Nardy - kapitola 3/7

Anotace: nové nepříjemnosti.

Sbírka: Nardy

Slyšel její hlas, jak k někomu mírně promlouvá a posadil se do křesla. Líně si nazul boty a věnoval nepříjemný pohled psům, kteří se usadili před něj a bez hnutí ho pozorovali. Měl zvířata rád, ale k nim se choval odtažitě, protože moc dobře věděl, od koho pochází. Čím byl nepřístupnější, tím větší oddanost mu projevovali. Fenka byla trochu menší a světlejší, ale obě zvířata byla skutečně majestátní. Yalmë se nervózně zavrtěla, když na její snahy nereagoval a dál je jen pozoroval, aniž by se natáhl a podrbal ji za uchem, jak chtěla.

 

Původně chtěl počkat, až se vrátí, ale Anna se nevracela a on ztrácel trpělivost. Zvedl se, psi spokojeně zavrtěli dlouhými ohony, protože došli k mylnému závěru, že se jim bude věnovat. Vešel do její ložnice, již upravený, aby nebudil pohoršení, protože bylo jasné, že tam nebude sama. Anna seděla u stolu, ramena svěšená, kousek od ní stál Vincent, který se mu odměřeně poklonil a přešlápl z nohy na nohu.

 

„Stalo se něco?“ Položil jí ruku na rameno. Místo odpovědi mu podala list papíru, který dosud svírala. Nemálo ho to překvapilo, protože obvykle by ji musel okrást, aby si mohl přečíst její korespondenci.

 

Sedl si na hranu stolu, aby byl co nejblíže svícnu, protože se mezitím setmělo a v pokoji nebylo zdaleka tolik světla, jak by uvítal. Očima přelétl řádky.

 

Má nejdražší Anno,

 

omluv, prosím, strohost mého vyjadřování, ale píši Ti v hodině mého největšího zármutku a jsem si vědom, že má příští slova pro Tebe budou stejně bolestná, jako pro mne. Můj otec zemřel! Ještě se tomu zdráhám uvěřit, ale je to tak.

Jako s každým jarem se severské kmeny převalily přes hranice, žel Bohu jim nezůstaly události minulého podzimu utajeny a udeřily s nečekanou silou. Nezbývalo, než pánům Brázdy vyjet na pomoc, protože ti barbarští ničemové plení vesnice bez špetky slitování, a sami je nebyli sto porazit. Během krátké doby jsme zjistili, že i my jsme schopni je sotva zadržet. Útočí v celé délce hranice, což jak chápeš je situace zoufalá, a počasí jim přeje štěstí, takže se k nim pomalu připojují i kmeny z Ledových plání.

Nezbývá mi, než Tě požádat, abys znovu obrátila svou pozornost k severu!

Jistě se ptáš, proč žádám Tebe, když je hlavní město tak vzdáleno. Na to ti musím se zármutkem oznámit, že Tvůj bratr odmítl pomoci. Přestože vévoda Marton jeho rozkazu nedbal a poslal alespoň své vlastní muže, nestačí to. Jak jistě víš, přechod přes hory je z Horního města v tuto roční dobu nemožný a v minulosti projevili neochotu o záležitosti severu. Jsi naší jedinou nadějí, jak se ctí dostát přísahám, které jsme složili a v minulosti s nimi nakládali tak lehkovážně.

 

Navždy Tvůj     T.H.

 

„Tak starý Hiddlem je mrtvý.“ Takovou zprávu nečekal, ještě před pár měsíci vypadal v nejlepší kondici, ale to on taky a přesto mohl být pod drnem dřív, než ten starý ničema. Anna k němu zvedla hlavu. Myslel si, že plakala, ale oči měla jasné, i když smutné. „Chceš tomu vyhovět?“

 

„Samozřejmě, nemohu se k nim obrátit zády.“ V prstech žmoulala jeden konec pásku svého pláště, ale jinak vypadala klidně. Doufal, že to dnes bude příjemný večer, začal tak slibně! Nyní bylo jasné, že právě skončil.

 

„Tak trochu si za tu patálii můžou sami.“ Zvedl jedno obočí do výšky. Vincent se usmál, ale Anna zůstávala tvrdá.

 

„Na tom nesejde. Kdybych jim pomoc odepřela, jen by to utvrdilo lidi v tom, že jejich páni měli pravdu. Přilila bych oleje do ohně. Nehledě na to, že si jejich nevinné životy nemohu a nechci vzít na svědomí.“ Vzala mu z prstů list a položila ho na stůl. Bylo na ní vidět, jak nepříjemně se cítí, že musí takové záležitosti vyřizovat v tom nevhodném oděvu. Přehodila nohu přes nohu a pečlivě urovnala záhyb, aby nemohl být spatřen ani kousek její nahoty.

 

„Takže to není kvůli němu?“ Pohodil hlavou ke stolu. Ještě tomu chlapovi nezapomněl jeho výstup a rozhodně se mu nezamlouval ten důvěrný tón, s jakým psal ten dopis.

 

„Vyhověla bych, i kdyby psal kdokoliv jiný.“ Zavrčela a bylo vidět, že na toto téma se už nechce bavit. Doufal, že tomu tak skutečně je a celá ta záležitost je uzavřená. Rozhodně se nechtěl pídit po tom, zda se během jejího pobytu na Krakovci neudálo něco, o čem by měl vědět.

 

Upravil si vlasy, aby mu nespadaly do očí a usmál se. „To jsem chtěl slyšet.“ Podíval se na toho hocha, na kterého bylo potřeba dávat si bedlivý pozor, protože jak zjistil, měl až nebezpečné známosti. „Pojedu.“

 

„Ne.“ Bylo to krátké a výstižné, ale naprosto zbytečné.

 

„Ne? Těžko mi v tom můžeš bránit.“ Založil si ruce na prsou, protože o tomhle se nehodlal přít. Byl ochotný jí v mnoha věcech ustoupit, ale základní pravomoci si hodlal hájit. Navíc si nedovedl představit, že rada by jeho záměr nepodpořila. Ta skupinka patolízalů byla k jeho osobě víc než vstřícná, protože víc než cokoliv jiného, to byla pořád skupina egoistických chlapů, kterým se nelíbilo, že jim vládne žena.

Napůl se otočila k Vincentovi, vadila jí jeho přítomnost, protože jí bránila se naplno vyjádřit, ale vzápětí se podívala na Narma.

 

„Vzhledem k tvému zdravotnímu stavu to nepovažuji za moudré.“ Úsměv na tváři mu zmrzl. Skutečně byla vedena starostí o něj? Dokonale ho zaskočila. „Máme dostatek velitelů, kteří jsou schopni tuto situaci zvládnout.“

 

„Pokud mohu, madam, dovolil bych si nesouhlasit.“ Vincent se uctivě uklonil, ale stejně se na něj zamračila. Narmo ji napodobil, už jen z toho důvodu, že si dovolil vmísit se do jejich rozhovoru. „Myslím, že je nanejvýš účelné, aby se Jeho veličenstvo této ‚záchranné akce‘ účastnilo osobně.“ Anna se na něj podívala a zcela jistě přemýšlela, pro koho tento člověk pracuje. Narmo to věděl, ale stejně ho jeho postoj zaujal. Bylo překvapivé, kolika věrnými, skutečně věrnými lidmi, se dokázala obklopit. V tomto ohledu měla výjimečný odhad. „Nepřítomnost Jeho veličenstva by mohla být vyložena jako nedostatečný zájem.“

 

Stále se mračila a bude smračit ještě dlouho, ale mlčela, což znamenalo, že byla udolána bez jeho přičinění, takže z toho vyšel jako vítěz. Ten chlapík u něho má jedno bezvýznamné plus.

 

„Připravte vše potřebné.“ Pokynula jedné služebné a zmizela za dveřmi oblékárny. Zůstal s ním osamocen, ale Vincent na nic nečekal a zmizel, jak nejrychleji to šlo.

 

Opíral se o stůl, ruce stále založené na prsou a nad namáhavou cestou, která ho čekala. Na chvíli ho dokonce napadlo, že se mu nikam nechce. Klidně by mohl zůstat v náručí své ženy. Ne, nemohl, to věděl dobře, nedopustil by, aby se to realizovalo bez něj. Bylo nemožné si něco takového představit.

 

„Ještě jsi tady?“ Zdála se skutečně překvapená. Myslel si, že vyjde ustrojená, ale měla na sobě noční košili.

 

„Vskutku.“ Počkal, až všichni pod jeho přísným pohledem zmizí, a obrátil se zpátky k Anně. „Myslel jsem, že mi budeš chtít utéct, ale zdá se, že se chystáš ke spánku.“ Mezi palec a ukazovák chytil jemnou látku a přitáhl ji k sobě. Místo odpovědi pokrčila rameny. Byla naštvaná nebo smutná, to nedokázal posoudit, zjevně se jí dotýkalo, že bylo prakticky rozhodnuto bez ní, ale Narmo to tak nechápal. Klidně by v tom ty severské bastardy nechal vymáchat, alespoň chvíli, kdežto ona byla tak mírná a starostlivá, že se od ní bude velice brzy muset odloučit. „A není to škoda?“ Trochu se zakroutila, když se začal věnovat jejímu krku, ale držel jí pevně.

 

 

Druhý den zjistila, že jejímu utrpení není zdaleka konec. Členové rady přišli s tím nehorázným požadavkem. A nedali pokoj, dokud se nepodvolila. Už podruhé za tak krátkou dobu byla nucena ustoupit.

 

Podrbala Tirise za ušima a sešla na nádvoří, kde se muži připravovali k odjezdu. Uhladila si sukně, aby vypadala dostatečně reprezentativně, a usmála se na Marii, která se samozřejmě také účastnila, protože mezi nimi bylo opět vše v pořádku. Slunce jí svítilo do očí, ale bylo chladno a vlhko. Dlouhý cop jí splýval po zádech a vítr jí z něj uvolňoval jednotlivé pramínky.

 

Měl na sobě lehkou jezdeckou zbroj a černý plášť, výstroj uvázanou k sedlu svého koně, bylo to stejně ušlechtilé zvíře, jako její klisna, kterou dostala darem právě od něj. Jakmile si jí všiml, s lehce zachmuřeným výrazem vyrazil k ní. Vyšla mu v ústrety, následovaná celým tím cirkusovým spolkem. Ráda by se s ním rozloučila o samotě, ale to jí nebylo dopřáno.

 

„Přišla jsi mi požehnat, ženo?“ Ten ironický tón se nedal přeslechnout. Anna nevěděla, jestli ten útok patřil přímo jí, anebo širšímu plénu.

 

„Ne.“ Zamračila se, nebyla v rozpoložení na hloupé žerty. „Přinesla jsem ti ... dárek.“ Štěňata se kolem jejich nohou ometala a několikrát do ní strčila tak, že málem upadla. Přísně je odehnal, ale ona se během chvilky vrátila. Otočila se na Elvíru, která v rukou držela dlouhý předmět v bílém plátně. „Zdá se, že tohle ti od dnešního dne náleží.“ Ruce se jí třásly, když odkrývala cípy látky a srdce svíralo úzkostí. Všechno se to v ní rvalo. Tenhle meč patřil po generace mužům z jejího rodu, po jejím otci jím měl vládnout její bratr, který tak nešťastně zemřel na bitevním poli. Stiskla víčka, aby potlačila slzy, které se draly na povrch, a otočila se proti slunci. Teď ho měla předat jemu a s největším sebezapřením to i udělá.

 

„Anno, to ...“ Viděl její rozpaky, zatnutou čelist a napnutá ramena, rád by ji objal a utěšil, ale ona by nic takového nedovolila.

 

„Mlč a prostě si to vezmi.“ Natáhla k němu otevřené dlaně, na kterých spočívala zbraň, zkutá před dlouhými věky v Černoboru pro jejího dávného předka. V hlavě skoro slyšela vyčítavé hlasy jejích předchůdců.

 

Levou rukou sevřel dřevěné zdobné pouzdro, které bylo tenké jako papír, přesto dokonale pevné. Pomalým pohybem vytáhl meč z pochvy, od dlouhé mírně zahnuté čepele se odrážely paprsky ranního slunce. Dle jeho výrazu poznala, že je ohromen. Reagoval tak každý, kdo ji poprvé viděl, protože to byla neobyčejná zbraň, tolik nepodobná všem ostatním. Meč měl dlouhou rukojeť s koženým opletem a malou kulatou záštitu.

 

Uložil zbraň do pouzdra a zadíval se na Annu pohledem, který se jí ani trochu nezamlouval. Přímo z něj čišel pocit vítězství, protože nyní se skutečně mohl nazývat králem, ani ta hromádka papírů uložená v archívech tomu nemohla zabránit.

 

Matka Evanovi, který stál po jeho boku, s největším sebezapřením podala opasek se závěsem, který k němu náležel, malou krabičku s potřebami pro udržování této vzácnosti a odešla, aniž by cokoliv řekla, zdrcená žalem z vlastních vzpomínek.

Zhluboka se nadechla, když před ní poklekl s tváří skloněnou k zemi. Položila mu dlaň na hlavu, přesně jak se od ní čekalo, dlouhý volný rukáv jí u toho vlál ve větru. „Ať tě provází štěstěna.“ Hlas se jí chvěl, ale pochybovala, že to díky větru slyšelo víc jak patnáct lidí. Zvedl se a palcem jí setřel jednu osamělou slzu, která jí stékala po tváři. Anna doufala, že si toho nikdo nevšimne. Sklonil se k ní a dlouze ji políbil. Překvapilo jí to a trochu rozhněvalo, střežila se takových osobních gest před svědky a on to respektoval, až do dnešního rána.

 

Zamračila se, až se jí utvořila hluboká vráska mezi obočím a okřikla psi, kteří se usadili k jeho nohám, přichystaní k odjezdu.

 

„Nech je, táhne je to na sever.“ Usmál se a povzbudivě sevřel její dlaň ve své. „Přivedu ti je zpátky.“