7. Kapitola - Dobro nebo zlo -

Anotace: - Výkřiky ze tmy - Duši si vzala temná strana pod dohodou, že to bude jeho utrpení. Navždy.‘‘ Udělalo se mi nevolno, protože jsem stále pořád myslela na Adama.

Sbírka: Výkřiky ze tmy

Vyšly jsme do mrazivého večera. Studený vítr mě prudce udeřil do tváře, bylo to jako facka, kterou jsem nečekala. Povzdechla jsem si a od úst mi vyletěl šedivý obláček.

,,Je ti zima?‘‘ zeptala se Ron.

Jen jsem kývla hlavou a dýchla si do ledových dlaní.

,,Dobře,‘‘ odmlčela se ,,teď udělej, co ti říkám, ano?‘‘

,,Fajn.‘‘ přivřela jsem oči.

,,Neboj se,‘‘ překulila oči ,,takže teď zavři oči a vnímej jen můj hlas.‘‘ pokračovala.

,,Hm.‘‘

,,No tak. Chci, aby ti bylo líp.‘‘

,,Myslím, že v moji situaci už to lepší nebude.‘‘ zasmála jsem se v rozpacích.

,,Fajn jak myslíš.‘‘

,,Ne. Dobře pokusím se.‘‘ slíbila jsem.

Ronie se zastavila uprostřed chodníku a usmála se na mě ,,v prvé řadě se uvolni a zavři oči.‘‘

Poslechla jsem.

,,Představ si zapadající slunce, které pomalu mizelo v dáli mezi domy,‘‘ téměř šeptala ,,představ si, jak tě po tváři hladí teplý vítr. Zhluboka se nadechni nosem a v tu chvíli vstřebej vůni léta, vůni stromů, vůni květů, vůni pomalu přicházející noci. Zaposlouchej se a uslyšíš šumění listů, jejichž zeleň ti působí na duši klid-‚‘‘

Jak to dělala? Vše, co vypustila z úst se najednou stalo.

Jak věděla o těch stromech?

,,Šumění překrývá ještě něco. Melodický zpěv. Zpěv ptáků, kteří se připravují na spánek. Do očí tě teď začnou bodat poslední paprsky zapadajícího slunce.‘‘

Páni, to je neuvěřitelné.

,,A v momentu, kdy otevřeš oči zahlédneš téměř oranžovou barvu oblohy, kterou  doplňují červánky. Uvidíš křížící se čáry letadel, které míří tam k tomu slunci.‘‘

S nádechem jsem otevřela oči.

,,Jak jsi to dokázala?‘‘

Pokrčila rameny.

Nacházela jsem se ve svém soukromém ráji, neměla jsem slov. Jediné na co jsem dokázala myslet byl ten neuvěřitelný klid.

Milovala jsem léto.

,,Jdeme?‘‘ vytrhla mě z myšlenek Ron.

,,Jo samozřejmě.‘‘ usmála jsem se a šla za ní.

 

*

 

,,Takže?‘‘ zeptala jsem se po chvilce ticha, když jsme šly alejí kolem řeky, jejíž jméno jsem neznala.

,,Takže co?‘‘ pohlédla na mě laskavým pohledem.

,,Dostanu se ještě někdy domů?‘‘ posmutněla jsem.

,,To nevím, ale všichni věříme, že ano.‘‘ řekla povzbudivě.

,,Co když ne.‘‘

,,Nemysli na to Sáro. Irina porušila tolik zákonů..až ji strážci duší chytí  bude předvolaná před soud. Pak se rozhodne co s ní a hlavně co s tebou. S větší pravděpodobností tě pošlou domů. Jestli se tak stane i ty budeš muset respektovat určité zákony.‘‘

,,Soud? Zákony? Strážci?‘‘

,,Ano.‘‘

,,Jaký soud a zákony?‘‘

,,Soud dvou stran.‘‘ dívala se před sebe.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Začalo mě rozčilovat, že s ní není pořádná řeč. Nechtěla jsem se pořád vyptávat.

,,Mohla bys mi říct víc?‘‘ zeptala jsem nevrle.

Konečně na mě pohlédla a zamračila se.

,,Tak ne.‘‘ taky jsem se zamračila a pohlédla na vodu.

,,Soud dvou stran, který se skládá z dobra a zla.‘‘

Zla? Tady je zlo?

,,Ano i tady je zlo. Na Zemi jsou násilnící, kriminálnici a vrahové ztvárňující zlo. Na druhé straně mají peklo a tady v paralelu mezi nebem a Zemí máme zase stranu zla.‘‘ povzdechla si. ,, Jestli půjdeš zpět na Zem musíš respektovat jedno z těch nejhlavnějších zákonů. Musíš o nás mlčet jinak budeš krutě potrestaná.‘‘

,,Jak?‘‘ téměř jsem nedýchala jen s hrůzou poslouchala.

,,Říká se, že se kdysi jedna duše zamilovala do smrtelníka. Stalo se to asi před 200 lety a nikdo o tom moc nechce mluvit, jelikož to bylo poprvé a naposled. Nikdy už se to neopakovalo.‘‘

Vzpomněla jsem si na Adama a marně se pokoušela spolknout knedlík, který se mi tvořil v krku.

,,Slíbila, že to nikdy nikomu neřekne, ale po návratu na Zem to přesto jen vyzradila. Předvedli ji k soudu a odsoudili k zatracení. Její tělo spálili na popel, který rozsypali po celém světě. Její duše pak navždy bloudila nekonečným světlem a tmou, ze kterého není cesty zpět. Mladíka zabili před jejíma očima a jeho mrtvé tělo pak následně rozčtvrtily. Jeho duše však nešla do věčných lovišť ba naopak. Duši si vzala temná strana pod dohodou, že to bude jeho utrpení. Navždy.‘‘

Udělalo se mi nevolno, protože jsem stále pořád myslela na Adama. Myšlenku se mi naštěstí podařilo zahnat.

Nikdo nezemře.

,,Jak dlouho jsi tady?‘‘

Usmála se ,,já jsem tu už od narození.‘‘

,,To jsem netušila.‘‘

,,Není to tak hrozné.‘‘ drcla do mě loktem.

Pohlédla jsem do její veselé tváře ,,je hezké, že sis na to zvykla.‘‘

,,150 let je 150 let.‘‘ mrkla.

Vykulila jsem na ni oči.

,,Není to na mě poznat, co?‘‘ žertovala. Ale měla pravdu, jí bych tipovala tak 18.

,,Samozřejmě, že ne,‘‘ vyhrkla jsem bleskově ,,spíš jak je to možné.‘‘

Jen pokřivila úsměv jako by byla ráda, že jsem fascinovaná.

,,To jsi nesmrtelná?‘‘

,,Dá se to tak říct.‘‘ zasmála se.

,,Takže tvoje duše nenajde nikdy klid?‘‘ v tu chvíli mi ji bylo líto.

,,No dokud se někdo nenarodí stejný jako já. Nemyslím do slova, ale s mou schopností,‘‘ zablesklo  se ji v těch nádherných očích ,,každý kdo je tady má něco co někdo jiný zase ne. Ale jakmile se objeví někdo s jeho schopnosti-‚‘‘ odmlčela se ,,dá se přednost mladší duši, takže strašní může konečně odejít.‘‘ pousmála se.

,,Jak je možné, že jsem tu já, když žádnou schopnost nemám.‘‘

,,Je to těžké ale nejsi první, tím myslím to, že někteří se zde prostě narodí. Jiní svou schopnost objeví v dospělosti, aniž by o tom věděli. Proto se zde dostanou až jako dospělí.‘‘

,,Tak jako já?‘‘

,,Ne, ty jsi se tu dostala náhodou.‘‘

Zamračila jsem se, i když měla určitou pravdu.

,,Prostě třeba,‘‘ přemýšlela ,,třeba tam nejsou spokojeni tak si sami vezmou svůj život. Nebo je sem táhne osud a to se stávají takové menší příhody jako nějaká nehoda.‘‘

Autonehoda, přeci jsem měla umřít! Zamrazilo mě.

Všimla si mé nejistoty ,,to se stává zřídka.‘‘

,,Páni.‘‘ snažila jsem se uvolnit.

Procházeli jsme kolem prázdných laviček a už se pomalu stmívalo. Pořád mě děsila představa toho, že budeme chodit do školy.

Třeba to nestihneme.

,,Víš Sáro nemusíš se ničeho bát-‚‘‘ přerušila mě Ron ,,nikdo neumřel, nikoho jsi nevystřídala.‘‘

,,To jsem ráda.‘‘

,,Před tisíci lety bylo dobro vystřídáno zlem.‘‘

,,O čem to mluvíš.‘‘ zarazila jsem se.

,,Prostě jsem přišly dvě duše Eva a Talia,‘‘ zamračila se jako by se to stalo včera ,,jenomže ty dvě si vybraly stranu zla, takže odešli dvě dobré duše.‘‘ povzdechla si.

,,To mě mrzí.‘‘

,,Nemusí, je to minulost. Vlastně je dobře, že jsi tady, neboť si další duše vybrala stranu zla.‘‘

,,Kdo?‘‘

,,Přeci Irina.‘‘

,,To nemůžeš vědět.‘‘

,,Sáro nebuď hloupá je to očividné. Porušila tolik zákonů a pokusila se tě zabít.‘‘

,,Jak můžeš vědět, že já taky nepatřím na tu zlou stranu?‘‘ proběhla mnou obava.

,,Bruno poznal, že patříš k těm dobrým, k těm co chrání Zemi.‘‘

,,Jak?‘‘

,,Každý to poznal až na Klarysu, která není schopna věřit.‘‘

,,Jak.‘‘ znovu jsem se zeptala.

Zasmála se melodickým smíchem ,,stačí pohlédnout do tvých láskyplných očí.‘‘

To mě zahřálo u srdce a donutilo mě to k úsměvu.