Nardy - kapitola 3/1 - Nový život

Anotace: Vyjížďka - ano či ne?

Sbírka: Nardy

Několikrát zamrkal, záře kolem ho oslepovala, slunce bylo vysoko a vodní plocha kolem odrážela jeho paprsky. Trochu se posunul a přetočil, aby uchránil spálenou pokožku na obličeji. Zátylek a nohy na tom zatím byly trochu lépe. Prkno, na kterém ležel, se nebezpečně rozkývalo. Křečovitě ho sevřel prsty, aby nespadl do vody a tváří se přitiskl k jeho oslizlému povrchu. Plakal by, kdyby měl co, ale byl tak vyprahlý, že z něj nevyšla ani kapka.

 

Jakmile si jeho mozek plně uvědomil, v jaké bezútěšné situaci se nachází, jeho útroby sevřela úzkost. Vyrazil ze sebe dávivý zvuk, protože na víc se jeho vysušené hlasivky nezmohly a pokusil se rozhlédnout.

 

Alespoň, že většina toho bordelu, co zbyla z jejich lodi, byla pryč. Nemohl se na to dívat, na ta těla, ale ty už taky vzalo moře. Zbyl tu sám, jediný a opuštěný, vydaný na pospas té mase vody. Ale ještě nebyl připravený se vzdát. Přeci pluly po obchodní trase, tak se musí najít někdo, kdo ho zachrání. Pokusil se zakřičet, ale nic z něj nevyšlo.

 

Rozkašlal se, měl pocit, že má plnou pusu vody, ale jeho dlaně zůstaly suché. Seděl na slaměné posteli a podlaha pod jeho nohama se nehýbala, byl na pevnině, v bezpečí. S úlevou si sevřel spánky a zůstal tak, dokud si nebyl jistý, že je to skutečně pravda. Byl to jen špatný sen. Sen, který se mu opakoval celých deset dní. Pokaždé se vzbudil zpocený a vyděšený, ale byl zachráněn, nakonec ano.

 

Přísahal, že na moře už se nevrátí, i za tu cenu, že se nikdy nepodívá domů, že už nikdy neuvidí matku. Na loď ho nikdo nedostane. Tu strašnou žízeň, která ho sžírala, tu beznaděj, to nikdy víc nechce zažít.

 

 

Svírala v rukou dopis od vévody ze Severního přístavu a společně s další korespondencí a knihou, kterou si chtěla dnes v noci číst, protože opět nemohla spát, se blížila ke svému oblíbenému místu, které bylo jasně ozářené svícnem se sedmi rameny. Knihovník ho pro ni musel připravit.

 

Ta zpráva, kterou dnes odpoledne dostala, byla znepokojivá. Doufala, že kapitán Vuga pro ni bude mít něco nového v její věci. Byl to člověk protřelí životem a specializoval se na obchod s jihem. Chtěla toho využít, zeptat se ho na jisté věci, které mohly být podstatné. No, kapitán už jí to nepoví, stala se z něj potrava pro ryby.

 

Bezmyšlenkovitě se chtěla posadit, když bokem do něčeho narazila.

 

„Klidně se posaď.“ Poklepal si dlaní na stehno. Anna ho obdařila zlým pohledem a zůstala stát. To bylo její místo!

 

„Kolikrát jsem ti říkala, že si nepřeji, abys sem za mnou chodil?“ Copak nemohla mít nikde klid?

 

„Nepřišel jsem za tebou, …“ na důkaz svých slov zvedl do výšky listiny, které měl v ruce, „… ale pracovat.“

 

„Od toho máš pracovnu, proto se tomu tak říká.“ Odsekla a neochotně se podívala na druhé křeslo. Bylo sice totožné s tím jejím, ale prostě si nechtěla do něj sedat. Toužila se zavrtat do toho důvěrně známého důlku, nohy složit pod sebe, napít se horkého čaje, který jí za chvíli přinesou a oddávat se samotě, dokud jí únavou nepadne hlava.

 

„Zajímavé, že to říkáš.“ Obdařil ji širokým úsměvem jasně cíleným na její plnou náruč. Anna si hlasitě vzdychla.

 

„Tak si sedni někam jinam.“ Přešlápla z nohy na nohu. „Prosím.“ Dodala, protože věděla, že nic jiného s ním nepohne. Kolikrát se s ním srazila a on moc dobře věděl, že nebude ochotná si sednout jinam. Nebyla to žádná nadutost, touha dosáhnout svého nebo jen umanutost, prostě to nešlo. A on tohle dělal schválně.

 

„Jak si přeješ, drahá.“ Elegantně se zvedl, lehce ji políbil na tvář, kterou mu nastavila, a sedl si do druhého křesla. Téměř blaženě si kecla do měkkého sedáku. Chvíli se vrtěla, dokud nenašla vhodnou pozici, a potom se pustila do práce ignorujíc jeho pohledy. Za ty tři měsíce už si na to zvykla.

 

„Mám vám přinést šálek, Vaše Veličenstvo?“ Vyrušila ji ze zamyšlení služebná, která na stůl postavila podnos s konvičkou a jedním šálkem. Souhlasně přikývl, aniž by se na ni podíval. Anna doufala, že se každou chvíli zvedne a nechá ji samotnou, teď to tak nevypadalo.

 

Znovu si pročetla list od vévody s výpovědí toho chlapce. Věděla, že obchodní lodě jsou napadány piráty, obzvláště na jihu, ale dobré tři čtyři roky neslyšela, že by někdy útočili až tak na severu. Vévoda jasně psal, že byla napadena dvěma loděmi bez označení.

 

„Děje se něco?“

 

„Cože?“ Prudce zvedla hlavu, protože ji vytrhl ze zamyšlení. „Ne, nic.“ Usrkla si horkého čaje. Narmo se k ní naklonil, aby ji pohladil po ruce. Nebránila se tomu, poslední dobou se k ní choval hezky, až podezřele.

 

„Vypadáš ustaraně.“ Jakoby snad někdy vypadala jinak. Na malý okamžik uvažovala o tom, že by mu o těch zvláštních lodích řekla, konec konců Alcyon měl mnohem větší námořní zkušenosti a zároveň významné potyčky s piráty, ale pořád v ní hlodalo podezření, že by v tom mohli mít prsty, a tak raději mlčela.

 

„Napadlo mě, jestli by sis nechtěla někam vyrazit?“ Tázavě zvedla obočí, protože jí nebylo jasné, co tím vyrazit myslí.

 

„Na den dva ven, aby sis trochu odpočinula.“ Rozvinul svou nabídku. „Upřímně, mám toho taky dost, nejsem uvyklí téhle zlaté kleci.“ Neurčitě máchl rukama.

 

Anna se nesouhlasně zamračila, neměla chuť se někde potulovat s dvorem, to už měla víc soukromí tady. Hrad poskytoval hned několik skrýší, kterých se dalo v nouzi nejvyšší využít.

 

„Myslel jsem jen nás dva.“ Obočí jí vylétlo do závratných výšin. Co tohle zase mělo znamenat? Nadechla se, aby mu odpověděla, ale zase pusu zavřela. Potřebovala si to promyslet.

 

Když byla mladší, ráda utíkala a potulovala se po okolí, jednou ji chytili až v polovině cesty do Jižního přístavu. Teď už by ji nic takového ani nenapadlo. Nejspíš zestárla nebo si prostě jen uvědomovala všechna ta rizika.

 

„Chceš mě nepozorovaně strčit ze srázu?“ Myslela to z žertu jen tak napůl. Jaká byla reálná možnost, že by se jí pokusil zbavit?

 

„Nevím, jaký by to mělo smysl, ale pokud se bojíš, můžeš si sebou vzít svého hlídacího psa.“ Pronesl s jasnou nevolí. Anna se ušklíbla, Mánovi by se asi tohle nové přízvisko příliš nelíbilo.

 

„A jak to chceš udělat?“ Zajímala se, protože se jí ta představa volného dne nebo alespoň odpoledne začínala zamlouvat. „Všimnou si, že jsme zmizeli.“ Bylo dost pravděpodobné, že je budou postrádat.

 

„To nech na mě.“ Usmál se, protože věděl, že má vyhráno.

 

„Ale pojede i Marie.“

 

„Proč?“ Nesouhlasně se zamračil.

 

„Protože nemůžu jet sama.“ A taky s ním nechtěla být celý den o samotě, s Marií si bude mít alespoň o čem povídat.

 

„No dobře.“ Široce se usmál.

 

 

Vyrazili o dva dny později za svítání, Anna se sice trochu rozčilovala, že je to moc brzy a nestihne upravit svůj program, ale zůstalo jen u toho. Během hodiny se vymotali z města a vyjeli do otevřené krajiny. A ač časně ráno, cesta na sever byla plná lidí, takže se drželi u sebe, ženy zahalené v pláštích, aby zbytečně nepoutaly pozornost. Narmo měl na sobě staré cestovní šaty, Máno na tom byl podobně, ale ony vypadaly zvláštně. Anna měla na sobě jednoduché světlé šaty, vlasy spletené do copů a utažené do pevného drdolu, jak to nosily nízké šlechtičny, ale zároveň jela na svém koni, o kterém nebylo pochyb, že byl velmi drahý. Marie na tom byla obdobně. Ještě navíc se tvářila, jakoby ji někdo okradl, protože jí zjevně všechna ta líčená chudoba byla proti srsti.

 

Jakmile vysvitlo slunce a cestujících ubylo, Anně se na tváři rozlil spokojený úsměv. Narmo se neubránil, aby se po ní několikrát neotočil, vypadala tak něžně a lehce, jakoby s drahým oblečením odhodila i všechny starosti, které ji trápily.

 

Postupovali na sever a krajina se začínala postupně zvedat. Sjeli z hlavní cesty a pokračovali po úzké pěšině, dokud se neztratila úplně. Vyhnuli se poslední vesnici a před polednem už se před nimi rozkládalo úpatí Zelených hor. Marie jela otráveně, nezvyklá dlouhým cestám a stěžující si na všechno, co se naskytlo. Poslouchal to s nelibostí, ale nehodlal si tím kazit den. Anna vzadu vesele švitořila s Mánem a často byl slyšet její zvonivý smích, který bylo v útrobách hradu možné zaslechnout jen velmi zřídka.

 

„Nech už toho.“ Žďuchla do své přítelkyně a spokojeně se na ni usmála. Mariin obličej se vyhladil. „Je tak krásně.“ Rozhlédla se po obloze. Ve skutečnosti se na západě trochu honily mraky, až měl Narmo obavy, že bude pršet.

 

„Kam to vlastně jedeme?“ Obě se podívaly na hlavního organizátora, ale ten jen pokrčil rameny.

 

„To je překvapení.“  Široce se usmál.

 

„Hlavně, aby to bylo blízko.“ Zaskuhrala Marie a trochu si poposedla.

 

„Už jen kousek.“ Vmísil se do hovoru Máno, který je právě dohnal.

 

„Budu vypadat jako vesničanka.“ Nenechala se odradit a pohoršeně zkoumala svá předloktí vystavená přímému slunci.

 

„Alespoň v tom nebudu sama.“ Anna se zasmála, tváře měla růžové a zítra bude mít její bledá kůže červený nádech, protože nebyla z těch, co by se snadno opalovali.

 

Popohnala koně, aby vyjela do svahu jako první. Nezdálo se, že by tu někdy byla. Pustila otěže a spokojeně se protáhla. Před ní se rozkládalo zalesněné údolí otevírající se k severu a na západ pokračující horským masivem. Tady, v blízkosti Hiddenu to byly jen takové velké kopce, ale z Horního města bylo za příznivého počasí vidět nejvyšší zasněžené vrcholky, které svou mohutností budily obdiv. Museli být v místech, kde pramenila řeka Allana, která protékala Černoborem a přepadala přes útesy do moře.

 

Postupně ji dojeli a všichni čtyři stáli na hraně svahu kochající se krajinou. Dokonce i Marie si odpustila komentář. Anna se podívala na Narma, chtěla vidět jeho výraz. Celé ráno se pokoušela zahlédnout nějaký skrytý úmysl, ale nebylo tam nic, co by ho usvědčovalo z podvodu. Dokonce se zdálo, že si ten jejich výlet užívá stejně jako ona.

 

„Spokojená?“ Byla to spíš řečnická otázka podle těch plamínků v jejích očích.

 

 

Bylo po studeném pozdním obědě, Narmo se opíral zády o kmen stromu, Máno seděl naproti němu a pokuřoval z dlouhé dýmky a po očku ho sledoval. Byla to asi hodina, co jim Marie suše oznámila, že se jdou koupat, s jasným důrazem, který zakazoval jakékoliv přibližování.

 

Přestože zatím nepotkali ani živáčka, oba muži seděli na útesu tak, aby měli alespoň částečný výhled na jezírko. Slyšel jejich spokojený smích a občas zvlněnou hladinu, je samotné se nesnažil zahlédnout. Už nebyl ve věku, kdy by ho ženská nahota lákala natolik, aby se snížil ke šmírování.

 

Koním svázali nohy jen tolik, aby neutekli, ale mohli se volně pohybovat po pastvě. Košile se mu nadouvala větrem, mezi stromy byl příjemný chládek, až se mu začínaly klížit oči. S Mánem téměř nemluvili, stejně tak s Annou, což ho mrzelo, protože ji sem vytáhl, aby ji měl pro sebe, Mariina přítomnost všechno změnila. Anna byla jako malá, nově nabytá svoboda ji změnila k nepoznání. Běhala po lese, cpala se borůvkami, až měla rty úplně modré, smála se jako blázen a nakonec odtáhla přítelkyni k vodě. I Marie přestala skuhrat a zapojila se do těch dětských hrátek, které byla Anna schopná vymyslet.

 

„V životě bych neřekl, že ji uvidím tak veselou.“ Otevřel oči a zadíval se na svého společníka. Máno se díval k jezírku, jeho obličej byl tvrdý jako obvykle, přesto z něj vyzařovala spokojenost. „Občas v zimě mě přepadají obavy, že se nedožije jara, jak je bledá a utrápená.“ Narmovi přišlo, že ani nemluví na něj. Těžko si představit, že by se spolu takhle bavili na hradě, a nevěděl, jak mu odpovědět. Když ji na jaře uviděl, měl dojem, že všechno kolem ní musí zmrznout. Teď seznal, že to je jen pečlivě střežená maska proti všemu, co by ji mohlo ohrožovat.

 

Chránila se a svým způsobem chránila i jeho. Za ten jediný den ho k sobě k sobě připoutala víc, než za uplynulé měsíce. Bylo tak jednoduché milovat to bezstarostné děvče, že se tomu nedokázal bránit. Brzo by z něj udělala oddané štěně, ale on potřeboval čistou hlavu, a proto mu víc vyhovovala odtažitá chladná Anna, kterou dosud byla.

 

„Takovouhle se ji pamatuji z doby, kdy žil její otec.“ Tenkrát ho absolutně hypnotizovala a to byla ještě prakticky děcko. „Ta změna byla enormní, málem jsem ji nepoznal.“ Zastrčil si do koutku úst stéblo trávy a zkřížil nohy, které měl natažené před sebou.

 

Máno se nadechl k odpovědi, ale vyrušil ho nelidský řev, který vycházel od jezírka. Vyskočili na nohy a vyrazili mezi stromy dolů, současně, aniž by si řekli jediné slovo. Kličkoval mezi kmeny, jak nejrychleji to šlo, ale Narmo ho stejně předběhl, byl vyšší a štíhlejší, pohyboval se s vlčí elegancí. Ke břehu dorazil o pár vteřin po něm, chtěl tasit, ale nebylo na koho. Marie stála ve vodě jen napůl, jednou rukou si zakrývala ústa a druhou svou nahotu, očividně nerozhodnutá zda má zůstat nebo vystoupit na břeh. Musela to být ona, kdo křičel. Annu nikde neviděl.

 

„Kde je …“ Narmo byl stejně překvapený jako on, když ukázal prstem na velký balvan ve vodě, za kterým se královna krčila a smála se, až se z toho rozškytala.

 

„Co se stalo?“

 

„Had! Je tam had!“ Vykřikla Marie a ukázala k houští u břehu, na kterém stáli. Máno si s Narmem vyměnil významný pohled.

 

„A kvůli tomu tu tak řvete?“ Narmo ji okřikl, protože stejně jako on byl připravený minimálně na tlupu chlapů. Divoce mu bušilo srdce. Skutečně se lekl, že by se jí něco stalo a nevěděl, jak by něco takového obhájil zejména sám před sebou. Ve své úloze by tak naprosto zklamal. Anna stále škytala a holá ramena se jí otřásala smíchem.

 

„Lekla jsem se!“ Ublíženě se podívala nejdřív na přítelkyni a potom na ně. „Laskavě mi podejte šaty, ať se mohu obléct.“ Uraženě se zadívala na druhou stranu. Máno sebral ze země její spodní šaty a tak jak byl, v botách a kalhotách, jí je odnesl do vody. Otočil se, aby se za jeho zády mohla obléct, přitom se škodolibě ušklíbl na Narma, který sotva zadržoval smích. Marie byla sice krásná žena, ale většinou protivná k nesnesení. Stále ještě nepřišel na to, proč si ji královna tak oblíbila.

 

Sebral ze země Anniny šaty, dobrodil se ke kameni, za kterým se ukrývala, ladně vyskočil na jeho oblý povrch a dřepl si, aby k ní byl co nejblíž. Oči jí vesele zářily, bledá ramena vystupující z vody a rty lehce namodralé, tentokrát od zimy, protože voda byla i teď, na vrcholu léta, chladná. „Chceš se také obléct nebo se hadů nebojíš?“ Odmítavě zakroutila hlavou, otočila se a odplavala notný kus od břehu. Hladina se zavířila a on zahlédl jen rozmazané kontury jejího křehkého těla. Kopla nohama, schválně, aby ho zasáhly rozstřikující se kapky.

 

Marie vystoupila na břeh, lem šatů nasáklý vodou, látku přilepenou na těle, ze země sebrala zbytek svého ošacení a uraženě se vydala do svahu k jejich provizornímu tábořišti. Hlavu nesla hrdě vztyčenou, až to vypadalo, že královnou je tu ona. Dokonce by řekl, že kdyby se skutečně přepadl někdo neznalý poměrů, vybral by si Marii, jako svou oběť. Na první pohled to byla ona, kdo měl vznešené chování. Na ten druhý by musel pochopit, že každé Annino gesto je pohyb konaný s takovou samozřejmostí, jaký je schopná konat jen dáma nejvyššího postavení.

 

Podíval se na krále, ten bradou kývl k mizející siluetě a dál se mu nevěnoval. Máno vyrazil za Marií a nechal svou paní napospas jejímu muži, který mezitím ze sebe začal shazovat svršky.

 

 

Střídavě se dívala pod sebe na koupající se pár a na oblohu, kde se nebezpečně honily mraky. V rukou držela pohár s vínem, nyní klidná a upravená ke své spokojenosti. Máno stál po jejím boku, zjevně nesvůj z toho, že ty dva tak nestoudně pozorují. Anna se smála a pokaždé, když po ní Narmo chňapl, tak se mu vysmekla. Marie si odfrkla.

 

„Vypadá to, že se vám jejich zlepšující se vztah nelíbí.“ Otočila se k němu s velmi výmluvným výrazem, naprosto si jistá, že cokoliv tomuto muži řekne, zůstane jen mezi nimi. V tomhle ohledu byl nejvýš důvěryhodná osoba. Kdyby ne, dávno by o své postavení přišel a on si toho byl vědom. Anna byla v tomto směru nemilosrdná, zrada se jí dotýkala s takovou razancí, že v ní potlačovala i její přirozené milosrdenství.

 

„To se mi tedy nelíbí." Za těch pár měsíců změnila na jeho osobu názor a nebylo to jen proto, že se jí nedařilo s ním navázat kontakt jako s jinými muži. Obvykle většina z nich v její společnosti dost rychle rozvázala jen, aby se jí zalíbila, ale on ne. Její půvaby ho nechávali chladným, což Marie vždy považovala za podezřelé.

 

Čím víc poznávala Amrase, nabývala dojmu, že s Narmem budou jen potíže. Jeho vliv na dění na hradě sílil a jak viděla, tak i na Annu, což bylo velmi nebezpečné. Potvrzovala se tím Anny domněnka, že se ji pokusí připravit o moc, čemuž, pokud se do něj zamiluje, nebude moci čelit s čistou hlavou. Amras byl nebezpečný člověk, cílevědomý a umanutý, svým způsobem bezohledný, ale ani z poloviny tak chytrý jako Narmo. Jaký potom musel být on?

 

„Smím vědět proč?“ Ruce si založil za zády. Marie v jeho profilu za ta léta nenalezla nic, co by ji upoutalo. Snad pro tu příznačnou nenápadnost a zapomenutelnost jeho tváře, byl pro svou práci jako stvořený. „Když jsem ho dnes viděl, no, řekl bych, že ji skutečně miluje.“ Marie souhlasně přikývla. Také nabyla dojmu, že jestli je takového citu schopen, pak ho cítí k Anně.

 

„Člověka jako je on láska nezastaví před tím, co skutečně chce, a to, bohužel, není Anna.“ Už nedodala, že je nebezpečný pro ně všechny. Co když se jednou vzbudí a řekne si, že Mariina společnost pro Annu není dobrá a zbaví se jí? Co když ho Anna nechá? Jejich přátelství jí zajišťovalo neochvějné postavení ve společnosti a nedokázala si představit, že by všechen ten přepych a svobodu měla přijít. Co hůř, kdyby měla přijít o Annino přátelství. Mnoho lidí si to možná nemyslelo, ale Marie Annu milovala jako vlastní sestru.

 

„Je dost chytrá na to, aby si s ním dovedla poradit.“ Marie ani na vteřinu nepochybovala o její inteligenci, jako spíš touze. Anna byla hladová po lásce, i když to tak na první pohled nevypadalo. Její výchova a odtažitost vlastní matky v ní zanechala hlubokou ránu, kterou toužila zacelit.

 

Narmo se ztratil pod hladinou a vynořil se těsně za Annou, která o něm neměla nejmenší tušení. Pažemi ji sevřel kolem ramen, aby mu nemohla utéct. Tím skončila jejich dětská honička. „Vidíte? Ne pro něj není odpověď.“

 

Otočil se a pomalým krokem došel na své původní místo. Na zemi ležela jeho dýmka, vyhaslá a dokonce trochu nalomená, jak ji upustil. Bude si muset pořídit novou. Dění dole přerostlo v intimnější charakter a on jim chtěl dopřát tu trochu soukromí. Marie ho napodobila, i když by neměla problém pozorovat je dál. Posadil se do trávy, nohy natažené před sebou. „Na tom není nic zvláštního, nikdo z nás nechce slyšet odmítavou odpověď.“ To přeci byla povaha mužů, jejich přirozenost, chtít vždy zvítězit. „Máte příliš velký smysl pro dramatično.“ Uzavřel jejich krátký rozhovor ultimátně, protože v něm bylo až moc pravdy.

 

„Možná.“ Pokrčila rameny a dopila obsah svého poháru.