4. Kapitola - Co jsi zač? -

Anotace: - Výkřiky ze tmy - ,,Otevři! Otevři ty dveře!‘‘ Zaznělo někde v dáli, to už jsem to téměř neslyšela. Znělo to spíš jako ukolébavka, která mě uspávala. Nechtěla jsem usnout, ale to pokušení bylo tak silné..

Sbírka: Výkřiky ze tmy

Otevřela jsem oči do slunečného rána. Slunce pronikalo přes dřevěné žaluzie a paprsky se dotýkali  mé nahé broskvové kůže. Po včerejším zážitku jsem se cítila tak nějak divně, tohle místo se vždy jevilo bezpečně, ale teď jsem se tu však cítila nejistě a zranitelná. Bála jsem se podívat do zrcadla, bála jsem se vůbec jít do koupelny. Nechtěla jsem ji spatřit znovu.

Jsem šílená.

S povzdechem jsem rukou hmatala vedle sebe. Otočila jsem se a s hrůzou zjistila, že Adam tu není. Na jeho polštáři jsem uviděla světle žlutý papírek, který jsem hned popadla.

 

,, Jdu pro snídani, tak mě nehledejte slečno Sandersová. Budu u vás dřív než se probudíte.

S láskou Adam.‘‘

 

Máš zpoždění, pokřivila jsem úsměv a papírek přiložila k ústům. Vylezla jsem z postele a po dlouhém přesvědčování jsem vešla do koupelny. Zastavila jsem na prahu, připravena utéct, kdyby se znovu zjevila. Nepatrně jsem zvedla oči k zrcadlu. Nic v něm k mému překvapení nebylo, jen se zde nacházel odraz boku volně stojící,  zaoblené vany připomínajíc vejce a ve zdi zabudovaný sprchový kout, přesto jsem cítila to divné napětí jako včera.

Nadechla jsem se a šla k umyvadlu. Chtěla jsem se jen rychle opláchnout a trochu se zkulturnit.

,,Konečně samy.‘‘ ozval se ženský hlas, který byl dokonale podobný tomu mému.

Znehybněla jsem, neměla jsem odvahu vzhlédnout, jen jsem cítila její bodavý pohled na mém těle. Téměř jsem nedýchala a v hloubi duše si přála, aby to byla jen další noční můra.

,,Ty se opravdu bojíš?‘‘ zeptala se posměšně.

,,K-kdo jsi.‘‘ zašeptala jsem stále se nehýbající.

,,Ty si nevzpomínáš?‘‘ zeptala se až dotčeně.

,,Vypadni.‘‘ konečně jsem vzhlédla a spatřila ji.

Dokonalé rovné vlasy, které se dole něžně kroutily ji sahaly po lokty. Upřeně mě sledovala smaragdovýma očima, ve kterých se třpytila radost jako by spatřila svou kořist, na kterou tak dlouho čekala.

,,Tak ty si vážně nevzpomínáš.‘‘ našpulila rty a přivřela oči.

Polkla jsem téměř na sucho a stále nedokázala odtrhnout pohled od té její tváře připomínající nebezpečnou šelmu.

Naklonila hlavu a usmála se ,,Už brzo mě poznáš. Mnohem líp než si myslíš.‘‘

,,Vypadni.‘‘ zopakovala jsem znovu.

,,Ty mě vyháníš?‘‘ ohrnula spodní ret a nadzvedla pravé obočí.

Nic jsem neříkala jen sledovala její měnící se výraz v obličeji.

,,Ještě jsme neskončily. Tohle je totiž moje sladká Sáro teprve začátek!‘‘ rozzlobila se.

,,Lásko ty už si vzhůru?‘‘ ozval se Adam, který zrovna vešel do koupelny.

Rychle jsem se po něm otočila.

,,Slyšel jsem, že s někým hovoříš.‘‘ řekl ustaraně.

,,Ne to se ti jenom něco zdálo.‘‘ usmála jsem se na něj.

,,No dobře dole je snídaně, jo a volala tvoje matka.‘‘

Koukla jsem zpět do zrcadla. Už jsem tam byla jen já. Dívka s falešným úsměvem a vystrašenýma očima ,,vážně? Co chtěla?‘‘ zeptala jsem se na konec.

,,Zve nás na oběd, takže by jsi se měla připravit.‘‘ opětoval mi upřímný úsměv a zmizel.

,,Neboj se za chvilku budu dole.‘‘ křikla jsem po něm a přestala se tupě usmívat.

 

Tohle mě začíná vážně ničit. Měla bych s tím, co nejrychleji něco začít dělat nebo se dočista zblázním. Přeci není možné, aby se tohle dělo. Tolik jsem toužil to někomu říct, vyslechnout si jeho názor, potřebovala jsem slyšet nějaké to utěšení, že bude vše v pořádku. Že je to jen trauma z té nedávné nehody. Jenomže jsem prostě nemohla. Něco mi říkalo, že pokud nechci skončit zavřená v blázinci měla bych si to zatím nechat pro sebe. Vlastně to byla pravda, jak by mi s tím někdo pomohl? Vidím to jen já.

,,Slyšíš?‘‘ zeptal se Adam z ničeho nic u snídaně.

,,Co?‘‘ odtrhnula jsem pohled od nedotčeného muffinu.

,,Můžeš mi říct co se s tebou děje?‘‘ zeptal se poněkud nevrle.

,,Nic.‘‘ zamračila jsem se.

,,Nelži mi. Pořád se chováš divně, když s tebou mluvím neposloucháš, jsi věčně ponořená ve svých myšlenkách.‘‘ povzdechl bolestně.

,,Omlouvám se.‘‘

,,Víš, že mi můžeš říct cokoliv.‘‘ řekl povzbudivě.

Najednou to ze mě opadlo, tolik jsem toužila mu to říct.

,,Nesmíš.‘‘ ozval se hlas.

,,Ano vím, jenomže s tímhle se musím poprat sama.‘‘ vypadlo ze mě a ulomila si kousek muffinu.

,,Můžeme zajít k nějakému psychologovi.‘‘ začal se věnovat snídani.

Málem mi zaskočilo ,,cože?‘‘

,,Když o tom nechceš hovořit, třeba by ti s tím pomohl odborník, pomohl ti, aby ses pokusila se tím vším vyrovnat.‘‘ pokračoval jako by neslyšel můj nesouhlas.

,,Ty to nechápeš a nikam nepůjdu, protože prostě je to moje věc.‘‘ odsekla jsem mu podrážděně.

,,Ale lásko já to myslím dobře.‘‘

,,Tak mě přestaň provokovat. Nejsem blázen.‘‘ vyhrkla jsem.

,,Neříkám, že jsi blázen,‘‘ zamračil se ,,chci ti jen pomoct.‘‘

,,Kdybys mi chtěl pomoct tak mi tu neříkáš takové hlouposti.‘‘ zvedla jsem se od stolu.

,,Sakra počkej Sáro, já to tak nemyslel.‘‘ chytil mě za ruku.

Smutně jsem se na něho podívala.

,,Už o tom nebudeme mluvit, ano?‘‘

,,To bych byla moc ráda.‘‘

,,Tak si sedni a dojez tu dobrotu.‘‘ usmál se.

 

*

 

Celou cestu k rodičům strávenou v autě jsme nepromluvili ani jedno slovo. On poslouchal dopolední zprávy, které jak jinak obnášely i autonehody na silnicích a já byla opět ponořená do svých myšlenek. Sice jsem se cítila uvolněnější, že jsem konečně venku aspoň tady mě nemůže ohrozit, ale i tak jsem bála nastávajících dnů. Jela bych třeba někde do přírody, abych se mohla plně soustředit na to, že je to jen nějaká halucinace, která mě straší dejme tomu z nějakého špatného zážitku v dětství, který jsem během svého života vytěsnila a on se vrátil zpět za příčiny pohmožděné lebky. Nic mě samozřejmě nenapadalo, mé dětství bylo krásné a klidné, nic se mu nemohlo vyrovnat oproti stresu, který zažívám teď. Zřejmě bych se o tom měla poradit s matkou. Třeba se to něco přihodilo, když jsem byla opravdu malá díky čemuž jsem si to nemohla pamatovat. Jediné co se mi vybavovalo byli ty stromy bez listů. Z toho jsem vždy měla špatný pocit, který přetrvává dodnes. Ale to nemohlo být ono. Přece ona, já. Ne ona byla až příliš živá, musel to být mnohem silnější zážitek či vzpomínka, která se mi musela přihodit.

,,Jsi připravená?‘‘ zeptal se mě, když jsme byli na místě.

Zmateně jsem na něj pohlédla.

,,Můžeme jet domů, jestli chceš.‘‘ pohladil mě po stehně, které napjatě stisknul.

Ne to ty chceš jet domu, proběhlo mi hlavou.

,,Takže?‘‘ usmál se na mě.

,,Jsem v pořádku a zcela připravená.‘‘

Jeho oči trochu posmutněli ,, to jsem rád. Tak jdeme.‘‘

Vystoupili jsme z auta a šli po chodníčku, který v létě obklopovali červené, voňavé růže.

Na verandě bílého viktoriánského domu s černou střechou stála matka rukou svírajíc černý elegantní kabátek. Od úst ji šel obláček dechu stejně tak nám.

,,Sáro, holčičko.‘‘ zamávala nám již z dálky.

,,Ahoj mami.‘‘ usmála jsem se a objala ji. To objetí. Tolik mi to chybělo a právě teď v tuto chvíli jsem se po dlouhé době cítila bezpečně.

,,Zdravím Adame.‘‘ pozdravila ho poněkud chladně.

,,Také zdravím paní Sandersová.‘‘ políbil ji ruku, kterou mě již nesvírala v hřejivém objetí.

,,Tak půjdeme dovnitř ať mi tu ještě nenastydnete.‘‘ zasmála se a otevřela vchodové dveře.

,,Sáro.‘‘ objal mě otec.

,,Ahoj tatínku.‘‘ usmála jsem se.

,,Jsem se tak rád, že jste přeci jen přijeli.‘‘

,,My také.‘‘ odpověděl Adam.

,,Zdraví hochu.‘‘ otec ho také objal, ale to už jsme s matkou kráčely dlouhou chodbičkou, na jejíž konci jsme si odložily kabáty do skříně.

,,Tak běžte se posadit do obýváku, jdu dokončit oběd.‘‘ políbila mě na tvář maminka a zmizela v kuchyni. Chvíli jsem zírala na místo, kde ještě před chvíli stála.

,,Sáro?‘‘ zavolal otec již z obýváku.

,,Budu tam za moment chci si odskočit.‘‘ vypadlo ze mě bleskově. Ještě chvíli jsem tupě zírala a pak se na patě otočila a šla do prvního patra, kde se nacházela menší, ale útulná koupelna.

S povzdechem jsem si před obědem opláchla ruce. Poté jsem si prohrábla husté vlasy, které jsem si dnes vyžehlila. Zahleděla jsem se do zrcadla ve snaze ji vidět.

,,Co tě to tak najednou popadlo?‘‘ vyděsil mě hlas v hlavě.

Tak a dost. Kdo jsi?

,,Mě se bát nemusíš.‘‘

To poslední dobou říkají všichni.

Ticho.

Chci vědět s kým mám tu čest!

Zase tam byla. Zase na mě upírala ty svoje oči.

,,Co jsi zač?‘‘ řekla jsem až příliš klidným hlasem.

Jen se usmívala.

,,To ty jsi v mé hlavě?‘‘

Povytáhla jedno z obočí, jako by ji moje otázka překvapila.

,,Vypadni a nech mě být!‘‘ zvýšila jsem hlas.

Elegantně zamrkala a zatvářila se dotčeně.

,,Proč mi neodpovídáš? Chci, abys navždy zmizela z mého života, slyšíš!‘‘

,,Jsi slabá.‘‘ řekla po chvilce napětí s ďábelským úsměvem na rtech.

Pohrdavě jsem si odfrkla, to ale neměnilo nic na tom, že jsem byla opět vyděšená. Moc mě zajímalo o čem to mluví. Slabá? Jak a hlavně kde jsem slabá.

,,Hm slábneš.‘‘ zopakovala a zasmála se.

,,Odejdi. Říkám ti to naposled.‘‘

,,A jak mi asi zabráníš?‘‘ zeptala se vyzývavě.

Měla pravdu, jak ji asi zastavím? Jak ji donutím, aby odešla?

Našpulila rty a vesele zakroutila hlavou ,,tak sleduj.‘‘

Nevěděla jsem, co mám sledovat až po chvilce mi došlo, že natáhla ruku.

,,Co mám jako vidě-‚‘‘ vyjekla jsem, protože v ten moment se začala zvedat i má ruka.

,,Jak si to-‚‘‘

,,Pšt. Říkala jsem, že slábneš.‘‘ zasmála se.

Spustila svou ruku dolů a to samé se stalo i mé pravé paži. Připadala jsem si jako loutka. Nevěřila jsem svým očím, chtěla jsem se otočit a utéct pryč, jenomže ona mě tam držela v pasti.

,,Co to děláš?‘‘ zeptala jsem se zoufale.

,,Kladeš mi špatné otázky.‘‘ její hlas teď zněl vážně bez jakékoliv známky humoru.

Myslela jsem, že se srdce strachy rozskočí ,,kdo jsi?‘‘ vydechla jsem s odporem.

Zase se začala usmívat ,,já?,‘‘ zachichotala se ,,já jsem lepší verze tebe.‘‘ založila ruce v prsou a povrchně nakrčila nos.

,,Toho psychiatra přece potřebovat budu.‘‘ zašeptala jsem si pro sebe.

Tentokrát nic neříkala.

Sklopila jsem zrak, ale pak se na ni znovu zahleděla ,,ty nejsi skutečná.‘‘

,,Ovšem, že jsem. Myslíš si snad, že výplod tvé ubohé  fantazie by dokázal tohle?‘‘ zeptala se jedovatě.

Vytřeštila jsem oči, jakmile před sebe natáhla levou ruku. Pravou dlaní uchopila levé zápěstí a jedním prudkým pohybem ho otočila vlevo. Ozval se jen zvuk vykloubeného zápěstí a můj výkřik, který se rozlehl koupelnou.

Pobaveně se usmála a s potěšením sledovala, jak trpím.

,,Jak?‘‘ vykřikla jsem se slzami.

,,Myslím, že je čas, abychom tenhle rozhovor ukončily. Už tak si mi zase stěžila práci.‘‘

Neohlédla jsem se na ni. V bolestech jsem si držela vykloubené zápěstí a čekala, že už bude po všem. Náhle se však moje pravá ruka začala volně pohybovat. Pustila zápěstí a zatnula se v pěst, kterou namířila proti zrcadlu. Jedním silným úderem ho zasáhla, přičemž se zrcadlo roztříštilo. Moje pravá ruka krvácela. Znovu jsem vykřikla a snažila se získat opět kontrolu nad svým tělem, bohužel pozdě.  Moje bolavá, ale stále pohybující se ruka uchopila větší kus střepu a namířila si ho k hrudi.

,,Ne! Tohle neuděláš.‘‘ rozvzlykala jsem se a stále se snažila zmocnit své pravačky.

,,Už jsem to jednou začala, musím to dokončit. Kdybys mi to pořád nekomplikovala mohla si umřít už při bouračce. Tvoje smůla, teď budeš umírat v bolestech.‘‘ její hlas zněl melodicky ,,sbohem Sáro.‘‘ tak zněla její poslední slova před tím, než jsem se zhroutila na podlahu.

Naposledy jsem se podívala směrem, kde viselo zrcadlo a zaměřila pohledem na ten velký kus střepu zabodnutého blízko mého bušícího srdce. Neměla pravdu, i přes bolest, která mnou procházela najednou všechno začalo odplouvat pryč. Pomalu spolu s krví začaly odplouvat slzy, panika a později i strach s nesnesitelnou bolestí. Zato jsem cítila svobodu, pomalu jsem zavřela oči a oddávala se přicházející smrti.

,,Otevři! Otevři ty dveře!‘‘ Zaznělo někde v dáli, to už jsem to téměř neslyšela. Znělo to spíš jako ukolébavka, která mě uspávala. Nechtěla jsem usnout, ale to pokušení bylo tak silné a sladké. Stačí jen, abych k zavřeným očím zavřela i svou mysl.

,,Nevzdávej to.‘‘

Anděl?Nechtěla jsem poslouchat nebo se snad dokonce hádat s tím podivným hlasem, který mě stále neopouštěl, neboť to bylo pro mou hlavu nesnesitelné. Každé jeho další slovo byla jako zátěž, kterou mi někdo s potěšením pokládal na hlavu. Každou chvíli jsem měla pocit, že se rozmázne na podlaze a zůstane po ni jen mastný krvavý flek.

 ,,Smrt je klidná- snadná,‘‘ konejšil mě hlas ,,život je těžší.‘‘

Měl pravdu, ale teď už jsem jen chtěla v klidu odejít do věčných vod, spát dlouhým nepřerušovaným spánkem.