(3) Irina

Anotace: - Výkřiky ze tmy - Ukazováčkem jsem si přejela po spodním natrženém rtu, který na dotek štípal. Pod prsty jsem mohla cítit, jak se otok stahuje a celý ret nabírá původní tvar bez jediného poškození. Vedle pravého oka se také rýsoval krásný monokl

Sbírka: Výkřiky ze tmy

Když jsem přišla do naší chladné ložnice z mého oblečení už téměř nic nezbylo.

Zahlédla jsem se v zrcadle stojícího uprostřed místnosti. Na mém rameni byly značné podlitiny, které už nabírali barvu růžové, později zažloutlé a pak už zde nebylo ani stopy. Ukazováčkem jsem si přejela po spodním natrženém rtu, který na dotek štípal. Pod prsty jsem mohla cítit, jak se otok stahuje a celý ret nabírá původní tvar bez jediného poškození. Vedle pravého oka se také rýsoval krásný monokl, který při každém mrknutí způsoboval bolest, která mi připomínala, jak se to vůbec stalo. Zavřela jsem oči, protože už jsem se dále na sebe nemohla dívat. Z krásné dívky se stala jako lusknutí prsty chudinka. Otrhánek. Musela jsem se tomu pousmát, neboť na brek jsem neměla ani pomyšlení. Když jsem znovu otevřela oči rovnou se natáhla k toaletnímu stolku, na kterém byli navlhčené ubrousky, jimiž jsem si odstranila rozmazanou řasenku pod zarudlýma očima. Nahmatala jsem hřeben, kterým si šetrně pročesala rozčepýřené vlasy a stáhla je gumičkou do vysokého drdolu. S povzdechem si svlékla šaty teda aspoň ty cáry, co z nich zbyli. Při pohledu na své dokonalé nohy jsem si všimla, jak se na levém stehnu zocelují i rýhy po nehtech, které momentálně vypadali fialově a na dotek opět bolestivé.

Opravdu nevím, co bych dělala, kdyby mi v žilách nekolovala krev matky, pomyslela jsem  a svrásčila obočí. Asi bych se musela několik dní ne-li týdnů schovávat a zotavovat se, ušklíbla jsem se na své nahé teď už opět nedotčené tělo. Ve skříni, která se opět nacházela u pravé zdi místo okna, jsem si vyhrabala černé jeany s bílým krajkovým tílkem. Pomalu a nejistě jsem se sledovala v odrazu zrcadla, byla jsem dokonalá? Rozpustila jsem si vlasy.

,,Jsi‘‘

,,Jsi doko‘‘

,,Jsi dokonalá.‘‘

,,Jsi dokonalá.‘‘ usmála se na mě hřejivým úsměvem.

Jen sem se zasmála a sklopila zrak.

,,No tak Irino máš to, co ti všichni závidějí.‘‘ hodila mi vlasy přes rameno. Zvedla jsem oči k zrcadlu, do kterého hleděla i ona. Dala si svou bradu na mé pravé rameno a usmívala se, byla tak šťastná.

,,Jsme dokonalé.‘‘ našpulila plné korálové rty a zamrkala svými hustými řasami, jež se rozprostírali kolem jejich mandlových očích, které žhnuly hnědozelenou barvou.

,,Ale no tak.‘‘ zasmála jsem se, když jsem spatřila ty našpulené rtíky.

,,Nesměj se.‘‘ kousla se do spodního rtu.

Už jsem začínala chápat, co na ni Derek vidí. Byla prostě krásná, co krásná nádherná. Její dokonalá olivová pleť s dlouhými oříškovými vlasy, které se ji vlnily a jí to vždycky rozčilovalo. Její ženské křivky ohromily snad každého normálního chlapa. Spíš jsem nechápala, co ona viděla na Derekovi.

Všimla si mého zvídavého výrazu ,,děje se něco?‘‘

,,Ne.‘‘ zalhala jsem.

,,No dobře.‘‘ nevěřila mi a proto se odtáhla. Určitě se cítila ublížená, že jí lžu, i když nerada. Ale za svou hloupou poznámku by se naštvala.

,,Kathleen.‘‘ otočila jsem se k ní ve snaze, že pochopí.

,,Já nemůžu.‘‘ řekla z ničeho nic.

,,Cože?‘‘ nechápala jsem.

,,Nechci ti lhát.‘‘ otočila hlavu a smutně se usmála.

,,V čem?‘‘ zamračila jsem se nechápavě.

Povzdechla si a pohlédla na zem.

,,Kathleen!‘‘ vyjekla jsem.

,,Už jste dámy?‘‘ ozval se velice povědomý hlas, za kterým jsme se ihned otočily.

,,Už jsi?‘‘ zaúpěl u dveří Damien. Vytrhl mě ze vzpomínek stejně tak jako kdysi Sebastian, když mi chtěla říct něco co ji trápilo a já už ji nevyslechla.

Nikdy.

Ten pocit nevědomí mě užíral. Tolik to bolelo, co když to bylo něco velmi důležitého? Kdyby byl vhodný okamžik!

,,Jsi dokonalá.‘‘ postavil se za mě a pohladil mě na poraněných místech, která teď byla zahojená. Jemně mě políbil na krk ve snaze, že mu snad odpustím. Takového jsem ho neznala. Nikdy nebyl tak zlý až do dnešního večera.

Jsi dokonalá, zněla mi hlavou její a jeho slova zároveň.

,,Jsem připravena jít.‘‘ pokusila jsem se o úsměv.

,,Podívej se Irino. Nechtěl jsem se tě nějak dotknout, aspoň příště budeš vědět, co se smí a co se nesmí.‘‘

Nějak jsem nerozuměla tomu, co říká ,,prosím?‘‘

,,Buď poslušná a vše bude v pořádku. Bohužel,‘‘ odmlčel se a měřil si mne pohledem ,,zatím si velice neschopná a neposlušná.‘‘

,,Už jsem ti řekla, že to není má vi-‚‘‘

Otočil si mě čelem k sobě a na ústa mi položil ukazováček ,,musím tě potrestat za tvé chování.‘‘

Hádat se s ním by nebylo rozumné aspoň ne teď, když jsem se cítila zranitelná. On moc dobře věděl, že bych byla zase tou kořistí jako před lety. Prostě jsem musela být silná a nedovolit mu mě ovládat.

,,Jsem připravená.‘‘ tentokrát se mi povedl mnohem věrohodnější úsměv, při kterém jsem mu hluboce hleděla do očí.

Naklonil hlavu a pousmál se, takhle jsem se mu líbila ,,nepodělej to.‘‘ úsměv se opět vytratil, ale ještě mi stihl dát vášnivý polibek na cestu.

S úlevou jsem opustila pokoj a měla to přímo namířeno do podzemí, kde se nacházelo moje tělo.

Pohlédla jsem na tu spící dívku, kterou jsem poslední dobou neznala.

Musela jsem to udělat, pro dobrou věc, snad jednou všichni pochopí proč.

Chytla jsem tu cizí dívku za ruku, nehtem ji přejela po tepně, která se táhla po celé délce od zápěstí po loket. Udělala jsem krásný zářez a opatrně do ni vložila svou své prsty, zavřela jsem oči a oddávala se tomu průchodu.

Když jsem se probudila ležela jsem v cizím pokoji, alespoň jsem si to myslela do doby než jsem přišla k sobě. Byl to levný motel. A já ležela v malém pokojíčku, v kterém bylo jedno zaprášené malé okno, jehož výhled směřoval na zarostlý dvůr, malá rozpadlá skříň s vrzavou postelí. Jediné co zde bylo čisté snad bylo to povlečení, u kterého jsem si nebyla až tak jistá. Na stěnách byly tapety zašlé zelenožluté barvy, která místy odlézala a odkrývala hnusné základy tohoto domu. Koberec byl hnědé už vyšlapaný. Nebyl to zrovna žádný luxus, ale jako úkryt to sloužila ohromně. Nikdy mě zde zatím nenašel a určitě už po mě pátrají strážci. Musím byl velice ostražitá.

Pokusila jsem se posadit a pohlédla ven, bylo šero a rozhodně jsem si nebyla jistá zda právě slunce zapadlo, nebo teprve bude vycházet. Mé tělo se potřebovalo nadechnout, ale když jsem do plic nabrala vzduch plný prachu musela jsem si odkašlat.

Nemůžu déle čekat, musím jednat ať se děje cokoliv, pomyslela jsem si zdánlivě.

Ze své polorozpadlé skříně jsem vyhrabala černé kalhoty, s šedivým tričkem s dlouhým rukávem, na to jsem si oblékla černou koženou bundu a na hlavu si nasadila elegantní klobouk.

,,Dobrý večer slečno Davisová.‘‘ pozdravil ospale recepční, když jsem vycházela ven z ponurého motelu.

Večer to se mi hodilo.

Venku jsem se moha s poklidem nadechnout. Oproti zatuchlému vnitřku to bylo nehorázné osvěžení. Ten chladný a číst vzduch, jež mi procházel plíci byl nepopsatelný. Ještě chvíli jsem takhle stála a pak si chytila taxíka, který ě dovezl do Brixenské nemocnice, kdy ležela ta osoba, která mi způsobovala spoustu problémů.

,,Kam to bude slečno?‘‘ zeptal se taxikář.

,,Brixenská nemocnice.‘‘ pokusila jsem se o vlídný úsměv.

,,Vše přáním je mi rozkazem.‘‘ odpověděl řidič a zařadil rychlost.