Tajemství Zatracených 2.série 7.díl

Anotace: No popravdě jak jste si asi všimli, tak píšeme za dvě postavy. Takhle to bude chvilku, než se vše vrátí,ale poté se tu zase ukáže další postava, která tu bude dost figurovat. Tak zatím, užijte si mučení hlavní postavy a zvláštní chování druhé ;)

Sbírka: Tajemství zatracených 2.série

Kaiso: Steav a Muriel už byly pryč a já s vyklepanou Eliz vykročil z lesa.

Dlouho bylo ticho a nebyl jsem to já, kdo ho přerušil.

„Proč….proč jsi mě…vzal sebou?“
Neodpověděl jsem.

Zkoušela to dál. „Proč jsem nemohla zůstat s Edgarem? K čemu vám tam budu?“
Pousmál jsme se.

„Tak mi alespoň řekni, proč jsi mě políbil?!“

Teď až jsem se na ni podíval a uchechtl jsem se. „Protože jsem ti chtěl poděkovat.“

„A-ale-ale proč…takhle? Nemiluješ snad Andrewa?“

„Jestli ho miluju? To on mi řekl, že chce pauzu, samozřejmě že ho pořád chci, ale proč bych nemohl svést někoho jiného, když on mě nechal, hmm?“

„T-to je…tvá odpověď?“

Přikývl jsem.

„Ale…vždyť..já jsem…ech…starší?“

„Nemyslím. Vzhledově sice ano, ale jinak…..“ Přiblížil jsem se k ní a chtěl ji znovu políbit, ale ona….

„Au!“ vykřikl jsem.

„Co to s tebou je?“

„Proč jsi mi vrazila facku, sakra?“

„Protože ty máš Andrewa a teď se chováš jako debil! Co je s tebou? Před tím, jsi byl jiný! Lepší!“ křičela na mě.

Nechápavě jsem na ni koukal.

Otočil jsem se a šel dál.

„Hlupáku!“ zakřičela naposledy, protože jsem ji přiložil meč ke krku.

„Takhle už na mě neřvi!“ zahřímal jsem.

Nasucho polkla a přikývla.

Dál jsme šli mlčky. Já jsem vytvářel to kouzlo a Eliz se snažila mě zase nenaštvat.

 

Kira: Moje dvojče mi přineslo moje oblíbené hračky, s kterýma jsem dlouho nikomu neublížil. Můj oblíbený bič, který má po celé délce ostré hroty, kterýma vytrhávám i kousky masa, kleště, ty nejobyčejnější , ale přitom nabyté kouzlem ohně. Kladivo a hřebíky – to bude bolet. Pak jsem tu měl nějaký drát, který stačí rozžhavit a přiložit mu to k tělu. Nože….hmmmm…..něco tu však chybělo.

„Kde mám tu truhlu?“
“Jakou?“

„S těmi kouzly, které mu lámou kosti, které ho spálí, které h začnou pomalu topit….“

„Hned ji přinesu!“ vyhrkl a zmizel.

Ušklíbl jsem se a vzal zatím tyhle hračky do jeho cely. Otevřel jsem dveře a uviděl ho , jak se choulí v rohu místnosti a snaží se moc nehýbat. Pořád však mumlal jeho jméno, jako by to byla modlitba. U toho jsem se zamračil a vešel i s věcmi a položil je na stůl.

„tak můžeme…..začít!“ řekl jsem a rozchechtal se na celé kolo.

 

Andrew: 

Vyplašeně jsme se na něj podíval. „C-Cože?“ Šeptl jsem ale on mě místo toho jenom chytil za paži a vytáhl na nohy. Zasyčel jsem bolestí, tohle bolí!

„Tak pojď!“ Ušklíbl se a prodloužil řetěz aby mě dostal blíže ke stolu.

„Ne!“ Křikl jsem. Ale to mě už strčil na židli, ke které mě připoutal.

„Buď hodný chlapeček, Andrew, užívej si to.“ Ušklíbl se, ale já při prvním náznaku bolesti začal křičet.

„Kaiso!“ Stále jenom jeho jméno. Někde tam je. Někde… Zraněný a zklamaný. Zase!

Kira se musel zamračit. „Nevolej ho, stejně tě neuslyší.“ Podíval se na mou tvář, při čemž levá strana mého obličeje byla popálená.

„Kaiso…“ Šeptnu nehledě na to co se se mnou stane. Jediné co potřebuju je omluvit se.

„Nikdy ti neodpustí, zranil jsi ho, Andrew. Zranil! Utekl jsi a nechal ho tam.“ Začal se smát a já pocítil další ukrutnou bolest. Neřval jsem o pomoc. Ne! Já řval jenom jeho jméno a omluvu, kterou jsem mu dlužil.

 

Kaiso: 

Zarazil jsem se uprostřed kroku. Eliz na mě pohlédla, ale já byl jako opařený. Měl jsem dojem, jako by někdo křičel mé jméno.

„Andrew?!“ hlesl jsem.

„Cože?“

„Nic,“ řekl jsem již vyrovnaně.

Ale i tak mi to vrtalo hlavou. Proč jsem měl dojem, že slyším své jméno. Proč mám dojem, že křičí mé jméno bolestí.

„Musíme si pospíšit!“ křikl jsem náhle.

Eliz přikývla, když to vůbec nechápala a já přidal do kroku. Naštěstí jsem kouzlo už měl připravené a tak jsme ho použil.

„Přemístíme se!“ křikl jsem na ni a chytl ji.

Pak jsme se ocitli na místě mě nejznámější.

„Myslel jsem, že sem už se nikdy nevrátím.“

Byly jsme ve vypálené vesnici, kterou obývali duchové zemřelých. Kira je vyvolal zpět a chtějí zabíjet.

„Kde jsou mí bratři?“ optala se mě, když jsem chvíli zíral do prázdna.

Rozhlédl jsem se. „Támhle!“ vykřikl jsem, když jsem uviděl, jak se k nám rozeběhli.

„Utíkejte!“ křičel Steav.

Eliz na ně nechápavě hleděla.

Já to zahlédl o chvilku dříve než ona. Za nimi se hnala skupina duchů.

„Běž!“ křikl jsem na ni.

Bratři se kolem prohnali a chytli Eliz za ruce a odtáhli ji pryč.

Ušklíbl jsem se a zahlédl se na duchy, kteří kolem mě udělali kruh. Poznali mě.

„Takže se nemusím představovat, že?“ Arogantně jsem se usmál.

„Proč…jsi…sem…přišel?“ ozvaly se všechny duše.

„Chci někoho chránit, ale vy mi v tom bráníte.“

„Koho?“

„Andrewa.“

Vytáhl jsem meč a povolil jsem svoji moc. Rozmáchl jsem se a uvolnil kouzlo, které všechny zasáhlo. Zmizeli. Rozeběhl jsem se do míst, kam zmizeli ostatní a přemýšlel, jsem, jak se dostat do Dvojčetího doupěte.

 

Kira: Šeptal jeho jméno a mě to začalo lézt na nervy. Vzal jsem rozžhavený kov a přiložil ho na jeho tvář.

Zaječel a v tichosti brečel.

„Bolí?“ optal jsem se ho a drsně ho na popálenou tvář políbil.

Začala se z ní řinout krev a já ji olízl a ochutnal.

„Chutnáš sladce,“ zavrněl jsem mu do ucha.

Vražedně na mě pohlédl.

„Věčně mi vzdorovat nemůžeš.“

Uslyšel jsme, jak se otvírají dveře. Kdybych nevycítil jeho moc, mohl skončit v plamenech.

 

Kovu: Jen co otevřu dveře a zahledím se do očí toho chudáka, celkem mě oklepe. Jedno jeho oko je celé zarudlé, žíly v jeho bělmu popraskaly zřejmě tím žárem, který ho popálil. „Bratře.“ Oslovím ho.

„Co tu děláš?!“

„Jen, jen jsem si říkal…našel jsem t-tohle.“ Podám mu malou krabičku. „Hledal jsi to už dlouho, je to ta věc na vykloubení prstů.“ Šeptnu tiše.

„Šikovný bráška.“ Zasmál se a koukl na Andrewa. „Teď odejdi a nevyrušuj!“ Křikl a já viděl v očích toho nebohého chlapce, jak žadoní o pomoc.

 

Andrew: Ječel jsem jako šílenec. Jeden po druhém mi lámal a vyklouboval prsty na rukou. Kůže ihned začala rudnout a já cítil jak mé prsty puchnou. „Dost!“ Křičel jsem. Nedalo se to snést. „Kaiso!“ Křikl jsem jeho jméno, to mě však umlčel další bolestí. Zhluboka jsem dýchal a mé oči se převracely. On mě nenechal zkolabovat, přestal a počkal do chvíle než bude moct pokračovat. „Kaiso…“ Šeptnu tiše.

Zvedl mi hrubě hlavu k té své. „I kdyby tu byl, nezachrání tě…nepomůže ti…a víš proč? Protože tohle zranění je způsobené mými upravenými hračkami. Sem jeho moc nesahá, takže až zjistí že jeho moc tady nefunguje dorazí ho to a ty pak budeš navždy můj.“ Ušklíbl se.

„Nikdy!“ Křiknu s malou nadějí v hlase. To jsem však ale cítil jeho prst na mé rozpálené kůži na tváři. Opět jsem vyjekl bolestí.

 

Kaiso: „Jdeme! Nemáme moc času! Za chvilku se vrátí a nebudou tak přívětivý, jako předtím!“ zakřičel jsem na ně. Když ode mě stáli deset metrů.

Otočili se a vyrazili pryč z vesnice.

Uslyšel jsem za sebou někoho křičet a naříkat. Byly za námi! Poznal jsem to. Rychlosti jsem se otočil a mrštil po nich kouzlo rozplynutí.

Zmizeli, ale další se ukázali.

„Zmizte! Zkusím je zdržet!“ křikl jsem.

Přidali do kroku a za chvilku zmizeli za hranicemi vesnice. Já se otočil a za chvilku se zase opakovala situace. Utvořili kolem mě kruh.

„Co po mě chcete tentokrát? Zabít mě?! Nenechám se!“ řekl jsem a ušklíbl se.

„My…to…víme…“

„Tak co?“

„Osvobodit…nás.“

„Ne!“ Po tomto prohlášení se na mě vrhlo několik duchů a já ucítil hroznou bolet. Nedala se snést, ale nekřičel jsem. Zatnul jsem zuby.

„Osvoboď…nás.“

„Proč? A jak?“

„Vypálit…vesnici…znovu.“

Rozesmálo mě to. „Jedinou věc chci vědět. Proč bych to měl dělat?“

„Protože…tě…jinak…zabijeme…“

„Do toho na nic jiného nečekám celý svůj život.“

Zamračili se.

Já se usmál. „Dobře. Vypálím znovu vesnici, i když pochybuju, že to bude mít nějakej účinek, ale vy mi na oplátku řeknete, kde je Andrew.“
Přikývli.

„Dobře.“ Povolil jsem svoji moc a vypustil oheň, který se shromáždil v mém meči. Uvědomoval jsem si riziko, že mě může Kira najít, ale to bylo vedlejší. Teď ano.

 

Kira: Jeho řev se mi tolik líbil. Tak moc se mi líbilo, když řval, ale vždycky mě naštvalo, když řekl jeho jméno.

„Přestaň to říkat jako modlitbu, on za tebou nepřijde. Pochop to. Nikdo tě odsud nedostane.“

Po těchto slovech jsem mu zlomil žebro. Nemusel jsem se ho ani dotknout. Stačilo na to pomyslet.

Když utichl, naklonil jsem se k němu a zašeptal. „Budeme pokračovat zítra.“

Odešel jsem a nechal ho tam, ať brečí.

Sedl jsem do křesla a řekl Kovu, ať mi udělá jídlo.

 

Kovu: „Hned, bratře.“ Šeptl jsem s hlavou svěšenou k zemi. Nachystal jsem jeho nejoblíbenější jídlo. Maso. Spousty masa. Když jsem položil talíř na stůl a díval se, jak se láduje, neubránil jsem se, musel jsem se prostě zeptat! „Co náš vězeň? Mám tu také donést jídlo?“ Zeptám se.

„Zaslouží si ho snad?“ Vrhne na mě zvědavý pohled.

„Kiro, pokud nedostane jídlo a pití…bude ti brzy k ničemu, nebude silný to ustát, bude umírat a už si s ním nebudeš moci hrát.“ Šeptl jsem.

Chvíli přemýšlel, pak přikývl, což jsem se divil. „Pravda, dej mu vývar, nic jiného by ani nesnědl, jenom polévku.“ S tím mě odehnal zpět do kuchyně a já s mírným úsměvem připravoval pro Andrewa jídlo.

„Mám mu to donést, nebo to uděláš ty, bratře?“ Zajímal jsem se.

„Nakrm ho.“ Přikývl a soustředil se na svůj dlabanec.

Jen jsem zakroutil nad ním hlavou a zmizel v chodbě. Vešel jsem do železných těžkých dveří a viděl ho sedět na židli. Jeho oči byly zaslzené, ale nebrečel. Povzdechl jsem si. Uslyším chrastit řetězy, to tím jak s sebou trhl zděšením. „Klid, nehýbej se, nebo to bude bolet, stále máš na sobě pouta, které ubližují svému nositeli.“ Řeknu vlídně.

„Ty…kdo jsi?“ Šeptl a zahleděl se mi do očí.

„Já? Jmenuji se Kovu, jsem dvojče mého bratra, toho už jistě znáš.“

„Ano…poznal jsem, že nejsi on.“ Špitne a zavře oči.

Vytřeštím zrak. Jak? „Jak jsi to poznal?“ Zajímám se.

„Máš jinou jiskru v očích než on, jsi mírnější a opatrnější.“ Pousmál se.

„Nepřepínej se, na jez, dokud je to horké.“ Pomalu jsem ho krmil, skoro vždy se zakuckal, polykat se zlomeným žebrem to dá zabrat. „Pšš!“ Snažím se ho uklidnit. „Musíš něco sníst…“ S tím vidím, jak mu vytekly slzy, které tak dlouho držel.

„Pomoz mi-“ Hlesne.

Lítostně se zatvářím a jenom ho krmím. Nic neříkám.

„Prosím…pomoz mi.“ Zopakuje svojí prosbu.

„Nemůžu, je mi líto, Andrew, ale…musíš to vydržet, já…nemůžu zradit svého bratra.“ Odpovím.

„Tvůj bratr je zrůda.“ S tím se zakucká, při čemž vyplivne trochu krve.

„Jo…já vím…ale je to můj bratr, vždycky budu při něm stát, ať je jakýkoliv.“ Pověděl jsem s hlubokým povzdechem, dokrmil ho a postavil se k odchodu. Ale zarazil jsem se. Nedalo mi to a pro jistotu jsem prohlédl jeho zranění. Rána na tváři…kdo ví, jestli ji dovede někdo zahojit, ale zřejmě ne. „Pokud potkám Kaisa, povím mu o něčem, co by ti mohlo trochu pomoci od bolesti a aby se rány zacelily. Víc udělat nemůžu.“ Snad mu tohle bude stačit.

 

Kira: „HEJ KOVU! Co tam tak dlouho děláš?!“ křikl jsem z křesla.

Hned vyběhl z cely a skoro rozbil talíř, jak se snažil odtama vypadnout.

„Snědl něco?“

Přikývl.

„Fajn. Dneska budu milosrdný a nechám ho na pokoji. Stejně už s tím zlomeným žebrem by s ním nebyla zábava,“ hlesnu.

Bratr zmizel a za chvilku jsem slyšel jak někdo otvírá dveře.

„Kam jdeš?“ zeptal jsem se, když jsem se objevil před ním.

Nasucho polkl a uhnul očima. „Jdu se projít. Nevydržím to tady a navíc musím jít zkontrolovat duchy z vesnice.“
Nechápavě jsem na něj pohlédl, ale nechal jsem to být. „Fajn.“

Proletěl kolem mě a za chvilku jsem ho ani nezahlédl.

„Já bych měl jít za velitelem. Snad nějak pokročili,“ řekl jsem si pro sebe a prohrábl jsem si vlasy.

 

Kaiso: Oheň za chvíli zaplavil celou vesnici a sápal se po všem, co bylo jen trochu hořlavé. Usmíval jsem se, protože se mi to líbilo. Dlouho jsem necítil žár temného ohně z mého meče. Tak moc se mi to líbilo.

Za pár chvil duchové zmizeli a já jsem ucítil něčí moc, která se pomalu blížila, ale byla daleko.

„Hmm…kdo to je?“

Vyrazil jsem za ostatníma, kteří šli naproti té moci. „Musím je zastavit, jestli to necítí, tak jsme v háji!“ nadával jsem si, i když to nebyla má chyba.

Když jsem se však znovu zaměřil na tu moc, byla už u nich.

„To si ze mě dělaj srandu!“ vydechl jsem a zpomalil. „Ať si to zvládnou sami no ne? Já jim pomáhat nemusím.“
Fakt mě to štvalo. Copak tu moc necítili?
Šel jsem krokem a přemýšlel, kdo to asi může být a jestli mají Vládci nějakou naději to přežít.

„Ne. Nemají,“ uzavřel jsem to.

 

Kovu: „Neděste se, potřebuju mluvit s Kaisem.“ Bráním se, když na mě každý z nich hází kouzla na obranu.

„Ty hajzle, kde je Andrew?!“ Chytí mě Edgar a já se mírně přikrčím.

„Nejsem Kira, nejsem…“ Špitnu. Po chvíli uvidím vyjít ze stínu naštvaného černovlasého kluka. „K-Kaiso!“ Křiknu a vysmeknu se Edgarovi, přiběhnu za ním. „Neděs se, já jsem…“

„Co tady chceš?!“ Muriel zuřil a snažil se mě zabít.

„Nechte ho mluvit!“ Okřikla všecky zelenovláska.

„Kaiso.“ Kouknu mu do jeho stále stejných rudých očí. „Nepodléhej své moci, bratr chce abys byl vynervovaný, nemůžu moc mluvit, ale nesu ti zprávu.“ Začnu tiše. „Jdi na skálu a hledej stříbrnou růži, je léčivá, neptej se na co ji budeš potřebovat, její listy zahojí jakékoliv zranění, omlouvám se, více říct, nemůžu.“ Ukloním se a zmizím. Varování snad proběhlo úspěšně. 

 

Andrew: „Kaiso.“ Povzdechnu si. Levá část tváře mě šíleně pálí. Cítím se slabý, ne fyzicky ale vzdávám to duševně. Cítím sílu, kterou jsem vpustil do Kaisa a tím ji i s ním propojil. Ona reaguje…negativně. „Kaiso prosím…“ Vzlyknu a snažím se nevnímat jak se jeho duše mění v něco hrozivého. V tu chvíli mě popadne ještě větší strach, než kdy jindy. „Bojuj se svojí temnou stránkou, Kaiso…prosím, bojuj.“ Ukápne mi slza z oka. V tu chvíli se venku ozve rána jak z děla. Kouknu k malému okénku. Prší. Mé emoce…zase…hřmí a lítají blesky. Do místnosti se dostává voda, já tohle nedovedu zastavit. Má mysl ochabuje. „Kaiso, pokud to vzdáš…vzdám to s tebou.“ Špitnu unaveně, při čemž zavřu oči a snažím se utéct té bolesti.

 

Kaiso: Stál jsem jak opařený. Když zmizel vydal jsem ze sebe jen: „Kovu……?“ nechápal jsem ho.

„C-Co to bylo?“ nechápal Steav.

„Jeho dvojče…“ vydal jsem ze sebe již klidně a ušklíbl jsem se.

„Co teď?“ optal jsem se hned.

„Jdeme najít tu růži,“ vypadlo z Eliz náhle.

Otočila se na mě a vyšla opačným směrem. Dohnal jsem ji a otočil na sever.

„Tudy,“ řekl jsem jemně do jejího ucha, až se zatřásla.

Věděl jsem o jaké skále mluví, ale nechápal jsem tu růži a koho navíc potřebujeme uzdravit. Bylo mi to jedno. Ať je to kdo je to, tak je v háji. Protože koho si vezme do parády Kira, tak je mrtvý.

Zamračil jsem se. Proč tu vlastně jsme? Koho jsme to šli zachránit? Proč si nepamatuju jméno uvězněného?

„Sakra!“

Steav na mě pohlédl.

„Jak jsme daleko?“ optala se Eliz.

„Pokud se přemístíme, bude to hned.,“ konstantoval jsem.

„Ale copak my víme, kam?“

Povzdechl jsem si. Tohle mě otravovalo. „Chyťte se mě.“
Steav a Muriel mě chytli za ruce a Eliz chytla je.

„Echm….“

„Co?“ optala se Eliz, která na mě naštvaně pohlédla.

„Musíš se dotýkat mě, jinak to nepůjde.“ Ušklíbl jsem se a počkal, až mě obejme.

„Dobře…přemístím nás. Držte se.“

Přenos tří lidí, není vůbec lehký, takže  když jsme se tam dostali. Já jsem sebou švihl o zem. Eliz spadla na mě a její bratři se kutáleli ze svahu, dokud sebou nepraštili o strom.

„Sakra! S tebou se už nikdy nepřemisťuju!“ zavil na mě Muriel, který si narazil hlavu.

„Moje řeč,“ přidal se Steav.

Eliz nic neříkala.

Pohlédl jsem na ni a byla v bezvědomí.

„Eliz?“ zatřásl jsem s ní.

Nic.

Napadl mě příšerný plán. Lehce jsem ji políbil.

Vytřeštila oči a vrazila mi facku. „Debile!“ zařvala na mě.

Tohle už jsem někdy zažil. Říkal jsem si.

Náhle začalo pršet a za pár chvil uhodil blesk do nedalekého stromu.

„Andrew!“ vykřikl jsem.

Cítil jsem, jak se mě dotkla jeho moc. Co se to se mnou děje, sakra? Proč jsem líbal Eliz? Vždyť já……..

„Kaiso! Mám tu kytku!“ vykřikla Eliz, která odběhla někam daleko.

Muriel a Steav se zatím vyhrabali do toho kopce.

Zašel jsem za Eliz.

„No tak ji utrhnem a je to, ne?“ řekl jsem rychle a trhl jsem tou kytkou.

Ani se nehla.

„Sakra!“