Lotte - 13. kapitola

Anotace: Kdyby děvčátko mohlo rozumět, mělo by určitě spoustu otázek. Takhle jen zvědavě pozorovalo svou chůvu a občas se zasmálo. Sladká dětská nevědomost a bezstarostnost.

"Severusi, nezlobte se na mě, ale to je přece absurdní! Takže ona se chce podílet na výchově Lotte tajně? To mám tomu dítěti zatajovat, že může vídat svou matku?" Ghandía nevěřila vlastním uším. Věděla, že Severus je poněkud svůj, nicméně až doposud věřila v jeho příčetnost.

"Je to kojenec, Ghandío."

"Teď, ale čert ví, jak dlouho se ta bláznivá ženská hodlá schovávat!"

Lotte se ve své postýlce rozplakala. Nikdy neslyšela Ghandíu rozčilenou. Děvčátko podvědomě cítilo, že ta žena, ačkoliv velmi laskavá a pečující, není její matkou. Přesto si k ní vytvořilo silné citové pouto a rozhořčenost chůvy jej znepokojovala stejně jako by se jednalo o její biologickou matku.

Salamandra stála v rohu dětského pokoje, naprosto mimo Lottin dohled. Zase zapomněla na zaklínadlo a její vlasy zářily. Zatím jen lehce. Pak ale vstoupila do místnosti Ghandía a vlasy se rozzářily naplno. Chůva zůstala stát ve dveřích a jen sledovala záři, která postupně zaplavovala celou místnost. I Lotte se náhle utišila a jen sledovala slabé třpytivé světlo rozlévající se po stěnách.

"Vy jste Salamandra Lendwirtová.", řekla po chvíli Ghandía.

"Ano. A chápu, co si o mně myslíte. Nemyslete si, že jsem na sebe hrdá. Nenávidím se víc, než si umíte představit."

"Zřejmě ne tolik, abyste vám to zabránilo se angažovat v dceřině výchově, i když dosti, hm, zvláštním způsobem."

"Mateřská láska je nad všechnu nenávist."

"A všechnu magii.", dodal Severus Snape.

Obě ženy se na něj překvapeně podívaly. Profesor Snape se ale tvářil naprosto nepřítomně. "Tak takhle vypadá tělo, když jej opustí duše? Ani k tomu nebylo potřeba mozkomora.", pomyslela si Ghandía.

***

Grenadina Chattybabblerová sledovala sovu, jak odlétá s dalším dopisem pro Rohypnia Witchcrooka. Její zášť vůči němu nezmizela. Když už to nemůže nikomu říct, aspoň mu bude ztrpčovat život svými očarovanými vzkazy. Tentokrát mu poslala něco mimořádného. Snad ho to alespoň na jednu noc okrade o spánek. "Sladké sny, mizero.", zašeptala do šeřícího se nebe a vydala se zpátky na kolej.

Co se vrátila do Bradavic, nemluvila skoro s nikým. Většinu času trávila v knihově studiem očarovávacích formulí nebo ve své ložnici, kde se cvičila v tom, co se dočetla v knihách. Někdy zase proseděla dlouhé hodiny u jezera a přemítala o minulosti. Nikdo už ji nepoznával. Dokonce i se Salamandrou spolu už pár dní nemluvily. Její kamarádka se prostě neukázala. "Možná je to tak lepší.", pomyslela si. Zadívala se na společné fotografie, co doposud zdobily zeď naproti její posteli. Možná, že už přišel čas zapomenout.

***

Severus Snape seděl ve svém kabinetu a přemýšlel o tom, co se před pár okamžiky odehrálo v Casa Lotte. Dodnes mu nebylo jasné, jak se tak malému dítěti podařilo ho s přehledem zhypnotizovat. V nitrobraně vždycky exceloval. Polevil snad na chvíli v ostražitosti? Mohla za to snad stále nezacelená rána, kterou způsobilo úmrtí jediné ženy, kterou kdy miloval? I když věděl, že se jeho tužby nikdy nenaplní, dokud žila a byla šťastná, mohl být také šťastný. Svým způsobem - podivným, krutým a duši drásajícím způsobem.

Najednou uslyšel zaklepání. Než stačil cokoliv říct, dveře se pootevřely a dovnitř nakoukla Poppy Pomfreyová.

"Severusi, mohla bych s vámi na chvíli mluvit? Jde o-"

"Vím, o co jde. Není o čem mluvit."

"Ale-"

"Připravila jste snad vy tu snídani tehdy ráno?"

"Tak dost! Proč bych to asi tak dělala? Nesnažte se to hodit na mě, profesore!"

"Hodit to na vás?", profesor Snape si připadal jako v nějakém zvláštním snu. Jak proboha na něco takového ta bláznivá lékouzelnice přišla?

"Dozvěděla jsem se, že ji tam nechal připravit profesor Brumbál."

"Já vím. Zadal to domácímu skřítku, kterého mé chráněnce přidělil."

"Aha, a proč jste mi neřekl, že to víte?"

"Vím to teprve několik dní."

"Několik dní? To nemyslíte vážně! A já už si myslela, že jste snad-"

"Do vás zamilován? Směšné.", pronesl profesor Snape ledovým tónem a otočil se k Poppy zády. Ta jen zůstala stát a nemohla uvěřit aroganci, s jakou s ní její kolega jednal.

"Mrzí mě to, Severusi, myslela jsem, že budeme přáteli."

Profesor Snape se náhle prudce otočil: "Co vlastně chcete slyšet? Že jsem to tam nachystal já? Nesmysl. I kdyby. V mém srdci není místo pro lásku. Nestojím o nic tak pošetilého jako je láska."

Poppy Pomfreyová se otočila k odchodu. Už skoro uvěřila tomu, že ona a Severus - vlastně ani nevěděla, čemu má věřit. Zdálo se jí o tom každou noc. Každou noc ji navštěvoval a projevoval jí vášeň, která způsobovala, že se ráno budila zadýchaná a s ruměncem na tvářích. Zřejmě si bude muset navařit zásobu Klidspáče, snad pak bude spát beze snů a za pár dní už si třeba ani nevzpomene. Kéž by.

***

"Byla jednou jedna princezna a ta se jmenovala Lotte. Přesně jako ty. Bylo to nádherné malé miminko, ale žilo v bláznivém světě, nad nímž zůstával rozum stát. Princeznina matka si dobrovolně vzala život, sotva ji porodila. Stala se ale duchem a dlouho se ukrývala, protože neměla odvahu ukázat se komukoliv, vlastně ani sama sobě. Jejím poručníkem se stal velký černý netopýr z ledového království. Byla to záhada. Nikdo nikdy nepřišel na to, proč a jak se mohlo něco takového stát. Netopýr měl ale naštěstí tolik alespoň tolik inteligence, aby princezně zajistil chůvu. Stala se jí tajemná žena s ebenovými vlasy, o jejíž minulosti nebylo nikomu nic známo. Jen ten velký netopýr znal část jejího tajemství. Tajemné ženě nezbývalo než doufat, že její tajemství nevyzradí. A tak bylo o princeznu Lotte na čas postaráno…“

Ghandía vyprávěla Lotte svou pohádku a dělala u toho legrační obličeje a občas lehce cvrnkla holčičce do nosu nebo ji polechtala. Ne že by jí snad Lotte mohla rozumět. Nicméně byla to ohromná legrace, co to ta chůva dělá. Kdyby děvčátko mohlo rozumět, mělo by určitě spoustu otázek. Takhle jen zvědavě pozorovalo svou chůvu a občas se zasmálo. Sladká dětská nevědomost a bezstarostnost.