Tajemství Zatracených 2.série 9.díl

Anotace: =) Co k tomu říct?? Maximálně nechte se překvapit, takže hezké počtení :P =)

Sbírka: Tajemství zatracených 2.série

Kaiso: Vyběhl jsem ze dveří a uviděl tam Kiru. Chvíli jsem na něj hleděl a pak jsem vytáhl svůj meč.

„Tak kde si to vyřídíme?“ zeptal jsem se.

„Než se ale dostaneš ke mně, musíš zabít je,“ odpověděl, na něco, na co jsem se neptal.

Za ním se vynořilo asi deset jeho nelepších bojovníků, které nejprve mučil, aby mu sloužili a ten kdo přežil, toho vycvičil. Tohle nebude jen tak.

„Běž pro Steava a Eliz řekni, ať zmizí i s ním. Bež!“ řekl jsem mu rozhodně a vypustil svoji moc, která mě okamžitě pohltila.

„Takže pořád tě tvoje moc neposlouchá, co?“ řekl výsměšně Kira.

Jen jsem se ušklíbl a zabil prvního bojovníka, který se ke mně přiblížil ze zadu.

„Budeš mě brát vážně, nebo na mě půjdou po jednom?“

Kira zavrčel a poslal na mě dva.

Jeden vytáhl dva meče a přibližoval se. Druhý vytáhl bič – byl trochu zvláštní, ale to jsem nechal bejt, ať udělá cokoliv mě nezastaví a svého otce i s bratrem zabiju.

Ušklíbl jsem se a prvním dvoum ranám jsem se vyhl a toho jeho následovatele jsem řízl do boku. Svalil se na zem a skučel, ale rychle zase vstal.

„Jak dlouho vydržíš, hmm?“ optal jsem se ho, když se naše meče zkřížili.

Jen vycenil zuby, jakoby mě chtěl zubany zadusit, ale já se nedal. Můj meč začali obklopovat plameny, které se přemístili na jeho meče. Upustil je a pohlédl na své ruce. Druhej s bičem se po mě ohnal a jeho zbraň se mi omotala kolem krku. Začal jsem se dusit a on si mě ještě přitahoval k sobě blíže. Ten s ránou na boku si zase vzal meče a přiblížil se blíže. Zavřel jsem na chvíli oči a temné plameny zapálili jeho zbraň. Jeho zapálili taky, ale než vůbec začal křičet, usekl jsem mu hlavu. Druhému s meči jsem okamžitě probodl břicho. Když padl k zemi,  až pak se objevili Steav a Muriel.

„No konečně. Tři už jsou mrtví, tak si snad už poradíme ze sedmi, ne?“

Nic neřekli, jen si připravili svoje kouzla. Muriel hodil po jednom ohnivou kouli, která ho zasáhla do hrudě. Zavřeštěl a Steav ho větrem zadusil.

Šest.

Šli po nás čtyři najednou a dva hlídali Kiru. Zamračil jsem se. Už jsem si nechtěl hrát. Nebavilo mě to a tak jsem použil hodně své síly, aby všechny čtyři pohltili plameny a okamžitě se proměnili v kupičky prachu.

Dva.

„Nějak rychle to zmizelo, co?“ řekl jsem výsměšně Kirovi.

Kira trhl hlavou a poslední dva šli po nás. Chtěl jsem zase použít svoji sílu, ale ta se k nim vůbec nedostala.

„Takže postaru, hm?“ řekl jsem si.

Muriel a Steav zjistili, že taky nemůžou na ně použít svoji moc. Nevěděli co dělat. Byly takto bezbranní.

„Nechte je mě. Stejně toho bez své síly moc nezmůžete,“ křikl jsem k nim zapáleně.

Počkal jsem, až budou blíže, až pak jsem se pokusil bránit. Oba vytáhli meče a snažili se mě, zabít. To jim bohužel nevyjde. Vyhýbal jsem se jejich útokům. Snažil se je alespoň oslabit, ale nic nepomáhalo. Párkrát jsem je škrábl, ale jinak nic. Byly dobrý. Až moc, dobrý. Něco tu nehrálo. Pohlédl jsem na Kiru a pak mi to došlo. On ovládal jejich pohyby. Zadíval jsem se jednomu zabijákovi do očí a viděl jen prázdný pohled, který byl stejně zakalený kouzlem. Byly mrtví. Teda alespoň jejich mysl. Jinak žili.

Tohle bude sranda. Proběhlo mi myslí.

„Běžte do úkrytu, tady už mi nepomůžete!“ křikl jsem dozadu, kde stál Muriel se Steavem.

Hned na to zmizli a já se mohl věnovat jen boji. Dlouho jsem už nebojoval s mrtvými, takže to bude zábava. Zabít je nejde jen tak. Jedině jak je zabít, je oddělit hlavu od zbytku těla, ale je to hrozně namáhavé a dosti i nemožné, ale pro mě ne. Ustupoval jsem do zadu a oni tam stáli a čekali na další rozkaz, který jim mohl dát jen Kira, přes mysl, takto komunikují. V té chvíli jsem na jednoho vystartoval. Bylo to rychlé, takže ani Kira nestihl zareagovat. Jeden z nich už byl bez hlavy. Zbýval poslední, ale tak trochu nemotorně jsem šlápl a uklouzl po té krvy, která byla po celé délce chodby a na mě teď už taky. V rychlosti jsem vstal, ale i tak jsem schytal bodnou ránu do ramene.

Hryzl jsem se do rtu, až jsem ucítil v puse pachuť své krve. Měl jsem chvilku pocit, že se z toho opět zhroutím k zemi, páč mi až teď došlo, že tihle jeho zabijáci mají otrávené zbraně. Meč jsem musel držet levou rukou a snažil se nějak zabít toho posledního. Nemohl jsem se přemístit, páč by mě Kira vystopoval, ale nemohl jsem tu ani zůstat, protože takhle mě lehce zabijí. Musel jsem se rozhodnout, buď tu zůstat a umřít, aniž bych prozradil místo úkrytu a nebo odejít, ale přitom Kiru navést až do věže. Odpověď byla jasná, zůstávám.

Z posledních sil jsem skočil po tom zabijákovi a bodl ho mečem do  krku, vyplivl krev a začal sebou zmítat, ale já nepustil. Vytáhl jsem meč a v rychlosti mu usekl hlavu.

Zvedl jsem se z jeho těla a otočil se na Kiru, který už byl taky vysílený. Cítil jejich smrt, jako by to byla jeho vlastní.

Ušklíbl se a pak zmizel. Ještě jsem slyšel ve své mysli. „Příště už umřeš.“

Věděl jsem, že je pořád tady a nejspíše u svého bratra, který měl svůj pokoj někde na druhé straně tohoto místa, ale to už jsem neřešil. Zmizel jsem z tohoto místa do našeho úkrytu. ¨

 

Andrew: „Steave! Sami to nezvládneme, potřebujeme tě, hned!“ Zakřičel Muriel a Steav se okemžitě zvedl a přešel ke dveřím.

„CO Andrew a Eliz?“

„Elizabeth, uteč, vezmi Andrewa do věže, tak zní rozkaz Kaisa!“ Křikl aniž by se na ní podíval a rozběhl se se Steavem nazpátek.

„Dobře.“ Šeptla a koukla na mě, při čemž sundala další lístek z mé tváře. „Andrew?“ Šeptla, při čemž mě pohladila po vlasech. „Andrew?“ Zeptala se znova. Pak si povzdychla. „Možná je dobře že jsi usnul, chlapče.“ Pousmála se a koukla se pod další lístek, tam ale rána byla pořád stejná jen trochu se zacelila. Zasyčela bolestí, bolelo ji to za mě. Jen ten pohled ji bolel. „Dobře…“ Povzdechla si a zkontrolovala další část mého obličeje. Na tváři mi zůstaly už jenom dva lístky. Zavřela oči a soustředila se. xkrát pohla rukama a v ruce nakonec svírala obvaz z mořských řas. Nic jiného vykouzlit nedovedla, jen věci, které souvisí s jejím živlem. Zavázala mi popáleninu, aby poslední lístky nesletěly k zemi a pak mě vyzvedla do náručí. „Zavedu tě za tátou, Andrew.“ Pokusila se o úsměv a soustředila se na Edgara. Po chvíli stanula v temné místnosti, kde viděla svého bratra u okna. „Brácho.“ Šeptla, jen co se na ní podíval zděsil se.

„Elizabeth! Andrew!“ Křikl.

Dívka si dala ukazováček na rty. „Pšt, spí…musí odpočívat, Kira ho pěkně zničil.“ Povzdechla si a opatrně položila tělo na postel a přikryla. „Edgare…má třetí stupeň popáleniny na levé straně obličeje, jizva se nikdy nezahojí, bude znetvořen do konce života.“ Šeptla lítostně. Po chvíli pocítila jak se do chodby těšně u dveří dostali její bratři.  „Steave, Muriele!“ Křikla. Vletěla do otevřených dveří a zahlédla je. „Kde…kde je Kaiso?!“ Vykřikla nechápavě.

 

Kaiso: Svezl jsem se na zem. Neocitl jsem se v úkrytu, ale na něm. Zaklel jsem, ale neměl jsem sílu se přemístit k nim. Pocítil jsem pálivou bolest v rameni. Pohlédl jsem na tu ránu a strhl látku, abych se mohl podívat jak se ten jed dostává do mého běhu krve.

Žíli mi vystupovali v černé barvě. Jed postupoval rychle. Za chvilku se dostane k mému krku a já nebudu moci dýchat.

„A zrovna to začínalo dostávat grády,“ řekl jsem si výsměšně.

„Teď umřu. No alespoň jsem ho zachránil. Doufám že přežije.“ Usmál jsem se a koukal na nebe, které začínalo dostávat nádech růžové.

„Andrew,“ hlesl jsem a zavřel oči, abych si odpočinul. Byl jsem unavený a ztratil jsem mnoho krve.

„Miluju tě,“ šeptl jsem.

 

Andrew:„Kaiso!“ Křikl jsem, když jsem vytřeštil oči, teda…oko…zase…

„Andrew, tiše, co se děje? Určitě to byla jenom noční můra.“ Přešel ke mně otec a objal mě. Utěšoval.

Kroutil jsem hlavou. „Ne…tati…on je tady…Kaisovi se něco stalo, on…“ Vytrhl jsem se z jeho objetí a prudce se postavil na zem, ale hned jsem sletěl na břicho. „Au!“ Zaklel jsem.

„Pitomče! Co si myslíš? Že hned budeš mít sílu?!“ Muriel mě vytáhl na nohy a mrštil se mnou o postel. „Jestli opustíš postel, přikovám tě k ní, rozumíme si?!“ Vrčel.

„Murieli!“ Okřikl ho otec. „Co se stalo Andrew, co jsi cítil?“ Zajímal se.

„Je poblíž otče…je…někde tady…je zraněný, potřebuje vaší pomoc.“ Vzlyknu.

„Kde je? Umíš ho najít?“

Přikývnu. „Máme propojenou sílu, je na jižní části u hradeb.“ Ukážu na jih.

„Fajn, jdeme, Andrew, zůstaň tady a ani se nehni, už tak jsi nám nadělal problémů až-až.“ Zavrčel podrážděný rudovlásek.

Se slzami v očích jsem zůstal ležet. „Kaiso…“ Zakňučel jsem a zavřel zaslzené oko.

„Kaiso!“ Křičeli jeden přes druhého a snažili se ho najít.

„Steave, Eliz, Murieli!“ Křikl Edgar a sehl se ke chlapci, kterého hledali.

„Co se mu stalo? Jak mu je?“ Zajímala se ihned Elizabeth.

„Jed.“ Zavrčel Steav.

„Dobře, ustupte!“ Křikla zelenovláska a strhla si pečeť. Její vlasy se naježily a ona si vyvolala korálový meč, kterým Kaisa řízla podél ramene. Přisála se na ránu rty a pomalu do jeho rány dostávala vodu, která jed splachovala do jejich úst. Ihned na to ho vyplivla a opakovala to co před chvíli. „Vydrž to, Kaiso, sakra ukaž že jsi chlap!“ Zavrčela, když slyšela jeho skuhrání.

 

Kaiso: Cítil jsem, jak se jed dostává z mé rány a z mého těla. Bolelo to, ale musel jsem to vydržet, i když jsem cítil, že to pomáhá, stejně jsem ztrácel vědomí.

„Jak…je…Andrewovi?“ dostal jsem ze sebe, když byl jed pryč.

„Dobře. Teď se hlavně šetři. Musíš se uzdravit.“

Nedokázal jsem rozpoznat komu hlas patří.

Vytáhli mě na nohy a táhly mě do pokoje, kde byl Andrew. Teda, v to jsem alespoň doufal.

„Položte ho tady a přineste nějaké obvazy.“
Elizabeth. Tu jsem poznal.

Někdo otevřel dveře a v další chvíli jsem slyše další hlasy, které na někoho křičeli, že ho přivážou k posteli, jestli se okamžitě nevrátí.

„Andrew….“ Pousmál jsem se. Muriel na něj zase řval, ale on se nedal.V posteli zůstat opravdu nechtěl.

 

Andrew: „Kaiso!“ Křičel jsem starostlivě a doplazil se k němu. „Kaiso…“ Namířil jsem jeho tvář k té své. „Jak ti je…promluv…Kaiso…mluv se mnou…“ Třásl jsem s ním, ale jeho hlava pořád klesala a on už ani nebyl schopen otevřít oči. „Kaiso…prosím.“ Vzlyknu.

„A dost! To byla poslední kapka ty malý nevděčný-!“

„Přestaňte všichni!“ Vyjekla Elizabeth až to zadunělo. „Andrew, plav do své postele, hned!“ Přikázala ale já si stál pevně za svým.

„Jak chceš, varoval jsem tě!“ Zazubil se Muriel a přehodil si mě přes rameno jako pytel brambor.

„Ne prosím, chci být s Kaisem, prosím! Tati udělej něco!“ Křičím ale to už jsem pryč z pokoje a jsem vláčen do toho svého.

Edgar se jen plácl s povzdechem do čela. „Mám za syna totálního poděse.“ Povzdechl si s mírným úsměvem.

Muriel se mnou mrštil o postel – zase! „Je to pro tvé dobro, pokud se budeš přepínat, budeš marod do konce svých věčných dnů!“ Zavrčel a opravdu mě přivázal k posteli. „Lež, odpočívej, nejlépe spi!“ Rozkázal a odešel, dveře nechal pro jistotu otevřené.

„Ne, strejdo Murieli, prosím! To není fér! Tohle nemůžeš!“ Křičím na něj.

„Pozdě, hochu, už se stalo!“ Ozval se jeho hlas z chodby.

Nezbývalo mi nic jiného než to vzdát, nyní jsem se jen tak-tak držel, Muriel to myslel se mnou dobře, měl bych odpočívat.

 

Kaiso: Bylo ticho a já upadal do lehkého spánku. Vnímal jsem všechno okolo a tak jsem slyšel snad úplně všechno co se dělo v celé věži. Jak tu běhají myši, jak vrzají dveře v celách, jak růže hledají cestu dovnitř a úplně všechno. Kroky, které mířili sem. Tichý dech, který se ozýval z vedlejšího pokoje. Uslyšel jsem, jak se otevřeli dveře a vešli sem dva lidi.

„Eliz,“ zašeptal někdo.

Eliz se pohnula a řekla: „Spí, tak ticho Steave.“

Přišel blíže a zašeptal jí do ucha: „Potřebujeme, abys přišla do jídelny. Vymýšlí se plán na obranu lesa.“

„Hned jsem tam.“

Steav odešel a chvíli bylo ticho. Dokud se ke mně ona nenaklonila a nezašeptala: „Uzdrav se rychle. Potřebujeme tvoji pomoc. Vím, že mě slyšíš, takže ti chci něco říct. Neubliž mému synovci a už mě nikdy nelíbej. Miluješ ho ne? Tak se vrať do normálu.“

Odešla.

Povzdechl jsem si a raději upadl do tvrdého spánku, abych nemusel přemýšlet nad jejími debilními řečmi. Ale však, po krátké době, kdy všechno bylo ticho, vyrušili mě z spánku čísi kroky, které začali ve vedlejším pokoji a pokračovali k mému. Namáhavě oddechoval a opíral se o zeď. Za chvilku se otevřeli dveře a vstoupil do pokoje. Pootevřel jsem oči, abych dal najevo, že jsem vzhůru.

 

Andrew: Chvíli jsem přemýšlel jak se z toho dostat, no…podědit veškerou moc po celé rodině se vždy hodí. Provazy jsem mírně zapálil, ale vzalo mi to všecku energii kterou jsem nahromadil. Namáhavě jsem se posadil a ještě namáhavěji postavil na vratké nohy, které se ihned začaly třást. „Kruci.“ Povzdechnu si a opřu se o stěnu. Pomalu vyjdu ke dveřím které tiše otevřu a rozhlédnu se. „Vzduch je čistý, snad…“ Zaposlouchám se. Hlasy jdou zezdola takže mám čas. Doplazil jsem se na druhou stranu chodby a opřel se o zeď, kdybych to neudělal zahučel bych na zem. Těžce si povzdechnu a dojdu pomalým krokem ke dveřím dalšího pokoje. Tiše je otevřu a pak ještě tišeji zavřu. To už ale neustojím a padnu na kolena, zachytím se rukama o zem a vydýchávám se.  Po čtyřech se dostanu k jeho posteli. To už sedí a nevěřícně na mě hledí.

„K-Kaiso.“ Vzlyknu jako malé dítě, kterému chyběla matka. Jenom co se vyhrabu na jeho prostornou postel, obejmu ho, i když slabě, pro mě to bylo nyní nejpevněji jak jsem dovedl. Tiše mi uteklo pár slz z mého zdravého oka. „Kaiso, on mě oblbl…já…nikdy bych…“ Dal mi ukazováček na rty, abych už byl tiše.

„Nemusíš to vysvětlovat, Andrew.“ Šeptne a projede svými prsty přes mojí tvář.

„A-Ale…já…je mi to líto.“ Vzlyknu.

„Mě taky.“ Přikývl a také mě objal. „Jak jsi na tom?“ Zajímal se.

„Je těžké zvyknout si na jedno oko…ale o to víc se bojím, že ta bolest na tváři…“ Nedopovím. „Bojím se kouknout do zrcadla…“ Navedu větu jinam.

Kouknu do jeho zapřemýšlivých očí, které měly stále ten stejný nádech rudé, kterou jsem tak miloval. Náhle pocítím jak se svými prsty dotýká mého obvazu. Uhnu pohledem i tváří do levého boku. „To…já…“

„Věř mi.“ Šeptne. Povzdechnu si a kouknu mu zpět do očí.

„Co když tě to odradí…co když díky tomu…už mě nebudeš milovat? Já…nikdy bych nemohl…nechci…nechci o tebe přijít.“ On si ale stál za svým. Nakonec mi nezbývalo nic jiného než jemně přikývnout. Začal mi pomalu obmotávat obvaz z mořských řas, který mi Elizabeth vykouzlila. Cítil jsem ty zbylé dva lístky, jak stále léčí zbytky mojí tváře. Já raději zavřel oči. Nechci vidět jeho zhnusený pohled až se mu naskytne pohled na mojí zohavenou tvář.

 

Kaiso: Pomalu jsem odmotával obvaz z mořských řas. Pohlédl jsem mu do tváře a oko měl raději zavřené. Pousmál jsem se a líbl ho na zdravou tvář.

„Neboj se,“ šeptl jsem.

Odmotal jsem poslední zbytky obvazu.

„Můžu?“ zeptal jsem se, když jsem se dotkl těch lístků.

Přikývl.

Sundal jsem ty lístky a prohlédl si tu jizvu, která se mu táhla od oka až k bradě. Bylo to už částečně zahojený. Nebylo to zase až tak strašný. Ta kytka ho skoro zdravila.

Lehce jsem ho pohladil po té poraněné tváři a usmál jsem se.

„Vypadá to dobře,“ řekl jsem.

Vyvalil na mě ty své oči, jako by nevěřil svým uším.

Rozesmálo mě to. „Ta jizva ukazuje na to, že jsi vydržel jeho mučení. Mě se ta jizva líbí. Ukazuje že vydržíš hodně.“ Pousmál jsem se.

On  na mě koukal, jako bych se pomátl, ani já nevěděl, co to vlastně melu, ale myslel jsem to dobře.

Slyšel jsem, jak někdo vycházel schody.

„Někdo sem jde,“ řekl jsem mu.

Andrew začal zmatkovat.

„Zůstaň tady, řeknu, že jsem tě sem dostal já.“

Dveře se otevřeli a v nich stála Eliz. Oba jsme si hlasitě oddechli.

„A zpátky do postele! Okamžitě!“

Oba jsme ztuhli.

„Eliz, prosím,“ žadonil jsem.

Zavrtěla hlavou.

„Prosím,“ řekli jsme oba najednou.

Eliz pohodila rukama. „Co já mám s vámi dělat.“

Andrew: Pousmál jsem se a koukl na Kaisa. Radostně jsem se zasmál a skočil mu do náruče.

„Až se to dozví Muriel, vysvětlujte to jak chcete, já nikoho bránit nebudu.“ Pověděla.

„Této, jsi fakt úžasná, víš to?“ Zeptal jsem se když jsem na ní pohlédl se štěstím v očích.

Zarazila se a mírně zrudla. „Já?“ Poukázala na svojí maličkost, pak si odkašlala. „Jistě…však já vím!“ Prohlásila hrdě a pak na mě mrkla. „Budeme dole, kdybyste něco potřebovali.“ S tím zavřela dveře a já doufal že tu dlouhou dobu nikdo nepřijde.

Zvedl jsem hlavu ke Kaisovi, jenž mě objímal a hladil ve vlasech. Pousmál jsem se a políbil ho. Přitiskl jsem se k němu co nejblíže, jak jen nejblíž to šlo. „Miluji tě.“ Zašeptal jsem s ruměncem na tváři mezi polibky. Pocítil jsem jak mě jemně dostal pod sebe. Obmotal jsem své ruce kolem jeho krku a užíval si jeho blízkost.

*Toho si nevšímejte, Jennina úchylka část duše začíná zlobit a projevovat se xDDDD*

 

Kaiso:Líbali jsme se asi takhle půl hodiny, než nás vyrušili, kroky, které mířili sem a Murielův hlas, který začal pokřikovat.

„Tak máme asi po společné chvíli,“ řekl jsem, když jsem se od něj oddálil a lehce jsem ho políbil.

„Andrew!“ křikl Muriel.

„Je otravný,“ hlesl jsem k Andrewovi a zamkl jsem dveře.

Andrew se zachichotal a řekl: „Takhle by jsi o něm neměl mluvit, ještě tě uslyší a pak udělá bůh ví co.“
“Jako mě přivázat k posteli, když neposlechnu, hm?“

Přikývl a uculil se.

Někdo zabušil na dveře. Ani jeden se nepohnul z postele a nepromluvili jsme.

„Otevřete ty dveře!“ křičel Muriel.

„Hmm…ne!“ řekl jsem.

„Kaiso, alespoň ty měj rozum,“ řekl Edgar.

„Promiň, ale pokud ho tady se mnou nenecháte, tak neotevřu.“ Stál jsem si za svým. Buď tady Andrew bude s jejich svolením a nebo bez jejich. Mě je to jedno.

Pohlédl jsem na něj a políbil ho.

„Můžeme ty dveře jednoduše vyrazit! Víš to?!“ křikl Muriel.

„Pochybuju,“ hlesl jsem.

Slyšel jsme, jak se snaží dveře vyrazit a Muriel na ně hází různá kouzla, ale nic nepomohlo.

„Mno, když já jim zapomněl říct, že tyhle dveře jsou zamčený zvenčí, když je tenhle pokoj Sunquina. Teda...byl.“

Uchechtl jsem se a pohlédl jsem na Andrewa.

 

Andrew: Při tom jméně mě oklepalo. „Hrozné vzpomínky.“ Povzdechnu si. „Štěstí že je to za námi.“ Zakroutím hlavou abych vyhnal vzpomínky na minulost a zase se utápěl v té rudé barvě Kaisových očí.

Mírný závan, který vycházel z venku. Ohlédl jsem se. Okno bylo otevřené. Nasucho jsem polkl a přikrčil se ke Kaisovi, něco tu nehraje. „Kaiso.“ Šeptnu. „Někdo…někdo tu je…“ Poukážu nenápadně k otevřenému oknu, které před chvíli bylo zavřené.

„Cítíš to?“ Zeptal jsem se a zachytil pach ohně.

„K zemi!“ Křikl po pár sekundách Kaiso, to se v našem pokoji ozval výbuch, který rozrazil i ty dveře. Vyděšeně vyjeknu.

„Útok?!“ Křikl nechápavě Steav.

„Odkud to jde?!“ Zuřil Muriel.

„Venku! Našli nás!“ Křikl pohotově Steav a snažil se dostat do zaprášené místnosti. „Kaiso! Andrew!“

 

Kaiso: Začal jsem kašlat. Prach se mi dostal do úst. Rozhlédl jsem se po místnosti, která byla totálně zničená a hledal Andrewa. Zahlédl jsem ho pod troskami postele.

„Andrew!“ křikl jsem a rychle se vyhrabal na nohy.

„Pomozte mi!“ křikl jsem na ostatní.

Andrew zakašlal a pohnul se.

Steav ke mně přiběhl a pomohl mi z něho sundat ten těžký trám. Když jsme ho pustili, okamžitě jsem byl u něj a pomáhal mu na nohy.

„Co to sakra bylo?“ ptal jsem se nechápavě.

Náhle se ozvalo ze zdola. 

„Darku! Vzdej se a necháme tvé přátele být! Tvůj otec tě chce vidět!“ křičel.

„Werigo! Ten hajzl!“ zabručel jsem.

 

Andrew: „Kaiso…“ Šeptl jsem zadušeně a utřel si obličej od prachu.

„Neboj, něco vymyslíme, Eliz!“ Řekl spěšně Muriel a čekal až dojde jeho zelenovlasá pohledná sestra. „Vezmi ho do jeho pokoje, pak přijď za námi, budeme potřebovat každou pomoc.“

Přikývla ale já se ihned vyvlekl z jejího sevření. „Chci taky bojovat!“ Křiknu.

„Andrew, na to není čas!“ Okřikl mě otec.

„Nemůžete mi v tom bránit!“ Rozkřikl jsem se.

„Musíme, až se uzdravíš, pro mě za mě vyvraždi všecky démony, ale dokud jsi slabý jsi nám k ničemu.“ Řekl rázně strýc Muriel a já vytřeštil zrak. K ničemu…jsem k ničemu…mé rty se zachvějou ale nic neříkají.

„Andrew?“ Šeptl Steav, pozoroval jak jsem z jeho slov v šoku. Jenom zakroutím hlavou, otočím se a zaběhnu do pokoje sám.

„Alespoň pochopil…jinak to nešlo, promiňte mi.“ Povzdechl si Muriel. Vždy to myslí dobře ale dává to najevo drastickým způsobem, stejně jako oheň.