5. Kapitola - Jen další noční můra? -

Anotace: - Výkřiky ze tmy - Celý žaludek se mi svíral v řezavé bolesti jako bych měla k večeři sklo. Nikde nikdo. Všude kolem mě bylo šero, které doplňovala mléčná mlha, dovolující mi dohlédnout jen na pár desítek metrů.

Sbírka: Výkřiky ze tmy

Nebe?

Rozhlédla jsem se kolem sebe a k mému zklamání jsem se nacházela, to místo jsem nedokázala pojmenovat. Nebe to přeci být nemůže, i když jediné co mě teď obklopovalo bylo- světlo, ale zatraceně silné světlo, z něhož mě pomalu začali bolet oči. Zatracení? Ne, zatracení jsem si spojovala s tmou, temnotou, samotou a nekonečným utrpením. S tím nekonečným oceánem, ve kterém jsem plula…moment, kdy to bylo? Ano přeci ta světla. Proč vždy vidím jen je? Ten detailní útržek mé bolavé mysli byl na můj vkus až moc živý. V ten moment, v tom obrázku začínajícím utrpením jsem si byla na sto procent jistá, že v tu dobu zrovna začalo pomalu sněžit. Téměř jsem slyšela zvuk dopadajících vloček sněhu, které při dopadu na zmrzlou zem pokrývaly krásnou přírodu, silnici, na které se to vše odehrálo poněkud rychle, i když teď jsem to vnímala moc zpomaleně. Cítila jsem ten studený vítr na své horké tváři, po které se kutáleli kapičky slaných slz. Kašlala jsem ve snaze popadnout dech z hrozného nárazu. Ano i tyhle nejmenší detaily toho hrozného dne jsem si pamatovala. Zrovna bylo půl šesté ráno, když se mi pomalu začaly zavírat oči, ještě jsem však stále byla schopna vnímat.

Opět jsem spatřila tu osobu, jejíž tvář mi stále zůstávala neodhalená, opět mi podávala ruku  kdežto já ji odmítala. Pak nastala šedá záclona, která mi znemožňovala vidět co se dělo dále, jako by si to někdo přál, abych to neviděla, abych to vytěsnila, pomyslela jsem si.

Zvláštní bylo, že TO světlo, které bylo všude kolem mě, mi dodávalo naději a sílu. Částečně jsem zato bylo vděčná až do chvíle, kdy mě do očí znovu bodla ta záře strašných světel protějšího auta a vše se mi promítalo znovu, znovu a znovu.

Spletla jsem, nemohla jsem dělat vůbec nic. Nemohla jsem odejít, takhle jsem si konec rozhodně nepředstavovala. Musela jsem se na ten hrozný zážitek dívat pořád znova. Nevím, jestli mě někdo trestal, nebo mě chtěl opět přinutit, abych si přeci jen vzpomněla. Ano teď si můžu trochu protiřečit jen to bylo zkrátka divné. Bohužel jsem v tom jiné vysvětlení neviděla. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem tady byla sama, úplně sama. Už ani ten hlas v mé hlavě nereagoval, cítila jsem se tak osamělá a vystrašená, tak přeci jen to byl výplod mé fantazie.

Jsem ve svém vlastním pekle.

Otevřela jsem oči. Pravou rukou jsem si rychle hmatala po hrudníku.

Nic.

Rychle jsem zkontrolovala levé zápěstí.

Nic.

To byly první dvě věci, které jsem si ze všeho nejdřív uvědomila. Dále jsem si uvědomila nepřítomnou bolest celého těla, kterou jsem před malou chvíli ještě cítila.

Posadila jsem se na postel a musela se rozhlédnout, naše ložnice.

Polkla jsem a s tlukoucím srdcem se pomalu přesunula ke kraji postele, pokusila jsem se vstát.

Ještě před chvíli jsem musela být tím divákem, který sleduje tu zatracenou nehodu stále dokola.

Sen?

Seběhla jsem schody a nejistě se chystala uchopit zlatou kliku, jež zdobila vchodové dveře.

Adam, uvědomila jsem si ve chvíli, kdy jsem ve své horké téměř zpocené dlani svírala studenou kliku, okamžitě jsem ji pustila a pocítila mírný odpor. Otočila se a zkusila se vykřiknout.

,,Adame?‘‘ povedlo se.

,,Adame, jsi tu?‘‘ zkusila jsem znovu. Mou jedinou odpovědí se stali tikající hodiny, které byli ovšem zaseknuté, neboť sekundová ručička tikala pořád dokola na druhé minutě.

Otočila jsem se zpět ke dveřím a tentokrát neváhala-otevřela je a vyběhla na lidu prázdnou ulici. Ani nevím proč, ale rozběhla jsem se k náměstí. Cestou jsem míjela jen domy a děsivé kmeny stromů, které mi odjakživa nedělali dvakrát dobře.

Když jsem doběhla k fontáně, která byla dominantou náměstí donutila jsem se zastavit. Začalo mi být špatně z toho dlouhého běhu bez oddechu, celý žaludek se mi svíral v řezavé bolesti jako bych měla k večeři sklo. Nikde nikdo. Všude kolem mě bylo šero, které doplňovala mléčná mlha, dovolující mi dohlédnout jen na pár desítek metrů.

,,Irino?‘‘ ozval se nějaký mužský hlas přicházející mlhou.

,,Irino, jsi to ty?‘‘ pokračoval.

Ten hlas se už ozýval jen pár kroků za mnou, což mě donutilo k otočení.

,,Halo?‘‘ zachraptěla jsem. Až teď jsem si uvědomovala, že jsem jen v krátkém tričku bez kabátku. Zkřížila jsem ruce na prsou a dlaně si třela o paže, neboť bylo až moc chladno.

,,Irino,‘‘ jeho hlas zněl mírně napjatě ,,nemůžeš pořád přebírat podobu tý holky. Najdi si laskavě jinou hračku.‘‘

A náhle jsem jej spatřila. Jeho kůže měla kakaovou barvu, uvědomila jsem si, že je tak o hlavu vyšší. Měl na krátko ostříhané, černé vlasy s vysokým čelem. Jeho oči měli barvu hořké čokolády, překvapila mě ta upřímnost, kterou jsem v nich spatřila. Měl baculatější nos s velkými nosními nozdry. Byl trochu při těle, ale nebylo to až tak znát.

O čem to sakra mluvil?

,,Každopádně jsem rád, že jsem tě našel. Tak pojď je tu hrozné vedro.‘‘

Vedro? Rozhlédla jsem se kolem sebe. Viděla jsem jen mlhu a k mému štěstí mi začala být ještě větší zima.

Zarazil se a měřil si mě pohledem.

,,Em.‘‘ vypadlo ze mě.

Nadzvedl jedno husté obočí ,,žertuješ, že ano Irino?‘‘

Kdo je Irina?

,,Já-‚‘‘ odmlčela jsem se ,,já jsem Sára, asi si mě s někým pletete. Hledám svého přítele Adama.‘‘

,,Cože?‘‘ zasmál se.

Mlčela jsem.

,,Myslíš to vážně?‘‘ úsměv mu po chvilce rychle zmizel.

Jen jsem přikývla a cítila se ublíženě.

,,Ona to dokázala.‘‘ téměř zašeptal.

,,Prosím?‘‘ vypadlo ze mě, promnula jsem si spánky ,, vlastně víte co. Já nechci dělat problémy jen chci vědět, kde to jsem a kde popřípadě najdu svoji rodinu a-‚‘‘ rozhlédla se kolem sebe ve snaze, že uvidím ještě někoho.

,,Sakra.‘‘ jeho obličej se pokřivil zhnusením.

,,Pomůžete mi?‘‘ trochu mě znepokojilo, že se na mě šklebil.

Neodpověděl jen se otočil k odchodu.

,,Počkejte!‘‘ vykřikla jsem a ihned jsem se rozběhla za ním.