11.Kapitola - Vražda -

Anotace: -Výkřiky ze tmy - pousmál se ,,když už se někdo z nich dopustí takové hrůzostrašné věci, umí dobře zamést stopy.‘‘ Polkla jsem.

Sbírka: Výkřiky ze tmy

Přišla jsem k recepci, kolem které procházelo mnoho lidí. Nemohla jsem věřit svým očím kolik lidí tu vlastně bylo. Asi byla nějaká polední přestávka, nebo co. Snažila jsem se na ně nekoukat a nezkoumat je, neboť někteří dělali to samé, ale semnou. Měřili si m pohledem a pak si něco rychle šeptali.

Jak nenápadné!

,,Ahoj Madison.‘‘ pozdravila jsem poněkud nejistě.

,,Zdravím-,‘‘ měřila si mě pohledem.

,,Sáro.‘‘ přikývla jsem.

,,Zdravím Sáro.‘‘ zašklebila se.

,,Nevím jak se dostat do křídla B.‘‘

Překulila oči, jako by ji moje otázka otravovala ,,projdeš kolem recepce a o několik kroků dál jsou skleněné dveře, jimiž projdeš dvůr. A náhle se objeví další dveře, do kterých vstoupíš. To snad zvládneš.‘‘

Zamračila jsem se na ni, připadala jsem si jako idiot ,,díky.‘‘ 

Šla jsem teda tak, jak mi bylo nakázáno. Samozřejmě tam ty dveře byli. Nebyla jsem sama, kdo jimi potřeboval projít.

Šla jsem přes kvádrový dvůr vyložený chodníkem s květinovým vzorem. Uprostřed dvoru stál velký strom kolem něhož byly lavičky, na kterých převážně seděli duše, které si něco povídaly, jiné zase něco studovali.

Když jsem vstoupila do křídla B, rozhlížela jsem se kolem sebe. Myslím, že jsem dokonce zahlédla i Sebastiana, který se vypařil tak rychle, že jsem si nebyla jistá zda si mi to jen nezdálo. Šla jsem tedy dlouhou chodbou a sledovala různé dveře.

Tady sál číslo 2. S úlevou jsem si oddechla, přeci jen to nebylo tak strašné.

Odhodlaně jsem vstoupila do přednášejícího sálu, kde už sedělo plno lidí. Připadala jsem si jako na vysoké škole, neboť tu nebyli obyčejné lavice ba právě naopak ty schodišťové.

Někteří se podívali, kdo to přišel, jiní jen nezaujatě četli nějaké poznámky. Porozhlédla jsem se, zda neuvidím Ronie. Stále jsem na ni byla trochu naštvaná, protože se celý den neukázala a vůbec celkově se chovala, že se víc zajímá o Debie. Na jednu stranu jsem to chápala. Byla jsem nová a koho by bavilo starat se o nováčka jako o nějaké mimino. Přimhouřila jsem oči a v poslední řadě spatřila Melanii. Trochu se mi ulevilo, přeci by nebylo špatné spřátelit se s někým novým a tak trochu jsem doufala, že bych ji mohla vysvětlit ten tehdejší incident v tělocvičně. Chtěla jsem se obhájit a dát ji jasně najevo, že o nějakého Sebastiana nemám zájem.

Přisedla jsem si vedle ní ,,ahoj.‘‘ pozdravila jsem zcela neutrálně.

Vzhlédla ,,ahoj.‘‘ sklopila zrak a něco si začala čmárat do poznámkového bloku.

Nevěděla jsem jak navázat konverzaci.

,,Poslední hodina?‘‘ zeptala se mě z ničeho nic.

,,Em. Spíš první.‘‘

Nadzvedla jedno z upravených obočí a zahleděla se mi hluboko do očí ,,takže zřejmě poslední.‘‘ hádala a já měla možnost si ji prohlédnout pořádně. Měla podobné oči jako Ronie, zlatavé barvy, které lemovaly dlouhé řasy. Roztomilé bylo, že měla plnější dolní ret než ten horní. Rovné, medové vlasy ji sahali po lopatky.

,,Jo. Máš pravdu.‘‘ řekla jsem na konec.

,,Hm.‘‘ usmála se.

,,Ty jsi měla asi dlouhý den, co?‘‘

,,Ani ne. Pospala jsem si do oběda a pak od 2 jsem měla dva předměty, teď třetí.‘‘ pokrčila rameny.

,,To máš každý den?‘‘

,,To se chceš opravdu bavit o učení?‘‘ zasmála se a zahleděla před sebe.

Zaskočila mě ,,O čem by jsi se chtěla bavit?‘‘

Otočila se na mě a podivně se ji zalesklo v očích ,,nepřišla jsi ke mně jen tak, co?‘‘

,,Jak to myslíš? Prostě jsem si tady sedla.‘‘

,,Jsi nová a nikoho neznáš,‘‘ sklopila zrak ke svému bloku ,,tvoje kamarádka na tebe nemá čas.‘‘ usmála se a zase něco čmárala.

Cítila jsem se divně ,,promiň, když ti to tak vadí klidně si odsednu, ale nemáš důvod se na mě zlobit.‘‘ hájila jsem se dotčeně, odhodlaná odejít.

,,Kdo říká, že se zlobím?‘‘ její podezíravá nálada se najednou změnila na rozhněvanou.

,,Vypadáš tak.‘‘ zakroutila jsem hlavou a vstala jsem.

,,Počkej!‘‘ vyjekla a uchopila mě za ruku ,,sedni si.‘‘ řekla klidně a nenápadně.

Nejistě jsem se posadila zpět. Vážně je náladová až moc.

Nic neříkala jen si něco podivného čmárala, když jsem se nenápadně pokusila zahlédnout, co tam kreslí hbitě si to zakryla dlaní a vzhlédla.

,,Jak dlouho jsi tady?‘‘

,,Téměř 5 let.‘‘ odpověděla nezaujatě.

,,To je docela dlouhá doba.‘‘

,,Chtěla jsem jen odejít.‘‘ řekla zničeně.

,,Cože?‘‘ vyděsila jsem se, neboť jsem nechápala, o čem to mluví.

Zatvářila se bolestně a ublíženě, nechtěla jsem otvírat nějaké staré rány.

,,Nemluv o tom, jestli nechceš.‘‘ zašeptala jsem.

Jen kývla na souhlas a zase sklopila zrak.

Chtěla odejít? Kam? Přemýšlela jsem s pocitem, že bych do toho neměla strkat nos, ale nějak mě to zaujalo.

,,To ta hrozná ženská!‘‘ zaskřípala zuby.

Nevěděla jsem, co říct.

,,Nechce mě pustit.‘‘ téměř se hystericky zasmála.

Nějak mě popadl strach. Po zádech mi přejel mráz. S takovou to osobou jsem se v životě nesetkala. Připadala mi jako blázen. Z ničeho nic jsem chtěla odejít pryč, co nejdál.

,,Zdravím posluchači.‘‘ do třídy vešel menší, starý pán. Měl šedivé vlasy, na nose mu seděli tlusté brýle. Měl šedivý knírek. Jeho oblečení tvořila světle zelené košile s hnědou vestou a hnědými kalhoty. V ruce svíral černý kufřík.

,,Bojíš se?‘‘ zašeptala mi do ucha.

Pohlédla jsem na ni ,,ne.‘‘

Jen se usmála a zase se věnovala svému bloku.

,,Co bychom měli probírat dnes?‘‘ zeptal se stařík a pohlédl na posluchače.

,,Vaše neoprávněné uvěznění.‘‘ vykřikla nějaká holka

,,O tom vrahu!‘‘ snažila se změnit téma nějaké druha holka.

,,Jo o tom, co zabil tu holku!‘‘podpořil ji nějaký muž.

Stařík se zasmál a já překvapeně vykulila oči.

,,Prosím.‘‘ začali všichni prosit.

,,Inu dobře.‘‘

Všichni napětím vydechli a usmívali se.

,,Hodně z vás jistě už dávno ví, že se na AnthraxCollege před několika lety, což vlastně není ani tak dávno,  někdo zavraždil nevinnou dívku dole ve sprchách.‘‘

Rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila, jak někteří jenom nevěřícně vrtí hlavou, jiní hltali každé jeho slovo.

,,Jak je to možné?‘‘ zeptal se nějaký mužský hlas.

,,To se právě neví. Nikdo netuší, jestli to byla strana zla, nebo strana dobra.‘‘

,,Myslíte, že se zde někdo z temné strany dostal, aby se pomstil?‘‘ zeptala se nějaká dívka.

Napětím jsem nedýchala, Nedokázala jsem to nějak vstřebat. Pořád mi zněla v hlavě jeho slova. Určitě jsem musela být celá pobledlá.

,,Stopy nás naváděli, na stranu zla,‘‘ přiznal stařík ,,jenomže strana zla se jenom tak nedá, měla výborné alibi a-‚‘‘ pousmál se ,,když už se někdo z nich dopustí takové hrůzostrašné věci, umí dobře zamést stopy.‘‘

Polkla jsem.

,,Pravda,‘‘ přikývl nějaký muž ,,ti když někoho odkrouhnou, tak si po sobě umí uklidit, a je to jako by se ta dotyčná duše nebo osoba propadla do země. Žádné stopy ani důkazy.‘‘ pokračoval tajemným hlasem.

,,Musel to někdo udělat od nás.‘‘ vyplašila se nějaká dívka.

,,A nebo to udělal někdo, kdo se to teprve učil.‘‘ řekla klidně Melanie, které se na profesora ani nepodívala.

,,Dobrý postřeh slečno Hazeová.‘‘ podotkla profesor.

Konečně vzhlédla.

Melanie Hazeová, pomyslela jsem si. Zajímavé jméno.

,,Pravdou je, že nejhlavnější stopy a důkazy byli důkladně odstraněny, ale nechat nahou mrtvolu v obří louži krve je dost nápadné.‘‘

,,Kdo byla ta dívka?‘‘ zeptal se nějaký muž.

,,Jedna ze studentek.‘‘ prozradil profesor.

,,Řešilo se to dlouho?‘‘ otázala se zase nějaká žena.

,,To si pište slečno Gritinová. AnthraxCollege se na půl roku uzavřela ve strachu, že by se vražda mohla opakovat. Nebylo tu bezpečno, pro nikoho. Nikdo totiž nevěděl, jak se zde určitá osoba dostala, když všechno bylo uzamknuto. Na víc zde platilo a stále platí pravidlo, že se po setmění nesmí vycházet ven a nikdo nesmí dovnitř.‘‘ poslední větu důkladně zdůraznil.

,,Straší tu?‘‘ zasmál se nějaký kluk.

,,To si piš, že ano.‘‘ zasmál se profesor.

,,A teď je tu bezpečno?‘‘ zeptala jsem se.

Profesor se snažil najít dívku, které otázka patřila.

Nevšiml si mě.

,,Mohu vás zcela ujistit, že teď je tu bezpečno.‘‘ usmál se.

,,Stejně to nedokážu pochopit.‘‘ přiznala nějaká dívka a skoro všichni přikývli.

,,Každá budova má nějakou tu temnou stránku,‘‘ zasmál se stařík ,,no běžte na večeři a mějte klidnou noc. Je tu bezpečno.‘‘ ujistil znovu profesor HeatClif posluchače.

,,Jdeš na večeři?‘‘ zeptala se mě teď už veselá Melanie.

,,Jo, ale musím se jít nahlásit.‘‘

,,Dobře, jestli chceš počkám tě u východu.‘‘

Jen jsem kývla hlavou a seběhla schodu k profesoru.

,,Nerada vás ruším. Jsem nová,‘‘ zrazila jsem se ,,studentka.‘‘

,,Ten hlas patřil vám.‘‘ usmál se.

Jen jsem kývla hlavou.

,,Vaše jméno?‘‘

,,Sára Sandersová.‘‘

Zarazil se a pohlédl na mě ,,jak dlouho tu budete. Doslechl jsem se o vás i vašem případu.‘‘

,,To netuším, ale rozhodně mě vaše hodiny zajímají, i když jsou trochu děsivé.‘‘ Přiznala jsem.

,,Ujišťuji vás, že se to stalo jednou a víckrát už se to opakovat nebude. Škola je zcela zabezpečena.‘‘

,,Kdo byla ta dívka?‘‘ zeptala jsem se.

Měřil si mě pohledem ,,nemohu vám to říct.‘‘

,,Aha. Docela mě to překvapilo, protože onehdy jsem se ve sprchách- veřejných, sprchovala.‘‘

,,Vážně? Věříte na duchy?‘‘ zažertoval.

,,Ne. Ale kdybych to věděla určitě bych tam nešla a už nepůjdu.‘‘

,,Jak jsem řekl,‘‘ pohlédl do svých papírů a něco si zapsal ,, není se čeho bát.‘‘ usmál se ,, a teď běžet na večeři Sáro.‘‘

,,Hezký zbytek večera.‘‘ řekla jsem ze slušnosti a šla k východu.

 

,,Dobrý?‘‘ zeptala se Melanie.

,,Jo.‘‘ byla jako vyměněná, z hysterického blázna se najednou stala milá holka.

,,Věříš tomu?‘‘

,,Čemu?‘‘

,,Tý vraždě přeci.‘‘ zamrkla.

,,Já nevím, ale zní to přesvědčivě. A jestli o tom všichni ví-‚‘‘ odmlčela jsem se.

,,No prý se to stalo před 15 lety.‘‘

,,Jak jsi se sem dostala?‘‘ zeptala jsem se z ničeho nic.

,,Zabila jsem se.‘‘ řekla jako by nic.

,,Cože?‘‘ nevěřila sem svým uším.

,,Prostě mě život nebavil. Nikoho jsem neměla a-‚‘‘ zarazila se a zamračila se ,,nevím, proč ti to říkám, ani tě neznám.‘‘

,,Omlouvám se.‘‘

,,Nemusíš.‘‘

,,Myslím, že je to pravda. Určitě bych o tom chtěla vědět víc.‘‘ změnila jsem rychle téma.

,,Hm zbytečně se strachovat, že tu někde pobíhá duch,‘‘ zasmála se ,,ne to není nic pro mě.‘‘

,,Vlastně máš pravdu.‘‘ přiznala jsem nakonec.

Než jsme se nadály už jsem se nacházely v jídelně.

,,Tak zatím.‘‘ usmála se a šla si sednou ke svému stolu.

U mého stolu seděl jenom Sebastian a Michael.

,,Ahoj.‘‘ pozdravila jsem.

Oba dva na mě bez výrazu vzhlédli.

,,Konečně!‘‘ řekl nakonec Michael a Sebastian se nechápavě zamračil.

Převrátila jsem oči a šla si nabrat salát.

,,Rád vidím, že jíš.‘‘ prohodil Sebastian, když jsem se vrátila.

,,Nemusíte se strachovat.‘‘ ušklíbla jsem se.

,,Jaká byla hodina s panem HeatClifem?‘‘ zeptal se Michael.

,,Nudná. Některé historky nejsou ani pravdivé.‘‘ zakroutil hlavou Sebastian.

,,Náhodou mě to docela vyděsilo,‘‘ vzhlédla jsem, neboť jsem uviděla šanci jak něco zjistit ,,nevíte něco o té vraždě před 15 lety?‘‘

Oba dva se na sebe podívali ,,jo, ale vraha nikdy nenašli.‘‘ pokrčil rameny Sebastian.

,,Kdo byla ta holka?‘‘

,,Jez.‘‘

,,Má pravdu měla bys něco sníst a ne se vrtat v minulosti.‘‘ přikývl Sebastian.

Ti dva něco tají a bohužel nejsou jediní.

,,Jez.‘‘ ozval se hlas.

Zahleděla jsem se na Sebastiana, který mi pohled oplácel.

Začala jsem jíst.

Ti dva se mezitím bavili o nějaké výpravě na Zem. Najednou jsem záviděla, taky bych chtěla do světa živých. Měla bych zajít za Brunem a vyptat se na konkrétní informace ohledně mého těla. A vůbec celé situace.

Už jsem dojídala, když v tom si k nám sedl Bruno.

,,Mám nějaké zprávy o Irině.‘‘ řekl.

Málem mi zaskočilo.

,,A?‘‘

,,Už ji mají?‘‘ zeptal se Sebastian.

,,Ne unikla jim jen o chlup.‘‘

,,Sakra.‘‘ zasténala jsem.

,,Prý je v někde v Belgii, ale už to není aktuální.‘‘

,,Co tím myslíš?‘‘ zeptal se Michael.

,,Prostě zase pláchla.‘‘ zatnul čelist Sebastian.

,,Musíme tomu dát čas.‘‘ povzdechl si Bruno.

V Belgii? Tam je přeci Adam, vyděsila jsem se.

,,Derek je dneska na obhlídce, takže zítra brzo půjdete vy dva.‘‘ upozornil je Bruno.

,,Souhlasím.‘‘ kývl Michael, který pohlédl na Sebastiana.

,,Musíme ji chytit dřív, než se do toho pustí sama ředitelka.‘‘ dodal Sebastian.

,,Je tak hloupá. Dostává se jen do dalších problémů.‘‘ zakroutil hlavou Bruno.

,,A-a co já? Co moje tělo?‘‘ zeptala jsem se.

,,Bylo nalezeno v nemocnici, prý kde už jsi ležela. Zatím přežíváš na přístrojích a tvůj ošetřující lékař je-‚‘‘ zapřemýšlel Bruno.

,,Wake.‘‘ dokončil Sebastian.

,,Přesně tak.‘‘

,,Co když ji nechytíte?‘‘ zeptala jsem se.

,,Tak máme dost velký průser. Zatím je to ještě jakžtakž tajné, ale jakmile se do toho vloží ředitelka-‚‘‘ odmlčel se Michael.

,,Budeme z toho mít dost velké následky.‘‘ dokončil Sebastian.

,,Ale hoši.‘‘ zamračil se Bruno a zvedl se od stolu.

,,Takže zítra ráno.‘‘ ujistil se Michael.

,,Přesně. Budu na vás čekat. Dobrou noc Sáro a nestrachuj se.‘‘ usmál se na mě Bruno a odešel.

,,Jak si to myslel s těmi následky?‘‘

,,Už delší dobu prostě Bruno věděl, nebo spíš tušil, že Irina něco zlého plánuje a nezasáhl, neboť ji důvěřoval. Bude mít problém, že ji nezastavil.‘‘

,,Uhrajeme to na to, že jsme nic netušili, pokud to ten kretén nevyžvaní.‘‘ snažil se zachránit situaci Michael.

,,Derek? Ten ani necekne.‘‘ ujistil ho Sebastian.

Kývla jsem a odešla s prázdným talířem.

Naštěstí mě na pokoj doprovodili, sice Sebastian šel jen kousek a zamířil do přízemí. Sledovala jsem ho tak dlouho, dokud mi nezmizel z dozoru.

,,Neboj se Sáro.‘‘

,,Nebojím se.‘‘ odporovala jsem.

Když jsme byli u mého pokoje chtěla jsem se rozloučit, ale Michael se opřel o dveře a pozoroval mě.

,,Jsem na tebe naštvaná.‘‘ zašeptala jsem.

,,Proč?‘‘ nechápal.

,,Co ti je do toho, jestli jím nebo ne.‘‘ zamračila jsem se.

Usmála se a naklonil se, skoro se mě mohl dotýkat rty kdyby chtěl ,,bohužel mi je do toho dost.‘‘

,,Dovolíš? Ráda bych si šla lehnout.‘‘

Chvíli mě pozoroval od hlavy až k patě. Jeho dech jsem cítila na svém holém krku a hrudníku ,,tak dobře.‘‘ usmál se a o kousek odstoupil.

,,Dobrou noc.‘‘ řekla jsem se a otevřela dveře.

,,Dobrou noc Sáro.‘‘

Zavřela jsem dveře a oddychla jsem si, když v tom se ke mně přiřítila Ron s ustaraným výrazem ,,konečně, dělala jsem si starosti.‘‘

,,Jsem v pořádku. Povídala jsem si s Brunem.‘‘

,,A?‘‘ vykulila na mě svoje krásné oči.

Jen jsem zakroutila hlavou ,,prý ji málem měli, ale zdrhla.‘‘

Povzdechla si a prohrábla si vlasy.

,,Nesmíme zoufat. Už brzo ji chytí.‘‘

Překvapilo ji, že to říkám zrovna já.

,,Máš pravdu. Jaká byla hodina s panem HeatClifem?‘‘ usmála se.

,,Zajímavá. Ty víš něco o té vraždě před 15 lety?‘‘ vyhrkla jsem.

,,O tom ví snad všichni.‘‘ zamračila se.

,,Kdo byla ta dívka?‘‘ zeptala jsem se už snad po desáté.

,,Já nevím.‘‘

V tu chvíli jsem poznala, že lže. Proč to tu všichni tají?

,,Aha.‘‘ řekla jsem zklamaně.

,,Běž si dát sprchu a jdi spát.‘‘ usmála se.

Jen jsem kývla hlavou.

,,Určitě toho máš plný kecky.‘‘ zahihňala se a šla do pokoje.

,,To si piš.‘‘ zašeptala jsem pro sebe.

,,Nevrtej se v tom.‘‘ ozval se hlas.

Omyl!