Velká střepovská pouť 4

Anotace: zasvěcení ví.

Cesta na Allpanu II., byla klidná, až na pár vyjímek, které většinou zapříčinila Mirbo, protože se nudila a nejednou se pokusila ověřit tvrzení o Michaelovi nezničitelnosti, což Temujina dohánělo k šílenství při pomyšlení na to, jak jeho loď utrpěla škody kvůli znuděné holce a jejím psovi. Mělo to i světlou stránku, Temujin se nenudil, protože buď dával pozor na Mirbo nebo Michaela a když na to přišlo, mohl se s Mirbo aspoň popichovat, což se ukázalo jako velmi zábavná činnost.

Michael, pokud měl možnost seděl a koukal co a jak. Temno bylo klidné, vítr přívětivý, takže těžko říct co se mu honilo hlavou.

Feronidas se věnoval učení, magii a filozofii, takže z kajuty vycházel jen zřídka a když vyšel, stálo to zato. Většinou si zabral Michaela a vyložil mu veškeré nové poznatky z knih a výzkumu.

Narazili i na loď Feoxů, humanoidního liščího národa, který byl obecně znám jako národ velmi bystrý, obchodně i politický nadaný národ a jejich země byla jednou, které vládla demokracie. Ale mnoho lidí o nich mluvilo, jako o intrikánech, zlodějích a lstivých tvorech, což by mohla být taky pravda, ale nedoložená.

Kapitánka Feoxů, Da'khin, vysoká štíhlá postarší liščí dáma, které zrzavá srst poněkud zbledla, uměla trochu lidskou řečí a proto se s ní dali do řeči.

„Kam máte namířeno?“ Zašišlala a mírně pozvedla husté bílé obočí.

„Na Allpanu II.“ odpověděl Feronidas, který si nenechal ujít setkání s touto rasou.

„Opravdu?“ zeptala se a prohlížela si loď. Temujin ji pustil na palubu a bedlivě ji sledoval, protože byl jedním z těch, který liškám nevěřil.

„Ano, je to ostrov plný památek po Bozích, kteří tam kdysi žili -“ začal Feronidas.

„Ale taky je to domov Titánů.“ přerušila ho Da'khin a zamračila se.

Temujin se na ni tázavě podíval a ona k němu stočila pohled.

„Neslyšeli jste novinky.“ konstatovala a opřela se lokty o zábradlí.

„Tam to vyklop, co je nového?“ vyzvala ji Mirbo netrpělivě a opřela se o Michaela jako o sloup, ale ten si s tím nedělal nijak hlavu, už si zvykl.

Liška mírně nakrčila pysk v nelibém gestu a pak si odfrkla a odpověděla, „Prý tam zmizelo pár lidí a nikdo už je nikdy nenašel.“ dlouhými prsty se podrbala na krku a zastřihala ušima.

„Pěkné.“ přikývla Mirbo s hraným zájmem.

„To není vtipné, Titáni byli dětmi Bohů a zžírá je hněv a nenávist vůči lidem, kterým dali Bohové přednost.“ podívala se na ni ostře Da'khin.

„Proč by kohokoli unášeli?“ zeptal se Feronidas sám sebe.

„To nevím, ale rozhodně to není nic pěkného.“ řekla Da'khin a podívala se na Temujina, který jen stál a poslouchal. Lehce se mračil v zamyšlení. Popravdě nevěděl, co si o tom má myslet. Určitě to jsou jen nějaké řeči, které si někdo vymyslel a lidé s bujnou fantazií si to mohli vyložil všelijak.

„Já osobně bych tam jela, když už se to rozhodlo. Pochybuji, že opravdu Titáni unáší lidi. Neriskovali by, když je tam víc lidí než jich a navíc už nežijeme ve starých časech, jen tak by jim to neprošlo.“ řekla Mirbo a Michael mírně přikývl v němém souhlasu.

Feronidas se krátce podíval na sestru a pak na kapitánku.

„Ale možná bychom si měli dát pozor.“ poznamenal a Da'khin přikývla.

„Je to na vás, já s tím nic nenadělám. Allpana II. není v mém území, takže -“ zvadla ruce a pokrčila rameny, „- není to moje starost.“

„Děkujeme.“ řekl Temujin a mírně se usmál, „Budeme to brát na vědomí.“

Liška se mírně uklonila a naposledy se na Temujina podívala, „Dávejte si pozor, Allpana II. není nijak vlídné místo.“ s těmi slovy se otočila a vrátila se po molu z pět na svou loď, která se vznášela vedle jejich.

Vykřikla několik rozkazů v jejich jazyce a lišky stáhli molo na loď a opět se vydali svou cestou. Da'khin jim mávla na rozloučenou, když se jejich motory probudili k životu.

Temujin jen kývl a svižným krokem se vydal k ovládacími panelu, aby také pokračovali v cestě, ale trochu zaváhal, ale jen krátce.

Po zbytek cesty se nedělo nic zajímavého. Stravy, jak pojmenovali papouška, se jen zase zadusil a vykašlal pár šroubků, ale jinak nic zásadního. Mirbo rozložila malý Virgův kanón a čistila ho. Michael ji při tom tiše pozoroval. Feronidas ve své druhé kajutě zápasil se smyslem bytí a Temujin opřený o zábradlí na zádi přemýšlel, co je asi čeká.

 

K Allpaně II. dorazili k večeru. Slunce pomalu zapadávalo a v přístavu se začali rozsvěcovat modré lampióny. Když zakotvili a vystoupily na molo, přišla k nim malá černovlasá žena a uklonila se.

„Jménem obyvatel Allpany II. Vás zde vítám,“ žena si je změřila pohledem. Její oči jasně zeleně zazářili a žena se na chvilku zastavila pohledem na toulci s šípy, které měla Mirbo u pasu. Měla v něm pár šípů, světélkujících stále měnících barvu a ženu to nejspíš zaujalo, ale nic neřekla a ustoupila se sklopeným zrakem stranou.

Když byli dál od ženy, Mirbo se ušklíbla a řekla chladně, „To je práce za všechny prachy.“

„Jsou to androidi a mají za úkol skenovat všechny návštěvníky.“ vysvětlil Temujin.

„To je pakárna.“ odfrkla si Mirbo.

„Vyhodnotí každého a pak ho pustí dál, nebo mu odepřou vstup.“ dodat Feronidas.

„Hm, tak to by mě zajímalo, proč pustili mě, nebo Virga. Vždyť má kanón.“ Pes vedle ní spokojeně vyštěkl.

„Ale jaká je pravděpodobnost, že na někoho zaútočíš a pochybuji, že to máš v plánu.“ řekl Temujin a Mirbo jen pokrčila rameny.

Město, ve kterém přístav byl, se jmenovalo Artény. Bylo vystavěno z bílého mramoru a všude, kam se člověk podíval byli modré lampióny. Byli zavěšené na lanech přes ulice, vyseli v průchodech a mnoho lidí je nosila na tyčích.

Byl to krásný pohled. Modré světlo se odráželo od bílého mramoru a tváří kolemjdoucích.

Mirbo po chvilce ta modrá začala lést na nervy a proto navrhla, aby se šli někam ubytovat a Michael s ní okamžitě souhlasil a poprvé se tvářil trochu podrážděně.

„U Zeleného draka? To bude nějaký outsider, když není modrý.“ řekla Mirbo, když vcházeli do velkého hostince s ubytováním, jak psali na tabuli před dveřmi. Zvenčí to vypadalo jako každá běžná hospoda, ale když vešli dovnitř, udeřil je do nosu těžká vůně směsi bylin. Na stěnách viseli gobelíny, které zobrazovali různé krajiny a svíce svítili jemně červeným světlem. Za dubovým pultem stála šikmooká žena s tmavší pletí a rudými vlasy. Díky jemným rysům vypadala dětsky, ale kvůli divokému tetování na pravé paži a dlouhým ostrým zlatým náprstkům na rukou člověk rychle zapomněl na její jemné vzezření.

„Hoi-na toi.“ pozdravila a usmála se.

„Dobrý večer.“ pozdravil Temujin a úsměv ji oplatil, „Chtěli bychom pokoje na tři dny.“

Žena přikývla a vytáhla tlustou knihu a začala v ní listovat.

„Takže, tři pokoje? Vy dva a vy.“ ukázala na Feronidase, Temujina a pak na Mirbo s Michaelem a jak se dalo čekat Mirbo zrudla a probodla ženu pohledem, který by snad dokázal i zabít. Michael jen mírně pozvedl obočí.

Temujin se uchechtl a trochu se přikrčil, kdyby ho náhodou chtěla Mirbo udeřit. Žena za pultem a se jen usmála.

„No promiňte, ale vypadali jste jako pár.“

Feronidas se překvapeně na ženu podíval a pak sjel ty dva pohledem a pokrčil rameny.

„Čtyři pokoje.“ zasyčela Mirbo a pomalu opět nabírala svojí barvu.

„Hokay, takže na tři dny. Turisté hádám - máte hezké šípy, ty jsem nikdy neviděla.“ řekla žena a mírně se naklonila přes pult.

„To se ani nedivím,“ řekla Mirbo chladně „Co ty pokoje?“

„Promiňte,“ usmála se „Už jdu na to.“

Vzala si dlouhé paví pero a namočila hrot do inkoustu.

„Máme volné čtyři pokoje v druhém patře, nejsou sice vedle sebe, ale to vám vadit nebude,“ Krátce se zadívala na Mirbo a začala si něco zapisovat.

„Do ceny je přirozeně započítané i jídlo a veškeré čtivo, které je tu k dispozici a tak dále.“ Natočila knihu k nim a natáhla ruku s brkem.

„Prosím o podpis, sem se sem a dohromady to bude patnáct dat.“ ukázala na místa a Temujin si pero po chvilce vzal a podepsal se. Pak ji na knihu položil danou částku a žena se usmála, knihu zaklapla a schovala pod pult odkud vytáhla čtyři klíče.

„Následujte mě prosím.“ vybídla je a rozešla se ke schodům a všichni ji tiše následovali. Virgo začal kýchat a nespokojeně zakňučel.

„Jo, ten smrad je děsný,“ zašeptala Mirbo a už se těšila, až se nadechne čerstvého vzduchu.

Cestou po schodech do druhého patra potkali pár dalších lidí a bytostí, kteří nevyhlíželi moc přátelsky. V druhém patře byl vzduch o dost lehčí a nebyl tolik cítit bylinami. Na chodbě stali dva muži v černých pláštích a syčivým jazykem se o něčem dohadovali, ale když viděli návštěvníky, zmlkli a zapluly do pokoje.

„Takže, tady máte klíče, jsou na nich obecná čísla, takže trefíte.“

Sjela je pohledem a na delší dobu se zahleděla na Mirbo a ta ji ho oplatila, ale všimla si, že se žena dívá spíše ustaraně. Než se stačila na cokoli zeptat, žena se otočila a sešla ze schodů zpět.

„Je divná,“ řekla Mirbo a podívala se na svůj klíč, „Já mám pětku.“

„Sedm, proč nemám šestku.“ povzdechl si Feronidas.

Michael se beze slova rozešel do svého pokoje až na konci chodby a zmizel.

„No, uvidíme se zítra u snídaně.“ pokrčil rameny Temujin a sledoval, jak se ostatní rozešli do svých pokojů, takže mu nezbylo nic jiného, než najít ten svůj.

 

Mahara seděla ve své cele a meditovala. Nevnímala pach, hlasy ani škrábání myších a hmyzích nohou a výkřiky zoufalých mužů a žen, kteří se stále nesmířili se svým osudem. Viděla se opět ve své domovině, v pralesích a viděla svou rodinu. Manžela a děti. Zvedla ruku a dotkla se tváře, po které ji stékala slza.

Otevřela oči a s nespokojeným zavrčením zavrtěla hlavou. Nesmí projevit žádnou slabost. Její rodina je silná a ona musí být taky až do smrti, která ji zde čeká.

„Číčo, dneska večer budeš mít společnost.“ ozval se hlas tlustého žalářníka, „Vyšlou Lovce a přivedou nové talenty do Arény. To víš, všechny jsi je zabila, takže musíme sehnat nové zboží. Chceš se koukat na aukci?“ zeptal se vlídně.

Mahara se na něho podíval. Sice byl tlustý, špinavý a poněkud zlomyslný, byl jediný, který si s ní povídal. Vlastně si povídal s každým a působil lidštěji než kdokoli jiný v Aréně.

„Ano chci.“ přikývla.

„Počítám s tím, že Hurindus koupí tak dva nebo tři talenty, aby doplnil svůj tým. Dám ti sem nějakou společnost, abys nemusela poslouchat jenom ty krysy a šváby.“

„Nebude to moc nápadné, když zmizí za jednu noc tolik lidí?“ zeptala se s malou nadějí.

Žalářník se na ni podíval s lehkým úsměvem.

„Kdybych byl na tvém místě, taky bych si přál, aby to ti tupci nahoře konečně začali řešit, ale jelikož tu pracuji, budu rád, když budou dál sedět se sevřenými půlkami v pohodlných křesílkách. Lidé jsou hloupí a bojí se.“ mávl rukou a odfrkl si. Sice byl sám člověk, ale nejspíš se bral jinak.

„Jednou Aréna padne a Titáni budou platit za svoje činy.“ řekla Mahara a odvrátila pohled.

„Jo, až umřu, bude mi to jedno.“ pak zmizel a Mahara byla opět sama.

 

Mirbo si vybalovala věci z batohu a broukala si při tom nějakou melodii na uklidnění. Tři dny bude muset snášet ten pach bylin a tu ženskou.

Podívala se na Virga, který na ni zvědavě hleděl a mával ocesem.

„Hele, mám právo na to být naštvaná. Prý pár, no i když. Ale člověka to rozhodí.“ začala vysvětlovat psovi, který jen vyplazoval jazyk a vrtěl ocase.

„Pojď sem, sundám ti ten kanón.“ Virgo se k ní natočil a Mirbo s cvaknutím uvolnila kanón a položila ho na stůl u postele, kde měla i svůj toulec s šípy, které byli bledší, když je neměla u sebe. Pokoj byl naštěstí obyčejný, na stěnách viselo pár obrázku s krajinou a jeden velký nad postelí, kde byl drak a hlavně žádné vonné tyčinky a pytlíky s bylinkami.

Postavila se a přešla k oknu. Výhled na modré město byl zajímavý, ale ona nebyl člověk, který by to dokázal nějak ocenit. Všimla si, že v jedné ulici světla zhasínají a opět rozsvěcí. Valící se tma mířila k hostinci a jelikož neslyšela žádné zděšené hlasy nebo jiné reakce, promnula si oči, jestli se ji to jen nezdá.

Otevřela oči a tma byl pryč, ale v jejím pokoji začala být nějak čím dal větší tma. Pomalu se otočila. Pokoj zmizel v temnotě ze které na ni hledělo osm velkých zářivě bílých očí. Virgo ležel na zemi v bezvědomí.

„Ty půjdeš se mnou.“ zašeptal hlas s několika ozvěnami a než stačila Mirbo vyjeknout, něco ji vzalo všechen vzduch z plic a ona se ponořila do tmy.

 

Probudila se, když ji někdo pohladil po vlasech. Cukla s sebou a otevřela oči.

„Klid, nic ti neudělám.“ zašeptal ženský hlubší hlas a Mirbo se posadila. Cítila vlhkost, chlad a pach krve a mnoho dalších věcí, které radši nechtěla znát.

„Kde jsem?“ zeptala se ostře, když začala vidět ostře a mírně se zamračila.

„V Aréně. Jmenuji se Mahara, ragre.“

Mirbo si ženu prohlédla. Musela tu být zavřená už hodně dlouho. Vypadala jako ti divoši z pralesů a opravdu měla pravdu, když se ji podívala do těch jasně zelených kočičích očí.

„Aréna? Co to sakra je za blbost?“ postavila se a přešla k mřížím. Nikdo na chodbě nebyl. Slyšela jen hlasy dalších lidí uvězněných v celách jak volají o pomoc.

„Uvidíš sama, dneska bude Aukce, snad si tě koupí někdo slušný, jako můj vlastník.“

Mirbo se k ní prudce otočila, ale pohled té ženy ji ujasnil, že to není žádný žert, žádný špatný vtip nebo omyl.

„Je mi to líto, že si tě vybrali. Smiř se s tím, že se odsud nedostaneš.“ řekla Mahara klidně bez žádných emocí.

Mirbo si jen odfrkla a začala přešlapovat po cele.

„Musí být nějaká cesta ven. Já s nikým bojovat nebudu, na to zapomeň a žádná aukce, já nejsem žádné zboží!“ vykřikla na Maharu, která jen v klidu stála.

„Bohužel tady to neplatí. Přestalo to platit už ve chvíli, kdy si tě vybrali. Na aukci si tě někdo koupí a ty budeš muset bojovat. Zabij, nebo budeš zabit, tyto pravidla tu platí.“ vysvětlila.

„Já ale bojovat nebudu.“ zdůraznila Mirbo a v mysli se ji vybavila tvář Treisona a jeho hlas. Jeho varování.

„Musíš, jinak zemřeš rukou protivníka, nebo svého pána.“ zasyčela Mahara tvrdě, ale pak si povzdechla.

„Je to jen na tobě, když budu muset, zabiji tě rychle.“ řekla a Mirbo se na ni ostře podívala. Cítila vztek a strach, ale jak bylo jejím zvykem, dávala najevo jen vzdor.

Rozezněli se kroky a někdo začal křičet: „Aukce! Aukce!“

U jejich cely se zastavil tlustý špinavý chlap a otevřel.

„Jdeme zrzko, je čas. Na tuhle aukci jsem zvědaví.“ usmál se chlap a když si všiml, že se Mirbo ani nehne, hrubě ji chytil za paži a vytáhl ven.

„Pusť mě ty tlustý prase!“ vykřikla, ale on se jen zachechtal.

„Tohle jsem slyšel tolikrát, že to beru jako svoje druhé jméno.“ strčil ji před sebe.

„Nevzdoruj.“ řekla Mahara a pak se stáhla do tmy v cele.

Mirbo šla chodbou v doprovodu tlusťocha a k nim se pomalu začali přidávat další zděšení ulovení a jejich doprovod. Někteří se bránili a žalářníci je bez milosti mlátili obušky a strkali před sebe.

Raději byla ticho a těkala pohledem z tváře na tvář. Byli tu různé rasy, muži i ženy. Nechápala jaký to má smysl a pomalu se ji dral strach napovrch.

Všichni se zastavili před velkou bránou s hroty, před kterou stál Titán. Člověk ho pozná hned. Titáni byli vysocí, štíhlí s dlouhými hustými vlasy. Vyzařovala z nich síla a moc. Byli jako lvi, králové.

Titán, který na ně čekal, byl mladý a čišela z něj ctižádost a sebevědomí. Měl husté hnědé vlasy volně rozpuštěné splývající po lopatky a na sobě měl lehkou černou koženou zbroj. Jasně žlutýma očima si všechny prohlédl.

„Tak tady máme nováčky.“ usmál se a pohledem se zastavil na Mirbo.

„Aukce začne za pár minut, tak se připravte.“ zasmál se a zmizel v postranní chodbě.

Tlustý chlap ji otočil k sobě.

„To byl Kaverus, syn Harmeduse. Pěkný kvítko, v životě bych ho nechtěl mít za pána, to bych ho zabil a pak zabil sebe a byl bych šťastej jako blecha.“ začal ji upravovat vlasy a Mirbo se na něho zaraženě podívala.

„Co to děláte?“ zeptala se a raději jen stála.

„Mluvil jsem s pár lidmi a snažil se zařídit, aby si tě koupil Hurindus, je to prýma chlap, jeden z těch slušných. Koupil i Maharu, tu číču.“ Mirbo jen přikývla.

„Nemluv, nikdo nemá rád ženy co mluví a snaž se nevypadat jako hromádka neštěstí.“ muž se usmál a kývl. Se svým dílem byl spokojen.

„Vůbec nechápu co tu dělám a vůbec se mi to nelíbí.“ zabodla prst do jeho hrudi a on se jen usmál.

„To je dobrý, o tebe bude zájem.“ vzal ji za ruku a usmál se na ni jako na dítě ze školky.

„Co?“ zavrčela Mirbo, ale velká brána se začala pomalu otvírat.

„Mlč a buď hezká.“ zašeptal muž a pomalu se rozešli.

Mirbo do očí udeřilo světlo slunce. Zakryla si oči a sklopila zrak. To už je den? Blesklo ji hlavou a podívala se na zem. Všude kolem byl písek. Slyšela potlesk a radostné výkřiku davu. Muselo jich tu být tisíce. Aréna, zápasy na život a na smrt. Musela se vrátit v čase nebo co.

Všichni se zastavili a Mirbo vzhlédla, když si oči zvykli na světlo. Byli v oválném koloseu. Tribuny byli přeplněné Titány. Nikdy netušila, že jich je tolik. Měli na sobě bílé róby, šátky, někteří měli jako ochranu před sluncem bílé paraplíčka.

Všechny úlovky seřadili do řady před vyvýšenou tribunu krytou bílou markýzou. Ve zlatých křeslech seděli různí Titáni a zkoumavě si prohlíželi zboží a radili se mezi sebou. U každého stál člověk v bílých jednoduchým šatech a ovíval svého pána nebo mu doléval víno. Mirbo si všimla Kaveruse, který seděl vedle postaršího Titána, což musel být jeho otec. Mezi Titány nebyla žádná žena. V přední řadě seděl jeden Titán, který byl oproti ostatním dosti otylí a bavil se se svým sluhou, jako by to byl jeho přítel a nabídl mu hrozny. To musel být Hurindus, pomyslela si Mirbo.

Žalářníci stáli za nimi a čekali koho budou komu předávat.

Všichni utichli a postavil se Titán, který stál v přední řadě hned uprostřed. Byl starý, ale stále vypadal dost hrozivě a mocně.

„Začíná naše již osmnáctá aukce, doufám, že proběhne v poklidu a nebudeme muset řešit případné problémy.“ Pootočil se a podíval se na Kaveruse, který si jeho pohledu nevšímal. Titán se opět posadil a pokynul jednomu ze sluhu, který stál stranou a zatroubil na roh.

Aukce začala. Postupně každého vystrčili z řady a dolovali z něho informace. Ti kteří nebyli zrovna sdílní dostali ránu od žalářníka.

Žena, která stála o dva lidi od Mirbo vystoupila z řady a žalostně se na obecenstvo zadívala.

„Nemůžu ublížit živé bytosti, jsem víla. To se příčí mým pravidlům.“ zakňučela a zatřepotala mušími křídly.

„Tady platí jen jediné pravidlo. Pokud nebudeš bojovat, budeš zabita. Slabost se trestá trestem nejvyšším – Smrtí.“ pronesl nejstarší Titán a tvrdě se na vílu zahleděl.

Žena zavrtěla hlavou a rozplakala se. Mirbo ji sledovala a všimla si, že k ní míří jeden z žalářníků s připraveným obuškem.

Chtěla vykročit, ale v duchu ji něco zastavilo.

„Odnést,“ mávl Titán rukou a žena náhle ztichla a bezvládně spadla na zem. Křídla ji uschly a rozpadli se.

„Do prdele.“ zasténal muž vedle Mirbo, „On ji zabil. Mávnutím ruky...“

Dav zabučel a začal skandovat.: „Odvést!“ Poté se začal smát a ztichl až když vílu odnesli pryč a Titán zvedl paži.

„Pokračujme.“ vybídl a aukce pokračovala.

Mirbo si začala mnout ruce a bojovala se strachem a potřebou se otočit a utéct. Další by prodám Titánovi se zrzavou hřívou krátkých vlasů s jizvou přes oko a muž, které stál vedle ní byl prodán Kaverusovi otci.

Teď byla na řadě ona. Vystoupila z řady a tvrdě se zadívala na Titány, kteří neměli žádnou úctu k životu druhých.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se starý Titán.

„Mirbo.“ odpověděla chladně a sledovala Titána.

„To už přivádíte i děti?“ zvolal nespokojeně Hurindus a podíval na starého titána, který se ani nehnul.

„Není to dítě, jinak by ji lovci nevybrali. Nebylo moudré ty astrální šípy nosit tak na očích ostatních, ale jak jsi to mohla vědět. Jak je možné, že člověk umí magii elfů, kteří jsou takový tajnůstkáři?“ Titán se opřel do křesla a mírně se usmál.

„To vědět nepotřebujete.“ odsekla a zaslechla kroky, které k ní mířili. Otočila se a žalářník se zastavil s obuškem v ruce. Stáhl se a něco zabručel.

Mirbo se otočila zpět k Titánovi.

„Vím o elfské magii a těším se až tě tu uvidím.“ řekl zlomyslně, „Počáteční cena je sto dvacet galeonů.“

Titáni začali přihazovat. Mezi nimi byl i Hurindus a Kaverusův otec. Sám Kaverus mlčel a prohlížel si Mirbo tím svým sebevědomým drzým pohledem. Raději si ho nevšímala.

„Tři sta padesát galeonů!“ zvolal Hurindus a zamával listem salátu.

„Dá někdo víc?“ zeptal se starý Titán a sepjal ruce, které si položil na klín,

„Čtyři sta.“ řekl s klidem Kaverus a stále se pohotově usmíval.

Hurindus se zamyslel a na něco se zeptal svého sluhy, který zavrtěl hlavou. Mirbo nedala nijak najevo zklamání a zatěkala pohledem mezi Kaverusem a starým Titánem. Všichni mlčeli a Kaverus se samolibě usmál na všechny kolem.

„Dá někdo víc?“ zeptal se Titán a nikdo se neozval.

„Prodána, Kaverusovi.“ dav zatleskal a Mirbo tlustý žalářník chytil za paži a vedl ji pryč.

„Smůla holka, s tím se nedá nic dělat, ale dali za tebe slušný prachy.“ zašeptal a poplácal ji po zádech.

„To má být útěcha? Nakopu jim prdel až k tomu budu mít příležitost a nemysli si, že si pro mě nepřijdou.“ zavrčela Mirbo a vytrhla se žalářníkovi.

„Jo, tomu věří každý pár měsíců, pak už ne.“ pronesl žalářník.

 

Všichni se sešli u snídaně, kterou jim přinesli. Pečivo, sýr, maso a zelenina. Feronidas si zamyšleně přežvykoval dušené vepřové.

„Co tam dělá? Copak nechce snídani?“ Zabručel a podíval se na prázdné místo, kde by měla sedět Mirbo.

„Zajdu se tam podívat.“ řekl Michael a šel. Chvilka na normálním vzduchu mu přijde vhod.

Vyšel nahoru a po chvilce váhání zaťukal na dveře jejího pokoje.

„Mirbo?“ zavolal a odpověděl mu jen Virgův zoufalí štěkot a škrábání na dveře. Pokusil se dveře otevřít , ale byli zamčené, tak trochu zacouval a vykopl je.

Virgo se na něho vrhl a šťastně zaštěkal tak ho pohladil a společně vešli do pokoje. Po Mirbo nebylo ani stopy. Všechno bylo nedotčené.

Michael se mírně zamračil a podíval se na stůl, kde byl položený její toulec, ale šípy zmizeli.

„Kde je? Co se tu stalo?“ podíval se na Virga, ale ten jen zakňučel a stáhl ocas.

Michael vzal prázdný toulec a vyběhl zpět dolů, kde ostatní čekali.

Když ho viděli samotného a dost znepokojeného, postavili se.

„Co je?“ zeptal se Feronidas a vzal si toulec, který mu Michael vrazil.

„Je prázdný a Mirbo nikde není, jen Virgo a ten byl zamčený v pokoji, musel jsem vykopnout dveře.“ vyhrkl Michael a Feronidas si stále toulec prohlížel.

„Feronidasi?“ zeptal se Temujin a ten se na něho podíval.

„Ty šípy – jsou úplně pryč. Není po nich jediná známka.“ řekl a zhluboka se nadechl, „To znamená problémy. “