13.Kapitola - Článek -

Anotace: - Výkřiky ze tmy - Než jsem se nadála v ruce jsem měla nejmíň pět tlustých knih. Ponořila jsem se do čtení, všechny knihy byly na chlup stejné. Psaly se v nic samé nepodstatné věci akorát se každá jmenovala jinak. Až na jednu, která mě opravdu zaujala.

Sbírka: Výkřiky ze tmy

Ronie mě šla doprovodit na mojí nastávající hodinu dějin historie. Byla jsem za to vcelku ráda, neboť jsem nevěděla, kde se ta učebna nachází a nechtěla jsem tu přeci bloudit.

,,Tak hodně štěstí.‘‘ objala mě a vydala se pryč.

Na nic jsem nečekala a vlezla do učebny. Jako obvykle už tu pár lidí sedělo. Na učebně nebylo nic zvláštního třída jako ve škole. Tři řady po čtyřech lavicích. Nevím proč, ani jsem neváhala a šla si rovnou sednou k Melanii., která seděla ve třetí lavici u okna.

,,Můžu?‘‘ zeptala se nejistě, protože jsem právě přerušila její rozhovor s klukem, který seděl přímo za ní.

,,Páni,‘‘ její oči se rozzářili ,,nevěděla jsem, že spolu máme kromě pana HeatClifa i dějiny historie.‘‘

,,Já taky ne.‘‘ zamrkala jsem a sedle si vedle ní.

,,Jo pardon,‘‘ odkašlala si ,,Justine to je Sára. Sáro Justin.‘‘ představila nás.

,,Rád tě poznávám. Něco jsem už o tobě zaslechl.‘‘

,,Já taky.‘‘ pohledem jsem střelila k Melanii, která se zatvářila, že mu o mě nic neříkala.

Rozesmál se ,,rozhodně neobviňuj Mel.‘‘ zamrkal.

,,A koho.‘‘ pokusila jsem se o úsměv.

,,Už jsem ti říkala, že tu o tobě každý ví.‘‘

Povzdechla jsem si.

,,Neboj kolujou, nebo aspoň ke mně se dostali, dobré zvěsti.‘‘ pousmál se.

Justin měl hnědé sestříhané vlasy, pod kterýma se rýsovalo obočí a oříškově hnědé oči s krátkými řasy. Úzký nos a tenké rty. Vystouplé klíční kosti, jež se rýsovali pod jeho tričkem.

,,To jsem vážně ráda.‘‘ sklopila jsem zrak a otočila se k tabuli. Právě včas, protože v tu chvíli vešla do třídy žena menší postavy, na krátko ostříhané černé vlasy. Bílou košili s lehkou rozhalenou, zastrčené v modrých kalhotách a černými kozačky.

,,Paní Šarlota Kowalska.‘‘ pošeptala mi Mel.

,,Je docela mladá.‘‘ pošeptala jsem ji zpět.

,,To je kost,‘‘ zaúpěl Justin ,,já věděl, proč si vybrat tenhle předmět.‘‘

,,Takže dneska se vrhneme do 18. Století, co vy nato?‘‘ zeptala se mladá žena, stojící před zírající třídou ,,ale ještě před tím by zde měla být slečna Sára.‘‘

Zatrnulo mi.

,,To jsi ty! Jdi tam.‘‘ vytlačila mě Mel.

Vstala jsem a pomalu šla k ní. Na zádech jsem cítil bodavé pohledy ostatních duší.

,,Nemusíte se stydět.‘‘ mile se na mě usmála.

Jen jsem kývla.

,,Tady jsou vaše učebnice.‘‘ pokračovala jako by se nechumelilo.

,,Děkuji.‘‘ zašeptala jsem a vrátila se do lavice.

,,Omlouvám se, že jdu pozdě, ale musel jsem ještě něco vyřešit.‘‘ objevil se najednou ve třídě Sebastian.

,,Posaďte se.‘‘

Posadil se do poslední lavice u dveří. Sledovala jsem ho a snažila se přijít na co, proč je tak rozhořčený, a co řešil? Irinu? Měla jsem sto chutí si k němu přisednout a na všechno se ho vyptat.

,,Takže moji drazí přátelé,‘‘ začala Kowalska ,,AntraxCollege byla vybudována téměř před sedmi sty lety, tedy v roce 1314. Určitě víte, které je to století, že pane Levone.‘‘

,,Ehm,‘‘ odmlčel se Justin ,,jistě. 14. Století. Však jste říkala, že pustíme do 18. Století.‘‘

,,Máš pravdu, začátek 14.století, ale k tomuhle magickému číslu se taky píše úžasná historie a-‚‘‘

Udělala jsem chybu. Měla jsem raději chodit na box nebo na nějakou jinou hloupost. Historie byla jedna velká nuda. To už bych raději seděla u pana HeatClifa. Třeba mi přeci jen mohl prozradit, kdo byla ta mrtvá dívka. Ale k čemu by mi to bylo? Vlastně bych si o tom měla promluvit s Klarysou, možná bych se dozvěděla víc, než potřebuju. Skousla jsem si ret.

Jak se ale dostat k informacím, když mě nenávidí?

,,Většina záznamů byla uložena v knihovně.‘‘ pokračovala Kowalska.

,,Celý vznik budovy a k tomu nějaká ta historie až po tohle století?‘‘ zasmál se nějaký kluk.

,,Přesně tak, takže kdyby jste třeba-‚‘‘

Jasně knihovna! Napsala jsem si to na kousek papíru. Krom knihy jsem totiž dostala i sešit.

,,Co to píšeš?‘‘ zašeptala Mel.

,,Potřebuju si zjistit nějaké informace.‘‘

,,V knihovně?‘‘ zasmála se poněkud nahlas.

,,Něco k smíchu slečno Hazeová?‘‘

Ihned se přestala smát ,,tak se laskavě utište.‘‘ napomenula ji.

Hodina se mi poněkud táhla dokonce jsem málem zapomněla na to, že na hodinu chodím se Sebastianem. Čekala jsem netrpělivě až to ta nudná učitelka ukončí.

,,Nashledanou příště.‘‘ oznámila po další půlhodině a zmizela.

Koukla jsem na Sebastiana, který mi pohled oplácel.

,,Budu muset jít, tak ahoj.‘‘ rozloučila jsem se s Mel a Justinem. Vstala jsem a zároveň jsem si všimla, že i Sebastian vstal a mířil k odchodu. Předběhl mě, byl z téhle učebny venku dřív než já. Musela jsem se zamračit, že by přede mnou utíkal?

Vyšla jsem ze dveří, když v tom mě někdo chytnul za paži.

,,Počkej.‘‘ zastavil mě.

,,Co chceš?‘‘ zadívala jsem se do jeho krásně modrých očí.

,,Musíme si promluvit.‘‘ téměř šeptal, uhnul pohledem a koukal kolem sebe zda někdo neposlouchá.

,,O čem?‘‘

,,Pojď, tady to není dvakrát bezpečné.‘‘ jemně se mnou zatáhl, aby mě donutil k chůzi.

,,Co se děje? Děsíš mě Sebastiane!‘‘ zaskřípala jsem zuby.

Dovedl mě k pokoji a postavil se naproti mně. Chápala jsem, zde nebyla ani noha oproti prvního patra.

,,Takže?‘‘ nervozně jsem začala levou šlapkou klepat o zem.

,,Klid.‘‘ pokřivil úsměv.

,,Klid?‘‘ nechápala jsem.

,,Víš jde o to,‘‘ ztlumil hlas ,,zaznamenali jsme Irinu.‘‘

,,Cože? Kde? Musíme za ni.‘‘ vyjekla jsem.

,,Pšt.‘‘ okřikl mě.

Stiskla jsem rty pevně k sobě.

,,Musíme být opatrní. Dostal jsem informaci, že se poněkud často zdržuje v nemocnice, kde ležíš.‘‘

,,Co to znamená?‘‘

,,Nevím, ale nesmíme ji vyplašit.‘‘

,,Co tam dělá?‘‘

,,Sáro já ji tam neviděl, ale tohle se mi dostalo.‘‘

,,Už je zpátky Belgie-‚‘‘ odmlčela jsem se ,,co tam dělala?‘‘

,,Na to se chci zeptat já tebe.‘‘ zahleděl se mi do očí a levou paží se opřel o dveře.

,,Já nevím. Adam tam má firmu.‘‘

,,Firmu?‘‘ naklonil se blíž.

,,Jo je možné, že by se s ním znala?‘ vyděsila jsem se.

,,Ne to je nepravděpodobné.‘‘ zakroutil hlavou.

,,Tak co teda?‘‘

,,Chtěl jsem tě jenom informovat.‘‘

,,A co moje rodina? Přeci jsi byl venku, jak je to semnou?‘‘

,,Nadechni se.‘‘ ozval se hlas.

Zamračila jsem se.

,,Co?‘‘ podivil se.

,,Nic. Odpověz mi.‘‘ znovu jsem vzhlédl.

,,Něco tajíš.‘‘

Sebastian se usmál.

,,To ty!‘‘ vykřikla jsem.

,,Co já?‘‘ svůdně se pousmál.

Že mi to nedošlo hned! Byla jsem tak hloupá!

,,Jak si mohl?!‘‘ stále jsem byla v šoku.

,,Nechápu o čem to mluvíš.‘‘ úsměv mu nemizel a bohužel ani ta svůdnost.

,,To ty jsi v mojí hlavě!‘‘ zamračila jsem se a napřímila se, takže stačil jen nepatrný pohyb k-

Zarazil se a odtáhl se.

,,Jsi rozkošná, když se zlobíš.‘‘

,,Nech toho.‘‘ stále jsem se zlobila.

,,Čeho?‘‘ zeptal se nevinně.

,,Sáro?‘‘ vyrušil nás Michael a oba jsme se otočili jeho směrem.

,,Nazdar.‘‘ vyštěkla jsem a měla namířeno pryč.

,,Sáro.‘‘ zasmál se Sebastian ,,co blázníš?‘‘ stále nechápal.

,,Co jsi ji udělal?‘‘ zhrozil se Michael.

Už jsem neměla zájem je poslouchat přidala jsem do kroku  a hledala knihovnu. Super tady to je. Otevřela jsem dveře, které jsem rychle zavřela, kdyby mě ti dva náhodou chtěli sledovat.

Ocitla jsem se ve velké místnosti, spíš hale řekla bych. Naproti mně byli tři viktoriánská okna od stropu až po zem. Před nimi velká televize, která stálá na konferenčním stolku a před televizí velký béžový, čalouněný gauč s křesly stejného typu. Hned na prvé straně byli schody do mezi patra. Hned jak jsem je vyšla respektive vyběhla, neboť jsem schody brala po dvou, byla celá stěna jedna velká knihovna. Otočili jsem se a šla k zábradlí. Podívala se dolů na sedící duše, které sledovali televizi. Zakroutila jsem hlavou a šla podél knihovny k lomenému oblouku, díky kterému jsem se ocitla v další místnosti.

Všechny stěny byly nacpány knihami. Uprostřed místnosti kromě perského koberce stál velký zaoblený mahagonový stůl s dvanácti židličkami. Vlevo v rohu byla něco jako kartotéka.

Tady bych měla začít. Stačí vyhledat správná slova. Než jsem se nadála v ruce jsem měla nejmíň pět tlustých knih.

Ponořila jsem se do čtení, všechny knihy byly na chlup stejné. Psaly se v nic samé nepodstatné věci akorát se každá jmenovala jinak. Až na jednu, která mě opravdu zaujala.

 

‘‘ Budova AnthraxCollege měla vždy velmi dobrou pověst, až na osudný den, který se zapsal do historie.

1.6.1999 byla v jedné z místnosti objevena mrtvola mladé duše, kterou zabil neznámý vrah. Do dnešní doby není jasné kdo a hlavně proč tuto dívku připravil o život.

Jasné bylo jen to, že budova již nebyla bezpečna, tak se na dlouhý půlrok uzavřela. Po otevření se stala ještě proslulejší, i když zde stále koloval strach tehdejších duší.

I přesto byli všichni ujištěni, že budova je od 1.12 bezpečnou, mnohem bezpečnější než kdykoliv předtím. Tím se také zapsala do kategorie nejvíce zqbezpečných budov na světě.

I přes hroznou tragédii se budova AnthraxCollege vzpamatovala a znovu se dokázala postavit na nohy.‘‘

 

Není tam jméno! Zaklapla jsem knihu, zřejmě už se ani vrah nehledal, pohled jsem zaměřila k bočnímu oknu. Byla tma, měla bych jít. Zřejmě jsem propásla hodinu sebeobrany.