12.Kapitola - Nepatrné zjištění -

Anotace: - Výkřiky ze tmy - Dívala jsem se, jak ladně odchází. Má své důvody a nechtěla mi říct jaké. Zamyšleně jsem tedy dojedla snídani, pořád jsem na to všechno musela myslet. Tolik záhad, tolik tajností a kvůli čemu?

Sbírka: Výkřiky ze tmy

Smyk.

Výkřik.

Opět jsem se ocitla v té hrozné přesmyčce zapeklité události. Věděla jsem, že spím. Chtěla jsem se probudit, ale nemohla jsem. Znovu jsem se musela podívat, jak se to odehrálo. Zdálo se to zase o něco jasnější. Vedle dívky bez tváře byl i muž, který se nejistě přibližoval. Byl jako v mlze.

Tak rychle jak jsem usnula jsem se i probudila. Cítila jsem se tak jako po každé noční můře, vystrašená a zpocená, neschopná vydat hlásku. Jediná vcelku dobrá informace byla, že jsem se zase pohnula z místa.

Koukla jsem na vedlejší postel, kde ještě tiše oddechovala Ron. Rukou jsem si prohrábla zpocené vlasy a neohrabaně vylezla z postele. Po špičkách jsem potichu našlapovala, abych ji nevzbudila a otevřela dveře, které k mému překvapení ani nezavrzaly.

Konečně jsem byla v kuchyni a s úlevou si oddechla, očima bleskově střelila po hodinách, bylo teprve půl 7 ráno.

Pravý čas.

Rozhodla jsem si dát sprchu, protože jsem potřebovala ze sebe smýt dlouhou noc.

 

*

 

Seděla jsem v kuchyni u okna a sledovala, jak duše vcházejí a vycházejí z budovy. Čas se táhl a mě kručelo v žaludku. Po dlouhé době jsem měla pořádnou chuť na jídlo. Neklidně jsem koukala po hodinách, které se jako naschvál nepohybovali.

,,Dobré ráno.‘‘ zívla si Ron, která právě vyšla z pokoje. Rukou si promnula oči a prohrábla rozčepýřené vlasy.

,,No sláva.‘‘ zajásala jsem.

Všimla jsem si, jak se dívá na hodiny ,,dneska mám volno.‘‘ řekla nakonec.

,,Takže semnou nejdeš ani na snídani?‘‘ pocítila jsem menší zklamání.

,,Asi ne. Půjdu se ještě natáhnout.‘‘ usmála se a mířila do koupelny.

,,Já ani nevím, jaké mám hodiny.‘‘ zamračila jsem se.

Zastavila se ,,myslím, že o půl druhé jsou dějiny historie.‘‘

,,Jo na to chodím.‘‘ usmála jsem se.

,, A v 5 bojová umění.‘‘

,,Jsi úžasná.‘‘ vydechla jsem a šla ji dát pusu na tvář, čímž jsem se chtěla zároveň rozloučit a vyrazit na vydatnou snídani.

Nějak jsem si nelámala hlavu s tím, jak to všechno ví, ale byla jsem ráda, že vím, že nic nezmeškám.

,,Ahoj.‘‘ zavolala na mě než jsem za sebou zabouchla dveře, mířila jsem do prvního patra k jídelně. Nějak se mě zmocnil pocit nejistoty. Dneska tu přeci Michael ani Sebastian nebudou to znamená jediné, že tu bude-.

Ach ne, zasténala jsem a myslela na to, že se asi na podpatku otočím a vypařím se, jenomže žaludek začal silně protestovat, takže mi nezbylo nic jiného než k tomu stolu jít a nasnídat se.

S ním, zamračila jsem se. Jediné štěstí bylo, že už dojídal a u stolu seděla Klarysa.

Šla jsem si rovnou nabrat jídlo. Vybrala jsem si houbovou omeletu se zeleninovou oblohou a opečeným toustem se sýrem, ještě jsem si do hrníčku nalila horkou kávu a zasedla ke stolu.

,,Dobré ráno.‘‘ pozdravila jsem slušně.

Jako vždy Klarysa ani nevzhlédla jen zamrčela a věnovala se tlusté učebnici, jediný kdo mě pozdravil byl on ,,rád tě zase vidím Sáro.‘‘ usmál se. Jeho oči jasně říkali, že by mi nejradši ublížil, nebo dokončil to co započal.

Polkla jsem a začala jsem se věnovat své snídani.

,,No nic dámy budu vás muset opustit.‘‘ olízl si spodní ret a odešel.

Všechno to napětí ze mě opadlo, zadívala jsem se na Klarysu ,,musím tě děsně rozčilovat,co?‘‘

Zvedla oči s pokřiveným výrazem, neboť asi nechápala ,,o čem to mluvíš?‘‘

,,No od první chvíle, co jsi mě spatřila mě pěkně nenávidíš, a já nevím proč.‘‘ zamračila jsem se.

Usmála se ,,do toho ti nic není.‘‘

,,Nemám ráda, když mě někdo nenávidí bez důvodu.‘‘

Zaklapla učebnici a hluboce se na mě zadívala ,,jak můžeš vědět, že žádný důvod nemám?‘‘

Chtěla jsem něco namítnout, ale nevěděla jsem co.

,,Tak vidíš.‘‘ zakroutila hlavou a zasmála se.

,,Je to kvůli Iriny?‘‘ vypadlo ze mě najednou.

Úsměv ji zmizel a v obličeji se objevila emoce, kterou jsem u ní ještě nikdy neviděla. Byl to snad smutek? Ať to bylo cokoliv vypařilo se to dřív, než jsem mohla cokoliv pořádně zaregistrovat. Zřejmě si byla jistá, že jsem to neviděla.

,,Jak už jsem řekla,‘‘ její hlas byl vážný a bodavý ,,do toho ti nic není.‘‘

,,Dřív nebo později na to přijdu. Až ji chytí třeba mi to poví i sama.‘‘

Sledovala jsem, jak se ji napnula čelist. Asi jsem neměla dráždit hada bosou nohou.

,,Opravdu si myslíš, že ji chytí?‘‘

Ztuhla jsem.

Usmála se ,,je chytrá a mazaná,‘‘  našpulila rty ,,pochybuju, že by ji chytili a ona se jen tak nachytat nedá.‘‘

,,Jak si můžeš být jistá, že to teď nikomu neřeknu?‘‘

,,Protože to všichni ví.‘‘ úsměv ji zmizel a opět se tu objevila chladnost.

Dala jsem si do pusy další sousto a s sklopila zrak.

Dostala mě. Že by ji kryla? Řekla to jako by nechtěla, aby ji chytili. Je to divné, přeci kdyby ji nějak ublížila chtěla by zaručeně pomstu.

,,A teď, když dovolíš nemám čas se tady s tebou vykecávat.‘‘ vstala a odešla.

Dívala jsem se, jak ladně odchází. Má své důvody a nechtěla mi říct jaké.

Zamyšleně jsem tedy dojedla snídani, pořád jsem na to všechno musela myslet. Tolik záhad, tolik tajností a kvůli čemu?

Odnesla jsem talíř a šla zpět na pokoj.

 

,,Ronie?‘‘ zavolala jsem, když jsem byla zpět.

,,Jsem ve sprše. Už budu.‘‘ křikla na mě zpoza koupelny.

Sedla jsem si zase k oknu a koukala ven. Chtěla sem vědět kdo je ta holka a jediný, ze které jsem to hodlala dostat byla Ron.

,,Jaká byla snídaně?‘‘ zeptala se, když vyšla z koupelny v mlžném oparu.

Usmála jsem se na ni a pak koukla znovu z okna ,,dobrá. Byla tam Klarysa a-‚‘‘ spatřila jsem Sebastiana s Michaelem. Bleskově jsem vyběhla z pokoje z dálky jsem ještě slyšela, jak za mnou něco Ron křičí, ale momentálně jsem nedokázala vnímat její řeč. Jediné co se mi honilo hlavou bylo to, jestli už ji chytili.

,,Sebastiane.‘‘ vrazila jsem do něj u vchodových dveří.

,,Sáro?‘‘ zeptal se Michael.

,,Tak co? Něco nového? Kde je?‘‘ chrlila ze mě jedna otázka za druhou.

,,Ne.‘‘ zatnul čelist a odstrčil mě, mířil po schodech nahoru. Stála jsem tam jak opařená. Nevěřila jsem tomu, co jsem slyšela. Jemu to je jedno? Slzy mě začaly pálit v očích.

,,Sáro.‘‘ zašeptal Michael svírajíc mé rameno.

,,Zase utekla?‘‘ vypravila jsem ze sebe.

,,Nebyla nikde.‘‘ vydechl a otočil si mě čelem k sobě.

Zakroutila jsem hlavou a cítila beznaděj.

Nedostanu se odsud, nikdy! Honilo se mi hlavou.

,,My ji najdeme. Slibuju.‘‘ snažil se mě uchlácholit, ale já mu nevěřila.

,,Ale no ták,‘‘ poznal, že mu nevěřím ,,chytíme ji a to už brzo jenom musíme najít správnou stopu.‘‘

,,Nechytíte.‘‘

,,Cože?‘‘ nadzvedl obočí.

,,Klarysa věří tomu, že ji nikdy nikdo nenajde.‘‘ už jsem to nevydržela. Vymanila jsem se z jeho stisku a běžela do pokoje.

,,Sáro!‘‘ křikl za mnou. Neotáčela jsem se, to bylo dobře, protože se mi po tváři začali kutálet slzy.

Zabouchla jsem dveře, které jsem mírně řečeno nakopla.

,,Sáro.‘‘ zašeptala za mnou Ron.

Opřela jsem se čelem o chladivé dveře, zavřela oči a snažila se přestat brečet. Nebylo vhodné dělat scény. Ale už toho na mě bylo moc.

Nechytili ji a ta osoba neschopná citu se právě teď musela radovat.

,,Nechytili ji. Žádné stopy, jako by se na dočista vypařila.‘‘ zašeptala jsem a pocítila její objetí.

,,To je mi líto, ale musíš věřit tomu, že ji prostě chytíme. Na víc ji hledají ti jedni z nejlepších a vsadím se, že se do toho velmi brzy zapojí i stopaři.‘‘

,,Stopaři?‘‘ zopakovala jsem.

,,Ano.‘‘ pohladila mě po vlasech. Otočila jsem se k ní, musela vidět moje zarudlé oči. Nic neříkala jen pohladila po hořících tvářích.

,,Promiň.‘‘ zašeptala jsem.

,,Nemusíš se omlouvat je toho na tebe moc.‘‘

Přikývla jsem na souhlas.

,,Uvařím ti čas.‘‘

,,Děkuji.‘‘

Otočila se a šla k lince. Já se mezitím pokusila sebrat a zavřela se v koupelně, kde jsem si opuchlý obličej opláchla studenou vodou.

 

Seděly jsme mlčky u stolu a já pomalu upíjela uklidňující čaj.

,,Je toho tolik, co mě trápí.‘‘

,,Já vím.‘‘

,,Pořád mi neleze do hlavy ta mrtvá dívka,‘‘ koukla jsem se ji do očí ,,plus by mě zajímalo, co proti mně má Klarysa.‘‘

,,Je to pro ni těžké.‘‘

,,Co tím myslíš.‘‘ přimhouřila jsem oči.

,,Víš musíš se vžít do její situace. Je sama a přišla o svoji kamarádku.‘‘ povzdechla si Ron.

,,Sama? Vždyť má Sebastiana. Kdyby nebyla tak chladná možná by měla i další kamarády.‘‘

Ronie se smutně usmála ,,víš asi bys měla vědět, že taková vždycky nebyla.‘‘

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou ,,ta osoba byla někdy jiná?‘‘

,,Když přijdeš o někoho blízkého změní se ti celý svět.‘‘

,,Jak blízkého?‘‘ zeptala jsem se rychle.

Ronie se zarazila.

,,Ona snad měla rodiče?‘‘

Zasmála se ,,každý z nás měl rodiče.‘‘

,,Tak koho jsi tím myslela.‘‘

Povzdechla si a chvilku si mě prohlížela ,,nesmíš ji říct, že jsem ti to řekla.‘‘

Napínavě jsem přikývla.

,,Měla sestru, a kdyby nebylo Iriny asi by se na dobro uzavřela do svého světa, do kterého jen tak nikoho nepouští. V některých, dobře, tak skoro ve všech vidí někoho, kdo by se v jejím životě mohl začít šťourat a vyptávat se, takže raději bude chladná a zlá, aby lidi kolem sebe odehnala a odradila.‘‘

,,Páni to mi je líto. Přišla o dvě milované osoby.‘‘ zašeptala jsem.

Ron pokrčila rameny, zesmutněla.

,,Promiň, ale jak o ni přišla?‘‘

Jen zakroutila hlavou ,,víš na to by ses jí měla zeptat sama. Je to velice citlivé téma  nerada bych to rozebírala za jejími zády.‘‘

,,Jinými slovy dokud mi to neřekne sama mám smůlu.‘‘

Ronie jen přikývla.

Takže sestra.