Tanec bláznů 17

Anotace: Na světě je spousta věcí, co stojí za zvážení, jako bezpečnost v ulicích, velikost okapu, strategické umístění hnojiště, kdy si obléct nejlepší šaty a kdy raději ne, zda vyrazit za dívkou svého srdce, nebo zda jít do hajan. A možná se objeví noví přátelé.

Prohlédl si levačku. Jeden z penízků na jejím turbanu mu prořízl rukavici. Musel přiznat, že neví, kudy jim frnkla. Klučina se zazubil. „Ví, že vím, že utíkala tudy.“ a ukázal do kopce. Rozběhl se nahoru, ale po pár krocích se zastavil. Byl tam domek s předzahrádkou. Přízemní. Se sudem na vodu pod okapem. Z vydlabaného kmene. Tak velké stromy tady ale nerostly. „Copak místní nevidí, že jejich Svět nedává smysl?“
„Mají svých starostí dost. Co asi my nevidíme, přes své denní starosti?“ pokrčil rameny a vylezl na doškovou střechu. Jemu ale, výmluvným posunkem, dal na vědomí, že až tolik toho střecha neudrží. Oběhl blok a ocitl se na rynku. Uprostřed bylo prostranství pro stánky trhovců a špalek, na kterém stával obecní vyvolávač. Okraje vroubilo několik nepřenosných stánků a bud, v rohu byla nezdobná kašna s mozaikou z oblázků, které moc dobře znal. Opodál se krčil pranýř. Někdo u něj byl uvázaný. Jenom jednoduchým uzlem na provaze. Takže žádný těžký zločinec, ale někdo, kdo si raději odsedí svou ostudu, než aby se pokoušel uprchnout. Kam také? Tady. Trestanec klábosil s ponocným, jehož fretkouš frkal a cukal se na řetěze. Bodrý hovor, chřestění řetězu, crčení vody, pár plesknutí hrdého praporce s kuřecí nohou a skřípání otevřené branky opodál. Jediné zvuky. Živej ještě slyšel, jak mu ve spáncích buší krev. Že ho ale nakopla, bestie!
Zahlédl ji! Něco se prosmýklo mezi domky na druhé straně náměstíčka a rychle zmizelo v průchodu. Téměř nedýchaje, vylezl ze svého úkrytu a tak, aby ho ponocný, ani ten nešťastník s posměšnou papírovou čepicí neviděli, oběhl náměstíčko. A shledal, že jsou situace v životě, kdy předklon má své výhody. Ale zvláštní mu přišlo, že rány, které schytal od svého učitele, už téměř necítil. Vklouzl do průchodu a zpozoroval někoho, jak se snaží šplhat po stromku v koutě malé zahrádky. Bez rozmyslu popadl mrskající se patu a stáhl ho k sobě. Měl štěstí, že to nebylo vosí hnízdo, protože ani toho by si ve tmě, jaká na uzavřeném dvorku panovala, nejspíš nevšiml. Strhl drobné tělo pod sebe a přiklekl ho. Sevřel pěst a udeřil. Do hlíny a šlahounů maličkých fialových fazolí, které tu rostly. Včas zaznamenal, že to, na čem klečí, není žena. Že to má moc velké uši, plácačkovitě trčící do stran, dlouhý tenký krk, kozí bradku a vyděšený výraz. Jeden z místních mládežníků se pokoušel vyšplhat za kramářovou dcerou. A málem to odnesl monoklem. Zatímco se Živej vzpamatovával, vzpamatoval se i klučina a začal se s ním prát. Zaneprázdněn bojem s přikleknutým milovníkem, si nekryl záda. Chybělo málo a o hlavu by se mu roztříštila násada od lopaty. Minula ho jen o kousek a zasáhla kamenné přízemí kramářova domu. Dřevo zapraštělo a třísky se rozlétly všude okolo. Pustil kluka a hmátl po ní. Ucukla nohou a vysokým obloukem se ho pokusila kopnout do brady. Skoro! Pak použila zbytek lopaty. Klučina, nejspíš v domnění, že žena je Lada a snaží se mu pomoci, vyskočil Živýmu na záda. A zakousl se mu do ucha. Ten musel ucouvnout a narazit do zdi, aby hocha setřásl. Podařilo se mu tasit. V okamžiku, kdy se ohlédla, aby čelila ponocnému, který doprovázen potrestaným klevetníkem, přiběhl zjednat pořádek, ji přitlačil špičkou meče k protější zdi. Pružná kůže se protrhla a část zbraně zajela do masa. Zaplašila bolestnou grimasu a vrhla na něj povýšenecký pohled. Ušatý milovník, jakmile ponocného lucerna vyjasnila, kdo je kdo, spustil „On po mě skočil! Kdyby mě nebránila, vymlátil by ze mě duši!“
„Ty drž pec, hochu! Beztak tu nemáš co dělat!“ zavrčel Živej a pohledem zpražil ženu, která se opatrně natáčela do pozice, která by jí umožnila uniknout. Do dvorku vběhl i pantáta z prvního domku a pomohl mu situaci vysvětlit. „Je tu kam ji zavřít?“ zeptal se ponocného. Ten po chvíli přemýšlení přikývl „Je tu sklípek, ale mám lepší nápad.“ Místní ji vzali za ruce a odtáhli na rynek. Ponocný odemkl zámky na řetěze a k pranýři ji připoutal, načež žena začala strašlivě nadávat a ječet.
„Tak, myslím, že tady ji můžeme nechat, než vychladne.“ usmál se pro sebe Živej. Propustil ponocného i klevetníka a odebral se na lůžko. Žena ječela ještě dlouho a její hulákání, občas doplněné o nadávky někoho z okolních domů, kde se nedalo spát, doléhalo až do živého ložnice v usedlosti. Po nějaké době naštěstí zmlkla. Někdy nad ránem zase chvíli ječela. Tentokrát beze slov. Ale tomu už nikdo pozornost nevěnoval.

-IOI-

Těžko říct, kdo ho okradl, ale předpokládal, že to byli právě jeho zachránci. Svlékli ho donaha, posadili na trojnožku a svázali. Nohy mu omotali kolem nožek stoličky a napevno přivázali. Zůstal zcela bezbranný vůči zlovůli, byť nejspíš bezděčné, svého strážce. Kráva couvla ještě o kousek a stolička, na které seděl, se poroučela k zemi. Ležíce v zechcané podestýlce shledal, že po nárazu do kravského zadku se cítí lépe, než předtím. Přejel si jazykem zuby a hned mu bylo jasné, čím to bude. No, alespoň, že už ho nic nebolí. Vyplivl sežmoulané listí a pokusil se otočit tak, aby dostal tvář z louže hnojůvky, která si našla cestu do chlívku a přetekla přes práh. Neúspěšně. Zatnul svaly a pokusil se znovu sebou mrsknout. Měl dvě možnosti, pokud tedy ihned nepřestane pršet, mohl se zkusit odkutálet dál, přímo krávě pod kopyta, nebo se v tom mohl utopit. Tak sebou, jen co provazy dovolovaly, cukal, co mohl. Potom se pokusil nadzvednout zadek, ale smetákem přivázaným za zády se vzpříčil mezi prkny dveří a futrem. Dveře se otevřely a on se, ze své částečně vzpřímené polohy, opět zřítil do nasáklé podestýlky. „Řikám, že ti sem teče z toho hnoje!“ překročil ho hromotluk v kostkovaných kalhotách z kousavé vlny. „Jo, tak kam to mam dávat ty chytrej!“ oponovala stejně špinavá žena v ucourané kytlici a držela dveře, aby mohl její společník vyhrnovat ven to, co už bylo příliš mokré. „Pantáta to vždycky házel…“ bručel muž s vidlemi a zastavil se jen, aby poplácal krávu po zadku. „Jo, ale teď mezi nás a hradby postavili novej barák!“ ukázala žena někam ven. Jeho si nevšímali. Když se dostatečně poškorpili, vyklidili nasáklou podestýlku, položili novou a ze starých prken, snad určených k topení, zbudovali provizorní práh, odešli. Sire, který se nakonec přiklonil k tomu, že ho opravdu nevidí, se zavrtal do čerstvé slámy a podařilo se mu zbavit se smetáku. Už se chystal vyřídit si to i s provazy, když zaslechl tiché šramocení. Opět ztuhl a čekal, co se bude dít. Bylo mu jasné, že tohle nejsou ti dva, co jim to tu asi patří. Ze své pozice měl omezený výhled. Viděl tři páry nohou a něčí odřený plášť. „Myslím, že ti frnknul.“ Povzdychl si hlas, který musel patřit velkému tělnatému muži v semišových botách s kovovou špičkou. „Přehodila sem přes něj to kouzlo. Nejni vidět.“ chrochtla opovržlivě hrbatá žena, která vyrůstala z bosých nohou čouhajících z otrhaného lemu sukně. Nohy v holínkách se zdržely komentáře, ale hadr, který v lepších časech býval pláštěm, si povzdychl „No jo, zkusím to.“ Chvíli rejdil kolem a Sire zjistil, že pod pláštěm jsou boty stejně jeté jako šedohnědá stanovina pláště podšitá tmavofialovým keprem. Muž poklekl přímo před sireho tváří a jeho zorným polem prošlo kulaté bříško, jaké mívají jen hubeňouři, opasek s velkou sponou, vyšívaný kabát s mosaznými knoflíky a spoustou kapes a kostkovaný šátek kolem krku. Nakonec se ukázala i hlava, v aureole pocuchaných šedých vlasů, korunovaná velkou lesklou pleší a vylepšená celoskleněnými brýlemi připevněnými na nose drátem omotaným kolem hlavy. Muž měl očka jako trnky, nos jako skobu, pusu jako malinu a byl ověšený neuvěřitelným množstvím magických pomůcek a talismanů. Vše, pochopitelně, diskrétně zakrýval ušmudlaný plášť. Sire si povzdechl. Kmenový šaman! Jediný, kdo jim zbyl, když všichni místní, i nemístní čarodějové jsou mrtví.
To už ale sypal žlutý lepivý prášek, nejspíš nějaký pyl, na zdupanou podestýlku. Svinstvo se usazovalo na sireho povrchu a sladce páchlo. Před nimi se začaly rýsovat tvary podezřele připomínající nešťastníka přivázaného ke stoličce. „Budeš se s tím srát ještě dlouho!?“ zavrčely semišové boty a jedna z nich si to namířila rovnou na sireho břicho. Ten zaječel nějakou sprosťárnu, ale mohl jen sledovat, jak se k němu blíží blyštivá špice. A jak proletěla skrz. Protože jeho výkop nezbrzdilo nic, co v dráze boty předpokládal, velký muž se zapotácel a zpola upadl na kravský zadek. Dopadová stračena znechuceně nadzvedla ohon a natočila mu dávku žlutozeleného polotekutého zaručeně přírodního produktu na kalhoty. „No, já také vím, kde je. Ale musím ho zpřístupnit i pro větší vjemy…“ uculil se šaman a začal zaklínat, tudíž zbytek sdělení zanikl v hrdelním mumlání. Velký muž zavrčel něco nelichotivého a začal si slámou čistit gatě.