Lotte - 5. kapitola

Anotace: Další pokračování mojí fan fiction :-)

Salamandra Lendwirtová, tedy duch Salamandra Lendwirtová, se schovávala v márnici na prasinském hřbitově a opatrně vykukovala okénkem na shromáždění kolem čerstvě vykopaného hrobu. Stále ještě si jen málokdy uvědomovala, že jako duch se může skrýt do jakéhokoliv předmětu se jí zachce. Její intelekt byl stále ochromen bolestí a zoufalstvím nejen z událostí, co ji rmoutily již za života, ale i z toho, že její čin, který měl všechno její utrpení ukončit, vlastně nic neukončil. A v neposlední řadě také fakt, že tím pádem zcela zbytečně opustila svou malou dceru, o jejímž osudu teď bude rozhodovat profesor Snape. Připadalo jí to stejně absurdní jako tvrzení, že Vy-víte-kdo je zaručeně mrtvý. Jo, to určitě. Až na to, že o Vy-víte-kom se dalo spekulovat, kdežto fakt, že se ten netopýří slizoun stal poručníkem Lotte, prostě nebylo jak vyvrátit.

Hned v první řadě stála její nejlepší kamarádka Grenadina. Po tvářích jí stékaly slzy jako hrachy. Byla pro ni jako sestra. Musí jí být hrozně. Kdyby mohla, okamžitě by se k ní rozeběhla a objala ji. Ale nešlo to. Jednak se bála ukázat komukoliv a jednak si byla celkem jistá, že jako duch ji ani obejmout nemůže. Jen by tak nějak propadla skrz ni a to by asi nebylo zrovna příjemné. Grenadině určitě ne. A jí? Těžko říct, ale zkoušet to kvůli tomu hned nemusí.

Brumbál mluvil a mluvil. O tom, jaká je to politováníhodná a nešťastná záležitost, že už se nikdo nedoví, jakým mohla být pro kouzelnickou společnost přínosem a v neposlední řadě také malá Lotte nikdy nepozná svou matku. Lotte mimochodem poklidně spala v náruči madam Pomfreyové a dění okolo se jí zjevně příliš nedotýkalo. Hned vedle stál profesor Snape a tvářil se stejně jako vždycky. Kdyby na zeď nakreslila smajlíka, zřejmě by to bylo emocionálně mnohem plastičtější než kdy bude Snapeův ksicht.

Pak začal Brumbál hůlkou ukládat rakev do hrobu. Rakev neměla úplně klasický tvar. Vzhledem k tomu, jak moc polámané bylo tělo Salamandry, když dopadlo z astronomické věže na zem, nebylo reálné ho nasoukat do běžné rakve, aniž by tělo nějakým způsobem nezlámali nebo tak něco. Nikdo nepřišel na jiné humánní řešení než nechat bradavické domácí skřítky vyrobit bleskově rakev poněkud kratší a širší, aby do ní značně deformované ostatky Salamandry uložili.

Pan Filch začal hrob zasypávat. Pěvecký sbor profesora Kratiknota tiše pěl smuteční písně. Salamandře začaly vlhnout oči. Netušila, že jakožto duch může plakat. Bylo to zvláštní, slzy jí stékaly po tváři, ale ani nestudily, ani nepálily, jenom prostě stékaly. Nic víc, nic míň. Umínila si, že v následujících dnech sebere odvahu a navštíví svou kamarádku. Kdyby jí tak mohla třeba napsat vzkaz. To setkání pro ni bude asi trochu šok.

***

Rohypnius znuděně pročítal pondělního Denního věštce. Celý víkend jen marně doufal. Sice se díky hypnóze tradičně zdarma najedl, ale v tomhle podniku zjevně moc často hosty neměli. Možná by dostal zdarma najíst i bez hypnózy, jakožto první host za posledních padesát let nebo tak něco. Co by taky čekal. Nebyl moc daleko od domova. Od téhle části lesa se většina kouzelníku držela dál. Mnoho z nich věřilo pověrám, podle nichž zesnulí členové rodu Witchcrooků bloumají mezi stromy a vraždí na potkání. Jo, to zrovna. A navíc tu taky široko nebylo nic, co by někomu zavdávalo důvod sem zavítat.

Nicméně v pondělí přiletěla sova s Denním věštcem. Už byl málem na odchodu, když to zpozoroval. Na titulní stránce se dlouze pojednávalo o nějakém pohřbu v Prasinkách. Bezva, všichni přece milují pohřby! Navzdory vlastní otrávenosti se začetl: "Dnes ve tři hodiny odpoledne se uskuteční pohřeb nebohé Salamandry Lendwirtové, která ukončila svůj mladý život skokem z astronomické věže v Bradavicích. Zanechala po sobě děvčátko, jehož osud spočívá v rukou bradavického učitele Lektvarů, profesora Severuse Snapea, jenž se stal jejím poručníkem..."

Rohypnius upustil noviny. To děvče znal. Využil svých hypnotických schopností, aby ji svedl. Párkrát jí pozval na máslový ležák a využil hypnózy, aby dostal, co chtěl. Užít si a zmizet, to byl jeho přístup k ženskému pohlaví. Později mu ta husa poslala sovu, že je těhotná a že on je prý otcem. Tenkrát si myslel, že jsou to jen kecy zamilované puberťačky, která se nemůže smířit s tím, že ji odkopl. Jenže na přiložené fotografii byla těhotná dívka a byla to na 100% ona. Být otcem ani zdaleka nebyl jeho sen. Největší otázka teď byla, jestli na to může někdo přijít, že otcem toho fracka je právě on.

***

Kovový vozík právě zastavil před trezorem č. 420. Profesor Snape potichu zaklel a skoro se vyplazil z vozíku. Skřet odemkl trezor a Snape zůstal stát úžasem. Věděl, že rodina Lendwirtových byla velmi majetná, ale tohle nečekal. Kromě neuvěřitelné hromady galeonů zde byly vzácné staré spisy, spousta zlatého nádobí, množství šperků a zadní stěnu pokrývaly police nejen s knihami, ale také různými lahvičkami a ampulkami. Kdyby se tak jen mohl jít podívat blíž...

Vzal něco galeonů, aby mohl vyplácet mzdu chůvě a také na všechny ty nesmysly, o nichž mu Poppy Pomfreyová vykládala, že je malé děti potřebují. Upozornil ji, že u nejméně poloviny z toho nemá ponětí ani jak to vypadá a že to rozhodně nehodlá nikde osobně shánět. Moc se na to netvářila, ale když jí řekl, že cestou od Gringottových zajde do Denního věštce rovnou podat inzerát na chůvu, tak se přestala výhrůžně mračit a mávla nad ním rukou s tím, že to zadá domácímu skřítkovi, kterého dostala Lotte od Brumbála. Jménem školy samozřejmě.

V redakci Denního věštce se ho okamžitě ujal šéfredaktor, doufaje, že by s ním mohl snad sepsat rozhovor a vyzjistit nějaké nové detaily o pikantní kauze. Nicméně milý Severus mu pouze předal lístek s textem inzerátu, zdůraznil jeho urgentnost a také samozřejmě zaplatil příslušný poplatek. Na jeho otázky se absolutně neobtěžoval odpovědět. Pouze šéfredaktora upozornil, že není v zájmu jeho chráněnky, aby se o ní a její nebohé matce psalo víc než doposud a rozloučil se. Šéfredaktor tam zůstal stát s inzerátem v ruce a jen kroutil hlavou.

"Pitomej přerostlej netopýr!" zaklel a jal se číst inzerát:

"Hledá se chůva pro mou novorozenou chráněnku. Nabízím ubytování, stravu a týdenní plat 15 galeonů. Dovolená dohodou, preferujeme uchazečky bez závazků. Smlouva na 6 let. V případě zájmu, pošlete svou sovu do Bradavic. Severus Snape."

Šéfredaktor přečetl inzerát ještě nejméně desetkrát, než se vzpamatoval: "Takže poručníkem mladé Lendwirtové je Snape? Chachá! Tak to se povedlo! Na titulní stránku to sice nebude, ale rozmáznout se to musí! Bungingová!!! Okamžitě sežeňte všechny na poradu!" Šéfredaktorova sekretářka se okamžitě rozběhla ke kancelářím.

***

Salamandra seděla v okně její a Grenadininy ložnice. Teď už to byla spíš jen Grenadinina ložnice, ale ona se tam stále cítila jako doma. Společně si to tam kdysi vyzdobily. Byla ráda, že výzdoba zůstala stejná. I když ne tak docela - na společných fotografiích přibyly černé krajkové stužky připomínající smutnou událost posledních dní.

Výhled byl nádherný. Bála se, že jako duch ztratí schopnost vnímat krásu a okouzlení. Naštěstí se tak nestalo, tudíž si mohla vychutnávat výhled a měla pocit, jako by ho doposud neuměla ocenit. Jako by si nikdy neuměla vychutnat pohled na jezero a jeho okolí. Připadalo jí to jako věčnost, když tam seděla a čekala, kdy se její kamarádka vrátí. Těšila se na ni. Cestou ji zahlédlo jenom několik bradavických duchů. Naštěstí se jí podařilo vyhnout Protivovi. To by byl s utajením konec a Salamandra nestála o to, aby o ní věděla celá škola.

Najednou se otevřely dveře. Grenadina vstoupila, aniž pohlédla k oknu. S očima plnýma slz zavřela dveře ložnice a svezla se na podlahu. Salamandra na ni tiše hleděla, neodvažovala se však vydat ani hlásku. S lítostí sledovala drahou přítelkyni, jak pláče a ramena se jí otřásají vzlyky. Zdálo se to nekonečné. Copak nikdy neodlepí svůj zrak od podlahy?