku, i z toho, jak opět našpulila rty. Bylo mu jasné, že nikdo na světě jí nedonutí tento slib odříkat.

 

„Vaše veličenstvo, prosím opakujte.“ Oddávající si nervózně pohrával s vyšívanou stuhou, kterou jim měl svázat ruce, a očividně mu nebylo jasné, v čem je zádrhel. Ona se na něj ani nepodívala, jen očima hypnotizovala prince před sebou, jakoby se mu snažila nakouknout do nitra a odhalit zradu. Snad poprvé v životě dostal strach, že nebude po jeho. Jen jediný impuls jí dělil od toho, aby celou svatbu zrušila a odešla. Jen kvůli tomu, že jí ten pitomec mezi nimi nutil odříkat slib, se kterým nesouhlasila, který byl v přímém rozporu s tím, o co se celou dobu pokoušela. Vymanit se z jeho nadřazenosti ve vztahu.

 

 

Ta strnulost se dostavila nečekaně a zahltila celou její mysl. Když ten slib slyšela poprvé, pevně doufala, že bude schopná ho odříkat, protože to přeci nic neznamenalo, ale teď, tváří v tvář svému choti, ze sebe nedokázala vyrazit ani hlásku.

 

V očích se mu vystřídalo překvapení, zlost a nakonec snad pobavení. Naklonil se ke knězi a něco mu šeptal, Anna jim nerozuměla.  Po chvíli váhání oddávající neochotně přikývl.

 

„Stačí, když řeknete ano, víc nechci, má drahá.“ Věnoval jí jeden okouzlující úsměv, takový kdy se mu kolem očí utvoří vějířky vrásek a zpoza rtů vykouknou bílé zuby.

 

„Anno Nardská, berete si tohoto muže za svého manžela?“ Pronesl hřmotně a doufal, že z ní tentokrát vyloudí nějakou odpověď.

Zmateně se podívala z jednoho na druhého a potom se otočila ke své matce. Zároveň ten pohled patřil i Marii, ta se na rozdíl od matky tvářila spíš překvapeně než pobouřeně. Zároveň uslyšela, jak si Teonass zlostně mručí. Nikdo ani náznakem nenaznačil, že by to dělat neměla.

 

„Ano.“

 

„Zachováte mu lásku, úctu a věrnost?“

 

„Ano.“ Tentokrát o trochu sebevědoměji, přestože o nějaké lásce nemohla být řeč.

 

„A budete s ním sdílet všechno dobré i zlé až do smrti?“

 

„Ano.“

 

„Tímto vás prohlašuji za muže a ženu.“ Pronesl důležitě a Anna by se vsadila, že nejeden přítomný v sále si oddychl. „Polibte nevěstu.“ Narmo se k ní naklonil a vtiskl jí lehký, až sterilní polibek do koutku úst. Samozřejmě neočekávala, že se na ní vrhne, ani o to nestála, ale tohle bylo až teatrálně formální.

 

Anna přijala nabízené rámě hned poté, co byli rozmotáni ze zajetí té stuhy, a otočila se čelem do sálu, tím se rozlehl jásot. Nic divokého, čistě suchý aristokratický jásot, který neprozrazoval žádné emoce, kterých by snad mohlo v budoucnu být litováno.