Kmen - Kapitola II. Nové svítání

Anotace: ...

Ráno začalo známým křikem nafintěné Sylvy, která se vzbudila jako první a když otevřela oči, uvědomila si kde to vlastně leží, hned vyskočila a začala hystericky vřískat: ,,To snad není pravda! Vzbudím se na trávě, leze po mě kdejaká hnusná havěť, špínu mám ve vlasech, za nehtama v botech! Já už tu nebudu ani vteřinu chci být okamžitě v nějaké koupelně!“
Ostatní taky vyskočili probuzeni křikem, ale kupodivu jí nenadávali nýbrž souhlasili s tím co říká. Ale to bylo tak vše co mohli udělat. První malé problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Umýt se nebylo kde, jíst ani pít nebylo co, nebylo si ani čím utřít zadek. Celá skupina si tak nějak uvědomila že dokud prostě nenajdou civilizaci nenadělají nic, jen Sylva dál mlela svou a zuřila že je špinavá, nenamalovaná, mokrá ale co ji trápilo ze všeho nejvíc bylo, že toho dne byla na večer domluvená s kamarádkou na nějaké diskotéce. Zvedli se a šli dál tím směrem kde se les stával řidším. Slunce se pomalu zvedalo na obloze a jeho paprsky pronikaly mezi stromy nad mlžným oparem stoupajícím z lesa.
Cesta se zdála být nekonečná, hodiny plynuly a nikde nikdo. Mrzutou náladu a ticho prolomil až Marek: ,,Dřív nebo později nás začnou hledat, měli by jsme zůstat na nějakém vyvýšeném otevřeném místě ať nás vidí. Není možné aby se osm lidí jen tak propadlo do díry a nikdo je nepostrádal.“
,,Jo můžem udělat kouřový signál haha.“ syknul David.
,,Dokud nenajdem signál nebo lidi tak jsme víte kde!“ Odvětil Lukáš a hned zatahal Davida za rukáv, odtáhl ho stranou a začal sondovat detaily z jeho těsného spánku s Terezou, neboť to ho zajímalo víc než to že se ocitli kdoví kde.
,,Nic nebylo,jen se asi bála že ju sežere vlk tak se přitulila, to je vše. Ale neboj já na ni nějak vyzraju.“ Odpověděl David a oba se začali škodolibě smát. To Tereze neušlo stejně jak to, že se na ni přitom dívají, tak na ně jen vyplázla jazyk a přidala do kroku aby byla od nich co nejdál. Tušila že řeč je o ní. Když už byla úplně vepředu křikla na ni Sylva: ,,Ty! Upírko, nemáš v tom tak náhodou prsty? Každej z nás, kdo měl nějakou vadu, ať už slabý oči, nebo jizvy, bolesti a já nevím co ještě, tak je najednou nemá a je zdravej, ale ty seš furt stejná! Trochu divný nemyslíš?!“
,,Já za to nemůžu, nevím co se to stalo! Do ničeho mě netahej A nejsem upírka! Vyjela hned Tereza a pokračovala v cestě ignorujíc Sylvu, která se hned nafoukla ještě víc než byla, rozběhla se za Terezou a zezadu ji povalila na zem. Ležela na ní a hulákala jí do ucha: ,,Co seš sakra zač?! Každej se uzdraví jen ty ne! Proč??“ a v nastálém zápasu Tereze shrnula triko a spatřila značné množství jizev na jejích zádech. Zalekla se a hned ji pustila a vyskočila dřív než ostatní přiběhli aby je od sebe odtrhli. V mžiku si to triko stáhla dolů a jen s pohnutím v hlase vykřikla: ,,Už na mě nikdy nesahej!“ otočila se a odběhla kus pryč.
Vyjevená Sylva stála jako opařená, ale neřekla co viděla a po zbytek dne měla o čem přemýšlet. Tereza šla hodně dopředu a museli na ni volat aby ji neztratili z dohledu. Po zbytek dne však s nikým nepromluvila.
V poledne došli k potoku. Velká úleva z nich padla protože měli obrovskou žízeň a ledová průzračně čistá voda přišla vhod jak k osvěžení tak k umytí. Gali vytáhl z kapsy jediné dvě energetické tyčinky kterými se neustále živil a rozdělil je na osm kusů. Každému dal alespoň kousek, který prázdný žaludek ani nepocítil. Jen Tereza tvrdohlavě odmítala, že nic nepotřebuje a že se o sebe dokáže postarat sama. Hlad je trápil čím dál víc, nebyli na to ani z části zvyklí, jejich jediným jídlek kromě zmíněné tyčinky bylo pár malin a borůvek které cestou našli. S nalezením potoku jim svitla kapka naděje, neboť Gali, coby jejich průvodce, je přesvědčoval že po proudu potoku musí stoprocentně narazit na nějaké vodní dílo a tudíž na civilizaci.
Potok se skutečně postupně zvětšoval ale cesta podél něj byla velmi náročná a zdlouhavá. Kolem bylo plno vyvrácených stromů, husté křoviny a celkově bujná vegetace ve vlhkém okolí potoka. Museli tedy hlouběji do lesa kde byl terén přívětivější, ale tak, aby měli hučení vody stále v doslechu. Michal s nadšením hlásil nález vyšlapané cestičky, která vypadala stále používaná, nicméně udupaná zemina neumožňovala zjistit jestli ji vyšlapala zvěř nebo lidé. Protože vedla souběžně s potokem, rozhodli se jít po ní. Zatímco voda si razila cestu širokým korytem, stezka směřovala do kopce, na jehož vrcholu si naplánovali odpočinek a další nesčetný pokus o získání signálu. Když tam už s vypětím všech sil vylezli čekal je jen další výhled do krajiny s končícím lesem a začínajícími zelenými kopci bez stromů, mezi nimiž tekl potok, nebo v těch místech už spíše říčka. Beznaděj se v nich dále prohlubovala, už spolu ani moc nemluvili, byli unavení, hladoví a hlavně je bolely nohy. Dokonce i Sylva už přestala naříkat a vzlykat. Petr si šel odskočit kousek od odpočívajících kamarádů a zatímco vykonával potřebu, pozoroval okolí. Jeho nově nabytému zraku neušel velký balvan ležící uprostřed stezky, tou dobou ještě netušil že učinil objev, který změní jejich životy. Nedalo mu to a šel se na něj podívat.
,,Pojďte sééém hnéééd! Něco jsem našééél!“ hulákal tak hlasitě až vyplašil hejno koroptví ukryté v nedalakém podrostu. Všichni se seběhli a zírali na kámen.
,,Hmm hezké ale co ty klikyháky znamenají?“ se zjevným nezájmem a rukama v kapsách prohodil Marek, otočil se a šel si zase sednout.
,,Alespoň důkaz že to udělal člověk.“ optimisticky řekl Michal aby se pokusil zvednout náladu která s prvotním Petrovým hulákáním zase opadla.
,,Kdybys aspoň našel basu piv, ale ne nějakej poškrábanej šutr. Skautíci si udělali výlet a něco tu po sobě zanechali.“ řekl Petrovi Lukáš a taky se vrátil. Tereza zůstala a svýma vykulenýma očima zírala na balvan a něco si pro sebe mumlala.
,,Snad to neumíš číst?“ zeptal se Michal.
,,Umím.“ Bylo první slovo které ze sebe Tereza po celém dnu vydala. Protože Michal do Terezy nijak nerýpal řekla mu o co jde.
,,Je to jedno z nejstarších evropských písem, říká se mu Glozelské písmo, každý znak tvoří nějaké písmeno nebo celé slovo.“
,,A co tam ti kozlové napsali?“
,,Nejsou to kozlové“ zasmála se. ,,Říká se mu Glo-zel-ské podle místa kde ho kdysi našli, chvilku počkej musím si to dát dohromady ať to má smysl.“ Chvilku hledala v okolí kousek plochého kamene, Michal nevěděl na co ho chce ale pomáhal jí s hledáním, za chvíli přinesl kousek uštípnuté břidlice. Terka zajásala. Jiným ostrým kamenem si do té břidlice vyryla malou kopii textu z balvanu, sedla si na něj a po chvíli přemýšlení na druhou stranu břidlice vyryla jeho domělý překlad.
,,Tak co tam je?“ ptal se netrpělivě Michal a Marek s Galim mu hleděli přes rameno. Tereza vstala, podívala se na balvan a řekla:
,,Až slunce tisíckrát obejde Zemi, naplní svůj osud ten, kdo zachrání mnoho duší.“
,,To má být vzkaz pro nás haha?“ Zasmál se Marek a hned pokračoval: ,,Kdo to sem dal? Marťani nebo ti tví elfí přátelé?“ rýpnul si do Terezy, jejíž odpověď byl jen smutný pohled, tak se zarazil a už raději mlčel. Někdy ještě ve škole si jako spousta jiných dělali nemístnou legraci z Terezy, která se se svým netradičním vzhledem vyrovnala tak, že to není žádná vada ale nějaký dar který ji odlišuje od ostatních i za cenu posměchu a útisku. Už od dětství ležela ve fantastických knihách z prostředí elfů, skřítků, lesních víl, čarodějů a podobných nadpřirozených bytostí a tím si vytvořila vlastní uzavřený svět. To neuniklo zvědavému Markovi, který s ní kdysi navázal diskuzi na toto téma a Tereza mu v zápalu o věc sdělila že na tyto bytosti věří a snad i mohla být jednou z nich. To se však obrátilo proti ní a všichni měli další důvod k posměchu.
Marek si na to vzpomněl také ale, raději se obrátil a šel si to trochu vyžehlit tím, že ostatním hned oznámil, že Terezka je tak šikovná, že se jí povedlo ty znaky rozluštit. To vzbudilo trochu více zájmu tak musela tu větu ještě přede všemi zopakovat.
,,Odkud to umíš?“ zeptal se David.
,,Mě zkrátka zajímají tyhle věci, jeden čas jsem se učila rozluštit tyhle starý písma, jsou si dost podobný.“ odpověděla stručně.
,,A co ta věta znamená? Já to nechápu.“ ptal se dál David.
,,Pokud je ten vzkaz pro nás, budem čekat tisíc dnů na to co se stane, ale jelikož říkáš že je to prapísmo tak těch tisíc dní už určitě dávno uplynulo, takže se tím nebudem dál zabývat.“ pronesl hlubokou, ale logickou úvahu Gali.
,,A proč je ten šutr tak čistej? Za těch X let co tady leží by byl víc špinavej než já a zarostlej mechem!“ vmísila se do debaty Sylva a byla to první smysluplná věta z jejích úst za poslední tři dny. ,,To je fakt, ale třeba ho jen někdo očistil, třeba je to nějaká místní památka.“ uvažoval Michal. ,,Jo a památky si sem jezdí fotit i Japonci ne? Vidíš tu někde nějaký stopy? Odpadky? Za celou dobu tohodle čehosi jsem neviděl jediný obal, flašku, papír prostě nic!“ přidal se Lukáš a diskuze pokračovala vášnivě dál až ji přetnul Gali s tím, že slunce už zapadá a měli by si najít nějaký nocleh. Sebrali se a chtěli se pokusit sejít z kopce až na kraj lesa, tam kde už začínala louka. ,,Musíme si obstarat nějaký jídlo, já už opravdu umírám hlady“ zasténal věčně hladový Petr. Nasbírali však zase jen pár hrstí malin a borůvek, což se pro některé ukázalo jako nepříliš dobrý nápad, který zase prohloubil krizi spojenou s toaletním papírem a proud studené vody v říčce byl už doslova skutečný očistec. S blížícím se koncem lesa se začaly objevovat ve větší míře i listnaté stromy, mezi nimi i pár planých jabloní. Jejich plody nebyly kdovíjak velké a na počátku června ani zralé, ale jejich tepelná úprava nad ohněm v tu chvíli přišla vhod.
Druhá noc v divočině už byla lépe organizovaná, protože všichni už dávno vystřízlivěli a trochu pochopili svou situaci do které se dostali. Navíc na břehu řeky nebyl žádný přirozený úkryt tak se rozhodli že udělají v kruhu několik ohňů a budou spát uprostřed, alespoň tam nebylo listí a hlína. Už se stmívalo tak se vydali do okolí nasbírat suché větve na oheň. Nakonec jich rozdělali šest a aby se prostřídali tak každý měl v noci hodinovou hlídku proti zvěři a k udržování ohňů. Ohýnky osvětlovaly široké okolí a dávaly alespoň částečný pocit bezpečí ale téměř každý kdo byl během noci vzhůru se několikrát vyděsil nenadálým šustěním a dupáním v okolí. Ostřílený voják Gali, který měl za sebou už několik desítek nocí v lesích byl na to zvyklý, ale i on se několikrát dost polekal. Samozdřejmě se o tom nikomu nepochlubil, alespoň si ostrou hranou kamene ořezal špičku dlouhého klacku jako jakýsi oštěp. Davidovi se při hlídce nezdál podezřelý šustot vycházející stále z jednoho místa, tak vzal hořící větev a šel se za tím zvukem podívat. Sotva poodešel pár metrů vně ohnišť, tak záře hořící větve prozradila prchající lišku, která zvědavě slídila kolem jestli náhodou není v blízkosti lidí něco k snědku. Pak už ji neviděl. Sedl si na své místo a přemýšlel proč si Terka lehla na opačné místo než ležel on.
Další na řadě byla Sylva. David ji vzbudil, potichu jí dal jasné instrukce a šel spát. Netrvalo dlouho a všechny vzbudil její ječivý výkřik, rozléhající se po temném tichém lese jako ozvěna a jehož následkem byl ještě větší dusot a šustění blízkém i vzáleném okolí. Vyděsily ji dva páry svících očí sotva pár metrů od ohniště a proto leknutím zaječela tak silně že probudila nejen své kamarády ale i spící zvířata v okolí. David se ji pokoušel uklidnit tím že kolem slídila zvědavá neškodná liška ale asi se vrátily dvě. Sylva opět argumentovala: ,,Lišky mají vzteklinu! Ale toto nebyly lišky! Toto prostě nebyly lišky! Museli to být ti vlci co jsme včera slyšeli výt! Sežerou nás! Takový obrovský stíny tam byly!“ její hysterický výlev trval ještě dobrou půlhodinu až to všechny usvědčilo v tom že už se po takové scéně žádné zvíře neodváží přijít blíž a ti, co měli hlídku po Sylvě to jen potvrdili.
Ráno už byla situace pro skupinu ztracených přátel kritická. Třetí den mimo civilizaci se takto zdál mladým lidem z městského pohodlí. Ale neměli s sebou nic čím by si jakkoliv pomohli. Z osmi lidí mělo u sebe jen jen pět z nich mobilní telefon, dva zapalovače a Tereza v příruční taštičce za opaskem zrcátko a hřeben kterým upravovala svůj bujný porost hlavy. Telefony postupně vypovídaly službu, první se vybil Michalovi a další dva k tomu neměly daleko. A signál stále nikde. Jíst už neměli opravdu co, jedině říčka podél které doufali v nalezení lidského obydlí jim umožnila se trochu umít a napít. Minuli nejtěžší úsek jejich dosavadní cesty do neznáma, vedoucí kopcovitou krajinou pokrytou hustými lesy. Stezku po které šli zase ztratili a tak se nechali vést řekou. Gali se pokoušel odhadnout jakou vzdálenost za ty dva dny ušli, na asi dvacet kilometrů.
,,Nejsme nikde v okolí naší chaty, tam to bylo kolem dokola docela zastavěný a v takovém okruhu by jsme už dávno našli nějakou chatovou oblast nebo dědinu. Všude kolem našeho jich byla spousta. Dřív jsme podnikali výlety do širokého okolí a tohle rozkhodně nejsou místa které znám.“ posteskl si Petr. Pokračovali tedy odevzdaně dále podél říčky a celou dobu diskutovali o tom co se jim to vlastně přihodilo. Nikdo ale odpověď na tuto otázku neznal.
,,Támhle hoří!“ vykřikl David ,,jsme zachráněni!“ a ukazoval do dáli na sloupec tmavého dýmu vycházejího odněkud z lesa. Ve skupině hned zavládla lepší nálada a přidali do kroku. Bylo to však stále dost daleko a trvalo jim skoro hodinu než se dostali blíže, to už k nim ale vítr přinesl podivný nepříjemný zápach. Vstoupili do lesa a brzy uslyšeli praskání hořícího dřeva, šli dále přes houštinu mladých smrčků až se náhle před nimi objevila mýtina a na ní podivná scéna.
Narazili na skupinku jednoduchých dřevěných chatrčí, některých zcela nebo z části vyhořelých a uprostřed nich hromadu dohořívajícho dřeva kolem kterého stálo asi třicet podivných osob. Všichni jakoby zkameněli a zírali nevěřícně na naše hrdiny a ti se stejným výrazem na ně. Lidé to byli pohublí, odění do špinavých šedavých hábitů nebo kožešin, muži zarostlí plnovousy s tvářemi očouzenými od kouře, stejně tak i několik žen a dětí. Ticho prolomila Sylva.
,,Dobrý den, nemáte tu telefon? Můžem si od vás zavolat? Ztratili jsem se v lese a nevíme kde jsme.“ odpovědi se nedočkala akorát dva muži v popředí zvedli sekerky a postavili se před ženy a děti jako by je chtěli chránit. V jejich očích byl znát šok z nenadálých příchozích.
,,Nebojte se nás, jen potřebujeme pomoci..“ chtěl ještě pokračovat David ale když se rozhlédl kolem zarazil se. ,,kdo jste? Vy tu natáčíte nějaký film nebo co?“ stále bylo ticho jen zkoprnělé postavy si je čím dál víc zvědavěji prohlížely.
,,To je nějaká sekta“ zašeptala Sylva. ,,jsou nějací jetí, podívejte jak vypadají“
,,Co se tu stalo? Co tu tak smrdí? Kdo jste?“ ptal se najednou Lukáš a vystoupil do popředí přičemž ukazoval rukama na spáleniště. Zarostlý muž pevně svírající sekeru a opatrně se zeptal: ,,Přišli jste nás vyhubit všechny?“
,,Jak vyhubit? Copak vypadáme jako masoví vrazi nebo co? Říkám že jsme se ztratili nevíme kde jsme, co se s námi stalo. Z ničeho nic jsme se propadli do země a octli jsme se tady uprostřed lesů kde není žádný signál ani stopa člověka.“ Muž se otočil ke svým a něco si mezi sebou mručeli.
,,Přepadli nás!“ vykřikl náhle muž, klesl na kolena a rozvzlykal se jako malé dítě. Ostatní taky začali popotahovat a někteří jen sklesle zírali do země.
,,Kdo vás přepadl?“ ptal se ho David a přiklekl k muži. Ten zvedl hlavu a dlouze si Davida prohlížel. Na jeho tváři byly patrné jizvy, hlavně jedna hluboká táhnoucí se mu přes celou pravou polovinu tváře a také vrásky ve tváři a šediny ve vlasech a vousech prozrazovaly že zde musel snad žít dlouhou dobu. Muž se postavil a začal vypravovat:
,,Zase přijeli. Bylo jich moc. Odvlekli dobytek, naše ženy i jejich dcery! Zůstaly jen ty co se stihly schovat v lese... Kdo se jim postavil toho zabili. Patnáct mrtvých z naší vesnice jsme dnes spálili na hranici. Byly tam i ženy a děti i sám náčelník...“ Znovu se na chvíli zadíval pátravým pohledem na skupinku a pokračoval. ,,Nejsme jediní, naši sousedé z okolních rodů dopadli stejně nebo ještě hůře. Nevíme o nich nic. Stěhovali jsme se už několikrát ale vždycky náš ti vlci vyslídili.“
,,Kdo vás vyslídil? O kom to mluvíte?“ ptal se hned David.
,,Divocí lupiči odněkud ze západu“ pokračoval muž. ,,Přijedou na koních jednou za dva až tři roky a vyplení okolní vesnice, vraždí lid pro výstrahu a zase odjedou. Nechají nám jen tolik abychom přežili zimu, něco dobytka aby se zase rozmnožil, abychom vypěstovali zrní a až toho budeme mít zase hodně tak se vrátí. Tak to trvá už mnoho let. Bohové se od nás odvracejí...“ dodal tiše se znatelnou beznadějí v jeho řeči.
,,Kdo jste?“ vmísila se do diskuze Tereza.
,,Jsme rod Jestřábů“ odpověděl hrdě muž. Tereza s Davidem se na sebe podívali a David se pak znova zeptal muže. ,,Dobře hrajte si dál ale teď nám prosím řekněte kde tu najdem telefon?“
,,Telefon?“ zeptal se nevěřícně muž. David si jen povzdechl, sáhl do kapsy a vytáhl svůj nový dotykáč. ,,Toto je mobilní telefon a s tím se volá!“ zopakoval hlasitě muži. Jeho jestřábí rod se opatrně přiblížil a nakukovali muži přes rameno co že mu to ten směsně oděný chlapec ukazuje. David začal před nimi přejíždět prstem po displeji, ale trochu se mu třásly ruce tak nedopatřením zapnul nějakou hudbu. Všichni přihlížející se vyděsili a uskočili tak dva metry zpět. Muž zahodil sekeru, znovu klesl na kolena, rozpřáhl ruce a vykřikl na Davida: ,,Bohové!!“ pak se sklonil k zemi a totéž učinili i ti ostatní divní lidé. Teď už to nechápal nikdo. Jen Sylva nakoukla Davidovi přes rameno a houkla do davu: ,,Na čem ujíždíte?“ muž sebou trhnul, pomalu zvedl hlavu a prohlížel si Sylvu. Vytáhlá výstřední dlouhovlasá blondýna mu připadala jako zjevení a podle toho se také na ni díval. Všechny zdejší ženy byly většinou brunety, černovlásky nebo zrzky, blondýnek bylo v místních podmínkách poskromnu. Žádná ale neměla vlasy tak výrazně světlé jako měla Sylva.
,,Nejsme bohové!“ zasmál se David a pokynul jim ať vstanou. Vyděsené pohledy podivných osob, které stále klečely skolněny nad zemí ale vypovídaly o jiném mínění. Muž se přece jen odvážil zeptat: ,,Co je to za věc? Nikdy jsme nic takového neviděli!“ David neodpověděl a vrátil se ke svým aby to probrali. ,,Chtěli jsme najít lidi, ale našli jsme tlupu pošuků kteří se modlí k mobilu!“
,,Nevím, nejsem si jistý ale pokud to na nás hrají tak velmi přesvědčivě. O co tu jde? Ptal se obezřetně Gali. Tereza se otočila k přihlížejícímu davu, který stále klečel na zemi a řekla jim ať všichni vstanou. Opatrně jeden po druhém vstávali ale zůstali na svých místech, jen děti se ustrašeně tiskli ke svým matkám. ,,Nevíte kolikátého dnes je?“ zkusila se zeptat. Nikdo neodpověděl. ,,Jaký je rok?“ zkoušela dál. ,,Je rok špatný,je červen.“ řekl opatrně muž. ,,Je rok dva tisíce čtrnáct?“ zeptala se Tereza
,,Já nevím, my dělíme rok podle čtrnácti měsíců a podle toho jestli je dobrý nebo špatný“ řekl muž
,,Aha, a umíte psát?“
,,Co je to?“
,,No nic, kolik je vám let?“
,,Asi čtyřicet“ ale nebyl si příliš jistý
,,Kolik tu v okolí žije lidí? Kolik je to vesnic?“
Muž chvíli přemýšlel než byl schopen něco říct ,,asi dvacet osad, v každé asi po třiceti až čtyřiceti lidech, ale po tom přepadení už jich tolik nebude...“
Tereza se rozhlížela kolem a její zrak padl na sekeru ležící na rozprostřené kožešině blízko hranice. Sehnula se pro ni a zvědavě si ji prohlížela. ,,Čí je ta sekera?“
,,moje“ ozval se z davu mužský hlas a trochu nejistě postoupil blíže k Tereze mladý urostlý muž o oholenou tváří a delšími rovnými vlasy. Odhadovala ho tak na dvacet sedm až třicet let.
,,Jak se jmenuješ?“
,,Říkají mi Araj, jsem synem mrtvého náčelníka.“ a otočil hlavu k dohořívající hranici.
,,Odkud ji máš?“
,,Otec mého otce ji za jeho mladých let získal jako kořist po velikém boji s krvelačnými Huny.“
,,S Huny??“ zeptala se s velkou nejistotou v hlase
,,Náčelníci našeho rodu ji vždy předávali svým synům aby nazapomněli na významné události našeho rodu. Teď jsem na řadě já.“
Tereza se zamyslela a i se sekerou odešla ke svým. ,,Víte co to je?“ zeptala se živě. ,,Hmm, že by sekera?“ odvětil posměšně Marek. ,,Tahle sekera můj milý Marečku je kus historie. Vidíte to zdobení na toporu? To dělávali starověcí Hunové, přesně jak to říkal ten chlap.“
,,Ty se v tom vyznáš?“ zeptal se Terezy nedůvěřivě David.
,,Každého baví něco, já se zajímám o historii. Alespoň v tomhle mi věřte.“
,,Jak to mám chápat?“ zeptal se Marek
,,Jsou jen dvě možnosti které mě momentálně napadají. První, že tohle je dokonalý podvrh a ti lidi na nás hrají nějakou habaďúru a ta druhá...“
,,Jaká druhá!?“ křikl netrpělivě Marek
,,Že je pravá a ten kluk mluví pravdu.“
,,Nesmysl!“ rázně to popřela Sylva. ,,Čteš hodně pohádky! Ty bys za to asi byla ráda, ale já tyhle infantilní představy o cestování v čase považuju za zcela ne-re-ál-né!“syčela na ni dál, protože hned pochopila kam tou druhou možností Tereza míří.
,,Pohádky ještě nikomu neublížily, ale jak jinak by sis vysvětlila tu civilizační neexistenci?“ nenechala se odbýt Tereza. ,,Holky nehádejte se zas! Stačí že se na nás dívají jak na zjevení.“ vmísil se do další ženské pře Lukáš. ,,Raději to tady prohledáme a pokusíme se najít známky civilizace jo? Cokoliv co do toho jejich pravěku nepatří“ a otočil se k davu. ,,Pokud vám to nebude vadit rádi bychom se tady trochu porozhlédli. Můžeme?“ Muž jen přikývl a spolu s ostatními nehnutě pozoroval co budou dělat. Rozešli se po osadě a nakukovali i do skromných dřevěných příbytků z části vsazených do země. Nenašli nic co by jim bylo povědomé. Pár zjevně ručně vyrobených železných nebo dřevěných i kostěných nástrojů, luk s šípy, kožešiny, nádoby z pálené hlíny ve kterých bylo zrní, sůl, ořechy a sušené ovoce. Mezi chatkami bylo ve třech ohrádkách pohromadě několik nepříliš velkých pohublých krav, ovcí, koz a pár vepřů. V proutěných klíckách pár slepic a několik zvědavých psů. Tereza se nenechávala dále odbývat a upozornila na přítomný dobytek, o poznání menší a víceméně hnědý nebo nazrzlý, nikoliv však strakatý než ten, jaký vídali na vesnicích oni. I prasata nebyla zavalitá růžová, ale malá, tmavá, štětinatá vzhledově trochu připomínající ta divoká. Gali si dodal trochu odvahy a nakoukl do dohořívající hranice, ze které zůstala už jen hromada popela a ohořelých větví, mezi kterými bylo ještě možno rozeznat spálené torzo lidského těla. Zacpal si nos, ale jeho zvědavost byla přece jen trochu větší než strach, tak přišel blíž a všiml si velké podélné díry, znatelně viditelné na zčásti shořelé lebce. Udělalo se mu trochu mdlo tak se rychle odpotácel o kus dál aby nadýchal čerstvý vzduch. Když se vzpamatoval začal mávat rukama ať jdou hned všichni k němu a hlásil potichu svůj nález kamarádům: ,,Ty jo, lidi málem jsem se poblil, ale mrkl jsem do té hranice a ležela tam ohořelá kostra, měla rozseknutou lebku jakoby od sekery nebo meče!“ vychrlil ze sebe jedním dechem. ,,Toho člověka někdo zabil!“
,,Nebylo to propálený od ohně?“ nevěřil jeho slovům Lukáš
,,nejsem blbej! Prasklina s rovnými okraji! To neudělá oheň!“ hájil dál své šokující zjištění Gali.
,,Co když je zabili oni!?“ vyhrkla Sylva a pohodila hlavou směrem k zírajícímu davu lesních lidí.
,,Ti se nás bojí jak čert kříže, stačí vykročit směrem k nim a utečou. Podívej se na ně jak vypadají, bojí se vlastního stínu.“ uvažoval Petr.
,,Mě už z toho hrabe, dej mi cígo!“ křikl Gali na Sylvu a ta mu podala cigaretu. Strčil si ji do pusy, vytáhl zapalovač, škrtl a celý dav ze sebe vydal výrazné ,,Ooooh!!“ vyjadřující údiv. Gali na ně pohlédl pak před sebe natáhl ruku a znovu škrtl zapalovačem. Vzniklý plamínek nikoho z přihlížejících nenechal na pochybách že k nim přišli bohové a znovu se všichni vrhli na zem.
Po chvíli se první muž zvedl a řekl: ,,Prosili jsme vás bohy o pomoc a vy jste nakonec naše volání vyslyšeli! Je tedy patnáct našich mrtvých dostatečnou obětí pro vás?“ Lukáš to už nevydržel a přiskočil k muži, popadl ho za paži a vytáhl ho vzhůru. ,,My nejsme sakra žádní bohové jen jsme se ztratili a chceme se dostat domů!“
,,Nejste bohové? A co ta vaše kouzla? Vaše oděvy? Nejste-li bohové musíte být čarodějové!“ snažil se muž dál zjistit pravý stav věci. ,,Buďte tedy našimi hosty ať jse kdo jste! Nemáte zbraně, snad nás tedy nepobijete. Prosím, přijměte místo u našeho ohně, musíme uspořádat hostinu na počest našich padlých.“
,,Hostina je teď jediný dobrý nápad, mám hlad!“ ozval se po dlouhé době Petr a nikdo ani slůvkem neprotestoval.