Doba temna, kapitola XXI

Anotace: Pojďme se naučit mohavsky!

Sbírka: Doba temna

Mladá dvojice zvesela opouštěla vesnici. Dívka poskakovala nadšením z toho, že konečně půjde ven, chlapec s uspokojením zasunoval své znovunabyté zbraně zpět.

„Jak jsi to dokázala?“ zeptal se Darim.

„Ržekla jsem, že se těch dýk nedotknu a že ty nebudeš lovit.“

„Díky.“

„Protože to ani neumíš.“

„Cože?“

„Tak si to tak moc neber,“ zasmála se Sarója. Prošla okolo několika žen a pozdravila je. Kamarádky ji zastavily a na něco se jí vyptávaly. Sarója si s nimi chvilku povídala, brzy však zjistila, že by to bylo nadlouho. Rychle je odbyla a popohnala Darima ven.

„Musíš mě ten jazyk naučit,“ žasl hoch.

„Tak jo, ráda,“ usměje se Sarója a vběhne do lesa. Darim se rozběhne za ní.

Kde jen ta holka je? Vždyť byla přímo před ním.

„Právě jsi v adohi inage,“ ozvalo se shora. „V lese.“

„Adohi inage,“ zopakuje Darim a podívá se do větví. Nikde Saróju nevidí, ale určitě tam někde je.

„Zaposlouchej se do šumu kerhite. To jsou stromy.“

„Kerhite,“ řekne Darim. Zaposlouchá se do zvuků přírody. Zaslechne hudrování.

„Karhonk. Krocan,“ odpoví na nevyřčenou otázku dívka ve větvích.

„Karhonk.“

Ozve se vrkání a klepání do stromu.

„Ori:te ta:non karontakaroks. Holub a datel.“

„Ori:te. Karontakaroks.“

Větev nad Darimovou hlavou zapraská. Sarója nejspíš přeskakuje na další strom.

Zaševelila křídla ptáků.

„Tsi’tenha. Ptáci.“

„Tsi’tenha.“

Darim za sebou uslyší šustění velkého ptáka, nejspíš dravce. Vzápětí se okolo něj mihlo majestátní zvíře. Peří na těle bylo černé, hlava a špičky ocasu bíle zářily. Dravec chvíli plachtil, pak mávl křídly a vzlétl do oblak. Z výšky se ozval jeho povzbuzující skřek, ne nepodobný skřeku legendárního ptáka, jenž prořízl svým hlasem věčné ticho a křídly přivolal blahodárný vítr.

„A:kweks,“ Sarója zatajila dech. „Orel.“

„A:kweks,“ zašeptá Darim. Zavře oči.

Orel znova zakřičí.

„Proboha, Yiane, co se stalo?“

„To nic, Iriso, to nic není.“

„Splnil jsi úkol?“

„Ano. Valkýry by ti to měly každou chvíli přinést.“

„Výborně. A teď pojď dovnitř a pověz mi, co se stalo.“

Darim se s křikem svezl na kolena a chytil se za spánky, kterými projížděla intenzivní bolest jako řeka s šípy místo vody.

Sarója seskočila a jako kočka ladně a tiše dopadla na zem. Přispěchala k chlapci a poklekla k němu. Jednu ruku položila na záda, druhou ho chytila za předloktí. Chvíli ho hladila a utěšovala.

„Co se stalo?“ zeptala se starostlivě, když Darimova bolest pominula. Stále se však třásl jako osika.

„Já… Nic. Ne, nic se… nevím, co se stalo. Jen… Zase jsem to viděl.“

„Co viděl? Tobě se to stalo už dřív?“

„Ne takhle.“

„Pojď. Projdeme se po lese. To ti uleví a přivede tě to na jiné myšlenky. Pak si o tom můžeme promluvit.“

„Nechci tě tím zatěžovat.“

„Ale vůbec ne. Jen nechci, aby se ti něco stalo.“

Procházeli se hodiny, ale Darimovi zvuky přírody a dokonce ani Sarójina sympatická přítomnost nepřinášely klid. Myslel si, že ta žena, která s Yianem mluvila, ta kterou slýchával, když spal, je pouze sen a halucinace, ale jak by se sen mohl promítnout očima člověka, který nespí?

„Podívej se na všechny ty kerhite. Kanen:ten’s – břízy – aotokenha – duby,“ rozplývala se Sarója. „Není to krásné?“

„Jo,“ řekne Darim nepřítomně, „to je.“

„Co se děje, Darime? Jsi takový zaražený.“

„To nic není, Sarójo,“ chytí ji za ruku, aby ji přivedl na jiné myšlenky. „To nic není.“

Sarója položila hlavu Darimovi na rameno. Dál se ruku v ruce procházeli lesem.

První kapky vody spadly dvojici na hlavu. Potom další a další. Oba vzhlédli.

Déšť. Jedině jeho soucítící slzy zakryjí trápení a vyčistí mysl. Studené kapky zchladí hlavu a přinesou duchu klid.

Darim zavře oči a nasaje vzduch. Ten čerstvý vzduch svěží jako mládí. Očištěn od všech nečistot.

„Déšť,“ vydechne slastně.

„Agasgá,“ přeloží medovým hlasem Sarója. Zdá se, že tento blahodárný přírodní jev vnímá stejně jako Darim.

Chvíli tam stáli a nechali na sebe dopadat nebeskou vodu. Pršelo stále víc a víc. Divoký vítr se opíral o stromy a v přívalech na ně házel ledovou vodu bodající jako červení mravenci. Ačkoliv byl den, přes mračna prosvítalo asi tolik světla jako o půlnoci. Jen blesky na okamžik ozářily okolí a ukázaly tak směr, kterým slabé stromy padaly. Hned po nich následovaly hromy silné jako rány z děla a třesoucí se celými prochladlými těly dvojice.

„Pojď,“ vybídla Sarója, „půjdeme se někam schovat,“ s rukou v chlapcově dlani se rozběhla jí známým lesem. Zastavila se u malého skalnatého výklenku.

Posadili se dovnitř, na suchou studenou zem. Darim si okamžitě svlékl mokrou košili, aby jej ještě více neochlazovala.

„Taky by sis to měla sundat,“ začne. Pak si uvědomí, co řekl. „Ať ti není taková zima,“ dodá rychle.

„Dobrá, ale otoč se.“

Darim poslechne. Uslyší dívčinu vodou ztěžklou kožešinu spadnout na zem.

Otočí se. Sarója je k němu zády a trochu stydlivě po něm pokukuje. Třese se zimou. Darim si za ni obkročmo sedne a obejme ji. Ruce obmotá okolo jejího krku a přitulí se k ní. Bradou se dotkne jejího ramene.

„Už je to lepší?“

Sarója přikývne. „Jenom… Ještě je mi trochu zima.“ Ani neví, proč to říká tak provokativně.

Darim je čím dál nervóznější, ale přesto to hodlá udělat. Vždyť… Ona taky… Taky ho má ráda ne? Nebo se mu svou stydlivostí snaží oddálit? Je jen jeden způsob, jak to zjistit…

Políbí ji.

„A teď?“

Saróju polije horkost, nervozita a vzrušení. Otočí se, obejme Darima okolo krku a omylem – nebo úmyslně? – ho povalí na zem.

Darim se taky dostane do nálady. Překulí se s dívkou a lehne jí na hruď.

„Už je ti teplo?“ hlesne, když se na okamžik vzdálí od Sarójiných rtů.

Dívka se lišácky usměje.

Čas se zastaví.

Darim by si možná měl sundat i kalhoty – aby jim nebyla zima…