Doba temna, kapitola XLVI

Anotace: I po roce mi tato kapitola útočí na city...

Sbírka: Doba temna

Draci zůstali o samotě. Chvíli stáli proti sobě a pořvávali. Pak se začali obcházet, klapali zuby a chňapali po sobě jako dvě kočky, které si spolu hrají. Jeden se vzpjal a zamával křídly. Druhý se skrčil a zařval. Nidhogg vyletěl trochu výš a zaútočil na Nelu. Ta na poslední chvíli vyskočila a kousla ho do krku, o jeho ostny si však poranila tlamu. Uhnula a odletěla o pár stovek metrů dál. Nidhogg za ní. Začala honička. Zkušený muž při svém pádu natáhl ruku s mečem a zastavil útok. Pohlédl do synovy tváře a uvědomil si, jak se změnil. Žádnou úctu už v něm nevidí. Chlapec si ho neváží. Už ne. Cítí akorát odpor a zhnusení. Nenávidí ho. Co ho tak změnilo? Možná ho Yian neměl nechat samotného. Možná. Odkopl Darima a vstal. Chlapec tvrdě dopadl na zeď a málem si vyrazil dech. Otec toho využil a přiložil mu meč ke krku. „Proč jsi to udělal?“ zeptá se zmateně. „Nedokážeš mě zabít,“ ignoruje ho. „Nemáš na to odvahu,“ odplivne si. Yian přitlačí. Darim natáhne krk a pootevře ústa. Pohrdavě na otce pohlédne. „Proč jsi to udělal?“ zdůrazní Yian. „Znám pravdu. Tys ji zradil. Irisu.“ Yian kvůli všudypřítomné bolesti trochu povolí, ale stále mu drží zbraň u krku. Najednou si není jistý, že by ho syn ušetřil, kdyby ustoupil. „Co ty o tom víš? Nebyl jsi tam.“ „Ale ona ano. Řekla mi to. Jak to všechno bylo.“ Yian se zamračí a polkne. „Ona se bála,“ pokračuje Darim, „o sebe. O mě. O tebe. O nás o všechny. O rodinu. Nechtěla, aby se tohle stalo. Abychom se postavili proti sobě. Ale ty si nedáš pokoj.“ Odmlčí se a zhluboka se nadechne. „Věděla, že se to stane, když nechá Dianu naživu. Proto tě pověřila – “ „Měla to udělat sama.“ „Ale ona nemohla! A ty to moc dobře víš. Věřila ti,“ uklidní se trochu. „Ale ty… Tys ji nechal být!“ na poslední slovo dal důraz a při jeho vyslovení otce odkopl. Zahrnul ho vlnou útoků. Yian je jen těžko vykrýval a chvilkami se zakašlával. Ta nemoc ho zpomaluje. Meč mu kvůli ní těžkne v ruce, jako by to mělo být jeho svědomí. „Vždyť ti to říct nemohla. Bylo ti několik měsíců a teď je mrtvá.“ „Kvůli tobě!“ zaútočí znova. Tomahavkem odvede Yianovu zbraň bokem a dýkou mu otevře vyčištěnou ránu na paži. Yian zavyl bolestí, když se snítka prachu dotkla jeho svalů. Zase. „Ale ona věděla víc, než si myslíš, tatínku,“ dodá sarkasticky. „Své vzpomínky i osobnost přenesla do energetické sítě. Odtud mi je předávala.“ „Pitomost,“ ztěžka oddechuje, „morfické pole je už dávno zničené.“ „To Yggdrasilské možná.“ Darim chce něco zkusit. „Ale existuje i jiné. Starší.“ Schválně, jestli je to pravda. „Nezávislé. Midgardské.“ Setmí se, slunce však nezapadlo. To jen mračna černá jako noc zakryla jeho paprsky. Blesky se mihnou Darimovýma očima. Pak se promítnou i na obloze. „Bylo tady ještě před Yggdrasilem a je tady i po něm,“ pokračuje zrzek. „Matka to věděla. A teď je tady.“ Zaduje vítr. „Se mnou.“ Ochladí se. „Pomáhá mi. Radí mi. A hádej, co chce.“ Darim odrazil Yianův protiútok, dostal se do jeho bezprostřední blízkosti a na krátkou chvíli se mu zadíval do očí. Vidí v nich strach z odpovědi na svou otázku. Bílá pírka se třepetají, jak prolétávají vzduchem rychlostí přes sto kilometrů v hodině. Pár jich odlétává a padá Nidhoggovi do očí. Nela zavyje. Takhle se honí už pět nekonečných minut. Ale v moři vidí naději. Klesne. Složí křídla a střemhlav se spustí pod hladinu. Dech však nezadrží na dlouho. V rychlosti, kterou při přeletu ze vzduchu nepozbyla, prolétla úzkým podmořským skalnatým tunelem. Sotva se tam vejde. Hned, jak nad sebou ucítila volnost, roztáhla křídla, mávla a vylétla nad hladinu. Přelétla nad troskami bývalé metropole. Nidhogg s kvílením za ní. I on prolétl úskalím, ale byl příliš velký. Celé jeho tělo krvácí, je však hladké jako kůže novorozeněte. Jen na uzoučkém ocasu mu pár ostnů zbylo. Nela se rychle obrátí a pustí se do draka. Spojili se jako jin a jang a divoce mávají křídly. Rvou se hlava nehlava. Prší, ne však z černočerných mraků. To jen voda skapává z dračích křídel. Yian ví, co Irisa chce. Viděl, jak se začala chovat, když se dozvěděla o jeho skutečném plánu. Že jde proti ní. Proti šílenci. Kvůli Dianě. Irisa prahne po pomstě. A to i po své smrti. Darim nasadil úsměv šílence, jako by věděl, co si Yian myslí. Letmo přikývl a zabodl čepel dlouhé dýky do otcova levého předloktí, skrz které projela jako máslem. Yian upustil meč. Darim natáhl levou ruku s tomahavkem přímo proti jeho krku. Yian ostrou čepel zastavil jen tak tak. Je slabší než Darim a je to znát. Proto musí této chvilkové výhody využít, jestli chce žít. Překroutil synovi ruku a on zbraň upustil. Yian se jí chopil, ještě než dopadla na zem. Přitlačil syna ke zdi a tomahavk mu silně přitiskl ke krku, div mu ho neprořízl. „Ona ti nikdy neodpustí, otče,“ procedí nenávistně skrz zuby napůl dusící se Darim. „Ani Tsik:a:kwe, kterému jsi Dianu vzal.“ Yian se zamyslí. „Ale ty můžeš.“ Odmlčí se. „Máš pravdu,“ vezme synovi dýku a odhodí ji za sebe – musí mít jistotu. Pak povolí i sevření. Syna chytne za krk holou rukou a indiánskou zbraň zahodí. „Nedokážu tě zabít,“ pokračuje vyčerpaně. „Vždyť jsi můj syn.“ Odstoupí. Rozpaží ruce. Darim zaváhá. Yianovy oči, u kterých se rýsují první vrásky, k němu láskyplně vzhlížejí. Rty se kroutí do milého úsměvu, Yian však má potíže tak vydržet a nezakašlat se. Teď připomíná Darimovi toho starého dobrého Yiana, jakého zná. Toho Yiana, který ho vychovával. Který ho trénoval. Ale taky toho, kdo mu lhal. LHAL. Nutil ho žít v klamu. Přinesl lidem okolo sebe jen utrpení. Zlomil srdce Tsik:a:kwovi, když mu jeho milovanou Dianu, Darimovu tetu, svedl. Připomněl mu toho, kdo zradil Irisu. Kdo opustil jeho matku. Draci spolu neúnavně bojují. Nela škrábe a kouše a Nidhogg se snaží bílého nepřítele zranit a odehnat šviháním ostrého ocasu. Po chvíli se od sebe oba naráz odrazí. Vzlétnou vysoko nad oblaka. Tam Nela zaútočí znovu. Její řev, silný jako burácivý hrom, otřásl zemí. Hlavou, na které má dva tupé bodce, naráží do Nidhogga a proráží jeho kůži. Oba padají k zemi. Darim se zamračil a váhavě přistoupil. Yian ho vděčně objal. Pevně ho k sobě přitiskl. Zdá se to Darimovi, nebo skutečně cítí otcovy slzy? Ty, které on sám už nikdy neprolije? „Je mi to líto,“ zašeptal Yian. Jak jen lituje těch let, co strávil hledáním Nely a ne se svým synem. Ale zdá se, že mu odpustí. Za to je neskonale rád. Darim pokrčil nohu. Nenápadně z pochvy umístěné na botě vytáhl dýku. Na její rukojeti se zalesklo zlaté písmeno I. Potěžkal si ji. Pevně ji uchopil. Čepel hladce vklouzla do Yianova břicha. Muž zalapal po dechu. O krok ustoupil. Darim ho chytil za rameno. Zbraň stále ponechával v otci. Zahleděl se mu do zašpiněné tváře. Yian na syna nechápavě třeští oči. Na lících se mu třpytí dvě malé slzy. Ústa má pootevřená do tichého neslyšitelného zasténání. Selhal mu hlas. Nevěří, že to Darim skutečně udělal. Z pusy mu vytéká úzký stroužek krve. Křečovitě se přichytil synovy vraždící ruky. Darim si k sobě otce přitáhl a tiše mu pošeptal: „Na to už je pozdě.“ Nevděčně vytáhne dýku a nechá umírajícího muže s těžkým dusivým vydechnutím dopadnout na hromadu suti. „Za mě,“ řekl Darim, „a za mou rodinu…“ Potůček krve prchající z Yianových úst se zvětšil. Krev zabublala a vystříkla při jeho posledním pokusu něco říct. Zakašlal a další rudá tekutina vyžbluňkla z jeho slabého těla. Yian se střídavě dívá do nebe a na syna. Po okolí. Darim schoval dýku zpět do pouzdra. Ani nesetřel krev stékající po rukojeti a oblékající ji do višňového pláště. Šel si pro zbytek svých zbraní. Uklidil si je. Ohlédl se. „Sbohem, otče,“ rozloučí se chladně. Yian se podívá na odcházejícího syna. Nepřátele si drž blízko, své blízké si však přísně střež. Za dvacet let zabije tě tvoje vlastní velká lež. Pamatuje Idunnina slova. Už je chápe. Už jim věří. Měl být upřímnější. Pomalu mrkne. „Odpusť mi to,“ zabublá ve smrtelné agónii, jeho slova se však ztrácí v ústech plných krve. Odpusť mi to, pomyslí si. A naposled vydechne. Obrovská vlna se zvedala a zaplavila město, jak mytické bytosti dopadly do oceánu. Leží na pobřeží, takže velká hloubka tam není, na utopení draka to však stačí. Nela packami drží Nidhogga na dně a hryže ho do krku. Ne však moc dlouho. Musí se nadechnout. Na chvíli ztratí z dohledu svého soka, když vztyčí hlavu k hladině, aby se mohla nadechnout. Nidhogg otevře tlamu a Nelu svým ohnivým dechem ošklivě popálí i pod vodou. Když se dračice zakymácela, starobylý drak ji hrubě odstrčil a dostal se ven. Tam se zhluboka nadechl a zařval. Okolí se pod silou jeho hlasu otřáslo a pár zchátralých polorozpadlých domů se zbořilo úplně. Bylo to ohlušující. Nidhogg své šance využívá a začíná topit Nelu. Ta však využívá všech svých končetin a zadními packami škrábe nepřítele do břicha. Drápy projíždí skrz a vytváří malé ranky. Velká vlna vody se zvedá. Darim se ohlédne, aby viděl spolu zápasící draky a vlnu, která brzy zaplaví město. Rozběhne se. Musí se dostat na kopec, nejlépe domů. Obratně přeskakuje menší překážky, obíhá kratší, ale vysoké nezbořené zdi a rychle probíhá uličkami. Voda se však blíží. Svou cestu si razí přes polo zřícené domy, které strhává s sebou. Ruiny a trosky betonových i cihlových zdí, zátarasy, ba i kusy asfaltové cesty nese s sebou a poskytuje tím slušnou šanci na úmrtí náhodného kolemjdoucího. Nebo toho, kdo před vlnou utíká. Ozve se ohlušující řev. Darim kvůli tomu na pár vteřin – nebo minut? – čas ubíhá tak rychle – ztrácí sluch a nahradí jej otravné pískání. Před ním i za ním se boří domy a on se tak musí vyhýbat padajícím troskám. Chtěl by se ohlédnout a podívat se, co se děje, ale pak by se nestihl vyhnout padající zdi a… Nela s posledními doušky vzduchu, které jí zbývají, bere všechny své síly a Nidhogga tlačí od sebe. A nadechuje se. Postaví se. Stojí proti sobě, po břicha ve vodě. Krouží okolo sebe. Nidhogg mává křídly a cáká slanou vodu na Nelu, která pomalu draka obchází. Neustálá vodní sprcha ji štve, a tak se zvedá na zadní a zase dopadá do moře. Teď oba vypadají jako dvě děti v bazénu. Nelu to přestává bavit. Stoupá si na zadní a s dopadem se odráží a útočí. Nidhogg ji packou svádí na stranu a plive na ni oheň. Bílý drak s duněním dopadne na zem. Okolí se otřese. Z vody se se sykotem odpaří šedý kouř, jak se její křídlo hasí. Bílá dračice vstala a zamávala křídly. Postavila se na zadní, aby ukázala, kdo je tady pán. Její peří se perleťově lesklo v proměnlivých paprscích světla. Nidhogg na ni vyplivl další ohnivou kouli. Nemá ohnivzdorný krk. Nesmí to dělat dlouho. Jeho dech je hořlavý. Jed z jeho zubů na vzduchu tvoří malé jiskřičky. Stačí jen otevřít tlamu a kapičku jedu uvolnit. Těžce si však může popálit ústní dutinu i hrdlo. Jednou se mu to povedlo. Mokvající puchýře uvnitř krku mu dělaly neskutečné potíže s dýcháním a krom toho šíleně bolely. Nechce, aby se to opakovalo. Ale možná ani nebude. Slábne. Ztratil spoustu krve. A další ztrácí. Ale čím blíž je k smrti, tím nebezpečnější je. Nelino krásné bílé peří začalo hořet. Okamžitě začala křídly mávat, ale tím požár jen rozšířila. Divoce se zmítala, jelikož se jí dostával na kůži. Nidhogg pokračoval. Zaútočil na její nohy. Hryže ji do krve. Zuby prorazil kůži i maso. A dostal se na kost. Nela zaúpěla, jak ucítila vzduch na svých kostech. A zadula. Spustil se prudký liják, který uhasil Nelina hořící křídla, po kterých zbyla jen ohořelá kůže. Pach spáleného masa se vznesl do ovzduší. Udeřil blesk. Nidhoggova blánovitá křídla hořela. Drak odstoupil a pokusil se uhasit sám sebe. Zadul ledový vítr. Nela se otřásla. Nidhoggova křídla zamrzla. Zvedla se další větrná vlna. Silnější. Nela se přikrčila. Skučela bolestí, schoulená v rudé vodě, zatímco Nidhogg se vzpínal do výše a řval, aby se svého bolu z křídel rozpadajících se v kouscích ledu zbavil. Dupal okolo, až se zem několikrát otřásla. A padl.