Tanec bláznů 21

Anotace: Málokomu vadí konkrétní list na sousedově javoru, že modrý talíř leží ve skříňce na žlutém a ne naopak… Trpělivost? S tím, co nás nepálí? A co božská trpělivost? Třeba navěky. A třeba také ne...

Ta věc nebyla až tak velká, jak se obával. To jen díky nadýchané srsti vypadala obrovská. A rozhodně toužila spíš utéct, než bojovat. Rozeběhli se za ní. Živej doufal, že to není past. Vesori jim zmizel z dohledu.
Dostihl to na křížení dvou hlavních ulic, kvůli sklonu a bahnitosti svahů ve městě, to bylo jediné dlážděné místo. Přímo nahoru, kolmo k ose křížení, vedla úzká ulička s jezdeckými schody z klád a dusané hlíny. Tudy přibíhala hlídka, zatímco Vesori již dotíral na protivníka, kterého přinutil zastavit a otočit chlupatý zadek. Zvíře máchlo tlapou. Muž odletěl jako zavržená hračka a tvor ho jedním skokem následoval. Vztyčil se na zadní a zaburácel. Tohle byl jeho píseček, jeho hnízdo, a oni ho vyrušili. Dopadl předními tlapami přímo na Vesoriho. Zahryzl se a trhnul hlavou. Vesori řval, zvíře vrnělo, muži z hlídky křičeli. Živej bral schody po dvou a nejspíš také ječel. Než ale přiběhl tak blízko, aby mohl do boku té potvory zabodnout kopí a odtlačit ji uličkou, stačila napáchat dost škod.
Lada, která doběhla o něco později, padla k Vesorimu a začala sbírat utrhané končetiny. Živej ucítil v zádech důvěrně známou vlnu teplého těžkého vzduchu, jak ho skládala dohromady. K jeho oštěpu se připojilo ještě několik zbraní. Společně přinutili tu věc, zase se vzpřímit. Máchla tlapou a většinu z nich porazila.
Živej a dva poslední stojící dobrovolníci zvíře přitlačili, polámanými ratišti, k hrázděné stěně kramářova chlívku. Ostatním tak poskytli prostor sesbírat se ze země a opravit formaci. O ty dva vzadu nedbali. Věděli, že si s tím Lada poradí. Živej se ohlédl, až když uslyšel čarodějnici, zatím hrůzou němou, ječet. Vesori jí mizel pod rukama. Rozpadal se ve vířící šedý prach, dokud z něho nezbyla jen plátová rukavice, sevřená kolem jejího zápěstí. Třeskla o dláždění a rozsypala se také.
Chlapci vedle Živýho přeběhl po tváři úšklebek. Pobavený, jako by někdo právě upustil meloun. Vyhaslý, jako by to byla ta nejnormálnější věc a jeho jen udivilo, že ho to ještě udivuje. Kdyby Živej neměl dost práce s tou bílou chlupatostí, snad by mu skočil po krku, i s vědomím, že nemůže vyhrát.
-IOI-
Vyšplhala na palubu, pro trošku osvěžení, a aby našla někoho, kdo jí dovolí jít na noc domů, nebo si alespoň dojít pro nejnutnější věci. Opatrně se vyhnula velkému sudu s podezřele páchnoucím obsahem a překročila příčné vzpěry. Na náplavce, za hlídkou oddělující normální lidi od těch v zabavené části přístavu, zahlédla cáletnici. Došlo jí, že děvčata od studny si její únos, nenechala pro sebe. A ona přišla pro ni. Zamávala a nesměle vykřikla, aby upoutala její pozornost. Neúspěšně. Povytáhla se trošku výš a zamávala znovu. Ztratila rovnováhu. Prohnala zadek, chráněný vrstvami sukní, několika skleněnými deskami a dosedla na šedomodrá prkna paluby. _ Zvuk tříštěného skla naplnil vzduch a všichni, krom pevných hlídek, se ohlédli jejím směrem. Přiběhli dva vojáci a začali ji zvedat za zápěstí, jak k nim vztáhla pořezané dlaně. „E´kere destilele.“ prohlásil, poněkud konsternovaně jeden a druhý mu to, se škodolibým úsměškem, potvrdil „Badabum, har!“
„Do prdele, ale už!“ ulevil si balastník a zahodil, co právě držel, a vydal se zjistit, jak to tam dopadlo. Když dorazil, pochopil, že rozsah škod přesahuje jeho nejhorší noční můry a raději měl zůstat, kde byl. „Doufám, že je ta coura co platná…“ sjel pohledem Miru „… páč právě zlikvidovala pláty za čtyřicet tisíc.“
Mira, ovládající běžné početní úlohy v běžných jazycích, sebou trhla při té nepředstavitelné sumě. „Dermalských?!“ vydechla a při pohledu na zbytky skleněných desek, které v důsledku dominového efektu, složila všechny, a ulámaných nožiček, se jí zatočila hlava. „Jasně, že dede…“ ulevil si balastník a dvojice, ovazující miřiny ruce se dala do nepříčetného smíchu, hraničícího s hysterií.
-IOI-
Bjuren Kapa naklonil hlavu mírně nalevo a tlustými prsty s křivými nehty si podrbal lysinku za odstávajícím uchem. Měl pověst pohledného muže, i přesto, že nejméně patnáct let to již nebyla pravda. Tak dlouho ho Klor znal. Bjuren se k němu naklonil a zamručel. Nikdo z přítomných tomu nevěnoval pozornost, věděli, že když přemýšlí, tak brumlá.
„Ale až ke skladu nevedou?“ zaťukal mužík s chomáči vybledlých vlasů, připomínajícími svatozář, na mnohokrát seškrábaný pergamen, nyní opatřený hrubým náčrtem klorova objevu. Náčrt byl tak hrubý, že sám Klor musel plánek sklepů pootočit, aby se zorientoval. „No, ne…“ vypadlo z něj po chvíli, ale pak jeho prsty sklouzly po desce stolu. „Ale můžem tam naskladnit vercajk. Dost blízko… A tadytudy pak šecko vytahat ven. Je to jen pár dýlek a jen jedna trojička.“
„Pokud nikdo nemá lepší nápad…?“ rozhodně se plácl do stehen další muž. Prozatím mlčel. Nejen proto, že s tímhle bláznivým podnikem nesouhlasil, ale i proto, že s rolí, kterou mu přisoudili ostatní, si nevěděl rady. - „Směsi máme dost, ale nechceme to uspěchat.“ přitakal obrýlený šaman a v jeho hlase zazvonila první jiskřička nadšení pro věc. V následujícím okamžiku zhašená jedinou otázkou. „Co by udělal Mogle?“ vyčítavě zavrčela, na první i druhý pohled nezajímavá, měšťka a pěstmi uhodila do zdi za sebou. „To nevíme, protože nevíme, kde se ten lotr toulá!“ uplivl Bjuren jejím směrem jedovatou slinu a nervózně zahrabal nohama. Pod stolem se zaleskly měděné špice jeho bot.
„Budeme hlasovat?“ spařil ho pohledem momentální vůdce skupiny. „Jo.“ vyprskla žena a znovu udeřila do zdi. Pak své protáhlé, nejisté, áno přidal i čaroděj. Bjuren jen mlčky kývl a postarší muž v čele stolu pokračoval „Řekněte ostatním, že je potřeba, aby jejich lidé hlasovali co nejdříve…“ _ Nedomluvil. Klor vyletěl ze židle, a nedbaje naražené zádele ani dobrých mravů, jimiž nikdy neoplýval, zakřičel, až mu od úst létaly sliny smíšené se sraženou krví „Jaký zas hlasování? To akorát zas budem sedět na prdeli a dohadovat se! Vás to možná nepálí, ale já můžu vzit ňáký chlapy a…“ jak rychle vyletěl, tak zase zmlkl, posadil se a vydechl „… udělat to sám.“
Muž v čele se chopil příležitosti, kterou mu tak krásně přihrál, vztyčil se a… uhodil se o desku se svíčkami. Když se mu splašené prkno podařilo uklidnit a přítomní se přestali pošklebovat, rozhodně prohlásil „Vyhladovíme je! Přesně jak jsme naplánovali a… „ poukázal na potlučeného rabiáta, který mu nedával jinou šanci „… tady Klor navrhuje.“ „Tohle špatně skončí.“ povzdychla si žena ale ostatní mlčeli.