Doba temna, kapitola VIII

Anotace: Darim se cítí špatně. Proč?

Sbírka: Doba temna

    Zarachotilo auto. Darim pocítí na hlavě otcovy hrubé ruce.

      „Je ti líp? Kdo ti dal ten obklad?“

      „Eh... Nevím. Nějaká... že... žena,“ odpoví stěží.

      „Jaká žena? Neublížila ti?“

Darim zavrtí hlavou a vydechne. Je zpocený a celý jen hoří. Špatně se mu kvůli horečce dýchá.

      „Pojď, vezmu tě do auta. Je tam lékárnička, pomůžeme ti.“

      „Ne.“

      „Cože?“

      „Musíme... jet...“

      „Kam?“

      „Kanie... Ka-nien'ke-aka.“

      „Co? Kdo? Kanien'kehá:ka? Mohawkové? Proč tam?“

      „Asi...,“ zradí ho hlas, „... otráven...“

      „To si snad děláš legraci, ne? Že tys ten alkohol na lodi pil?“

      „Jen trochu...“

      „Ale i to stačí, když je otrávený! Takhle to dopadne, když mě neposlechneš! Nicméně – na to teď není čas. Máme naspěch. Kdo ti vůbec řekl o Mohawcích?“

      „Ta žena... Nevím.“

      „Hm, dobře.“

      Yian vzal Darima do náručí a opatrně jej přenesl do auta. Sám se pak usadí na zadní sedadlo. Obrátí se na postarší pár vepředu: „Kolik v tom máte benzinu?“

      „Žádnej. Ale nafty je tu dost na cestu z Kalifornie do New Yorku,“ odpoví stařík.

      „Výborně. Přesně tam potřebujeme. Vemte to co nejrychleji.“

      „Jako by se stalo, pane.“

      „Za jak dlouho tam jste schopni být?“

      „Za pár dnů.“

      „To není dost rychle.“

      „Bohužel. Rychlejc tadle mašinka nepojede, i když je terénní.“

      „Co je vlastně tomu vašemu synkovi?“ ozve se paní. „Nevypadá moc dobře.“

      „Ten,“ Yian vztekle povzdychne, „ten kluk nešťastná mě neposlechl a napil se z lahve, kde byl otrávený alkohol. Teď mi umírá před očima.“

      „Jo, methanol byl vždycky parchant,“ prohodí děda.

      „Vidí pořád, ten váš kluk?“ vyzvídá žena.

Darim s námahou otevře oči: „Ano.“

      „Tak to je ještě fajn. Až přestane vidět, půjde do tuhého.“

      „Máte s tím zkušenosti?“ diví se Yian.

      „Tak nějak. Syn oslavoval plnoletost domácí pálenkou svého kamaráda. Do dvou dnů jsme zařizovali pohřeb.“

      „A zařídili jsme ho během dalších dvou dnů,“ doplní stařec. „Do konce týdne měl svou rezidenci na hřbitově.“

      „Berete to celkem dobře.“

      „Je to taky už dvacet let, že ano. A během té doby jsme měli jiné starosti.“

      „Třeba jak přežít,“ přitaká stařena s úsměvem.

      „Ach ano, ta zemětřesení,“ poví Yian.

      „A nejen to, pane, ale i hurikány, tornáda, povodně a elektrický bouře. Někeří dokonce říkaj, že viděli nějakýho vokřídlenýho ještěra.“

      „A vy tomu věříte?“

      „A vy?“

Yian pokrčí rameny.

      „Chci říct,“ pokračuje děda, „že nežijem v ňáký pohádce, aby tu lítali draci či co.“

      „Co vy víte. Možná něco takového existuje, jenom o tom nevíme. Slyšel jsem, že v Japonsku viděli i pegase.“

      „Pche, Japonsko. Tam najdete všechny možný příšerky, ale tohle je Amerika. Tady nic takového není a ani být nemůže.“

      „Tím bych si nebyl tak jistý.“

      „Já bych řekla, že nikdo vlastně neví, co se stalo,“ zamezí hádce  stařenka. „Takže, pane...“

      „Yiane. Jmenuji se Yian.“

      „A příjmení?“

      „Říkejte mi prostě Yian.“

      „Dobrá, Yiane,“ usměje se, „máte zvláštní přízvuk. Odkud jste?“

      „To je trochu složitější. Narodil jsem se v Londýně, ale vyrůstal jsem v Norsku. Potom jsem se přestěhoval do země, která už dnes neexistuje. Anglicky jsem se učil až na cestách kolem světa.“

      „Páni, takže cestovatel. A kde jste byl naposled?“

      „Před pár měsíci jsem byl v Antarktidě, ale posledních dvacet let se zdržuji v Japonsku.“

      „Musíte být znalý.“

      „Ach ano. Plynně mluvím osmi jazyky a zažil jsem toho víc než většina lidí dohromady. Ale dost už o mně. Povězte mi něco o sobě.“

      „Není co vyprávět. Já pocházím z Kalifornie, tady Hunter z Nebrasky. On je vášnivý lovec a já žena v domácnosti. Tady žijeme už čtyřicet dva let.“

      „A kterými jazyky mluvíte?“  vyzvídá Hunter.

      „Anglicky, francouzsky, španělsky, česky, japonsky, norsky, italsky a mohawsky. A k tomu jazyky příbuzné či podobné – třeba ruština, polština, slovenština a portugalština.“

      „To už je pěkná fůra jazyků.“

      „Ano, ale i tak bych se rád učil arabsky nebo turecky. Bohužel na to už asi možnost mít nebudu.“

      „Ale aj tak. Mohawština, čeština... co to vlastně je?“

      „Čeština je jazyk malé země uprostřed Evropy a mohawsky jsem se naučil při vyjednávání s indiány. Ale to už je... dávno.“

      „Takže jste diplomat?“

      „Ne, to ne. To bylo jen jednou. Jsem spíš oddaný... občan. Občan ve zbrani.“

      „Takže voják.“

      „Ne, to taky ne. Je to složité. Prostě jsem jen cestovatel a badatel.“

      „A co vás zavedlo sem, do země zaslíbené?“

      „Tohle podle mě není země zaslíbená, ale abych vám odpověděl: předkové. Ne moji, ale zaniklých civilizací. Hledám ztracené kmeny.“

      „Jo tak.“

      „Víte, to by bylo na dlouho. Prostě jen potřebuju do New Yorku.“

      „Jak říkám. Za pár dnů jsme tam.“

      „Doufám, že i dřív.“

                „V to my všichni, Yiane,“ soucítí žena, „to my všichni.“